autor: Iwča
Bylo kolem půlnoci, když se Tom, kvůli rachotu z kuchyně, probudil. Chvíli se rozkoukával, ale když si uvědomil, že vedle něj někdo chybí, zvedl se a utíkal za zvukem. Přišel do kuchyně a uviděl tam klepajícího se Billa, sedícího v rohu místnosti, držíc malý pytlíček. Ten pytlíček, který ho před pár hodinami mohl zabít.
„Miláčku… Bille, co to děláš?“ zeptal se Tom opatrně a šel k němu. Bil nepřítomně zavrtěl hlavou.
„J-já… myslim… že mám absťák, Tome,“ vzlyknul tiše a hypnoticky pozoroval sáček.
„Ne, nemáš. Nejsi závislej, slyšíš mě? Jen je ti špatně z toho, co sis vzal odpoledne. Pojď, vrátíme se do postele, ano?“ položil mu ruku na rameno a čekal na reakci. Bill znovu zavrtěl hlavou.
„Já myslim, že si… to… chci vzít. Totiž… víš…?“
„Bille, přestaň. Prosím. Dej mi to a pojď si lehnout. No tak, poslechni mě.“
„Ale já myslim…“
„Tak přestaň myslet!“ vykřikl Tom trochu víc, než chtěl. „Hele, jestli si vážně myslíš, že tě nechám, aby sis to vzal, tak si hloupej. Jsem silnější, vždyť to víš. Takže ještě jednou: dej mi to a pojď o postele.“
Bill se kousnul do rtu a rozbrečel se.
„J-já nechci umřít, Tommi. Já… nechci, prosím… pomoz mi,“ šeptl a svalil se na zem, stočil se do klubíčka. Tom se k němu okamžitě sklonil a vzal ho do náruče, pevně ho objal.
„Co to povídáš? Proč bys měl prosím tě umírat? Ještě ti není ani osmnáct,“ řekl dredáč povzbudivě a začal Billa hladit po rozcuchaných vlasech.
„P-protože feťáci… umíraj brzo. Jsou pořád nemocný… a nemůžou… nic… Já nechci, Tommi, nechci,“ zopakoval a pevně se k Tomovi tisknul, plakal.
„Nejsi feťák. Rozumíš? Jsi moje koťátko. Já… prostě na to nemysli. Ty nejsi feťák, nikdy nebudeš. Já to slíbil…“
*Flashback*
Tom vlastně nechtěl Billovi nikdy nic dát, ale… není lepší, když to dostane od něj a málo, než když si vezme sám a něco se stane? Dobře, tenhle argument Tomovi samému taky moc nestačil, ale co měl dělat. Bill to prostě chtěl a už mu není 12, aby za něj rozhodovali ostatní. Brzo mu bude osmnáct, je v podstatě dospělý… Stejně si Tom bude pořád vyčítat, co mu slíbil. Nedovolí, aby z něj byl feťák, nikdy.
*Konec flashbacku*
Tu noc už Tom neusnul. Ležel v posteli, hladil jemně Billova záda a koukal tupě před sebe. Cítil na své hrudi, jak Bill spokojeně oddechuje. Ano. Bill. Jak mohl vůbec dopustit, aby se stalo tohle? Vždyť mu to mělo být jasné od chvíle, kdy mu dal marihuanu. A proč mu jí tehdy vlastně dal? To ho ještě skoro neznal, nezáleželo mu na něm. Jasně… Jenže jak mohl vědět, že se do něj zamiluje? Nikdo nepřišel, aby mu to řekl. On prostě… jen nechtěl, aby se mu něco stalo. Nikdy mu nic neměl dát. Nikdy.
Tom začínal to slovo tolik nenávidět. Nikdy… proč? Co vlastně znamená nikdy? Nic. Je to jen fráze, hloupé slovo, které každý den použijí miliony lidí. Ale zamyslí se někdy nad jeho významem? Ne.
***
Ráno už bylo všechno o poznání lepší. Bill už byl takřka v pořádku, takže se oba mohli vydat do školy.
Byla poslední hodina, kluci měli literaturu.
„Takže, dnes jste všichni měli mít dočteného Romea a Julii. Abych poznal, jestli jste to vážně četli, vyvolám si pár z vás a vy mi řeknete vaší oblíbenou… jaksi… pasáž. Může to být věta, nebo více. To už záleží jen na vás. První pan Trümper, prosím.“
Tom šokovaně zamrkal. Jasně, že to nečetl. Tedy… ne teď. Asi před půl rokem si kousek přečetl. Snažil se myslet, no tak, co tam bylo?
„Ehm… Mně se nejvíc… nejvíce líbilo… ehm… ‚Básník z tebe v tu chvíli pro Julii stane se, tvým jediným úkolem bude ji před osudem Dafné uchránit. Nejsi však z bájí všemocným titánem, neneseš… neneseš… klenbu nebeskou na svých ramenou.'“ Dokončil a nervózně se na postaršího učitele díval.
„Oh ano, dobrá. To je… hezké. Proč zrovna toto? Jak bys to… vyjádři myšlenku této části svými slovy.“
„Tak to vlastně… to… bylo… To si každý může vyložit po svém, že. Já si myslím, že… že tam má Romeo bránit Julii před… tím, aby se jí něco stalo.“
„No, to jste to pojal hodně povrchně. No dobře, něco málo by se tam snad našlo. Takže za dvě. A další bude rovnou soused, pane Kaulitzi?“
„‚Ach, Romeo! Proč, proč jsi Romeo! Zřekni se otce, zavrhni své jméno- nechceš-li slib mi, že jsi navždy můj, a odveď mě z rodů Kapuletů.'“ Odpověděl Bill okamžitě. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo.
Nicméně, Tom pokračoval:
„‚Mám ještě naslouchat, či mluvit hned?'“
„‚Jen tvoje jméno je můj nepřítel. Byl bys to ty, i kdybys nebyl Montek. Proč nemáš jiné jméno? Co je Montek? Není to ruka, noha, paže, tvář, není to nic, co z muže dělá muže.'“
„Oh, ano. To… bylo velice působivé,“ pousmál se učitel. „No a jak byste tento úryvek popsal?“
„Tak já si myslím, že v této části Julie jasně dává najevo, že Romea miluje. Ale zároveň to, že jejich rody se nesnášejí a s tím, že Romeo je Montek nic neudělají. Že kdyby Montek nebyl, vše by bylo vlastně v pořádku.“
„Ano! Přesně… moje slova, pane Kaulitzi! Za jedna. Vítejte zpátky.“
Bill se lehce usmál a podíval se na Toma, oddechnul si.
„Vidíš? Slibuju, že už bude všechno dobrý,“ šeptnul mu Tom přímo do ucha a lehce ho kousnul do ušního lalůčku.
„Nebude, Tome. A ty to víš,“ odpověděl Bill stejně potichu.
„Miluju tě.“
„A já tebe.“
„V tom případě všechno… bude dobrý.“
autor: Iwča
betaread: Janule
Jsem ráda za další díleček..:)
Líbí se mi jak Tom řekl, že Billa miluje a vážně doufám, že už se nic nepokazíé..že Tom bude před Billem jakékoli drogy ukrývat a že mu už nikdy nic nedá…ale mám strach, že se to ještě nějak zvrtne…:(
Ano ano, bude to dobrý. Musí!
já tuhle povídu prostě miluju… je to tak krásně napsané,úplně mi to vyráží dech…a Tom v roli ochranné náruče, je dokonalost… vážně to zbožňuju..<3
Tom je prostě debil!!!! A myslet si, že to bude dobré je hodně naivní….bojím se o Billa =(
Chudák Bill 🙁 Ale může si za to sám, pako jedno 🙁 Tom ho z toho určitě dostane, bude to dobrý ♥
aa ♥ snad tomu Tom sám věří ..:) a povede se jim dát vše do pořádku …:)
bude to dobrý….bude, bude