autor: RosePhantom
Bill tupě klepal koncem své tužky o lavici, jak němě zíral na černou tabuli. Tahle esej ho zabíjela. Kdyby to teď ukončil a odešel, přišel by o body za nedostatečné ukončení. A k čemu mu tahle esej do háje vůbec pomůže v budoucnosti? V ničem. Staral se vůbec o něco s touhle třídou? Ani v nejmenším. Proto se nestaral o tuhle práci. Vykašlat se na body, které ztratí.
Vstal, poskládal si papíry a ignorujíc pohoršující pohledy a syčení, zamířil k učitelovu stolu v přední části učebny. Nebyla to jeho chyba, že jeho šperky o sebe tak rušivě cinkaly.
Bill odložil svou práci.
„Můžu si zajít na záchod?“ zeptal se prázdně.
Učitel vzhlédl přes brýle s pozvednutým obočím.
„Oběd je za půl hodiny, pane Kaulitzi.“
„Mohu si zajít na záchod?“ zopakoval stále stejným tónem. Jeho oči sledovaly ruku, která sáhla do zásuvky a vytáhla propustku. Zaculil se a vyměnil ji za svou esej. „Díky.“
Bill si jen tak mnul ruce, jak se procházel po budově. Byl tak znuděný ze školy, tak hotový se vším. Jediné, co to znamenalo, byla bolest ruky z neustálého vyplňování přihlášek na vysokou školu. Byl unavený z vyplňování těch samých údajů, jméno, adresa, e-mail, GPA. Ještě pořád mu chybělo udělat jeden důležitý test a získat z něj body, aby je všechny mohl odeslat. Nebyl z poslední zkoušky nervózní, ale rozhodně nemohl říct, že by se na ni těšil.
Pár prváků prošlo kolem něj a pokoušelo se ovládat svůj výbuch smíchu. Zastavil se a otočil se, s přimhouřenýma očima zabodl pohled do dvou dívek. Přestaly se smát, ale jejich ďábelské pohledy zůstaly stejné. Protočil oči a odmávl je rukou, když se otočil a slyšel další posměšné štěbetání o jeho pěstěné manikúře.
Došel ke třídě, kde byla Tomova čtvrtá hodina, a nakoukl dovnitř skrze malé okénko. Okamžitě si všiml dredatého teenagera, který seděl blízko zadní stěny. Tom doopravdy věnoval pozornost učitelovu výkladu. Udělal si pár rychlých poznámek do sešitu a vzhlédl, když ho zaregistroval u dveří. Usmál se zpoza učebnice a Bill zamával, předtím než ho ruka položená na jeho rameno přinutila nadskočit.
„Bille?“ Usmála se slečna Roth. Spustila ruku a sledovala, jak Bill popadá dech.
„Za co to sakra bylo?“ štěknul Bill a položil si ruku na srdce.
„Pozor na jazyk, Bille,“ varovala ho. „Špehujeme Toma, že?“
„Nešpehoval jsem,“ zahučel.
„Když to říkáš.“ Bill se zamračil pod jejím tónem.
„Je něco, co jste chtěla?“
„Vlastně bych byla ráda, kdyby ses se mnou mohl vrátit ke mně do třídy,“ vysvětlila. „Mám něco, co bych byla ráda, kdybys předal Tomovi.“
„Co?“ Podíval se zpět k Tomově třídě, jak následoval učitelku chodbou dolů. „Proč mu to nedáte sama? Jeho třída je přímo tam!“
„Nebudu ho rušit během hodiny, když ty už jsi venku. Proč bys pro mě nemohl udělat tuhle malou laskavost?“
Bill neodpověděl, protože věděl, že nemůže změnit její rozhodnutí dohadováním. Následoval slečnu Roth do haly a zahnul k ní do třídy. Pozvedl obočí, když tiše zavřela dveře. Začala se přehrabovat v zásuvkách svého neuspořádaného stolu. Bill si povzdechl a posadil se, rozhlížel se kolem po německých plakátech a slovech napsaných na tabuli.
„Tak jak spolu ty a Tom vycházíte?“ promluvila slečna Roth, která se snažila zaplnit trapné ticho, zatímco se probírala nějakými dokumenty.
„Co je vám vůbec do toho?“ zeptal se Bill.
„Nic mi do toho není; nebuď takový,“ povzdechla si. „Jsem jen zvědavá.“
Pokrčil rameny. „Nevím, asi fajn.“
Slečna Roth se usmála, když našla obálku, kterou hledala, a začala dávat vše zpět na své místo. „A jak je na tom jeho angličtina?
„Fajn.“
„Mhm,“ zamumlala. „Co si o něm takhle myslíš?“
„Podívejte, slečno Roth,“ postavil se a přešel k jejímu stolu. „Jestli vás zajímá, jak se k Tomovi chovám nebo jak si vede, zeptejte se jeho. Vy jste souhlasila pomoct Tomovi, pokud to bude potřebovat, ne já.“
„Bille, výměnný studen není ten jediný, koho ovlivní tenhle krok. Povídá se, že jsi nebyl zrovna nadšený, když ses dozvěděl, že s vámi Tom zůstane.“
„A kdo je špeh teď?“ zasyčel Bill, zkřížil ruce a otočil se zády k učitelce.
„Tom neví, jak se k tobě chovat,“ povzdechla si slečna Roth. „Snaží se k tobě dostat, Bille. Jsi všechno, co v tuhle chvíli má.“ Vstala a obešla stůl, čelem znovu k Billovi, a podala mu obálku adresovanou Tomovi. „Zkus mu jenom dát šanci, dobře?“
Bill vzhlédl od obálky do učitelčiných oříškových očí, a pokoušel se vymyslet způsob, jak jí odseknout. Když nebyl schopný žádný vymyslet, vzal si dopis a přikývl.
„Dobře,“ usmála se a šla ke dveřím, aby ho mohla vyprovodit. Když procházel kolem ní, zastavil se.
„Na co to potom je?“ zeptal se.
„Je to jen pro Tomovy oči,“ řekla slečna Roth a varovala ho ukazováčkem. „Dej mu to někdy po škole. Nashle, Bille.“
Bill pozvedl obočí, jak vyšel ven a otočil se, když zavřela dveře. Podíval se znovu na obálku, přidržel ji blízko u světla a pokoušel se zjistit, jestli dokáže přečíst alespoň nějaká slova z dopisu. Byl otočený vzhůru nohama a písmo na světle vypadlo slité do jednoho. Zavrčel a schoval dopis do kapsy. Vracel se zpět halou s tajným dopisem. Opravdu začínal tuhle ženu nemít rád.
Po několika dalších minutách bezcílného potloukání se rozhodl vrátit zpět do třídy. Vzal za kliku, akorát když se ozval zvonek na oběd a vešel do třídy, kde se studenti zvedali a odevzdávali své eseje. Bill se prodral masou studentů a posbíral si své věci.
„Myslel jsem, že jste si udělal pauzu na toaletu, pane Kaulitzi,“ promluvil jeho učitel. Bill si hodil tašku přes rameno a odložil na stůl propustku.
„Taky že jo,“ zamumlal.
———————
„Hej, Tome.“ Bill se opřel o futra v Tomově pokoji a mezi prsty si pohrával s obálkou. Tom vzhlédl od své kytary a zaculil se.
„Co to je?“ zeptal se. Odložil nástroj ke stěně, aby udělal místo pro Billa. Černovlasý chlapec dopadl na měkké matrace a nohy si stočil pod sebe, když Tomovi podal obálku.
„Nevím; slečna Roth řekla, ať ti to dám,“ řekl. Nahnul se druhému chlapci přes rameno a sledoval, jak opatrně rozlepil obálku a viděl úhledně napsaný dopis s adresátem ‚Tomi.‘
„Awww, Tomi?“ Tomův krk a uši zrůžověly, když se nervózně zasmál.
„Je to od mé mamky,“ otočil se s úsměvem na Billa. „Tomi je, uh…“
„Přezdívka?“ nabídl Bill a zasmál se. „Chápu.“
Tom přikývl a vrátil se ke čtení německého dopisu. Bill předstíral, že čte s ním, i když neměl nejmenší tušení, co cokoliv z toho znamená. Odtáhl se a ušklíbl, když se Tom culil něčemu napsanému na stránce.
„Co je tak vtipného?“ zeptal se. Tom se zavrtěl a znovu zvedl dopis.
„To je prostě moje mamka. Vyžívá se v tom, psát mi hloupé věci.“ Odložil dopis na noční stolek a pohrával si s lemem velkého trička. „Chybí mi.“
„Oh,“ zamračil se Bill. „Omlouvám se.“
„To je v pohodě.“ Ale Bill věděl, že doopravdy není. Nikdo nemůže říct, že je to v pohodě, když vám chybí vaše matka. A zvláště ne v sedmnácti; nezáleží na tom, jak silní a odvážní si lidé myslí, že jste.
Bill shlédl na kytaru a jemně do ní strčil nohou. „Takže, jak dobře hraješ?“
„Dobře, myslím,“ odpověděl Tom.
„Říkám, že to jsou kecy.“ Když viděl Tomův zmatený pohled, zasmál se a přikývl, „Ukaž mi to.“
Tom se slabě pousmál a natáhl se pro svůj nástroj, umístil si ho do klína, když mu Bill udělal prostor. Náhodně přejel po strunách, než se zatavil na pomalé a jednoduché melodii. Billovu pozornost nebylo těžké zachytit, když sledoval Toma, jak hraje melodii svým srdcem. Přisunul se k němu blíž.
„To je neuvěřitelný,“ zašeptal, pohled upřený na Tomovy prsty obepínající krk kytary, jak pomalu změnily melodii. Bill se cítil téměř zhypnotizovaný pohyby Tomových prstů a melodií, která plnila pokoj. Neuvědomil si, jak blízko je, dokud jeho paže lehce nenarazila do Tomova ramene.
„Promiň,“ zamumlal Bill a odsunul se od doteku. Tom lehce přetočil rameno a pohlédl na Billa, jehož pohled sotva opustil Tomovy prsty.
„Bille,“ promluvil, když zpomalil tempo.
„Hm?“ Bill zvedl hlavu, aby se srazil s Tomovými rty v nečekaném polibku. Oči se mu rozšířily, strčil Toma do ramene a odsunul se na druhý konec postele. „Co to do hajzlu bylo?!“
Tom se pomalu posadil zpříma, stáhnul si čepici a sklonil hlavu, úspěšně přehlížející Billův nenávistný pohled. Alespoň podle toho, co Bill mohl vidět, Tom byl stejně rudý, jako se on sám cítil.
„Omlouvám se,“ zašeptal Tom a opřel svou kytaru o skříň. Bill zůstal přimražený na místě, když sledoval Toma, jak v trapném tichu rudne víc a víc. Bill měl stažený žaludek, jako by kolem něj měl omotané tisíce nitek, ztěžka polknul, aniž by přišel na něco, co by ho dokázalo uklidnit. Ještě stále se nepřenesl přes ten polibek.
Ztěžka si povzdechl a donutil se zvednout.
„Omlouváš se až moc,“ zamumlal a opustil Tomův pokoj. S tichým ‚click‘ za sebou zavřel dveře.
Zavřel se v koupelně a usadil se na skříň vedle umyvadla, hlavu opřel o zrcadlo. Všechno to šlo tak rychle. O Tomovi se dozvěděl teprve před dvěma měsíci. Poprvé se s Tomem viděl teprve před pár týdny. Tímhle způsobem o Tomovi začal přemýšlet teprve před pár dny. Opravdu mohl být důvodem čas?
Samozřejmě, že mohl. Je to už věky od Billova posledního vztahu a rozchod taky nebyl zrovna nejlepší. Věděl, že jeho rodiče tajně obviňují onu dívku za jeho náhlý nezájem o společnost, ale Bill věděl lépe, že nemůže všechny své problémy a starosti házet na nějakou holku. Někdy vyhrajete, jindy prohrajete. Bill se už naučil, že on prohrává častěji než ostatní.
Dostával komentáře ke svému vzhledu od všech; mladí nebo staří, muži nebo ženy, gayové nebo hetero. Některé rozjasnily jeho den; některé ho jen nutily protáčet oči. Přesto Bill akceptoval všechny. Pro nebo proti, stále si ho nějak všímali.
A pak přijel Tom. Stalo se to tak náhle, že si Bill začal bránit své území. Pokoušel se ubránit stínům pochybnosti jeho pocitů, ale dost dobře to nefungovalo. Nikdy to nefungovalo. To je důvod, proč většinou skončil on jako jediný zraněný.
Dal si pár vlasů za ucho a otočil se k zrcadlu, kde se setkal se svým odrazem. Zadíval se do podrážděných, lesklých očí.
„Proč brečíš?“ zašeptal měkce. Natáhnul ruku k zrcadlu a dotkl se odrazu svých očí, předstíraje, že stírá slzy. „Někdo tě jen políbil; to není důvod proto brečet. Vykašli se na to.“
Pár lehkých zaklepání donutilo Billa nadskočit a málem způsobily, že se sklouznul z porcelánového pultu.
„Zlatíčko, jsi tam?“
„Jo, mami,“ zavolal zpět a spěšně si otíral oči a zhluboka dýchal, aby se uklidnil.
„Ruším tě? S tatínkem si jdeme lehnout a jen ti chceme popřát štěstí k zítřejším zkouškám.“
„Kurva,“ zašeptal; skoro na to zapomněl. „Dej mi vteřinku,“ zamumlal. Dvakrát překontroloval, že vypadá lépe, než jak se cítí, otevřel dveře a vpadl do objetí své matky.
„Jsi skoro tam, Bille,“ zahučela Simone a rychle ho stiskla, než o krok ustoupila. „Jsme na tebe tak hrdí, zlatíčko.“
„Díky,“ zamumlal a podíval se na přikyvujícího otce.
„Vedl sis dobře,“ přikývl. „Až uděláš tuhle poslední zkoušku, můžeš se flákat, jak chceš.“
„Grodone, nepovzbuzuj ho v tomhle!“ napomenula ho.
„Neboj se; mám toho ještě hodně co udělat, než vůbec budu moct myslet na flákání,“ zasmál se Bill a rychle otce objal, matce věnoval polibek na tvář.
„Oh, zlato, máš mokrou tvář,“ řekla Simone a prsty přejížděla po jeho hladké tváři.
„Odličovač,“ zalhal Bill. „Chystám se do postele.“
„To je dobře. Kdo ví, jak dlouho tvůj test zítra bude trvat?“
„Zvládám to, mami, neboj se. Stačí, že už tak se obávám já.“
Simone se usmála a pohladila Billa po vlasech, než se otočila a odešla chodbou.
„Dobrou noc, dobře se vyspi!“ zavolala na něj a zamávala předtím, než vešla k Tomovi do pokoje, říct to samé. Bill si plaše hrál s rukou, než se podíval na Gordona.
„Můžu se flákat, jak chci?“ zeptal se a jeho otec se zaculil.
„Jen to neříkej svojí matce.“ Bill přikývl a popřál Gordonovi rychle dobrou noc předtím, než se vrátil do bezpečí koupelny.
Všechno, co se večer událo, mu napínalo svaly. Věděl, že spánek ho neuvolní tak, jako obvykle, a ta myšlenka ho donutila otráveně zavrčet. Jediné dvě věci, které by to napravily, byla dlouhá relaxační horká koupel, nebo dobré vyhonění.
Rozhodl se proti klasickému chlapeckému rozhodnutí a otočil kohoutky u vany. Nenasadil špunt dokud neviděl uspokojující oblak páry z horké vody.
autor: RosePhantom
překlad: Deni
betaread: Janule
nádherná povídka….honem dállll xD btw co se tady stalo o weekendu?????na fb sme se z toho miohli všici zbláznit….chybělo nám to tady….JAKEJ VUL MA ZASE S ČIM PROBLEM????
Sakra dál!!:-D jsm zvědavá, jak to mezi nimi dopadne!!:-D…
Jééé! Já se tak těšila! ^^ Je to dost zamotaný… Chudáci. =) Jsem moc zvědavá, co s nimi bude. =)
Bill se tady jeví jako pěknej rebel a moc se mi v té roli líbí. Těším se na další díl.
Ježíš, ten Bill je ale koleno! Co plaší? Kam kruci utek a ještě brečet… Měl Tomovi toho hudlana vrátit a ještě dvakrát takovýho, vůbec když už je takovou dobu osamocenej…
Ale já myslím, že ono mu to brzo dojde, a ještě se s ním bude rád pusinkovat a nejen to… 😀
Skvělá povídka, skvělý díl ♥♥♥!!!!! To prostě nemá chybu, jak Bill utekl bylo tak sladké, a smutné ♥, moc se těším na jejich sbližování, je to super!
[5]: 🙂
Moc se mi to líbí, a jak Bill zdrhnul 😀 Myslím, že toho hodně rychle bude litovat 🙂
Love it, Love it, LOVE IT!
Super
Ooob, bože! Úplně to mám ráda! Nádherné!!! ♥
Sakra! Já už prostě nevím co psát…skvělééé mooooooooooooooooooooooooooooooooooc skvělééé!!!!!!!!!!!!!!!
Hodně čtivé.
Skvělej dílek! 🙂 Vážně tuhle povídku ráda čtu..je skvěle napsaná a postava Billa se mi strašně líbí..:)
Úžasný, dokonalý, báječný… přečetla jsem si ten díl několikrát a stejně mi to přijde na maximum okouzlující. Ani nechci myslet na to srdceryvný loučení mezi Billem a Tomem, až se bude T. vracet do DE. Pokud to tam ovšem bude! 🙁
A konec o tom, že se rozhodl pro relaxační koupel místo dobrýmu vyhonění (což mě nesmírně pobavilo), mě dorazil 😀 To jsem se tu culila jak blbá. Ale s klidem ti Deni můžu už teď dávat žádanku o to, aby sis pro nás chystala další překlady stejně tak úžasných povídek, když už je ten blog v provozu… ♥
Odvážněj Tomi 🙂 A Bill je pěknej rejpal a drzoun. Doufám, že jednou za ten polibek od Toma bude rád.
skvělí, honem dal
wow….začíná to být….jak to říct…nevím..xD
Prekvapilo ma to rozhodnutie po tom krásnom bozku 😀 je roztomilé aký je zmätený, len mi je celkom ľúto Toma. Je sám v cudzom svete a Bill je taký odťažitý. Dúfam, že už nie dlho. Je divné, že list od rodičov dostal Tom prostredníctvom učiteľky.