autor: B-kay
Každý má občas špatný den. Bill však svůj život do doby, než poznal Toma, považoval za noční můru. Žil ve stínu, dennodenně byl krmen lží své sestry, dokonce se bál dívat lidem do očí. Přišel si v porovnání se světem strašně malý. Méněcenný a nepotřebný. Nikdy si nevěřil, nikdy od nikoho nic nežádal a svůj boj s neutichající samotou pomalu prohrával.
Jako záře poslední naděje se v jeho životě nečekaně zjevil kluk, do kterého se zbláznil snad od první chvíle. Miloval jej a nic si nepřál tak, jako zůstat s ním už navždy. Někomu se to mohlo zdát hloupě dětinské, ale Bill jej miloval. Skutečně miloval…
A nyní si byl jistý, že jej ztratí. Byl si tím jistý tak, jako ještě ničím nikdy předtím.
Trpce stiskl rty, jak se snažil tlumit vzlyk, který si však stejně našel cestu ven. Čelem se opíral o volant, usedavě plakal a snažil se zhluboka dýchat. To, co se před malou chvíli dozvěděl, jej vykolejilo natolik, že nedokázal vystoupit a jít dál. Ničemu nerozuměl… ze všeho byl tak zmatený a bylo to ještě horší, protože nedokázal nalézt jediné reální vysvětlení, jak se to mohlo stát. Styděl se za sebe, bylo mu špatně ze sebe samotného. Slova lékaře si neustále přehrával v hlavě, už snad posté, a přesto se nedokázal ubránit otázce, proč se to muselo stát právě jemu?!
„Ach Bože,“ zašeptal, jak se snažil v dlaních tlumit další a další vzlyky, přesto to po chvilce vzdal a rozvzlykal se naplno. Po kdysi nádherné a neposkvrněné tváři mu náhle stékalo hned několik slz. Hrudník se mu mocně zvedal a se stejnou intenzitou zase klesal dolů, jak divoce dýchal.
V těchhle situacích si lidé občas říkají, že by chtěli vrátit čas, aby neudělali hloupost, která jim měla převrátit život naruby.
Bill však na něco takového nepomyslel ani na vteřinu. Nechtěl vrátit čas. Chtěl si pamatovat všechny ty překrásné chvíle, které s Tomem strávili. Chtěl si ty chvíle už navždy uchovat ve své paměti, protože v hloubi svého srdce tušil, že jej Tom opustí.
„Zřejmě to tak mělo být. Já jsem prostě nebyl stvořen k tomu, abych byl šťastný,“ uplakanýma očima se zadíval na jejich dům, po celém těle mu opět naskočila husí kůže. Jak jen to teď měl všem vysvětlit?! Existuje vlastně na něco takového vůbec vysvětlení?!
Šel si k doktorovi jenom pro nějaké léky proti bolesti břicha, a místo toho se vracel domů se zjištěním, že jej s Tomem možná spojuje i něco víc, než jenom upřímná a čistá láska…
Unaveně se opřel o opěradlo za sebou, na malou chvíli zavřel oči a přemýšlel. Skrz pootevřené rty mu z úst vycházela horká pára. Byl zoufalý, klepal se jak strachem, tak zimou, a jediné, co potřeboval, bylo Tomovo objetí. Ještě několik vteřin zůstal na předním sedadle auta, než se odhodlal konečně vystoupit. Uplakanou tvář si rychle utřel do vlhkých rukávů svého svetru a pomalu našlapoval ke dveřím. Už na ničem nezáleželo. Řekne mu to, a smíří se s tím, že od něj odejde. I když jej ztratí, zůstane mu něco, co mu bude Toma už navždy připomínat. To něco bylo plodem jejich veliké lásky. Dítě, které mu pomalu rostlo pod srdcem…
Opatrně otevřel dveře, dovnitř vstoupil tiše jako myška. Celým patrem se nesla vůně skořice a vanilky, a on věděl, že je Simone chtěla překvapit svými úžasnými koláčky. Smutně stiskl víčka. Netušil, zdali byl hlad, který cítil, vyvolaný tím, že od rána nic nejedl, nebo tím, že by v tomhle stavu prostě měl být hladový pořád. Provinile pohlédl směrem ke kuchyni, vzápětí však odvrátil tvář a pohledem sklouzl na své břicho. Byl tak bezmocný. První minuty, co mu doktor oznámil pravdu, to dítě nenáviděl. Chtěl jej dát pryč, nechtěl, aby to bylo pravda. Jenomže to miminko nebylo jenom jeho…
Bylo zázrakem.
Přesně tímhle slovem jej pojmenoval i Billův lékař a on jej zabít nedokázal. Pamatoval si všechna ta rizika, o kterých se v nemocnici dověděl. Bylo mu jasné, že to to malé nemusí přežít, ale zabít jej nedokázal. Moc dobře si pamatoval, jak on odrazoval Chantelle od potratu a nikdy toho nelitoval. Sami byl tím nejúžasnějším chlapečkem pod sluncem a on jej miloval hned od narození. Rozhodl se správně. Tím si byl jistý.
„Špunte, já to vzdávám.“ Bill se tiše postavil ke dveřím a láskyplným pohledem sledoval scenérií před sebou. Tom měl na očích šátek, zoufale tápal rukama ve vzduchu a snažil se najít malého Sama, jehož tichý smích se vznášel všude kolem nich. Bill však neřekl ani slovo. Když jej Sami spatřil, ukázal své malé zoubky ve šťastném úsměvu a rychle mu zamával. Bill mu mávání oplatil a hravě na něj mrkl. Přiložil si ukazováček ke rtům v znamení, aby Sami nic neřekl, a pomalu popošel k Tomovi.
Sami v tu chvíli pochopil, že by jim tam akorát překážel, a proto rychle přiběhl k Billovi, dal mu pusinku na nos, a poté spokojeně utíkal do svého pokoje.
„Sami, trošku mi pomoz,“ Tom vypadal opravdu zoufale. Už se tam točil v kruzích skoro pět minut. Bill se na něj něžně pousmál a zlehka se dotkl konečky prstů jeho zápěstí. Sam byl přeci maličký a na tvář by mu nedosáhl. Vzápětí však ruku opět stáhl a ustoupil o několik kroků zpátky, doprovázen Tomovým hravým úsměvem. V tu chvíli se mu zdál neskutečně krásný. Vypadal jako malé dítě, když zvědavě šátral dlaní ve vzduchu a otáčel se po každém Billově hlubším výdechu.
Bill pomalounku couval tak dlouho, než se zády opřel o chladnou zeď, a čekal. Jeho hluboký dech byl pro Toma neviditelným vodítkem. Netrvalo dlouho a dělilo je od sebe sotva deset centimetrů. Tom k Billovi nesměle vztáhl ruce, zlehka se dotkl jeho vlasů, vzápětí však do nich ponořil celou svou dlaň. Proplétal je mezi prsty, miloval ten pocit. Billova vůně se vznášela v neviditelných bublinkách všude kolem něj, nutila jej postoupit dál. Prsty pomalu sklouzl níž. Zlehka se dotkl Billových plných rtů, čímž jej donutil tiše zasténat. Nevydržel to. Poslepu vyhledal jeho rty, bezhlavě se do nich ponořil a jazykem ochutnával jejich nitro. Vnímal, jak Billův jazyk vyhledával ten jeho v bezmocných polibcích.
„Stýskalo se mi,“ šeptal, zatímco mu Bill rozvazoval uzlík na šátku. Bez měkkých polibků, se to však neobešlo.
Jakmile mu šátek padl z očí, zamilovaně se na Billa zadíval a nevinně se usmál. Úsměv mu však během několika vteřin povadl. Bill byl ve tváři výrazně bledý, oči měl zčervenalé, což zračilo jenom jediné – plakal. A i když se snažil usmívat, Tom mu to pro tuhle chvíli prostě neuvěřil.
Posadil se do křesla a Billa si opatrně stáhl na klín. Bill se mu uložil do náruče a klidně vydechl. Nechal se ním pohupovat ze strany na stranu, vnímal jeho krásnou vůni a dlaní hladil místo, pod kterým cítil jeho bijící srdce. Najednou mu bylo opět do pláče. Nechtěl jej ztratit. Nechtěl, aby to skončilo, protože jej opravdu moc miloval. A cítil, že i Tom miloval jeho
„Chci ti něco říct,“ pípl chvějícím se hlasem, téměř šeptem. Tom jej něžně pohladil po zádech a přitiskl si jej k sobě ještě blíž.
„Čekáme spolu miminko, Tome,“ řekl si v duchu, ve skutečnosti však jenom naprázdno pootevřel ústa.
„Moc tě miluju,“ vydechl nakonec smutným hlasem, tváří se opřel o jeho hrudník a v rytmu tlukotu jeho srdce nechal stékat i své slzy…
autor: B-kay
betaread: Janule
Uff, jsem moc ráda, že Bill není nějak těžce nemocný … Myslela jsem si, že by v tom mohlo být miminko … Jsem moc zvědavá jak to bude pokračovat ..Hlavně ať se nerozejdou 🙁 … Miluju tuhle povídku ♥♥♥
Este ze tak…. je to ten lepsi pripad… dufam, ze Tom sa zachova dobre a neskonci to… uff, rychlo dalej.. 🙂
Konečně to prasklo, myslela jsem, že to nevydržím a všechno už vykecám, ale vydržela jsem xD
Chudáček Bill, tak moc pochybuje o Tomovi, když si myslí, že ho opustí…jak plakal v autě, bylo mi ho tak líto..Bille, přece se nemáš čeho bát!
Miluju tuhle povídku, je prostě překrásná ♥♥♥, pořád to opakuju, ale nemůžu si pomoct..
Haha, já to řikala xDD
Na tohle jsem se těšila od doby, kdy začal Bill mít problémy s bříškem.. doufala jsem, že to bude mimčo..
A teď se těším, jak bude Tom nadšenej, až se mu tu novinu odváží říct 🙂
Nádhera <3