autor: Áďa
Ahoj všichni, tak jsem tady s další jednorázovkou. Nemohla jsem odolat tomu humbuku kolem Tomova údajného zážitku s viagrou… samozřejmě tomu nevěřím, ale tak jako téma na povídku to podle mě není špatné… posuďte sami 😀
„JO! Vidíš, že se nám to povedlo!“ vyjeknu radostně, když chytím Billa do náruče, aby při přeskočení plotu nedopadl rovnou na tvrdou zem, s jeho elegantní šikovností a botama na podpatku by nebylo divu. Chvilku ho ještě držím ve vzduchu a za pas ho tisknu k sobě, zatímco mu koukám do rozzářených očí. Pořád je v nich znát nervozita, ale na rtech mu už pohrává rošťácký úsměv. Ten úsměv, který znám z dětských let, z dob, kdy byl úsměv skutečně záškodnický, takový klukovský, nikoliv umělý a naučený, jako je devadesát procent jeho současných úsměvů.
„Tomi, ty seš takovej hajzlik, žes mě zase překecal,“ pohrozí mi zdviženým ukazováčkem a laškovně mě zatahá za jeden z copánků.
„Jau, netahej!“ napomenu ho a výchovně ho zlehoulinka plesknu po tváři, a teprve pak ho šetrně postavím na zem. „Ale nemůžeš říct, že je to špatnej nápad.“
„Ne, to není,“ zavrtí hlavou a dokud jsme ještě ve stínech hotelové zahrady, od níž nás dělí plot, vklouzne svou dlaní do mé. Pevně ho stisknu a palcem začnu hřbet jeho ruky hladit. Na polibek si však netroufám, to už jenom mezi čtyřmi stěnami. Držení se za ruku ještě jde nějak okecat, ale polibek bych už těžko novinám dokázal vysvětlit, a to by asi nedokázal ani on s tou jeho výřečností.
„Ale stejně se mi to moc nelíbí…. mám docela strach,“ šeptne moje dvojče a bázlivě se kolem sebe rozhlédne.
„Neboj, jenom se tu trošku projdem a zase se vrátíme,“ snažím se ho sebejistě uklidnit, ale moc to nezabírá.
„Jenže když jdeme jen tak bez ochranky… do ulic cizího velkoměsta… co když se nám něco stane?“ namítne. No jasný, za každým rohem na nás číhá vrah s kudlou… Nechci se Billovi smát, ale už si za ty roky natolik zvykl na všudypřítomnost ochranky, že dojít někam pár metrů bez ní, pokud to není teda někde v budově, je pro něj docela solidní psycho.
„Neboj, já si tě pohlídám,“ slíbím mu a na důkaz svých slov mu pevně stisknu ruku. „Jsem s tebou a ochráním tě líp jak ti všichni naši dohromady,“ uculím se sebejistě a volnou rukou se popleskám po hrudi a zatvářím se jako ten největší macho. „Krom toho, jestli tě to uklidní, je to odsud jenom kousek… očíhnul jsem to už ve dne… copak bysme se mohli vrátit bez toho, abychom v Taiwanu navštívili pořádný taiwanský tržiště? Aspoň to srovnáme s těma našema, co nabízej ty svý značkový hadry na každý ulici.“
Bill se pousměje, ale stejně se tváří pochybovačně a čím dál častěji otáčí hlavu směrem k hotelu.
„Ty, brácha,“ přeruším jeho zaječí úmysly, směřující k bezpečí hotelových stěn. „Myslíš, že nám tu taky řeknou ,Víč ploužků, víč Adidaš!´ ?“
Bill vyprskne smíchy a já ještě chvilku žvaním v tomhle duchu, než konečně kývne a se zakroucením hlavy, patřícímu mně, se konečně vydá se mnou směrem k osvětlené hlavní ulici, která je odsud jenom kousíček. Jak se blížíme k hranici světla a tmy, je stisk našich rukou čím dál pevnější, protože oba víme, že až vkročíme do záře lamp, budeme se muset pustit.
Netrvá to dlouho a skutečně už jenom zvolna kráčíme bok po boku. Vnímám, jak se Bill ke mně nenápadně tlačí, aby se mě dotýkal aspoň bokem, ramenem či hřbetem ruky. Brouček můj, bojí se, aby se mi neztratil…
Schválně si vyměřuju chůzi tak, abych o něj konejšivě štrejchal krajem svých volných kalhot a se zájmem pozoruju dění kolem sebe. Bože, to je tak úžasnej pocit, jít někam na vlastní pěst! Zhluboka se nadechnu nočního vzduchu, věnuju svému humanoidnímu miláčkovi úsměv a vzdušnou pusu, a vidím, jak mi obojí okamžitě vrátí. Nemůžu si pomoct, ale dneska mi při týhle procházce přijde mnohem hezčí než kdy jindy. Snad je to tím, že má trošku strach, že je nejistý a trošku zmatený. Díky těm emocím je totiž krásně vidět, že je to pořád ještě člověk. Abych se přiznal, poslední dobou jsem měl docela strach, že z něj sláva dělá umělý stroj, co automaticky dělá všechno, co se od něj očekává. Falešné americké úsměvy, rozdávání autogramů, rozhovory… měli jsme i v posledních dnech na sebe daleko míň času, než tomu bývalo. Připadalo mi, že se mi odcizuje, android můj malej. Ale dnes konečně zase vidím, že je to pořád můj malej, výstřední, ale přesto pořád trošku bázlivej bráška, stejnej jako v dobách našeho dětství…
Ve víru podobných myšlenek a s Billem těsně po boku vejdeme do prostor tržnice. No vida, oproti těm našim to není žádný větší rozdíl, jen je to o dost větší, mnohonásobně, než ty naše tržiště, je vidět, odkud to všechno pochází. Procházíme uličkou mezi tunou přeplněných stánků nabízejících vskutku všechno možné. Ovoce a zeleninu, které skoro ani neznám, asi to bude nějaká lokální specialita. Jídlo, čínský nudle a nějaký podivně vypadající maso. Samozřejmě nepřeberné množství oblečení. Klasika, Adidas se čtyřmi a více proužky, Nike se dvěma a více fajfkami… klasika, ušklíbnu se. Pak tu jsou nějaký hračky, baterky, obrazy, u kterých radši snad ani nechci vědět, jaký to je plagiát a –
„Oni tu maj lékárnu?“ vykulí jemně podmalované oči Bill.
„Ty vole… fakt, že jo!“ vydechnu a jen třeštím oči na nepřeberné množství prášků. Tak tohle mi teda vyrazilo dech. Lékárna na tržnici… no, možná snad lepší ani nevědět, co tu všechno nabízejí. Ale to už se ke mně přitočí prodavač s doopravdy teda příšerným vzhledem a těžce lámanou angličtinou se mnou začne klábosit. No bezva. Protočím oči v sloup směrem k Billovi, který už se mi začíná škodolibě uchichtávat, protože nám je oběma jasný, že se toho týpka jen tak nezbavíme.
„Bly večér! Pán poradit? Poradit? Jo?“ začne na mě štěbetat. Stěží držím vážnou tvář, stojí mě to hodně sil, protože Vietnamci sice dycky mluvili komicky, ale tohle je extrém. Zato Bill se nepokrytě hihňá do dlaně, prevít jeden. No to mu v noci na pokoji vrátím i s úrokama…
„Ne, nepotřebuju poradit,“ snažím se toho zakrslíka, sahajícího mi někam po ramena, odradit, ale on je neodbytnej jak moucha v létě.
„Já ložumět, ložumět,“ přikývne, bodře mě obejme kolem ramen, i když se přitom musí postavit na špičky, a druhou rukou vytáhne hrst modrých prášků a strčí mi je pod nos. „Vy zkušit, zkušit! To pomůže, tady plo ladost šlečny,“ pohodí hlavou směrem k Billovi a spiklenecky na mě zamrká. Nechápavě shlédnu k těm práškům a vytřeštím oči.
„Viagra?!“ vypadne ze mě a v tu chvíli už se Bill řehtá na celé kolo jako šílenec.
Zrudnu jako krocan a zadívám se na toho prcka, co mi ten kentus tak akčně nabízí, prej še šlevou.
„Si děláte srandu, ne?! Jako vypadám snad jako někdo, kdo nedokáže zvednout svůj prapor?“ zavrčím a výhružně se na toho trpaslíka podívám.
„Nene, ale vy zkusit! Zkusit! Je to lévny a dóbry! Zkusit, levně, plodám levně!“
Jen se bezradně zadívám na Billa, kterému už z očí tečou slzy smíchu, ale v tu chvíli se ve mně zvedne vlna egoismu. Tak oni ti dva ze mě mají blázny! Prodavač se na mě vytasí s takovouhle PRO MĚ naprostou absurditou a Bill, místo aby mě podpořil, tak se mi akorát tlemí a já tak vypadám jako ten nejneschopnější impotent na světě! Tak to přehnal, brouček, už asi dlouho neměl sex a tohle mu přijde naprosto srandovní. Jako je pravda, že jsme se milovali naposled někdy před tejdnem… ale když to chce, má to mít. To se ještě uvidí, kdo to je Tom Kaulitz ála novodobý Casanova!
Pevně semknu rty a snažíc se nečervenat tak moc, hrábnu tomu šikmovokýmu skrčkovi do dlaně a celou hrst, čítající asi čtyři pět tablet, do sebe naláduju. Prodavač jen vytřeští oči, když to udělám a hodím po něm peníze, Bill se přestane smát a kouká na mě totálně perplex.
„Tome, co to děláš? Ty blbe, vyplivni to, nevíš, co to je!“ vyjekne a okamžitě mě za ruku začne táhnout směrem z tržnice ven, směrem k hotelu. „Vyplivni to, dělej!“
„Pozdě, už jsem to spolknul,“ ušklíbnu se a ukážu mu prázdnou pusu. „A tohle byl origoš, a ne nějaká napodobenina!“
„Ty vole!“ zakvílí Bill, až mu přeskočí hlas. „Tak to ze sebe vyblej nebo cokoliv!“
„Nene, tlemil ses mi, tak dneska večer uvidíš, co to je pořádnej sex,“ uchichtnu se a plesknu Billa po prdelce. „Jau! Seš moc kostnatej! Koukej něco přibrat, nebo si o ten tvůj kaďák zlomím ruku nebo ještě nedejbože něco jinýho!“
„To bylo fakt vtipný!“ zavrčí Bill, a když už je hotel na dohled, zatváří se trucovitě. „Seš idiot a ne, že ne!“
„Nepovídej,“ zavrním, a když se nám podaří proplížit se do výtahu, prudce ho natisknu na stěnu a začnu do něj drcat svým klínem, který se dost solidně začíná probouzet k životu. Obávám se, že k velice bujarému životu.
„Nech toho, nebudu s tebou nic mít, dokud ze sebe ty sračky nedostaneš! Seš nadrženej od jedný vteřiny k druhý sám od sebe, ale ne, ty do sebe musíš cpát tyhle sajrajty, o kterých nevíš, čím je ten dement napustil!“ dojebe mě skoro až jako máma za dob, kdy jsem během školních let udělal nějakej průser. „A žádnej sex dneska nebude!“
Jen zůstanu zkoprněle stát před naším pokojem a v šoku sleduju, jak se uraženě natáhnul na svoji půlku postele, zády ke mně. Zavrtím hlavou, zavřu za sebou dveře pokoje, zevnitř nás zamknu a přes svou část letiště se proplazím až k jeho zádům. Tohle přece nemůže myslet vážně, dyť já tu začínám tvrdnout jak sviň a začíná to solidně bolet! Nemůže mě nechat v tomhle stavu, to se prostě nepřijímá!
„Billí,“ zakňourám a vjedu mu rukou pod tričko. „No tak…“
„Nech mě bejt!“ štěkne po mně. „Nemáš do sebe cpát ty sračky!“
„Ale já… já tě teď potřebuju!“
„To je tvoje věc, neměl sis to brát! Ale ne, ty seš dospělej, máš svůj rozum… tak si s tím teď poraď!“ zavrčí.
Řekl to dost hnusným tónem, proto se radši stáhnu a jen nešťastně zachrčím. Bolí to jak sviň, jak mi v něm pulzuje krev. Já potřebuju šukat, kurva! Na tohle ruka fakt nestačí! Párkrát si ho zkusím vyhonit, ale nemá to skoro žádný účinek, naopak mě to rozdráždí ještě víc. Dopajdám do sprchy a začnu si mezi nohy stříkat teplou, téměř horkou vodu, ale taky to nepomáhá! Zlostně zakvílím, a když se vrátím do ložnice, stočím se na břicho a snažíc se nevzbudit Billa, začnu se se zaťatými zuby o matraci třít a přirážet. Trošičku mi to ulevuje, ale jenom málo. Bože, co jsem komu udělal, že jsem byl osvícenej ke koupi těch blivajzů? Já chci konec… úlevu, co nepřichází… Bože, já slibuju, že od příště budu Billa během nakupování poslouchat, ale na oplátku potřebuju co nejdřív seslat z nebe tu krásnou úlevu, vypustit tu nádrž, co mi tak ubližuje, tolik to bolííí! Pomoc…
Najednou však slyším tichý smích a když vzhlédnu od polštáře, vidím, jak mě Bill pozoruje, ležíc na boku s podepřenou hlavou a evidentně se dobře baví.
„Pojď sem, ty hovado,“ zavrní mile a s odevzdaným výrazem mě milosrdně přetočí na záda, svlékne se a začne se ke mně přibližovat.
„Bože, bráško… děkuju!“ vydechnu vděčně, ale on mě přeruší.
„Nedělám to kvůli tobě, ale kvůli sobě. Kdo by při tom tvým hučení, skučení a vzdychání usnul?“
Na okamžik se naše oči střetnou, ale já díkybohu v těch jeho poznám, že rošťácky jiskří, takže to, co řekl, naštěstí nemyslí tak vážně, jak to řekl. Ufff…
Zaječím blahem, když mě pečlivě promaže gelem a automaticky na mě nasedne. Jo, to je ono! Tohle jsem potřeboval jak sviň… Okamžitě nás překulím tak, abych byl já nahoře, a když vidím, jak na mě pohrozil prstem a šibalsky zamrkal, rozjedu se bez jakéhokoliv varování naplno. Jinak to prostě nejde, potřebuju si ulevit, tak moc! Trošku se obávám, abych na Billa nebyl moc rychlý a tvrdý, ale když vidím, jak pode mnou odhodlaně vzdychá a sténá, přestanu na to myslet a radši se věnuju svému tempu a razanci. Bolest v mé chloubě začíná pomaloučku, ale jistě ustupovat a já si celý proces taky konečně začnu užívat…
„Ufff… děkuju, lásko,“ vydechnu, když po bouřlivém orgasmu dopadnu na jeho zpocené tělo. Taky ze mě lije jak z konve, ale konečně, konečně v sobě cítím dokonalou úlevu. Konečně se zas cítím jako člověk a ne jako debil, co naletěl tomu příšernýmu prodavači… No jo, za egoismus musí občas přijít trest, no…
„No nemáš zač,“ usměje se na mě milosrdným úsměvem. „Ale slib mi jednu věc. Jestli si ještě někdy vezmeš ten sajrajt do pusy… můžu tě zmlátit a rozladit ti kytaru?“ zamrká na mě svými nekonečnými řasami.
Chvilku jen zaskočeně mlčím, než ze mě konečně vypadne odpověď.
„To víš, že jo, ale piš si, že už se to nestane, takže nebudeš mít příležitost, heč!“
„Jen aby,“ ušklíbnul se Bill a hmátnul po peřině, aby nás mohl přikrýt. „Dobrou, ty můj blbečku.“
„Dobrou… lásko. A děkuju…“
autor: Áďa
betaread: Janule
Bylo to suprově napsaný. Taky jsem měla tu myšlenku sepsat jednodílku o tomhle tématu, ale ty jsi mě holt předběhla. Ta moje lenost se nevyplácí, než já bych to sepsala×D Ale ty si to zvládla více, než skvěle. Na tom tržišti, jak se bavili s tím číňanem jsem chcala smíchy×D prej "Vy zkušit, zkušit! To pomůže, tady plo ladost šlečny." A jak ten Bill na toho Tomana prej pocem ty hovado, no konec×DD umřela jsem na záchvat smíchu. Bylo to perfektní, ty bys mohla psát povídky, kde se ti číňani vyskytujou, bo to je prostě luxusní, ta jejich řeč v tvém podání:-D
Normálně jsem čekala, že se s tím někdo vytasí a taky, že jo xD. Už jenom ten název mě úplně odrovnal, a to jsem ještě netušilo, co na mně čeká uvnitř xD,pro jistotu jsem hned mrkla, kdo to píše, a když jsem zjistila, že Áďa, málem mě kleplo, páč mi bylo jasné, že to bude naprostá bomba!!!A taky, že byla, při čtení jsem nevěděla, čemu se mám řehtat víc, jestli popisu místních trhovců, Tomovým bohovským hláškám, nebo Billovu špičkování xDDD. Áďo, povedlo se ti dokonalé mistrovské dílo (znovu mám záchvat smíchu, podobající se epilepsii), a absolutně všemu tady věřím xD!!! Dokonalé!!!!xDDDD
PS: trošku mně rozesmutnily Tomovy postřehy ohledně toho, jak se Bill změnil nebo nezměnil, myslím, že něco na tom je….
:D:D Úžasná povídka! ♥ 😀 🙂
:D:D dobřéééé 🙂
wte viděla jsem aoutora Aďu a řekla jsem, sakra to zas bude krvák 😀 ale kupodivu jsem se nasmála jak cip
tak to mám radost, že jsem vás všechny pobavila 🙂 to byl účel 🙂 taky jenom přece autor Áďa nemusí být ekvivalentem pro krvák 😉
😀
Wohohou 😀
Áďa nezklamala, aktualitka k poslednímu incidentu je na světě. 🙂
A musím říct, že jsem se parádně bavila. Ten prodavač na tržnici neměl absolutně chybu. A Tom je tady stejný pako jako ve skutečnosti. 😀
No a ten konec… Hezky si to chlapci užili. 🙂
tvl jako…absolutní výtlem tady…OMG nemůžu eště teď…jak prej Bill: Pojď sem, ty hovado."…tvl jako sem se tu válela pod stolem…xDxDxDxD anebo: Dobrou, ty můj blbečku."…jako sem byla mrtvá smíhcy…xDxDxDxD…nemá chybu tahle povídka….xDxDxDxD
Jééé sakra xD Sem chtěla napsat povídku na tu viagru xD ale bohužel moje lenost je fakt už šílená xDDD
Psala jsem už Ádě, že by to zasloužilo překad do angličtiny a na THF s tím, protože tam jsem četla asi tak 3 povídky na tohle téma, a žádná z nich nesahá Ádině ani po kotníky, myslím, že je to dokonalej kousek. :o) J.
[11]: no jo, ale ty moje výrazy by asi šly těžko přeložit, nebo jo? jako jestli se najde někdo, kdo to přeloží, tak klidně můžete 🙂
no teda, začínám se červenat, děkuji za ohlasy 🙂
Víč ploužků, víč Adidaš! :))))))))))
Áďo, já nechápu, proč píšeš ty krváky, tohle bylo vážně úžasný. :)))
Jo a zapomněla jsem dodat, že mě dostala do kolen ta romantická vyznání jako třeba:
"Pojď sem, ty hovado," "Dobrou, ty můj blbečku."
Skvělý! 🙂
VIAGRA!! 😀 woooow
prej…můžu ti rozladit kytaru:D:D:D Tak to mě dostalo…Fakt dobrá povídka:D A souhlasím s Kattys ty vyznání neměly chybu 😀
Bože Áďo, jak já nekomentuju, tak tady prostě musím. To je bomba! Tohle je totiž napsáno tak věrohodně … možná i díky tomu slovníku, který prostě nemá chybu. Díky za skvělé pobavení!
Áďo..ty mě chceš zabít xD Asi budu sprostá ale tohle je prostě kur.. úžasný! xD Jakmile jsem uviděla název a autorku tak mi docvaklo že to bude něco s onou slavnou viagrou..mimochodem, nevěřím tomu xD
A souhlasím že tohle si zaslouží překlad protože tohle je poklad xD
Chci mít tvoje schopnosti Áďi, abych mohla nosit jedničky ze slohu xD
Tak tohle byla naprosto úžasná povídka,jako fakt neměla chybu zasmála jsem se jak cip :D:D
normáně tomu věřím že to takhle bylo doopravdy :D:D
oooh, som si ista ze takto to bolo aj v skutocnosti 🙂 ale myslis si ze raz mu to stacilo a potom uz tabletky nemali efekt? hmm podla mna este fungovali aj rano…alebo nie? 😛
uzasna poviedka <3
OOOOOO to bylo tak…..pervezní XDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD a kráááásnééé!!! CELOU dobu jsem se tlemila…,a nemohla jsem přestat XDDDD "prej še škevou" XDDDD no twl..,ani newim proč mě to tak rozesmálo XDDDDDD..asi si to moc představuju XDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD..a pak kdo je tady pervezní,že?…XDDDDDDD OPRAVDU SUPER LOWKUJU TVOJE JEDNORÁZOVKY =D
[21]: "še šlevou" xDDD
To me pleskni pres kotnik :DDDD Boze ja se tlemila jak debil nejvetsi 😀 Tlemila jsem se kdyz jsem cetla onen slavny clanek jelikoz predstava nadrbanyho Toma me proste rozkopla. A tohle…to me rozkoplo snad jeste vic :DD To je takovy hovado ze to az neni mozny:DD No luxus proste. Budu se smat jeste zejtra jen si vzpomenu jak se ho snazil narvat do matrace :DDDD parada
Oprawdu jsem čekala kdo s tímhle nápadem na powídku přijde jako prwní a ejhle Áďa se toho chopila jako prwní 😀
Jsem ráda, že jsem si tenhle "wtípek" přečetla. Předchozí powídky co čtu byly depresiwní ať už Committed nebo jiné. A tady? Měla jsem wážně dost. Měla jsem dost co dělat abych newybuchla smíchy jinak bych tak wzbudila mámu a to by nebylo asi nejlepší 😀
Každopádně předstawa Toma s tímhle incidentem mě dostáwa do kolen a kříčí břicha od smíchu. Nemůžu si pomoct ae přijde mi to tak moc ujetý a směšný. A ten ťamanec tomu taky dal swé 😀 Upe sem si předstawila ty naše tady 😀 Wšeci jsou stejní…wšeci nabízejí šlewy 😀 A Tom to se s tím nepáral a pak následkem toho se snažil udělat díru do postele. 😀 Naštěstí pro Toma byl Bill tak moc ochotný, že jej raději už nechtěl dál trápit a nabídl mu swůj zadeček 😀 Nechci wědět jak skutečně dopadl 😀
Parádní fakt žeo 😉
božeeeee…..Tom a viagra……to je zase téma na rok…xD
Jooo, tak to nemá chybu,čekala sem, jen kdy se to tu objeví…No každopádně, ten Tom mě s těma svejma nápadama nepřestane překvapovat…Opravdu ne… Krásná a zábavná povídka..
Dokonalost.. tohle se četlo samo prostě.. áách.. 😀
Hned ked som už čítala že tam bol stánok s liekami a práškami už som vedela že pôjde o Viagru 😀 😀