autor: Ainikki
Slunce svítilo na začátek jara s neobvyklou intenzitou. Skoro jako by se usmívalo na dva kluky, kteří ruku v ruce šli po chodníku. Byli šťastní. Všechno zlé totiž zůstalo definitivně za nimi. Billův trýznitel dostal nejvyšší možný trest nepodmíněně, takže teď už nezůstal jediný mráček na modrém nebi jejich společného života.
Tom podržel Billovi dveře a nechal ho vejít do restaurace. I když odsouzený to nejspíš vnímal jinak, oni dnešní konec soudního procesu považovali za důvod k menší oslavě. Nic velkého. Jen společný oběd v příjemné restauraci s dobrým vínem a sladkým dezertem nakonec.
„Něco pro tebe mám,“ tajemně na Billa mrknul, když už byli po jídle a vychutnávali si každý svou sklenku nejlepšího bílého, jaké tady podávali. Bill zvědavě natáhl krk, nakláněje se přes stůl, když Tom zaštrachal ve své aktovce.
„Co je to?“ Zadíval se na papíry, které mu podával.
„Přihlášky,“ odpověděl jednoduše mladý právník. „Už sis rozmyslel, co bys chtěl studovat?“ Bill kývl a vzápětí doplnil.
„Umění a dějiny ilustrace.“ Tom se zářivě usmál. Předpokládal to. O tomhle oboru totiž ze všech těch, z kterých Bill vybíral, mluvil nejvíce.
„Perfektní. Trošku už jsem tě tam uvedl.“ Bill vykulil oči.
„Cože jsi udělal?“ Ptal se nevěřícně.
„No,“ Tom si poposedl na židli a dal se do vysvětlování. „Nedávno jsem po telefonu čistě náhodou mluvil s jedním mým profesorem z práv. V době studií jsem ho měl za mentora, a tak trochu k němu obdivně vzhlížel,“ vzpomínal. „Měli jsme k sobě blízko. Pochopitelně jako žák a učitel,“ uvedl na pravou míru, aby nebylo něco špatně pochopeno. „Řekl bych, že jsem byl jeho oblíbenec,“ pochlubil se. „Když jsem vypadl po promoci ze školy, zůstali jsme v kontaktu a občas spolu mluvíme. Já se mu zmínil, že se chystáš na Humbolt taky. Ani nevím, jak k tomu došla řeč,“ zamyslel se, ale v podstatě na tom nesešlo. „Každopádně on na to hned reagoval, a říkal mi, že se přátelí s jednou kolegyní, která učí na katedře umění. Nabídl se, že by ti s ní domluvil schůzku. Ona by tě provedla po škole, ukázala ateliéry, ty bys jí donesl na ukázku nějaké tvoje práce a ona by ti k tomu řekla svoje. Co ty na to? Alespoň by si znal svoje vyhlídky, než začne přijímací řízení.“
Bill na něj zůstal ještě pár vteřin zírat, než byl schopný nějaké reakce, ale i tak se zmohl jen na pouhé:
„Páááni.“ Vydechl ohromený a vlastně i tak trochu dojatý. Tady se ukázalo, že Tom na něj myslí v podstatě nepřetržitě. Ať už dělal cokoli, nebo mluvil s kýmkoli, vždy měl v podvědomí schovaného Billa a činil pro něj vše, o čem se jen trochu domníval, že by mu to mohlo udělat radost. Navíc tohle mu ji skutečně udělalo. Bude si tak moc dopředu ujasnit to, jestli škola nabízí vše, co od ní očekává, a hlavně by mu odpadla fůra stresu s přemýšlením o tom, zda-li má vůbec dostatek talentu, aby se tam mohl hlásit. A teď, když bude vědět, může si při nejhorším rovnou vybrat něco jiného, pokud by mu ta profesorka řekla, že není dost dobrý. Nebyl by potom zklamaný, kdyby mělo přijít rozhodnutí o tom, že ho nepřijali.
„Chci říct, děkuju,“ začal konečně dohromady skládat věty. „Moc rád se s tou paní sejdu. Ani nevíš, jak jsi mě potěšil, že jsi to pro mě zařídil.“ Vděčně se na něj usmál a přes stůl se natáhl, aby ho mohl chytit za ruku.
„Maličkost.“ Uculil se Tom a chlapcovu dlaň vroucně stiskl. Těšilo ho vidět, že mu tím udělal radost. „Jen,“ zatvářil se náhle nešťastně, ovšem jenom hraně. „Zvykl jsem si na nového pana archiváře. Bude se mi po tobě stejskal.“ Fňuknul a potáhnul. Billa to rozesmálo.
„Třeba bude nakonec lepší než já. A navíc, já si tam ještě pár měsíců posedím, než začne škola.“
„Jo,“ ušklíbl se Tom. „A já ho budu muset zase znova zaučovat. Teda pokud mezitím Konrad nepřijme do týmu nový mladý pako, kterýmu by to hodili na krk místo mě.“ Postěžoval si.
„Tak v tom případě doufám, že tam nastoupí nějaká ženská.“ Pak se Bill zamyslel. „Ale to je vlastně nesmysl.“ Pronesl zadumaně.
„Co?“
„No, já z toho fleku nevypadnu ze dne na den jako ta paní přede mnou, takže s největší pravděpodobností bude ten nováček na mně.“
„A no to je vlastně pravda.“ Zamnul si Tom ruce potěšením a natáhl se po své sklence se sektem.
Bill se zamračil.
„Jak mám tomuhle rozumět?“
„Čemu?“ Nechápavě Tom pozvedl jedno obočí.
„Chceš říct, že mně se nelíbit může, že bys byl v přítomnosti cizího kluka, a tobě je to jedno?“ Malinko se čertil. Nikdy dřív nevěděl o tom, že by snad mohl být schopný žárlivosti, ale byla v něm, a to dost velká. Teď, když měli svůj vztah upevněný, ty pocity byly o to větší. Na začátku mu v tom bránil ten jeho blok, že na Toma nemá, tudíž si na něj nemůže klást ani žádné nároky. To už ale dávno opadlo.
Tom zabublal smíchy, když mu došlo, o co tu jde.
„Ale jdi ty. Jasně, že bych žárlil,“ ujistil ho. „Jenže vsaď se o co chceš, že na tu pozici nastoupí ženská. Tys byl světlá výjimka. Tedy samozřejmě velice příjemná výjimka.“
„Dobře.“ Uklidnil se chlapec. Co potřeboval slyšet, slyšel. Více neměl potřebu se tím zaobírat. Místo toho se raději s chutí pustil do čokoládového dortíku, který jim právě byl naservírován jako dezert.
O dva a půl měsíce později
Tom se neochotně vyhrabal na nohy ze zahradního lehátka, na kterém se s Billem slunil na terase, když uslyšel domovní zvonek. Natáhl na sebe bílý nátělník, aby tomu, jenž se na ně dobýval, neotvíral jen v trenýrkách a spěšně proběhl bytem ke vchodu.
„Dobrý den,“ uctivě pozdravil mladý kluk v pošťácké uniformě. „Mám tu doporučený dopis pro pana Billa Trümpera.“ Ohlásil a mávl ve vzduchu bílou obálkou.
„A smím ho převzít já?“
„Jistě, tady mi to podepište.“ Drobný blonďáček přistrčil k Tomovi malou elektronickou krabičku a mladý muž tam jakousi umělohmotnou tužkou vymaloval svůj podpis.
„Děkuju. Přeju hezký den.“ Usmál se Tom a vracel se i s dopisem zpět k Billovi.
Ten si zatím nerušeně brčkem pocucával z velké sklenice svou kolu se spoustou ledu a mhouřil oči proti sluníčku, které otevřel, když zaslechl se Toma vracet.
„Kdo to byl?“ Zajímal se hned zvědavě.
„Posel nových zpráv.“ Mrknul na něj Tom potutelně, culil se od ucha k uchu, a pak zpoza zad vytáhl onen dopis. „Píše ti univerzita.“ Bill se prudce nadechl, napřímil se na lehátku, a kulíc oči, si dal ruku před pusu. Na pár vteřin zadržel dech, a pak hlasitě vydýchl.
„Co píšou?“ Dostal ze sebe přiškrceně. Už více jak týden čekal na výsledky přijímacího řízení, a konečně to bylo tady. Sice neměl pocit, že by něco nějak výrazně pokazil, ale jistotu mít nemohl. Praktickou část dle svého pohledu zvládl bez problémů a u písemných testů si nebyl jistý asi jenom se dvěma odpověďmi, to ovšem nic nezaručovalo. Ve skutečnosti tam těch špatných mohli najít třeba mnohem víc. A i kdyby byly správně, co když ho nakonec stejně nevezmou? O ten obor byl veliký zájem.
„Nevím. Se podívej.“ Podával mu to rozhodnutí.
„Ne, ty.“ Odstrčil Tomovu napřaženou ruku.
„Dobře. Jak myslíš.“ Tom se nepřestával usmívat a usadil se naproti němu na své lehátko. On totiž chlapcovu nervozitu nesdílel. Pevně věřil tomu, že uvnitř nemůže být nic jiného než přijetí. Nešetrně rozškubl obálku, vytáhl z ní složený list papíru a po rozložení se zadíval na pár řádků, které tam stály.
„Vážený pane Trümpere, s lítostí Vám oznamujeme,“ Bill při těch slovech svěsil ramena a pevně k sobě semkl víčka. Bylo to v háji, „že v našem ústavu si pobudete nejmíň 4 roky, neboť jste byl přijat. Těšíme se, až vás tu uvidíme.“ Dokončil Tom své vymyšlené znění toho oznámení. Obsah ale v podstatě nezměnil – Bill to dokázal – chtěl ho jen malinko potrápit.
„Tome!“ Vypískl Bill, když si uvědomil, jak snadno se nechal nachytat. Že si to raději nepřečetl sám. Přeskočil k němu na lehátko a povalil ho na něj. Muž s copánky se rozesmál a Bill místo původního záměru ho ztrestat, se k němu s úlevou a radostí přidal.
S tím, jak si postupně uvědomoval, že je skutečně přijat, se jeho tělem rozléval příjemný pocit euforie. Nepřestával výskat a při tom pevně objímal Toma.
„Já mám takovou radost. Asi se zblázním.“ Funěl mu za krk.
„To nedělej. To by byla škoda.“ Mluvil na něj Tom nazpět. „I když já bych o tebe nejspíš stál i jako o slaboduchého.“
„Vážně?“ Odtáhl se od něj Bill, aby se mu mohl podívat do tváře. Tohle ho zaujalo.
„Si piš.“ Kývl. „Seš totiž můj andílek, bez kterého už nedokážu být.“ Bill se rozněžněle usmál.
„Miluju tě.“ Vrátil mu alespoň částečně jeho vyznání, a pak se s vášnivostí vrhl na Tomovy rty. Potřeboval nějak ventilovat tu radost, která v něm byla, a ta se s Tomovou maximální blízkostí postupně měnila ve vášeň. Neznal větší potěšení, než líbat člověka, kterého nadevšechno miloval, hladit ho, uspokojovat, být uspokojován.
„Op… oprava.“ Dostával ze sebe Tom udýchaně, když už se černovlasý klučina dobýval pod jeho trenýrky. „Nejsi anděl. Jsi ďábel. Kam se jen poděl ten nesmělý kluk, co se krčil vedle Birgit na recepci?“
„Chceš, aby se vrátil? Můžu přestat a začít dělat stydlivého.“ Vyhrožoval Bill s poťouchlým výrazem, usazený na Tomových stehnech, a rukou pravidelně zpracovávající jeho penis.
„Oh, ne.“ Vyhrknul až zděšeně. „Tohle je fajn. Pokračuj.“ Bill se spokojeně zazubil a pak svou ruku nahradil ústy. Tom tlumeně zakňoural, zavřel oči a prohnul se v zádech. Bill přesně věděl, jak na něj. Jak ho vydráždit na tu nejvyšší možnou mez, maximálně uspokojit. A on to navíc dělal tak rád.
Hřbetem ruky si otřel pár kapek bílé tekutiny, jež mu ulpěla v koutku úst, vyškrábal se k Tomovi a lehnul si mu do náruče.
„Co takhle anděl s ďáblem v těle?“ Navrhnul, když pozoroval, jak se Tom jen stěží vzpamatovává z orgasmu a snaží se svůj dech dostat do normálu.
„Absolutně souhlasím.“ Vydechl a vyžádal si krátký polibek.
„Moc tě miluju.“ Potřeboval mu to sdělit. Nečastovali se vyznáními lásky nějak přehnaně často, bylo plno jiných způsobů, jak si ji dát najevo, přesto to bylo ale něco, co jeden druhému říkal moc rád. Ta slova pro ně byla malými zrníčky zlatého prachu a oni si tak hýčkali svůj poklad, který našli jeden v druhém. Poklad pravé lásky.
KONEC
______________________________
Zase ten konec. U mě už těch slůvek „konec“ mi připadne, že bylo tolik, že už vůbec nemám představu, jak se pár slůvky na závěr rozloučit s tím dalším.
Tuhle povídku jsem měla moc ráda. To ostatně všechny, ale troufám si říct, že tahle měla něco malinko navíc. Nevím přesně, co ji pro mě samotnou činilo tak speciální, jen mám z ní takový pocit.
Jsem ráda, že jste jí četli a prožívali to spolu s hrdiny. Možná si říkáte, že ten konec přišel nějak moc náhle, když jsem vás ani dopředu neupozorňovala. Jenže já tentokrát sama nevěděla, kdy přijde a najednou tu prostě byl. Myslím totiž, že v povídce už bylo řečeno všechno podstatné, cokoli navíc by bylo už jen protahování a mohlo by se stát, že bychom zabředli do nudy, která by to jen zkazila.
Ostatně blíží se věc nová. Bude to malinko experiment, protože ji nebudu psát sama. 🙂 Ainikki
autor: Ainikki
betaread: Janule
nádhera…..lépe do dopanout asi nemohlo…..krásná povída!!!!!
Nádherný konec..jsem ráda, že Bill bude nakonec studovat a jsem ráda, že to dobře dopadlo..Tohle byla skvělá povídka, vážně jsem ji měla moc ráda…! Skvěle se četla a děj byl úžasný…**
Když byl blog pozastavený, tak jsem to nevydržela a poslední díl jsem si přečetla a okomentovala u tebe Ainikki, ale stejně jsem si ho dala ještě jednou, tahle povídka je skvělá, jedna z mých nejoblíbenějších, moc se mi líbí jak dějem, tak stylem, kterým je napsaná i úžasně vykreslenými postavami, jedním slovem je perfektní ♥♥♥
Ainikki, jsi skvělá autorka a tvoje povídky miluju, na tu novou se bezmezně těším, doufám, že se brzo objeví =)
Nádhernej KONEC!!!:-*
Uzasne dokonale naprosty luxus:) skoda jen ze skoncila…chtelo by to pokracovani:) Janco: taky jsem to nevydrzela a precetla si ji 🙂 a dost me prekvapilo ze uz je konec..:( ale pokud autorka prijde s jinou povidkou hned se do ni zakousnu:) proste nadpozemsky napsane 🙂
[5]: Jasně že přijde. Už se na ní pracuje. 😉
néééééééé……. já nechci konec, ale to už teď asi nezměním x( moc moc krásná povídka měla jsem í strašně ráda… skoda že končí x(
to je fakt úžasná povídka, bylo super ji číst ;o)
moc krásná povídka….zamilovala jsem si jí….x)
Achjo, to není fér. Čekala jsem že se to ještě nějak zamotá a nic… Ae zkončilo to moc hezky.
Fíha 🙂 . Ani neviem, kde začať….
Ainikki, ty podľa mňa musíš mať vyštudované právo, psychológiu, sociálne služby, žurnalistiku… alebo si prirodzený talent. Úžasný príbeh. Tak prepracovaná poviedka sa nevidí často. Začiatok ma zaujal neskutočným spôsobom, pretože, povedzme si úprimne, JuDr. Tom Kaulitz je maximálne hot predstava a navyše gay… no proste som musela čítať ďalej za každú cenu. Keďže ma začiatok úplne dostal, hltala som s nadšením úplne každé jedno písmenko až po koniec. Bill bol tiež prepracovaná postava po psychickej stránke , a to, ako odmietal Toma… krása x). Úžasný právnik a princ na bielom koni v jednom – Tom – tak takého chcem domov, hneď teraz ;), pobláznil mi hlavu. Jeho „dorážanie“ na Billa a všetky tie schôdzky… wáá ja sa rozplávam neskutočne (zastavte ma už niekto). Videla som všetko reálne pred očami. A tak, ako dlho si ponechala Billove tajomstvo neodhalené … klobúk dole . Mohli sme len hádať a domnievať sa aká je skutočná pravda. Asistentka Brigit ma vždy zaručene dostala 😀 trápne pipky vo vedľajšej roli mám rada x) . Alebo ako si Bill myslel, že nemôže robiť nič so svojím životom, len byť podriadený a čakať na príkazy zhora ohladom všetkého , byť pod papučou a nechávať so sebou manipulovať pretože je slabý…100 % som mu rozumela ale zároveň som mala chuť mu nafackovať nech už niečo podnikne. Bože šibe mi z tejto poviedky :D. Ja nechcem ešte koniéééc. Už dlho ma žiadna poviedka nechytila až tak moc. Veľa príbehov na blogu je dobrých, ale len pár je výborných (napríklad tento je). Napísala si úžasné dialógy, ani jedna veta ma nenudila, nič by som na tejto poviedke nezmenila. Awww a tento happy end ma neuveriteľne potešil. Aj keď vždy frflem a stojím si za tým, že v živote by to tak nebolo, je to taká úľava že ho tento príbeh má, je pekné aspoň čítať o šťastných koncoch, keď už je ten život taký biedny. Niekedy až žasnem, aké talenty píšu twincest . Ešte som len dočítala už by som išla na to zase, je toto normálne x) ? Ešte sa sem vrátim . Bola by som rada, keby sa môj komentár k tebe dostal.. tak hádam raz si ho prečítaš .
Sice jsem si občas poplakala, ale z celý povídky mám krásnej pocit. Moc se mi líbila:-).
Milujem takéto konce. Celá poviedka je krásna, aj keď by som na to čo sa dialo Billovi, najradšej zabudla. Ale všetko ostatné som si užívala plnými dúškami. Nikdy nezabudnem na to aká som bola nadšená, keď prišiel Bill do nového zamestnania, také utiahnuté krásne niečo.
Ďakujem aj za túto poviedku.
Musím říct, že jsem opět povídkou nebyla zklamána. 🙂 Je skvěle čtivá, zajímavá, vtipná, občas smutná a hlavně jsem hltala díl od dílu. Vím, že k téhle povídce se ještě nejednou vrátím, protože stejně jako poprvé, tak i teď mi uvízla v srdci a rozhodně se řadí mezi TOP povídky. Musím se i přiznat, že jsem zapoměla, jak tahle povídka dopadla – jediné, co jsem věděla, že dobře 😀 Takže jsem opět nadšená z Billova přijetí na vysokou školu a z toho, že se rozhodl to zkusit. Moc se mi líbilo, jak se Bill postupně po boku Toma měnil v silnější a silnější osobnost. Nejprve to začalo malýmy vzpourami u Breninga, pak to byla jeho sestra. Opravdu jsem z Billova "vývoje" strašně šťastná. Jsem šťastná, že konečně po letech urtpení je se svojí láskou a je šťastný a že Tom už nedovolí aby mu bylo jakkoli ubližováno. Bill si opravdu zasloužé štěstí. Je to skvělý člověk a i proto jsem ráda, že si nakonec dokázal stáhnout na svou stranu i Simone. 🙂
Opravdu mockrát děkuji za tuhle povídku! Neuvěřitelně moc se mi líbila, vlastně jsem si ji zamilovala! Sice mě štval Brening, že se takhle k Billovi choval, ale můžu být ráda za to, že nakonec bude dlouho ve vězení a teď je o Billa dokonale postaráno. Takže děkuji!♥
Krásny príbeh. Zaujímavý nápad a dobré spracovanie.
Páčil sa mi ten postupný Billov vývoj, ako sa osmeľoval a získaval sebadôveru. 🙂
Tak toto bolo super. Som to prečítala na jeden záťah ( s prestávkami na prácu, spánok a hygienu, :-p ), ani som nemala čas komentovať. Tak to urobím teraz. Na začiatku som sa bála, že Benig nútil Billa k "ústnym prácam", keďže mu to s Tomom išlo tak dobre. To čo však robil bolo snáď ešte horšie. Dúfam, že sa nenahneváš, ak pridám pár poznámok – trochu sa mi zdalo, že sa Bill príliš rýchlo oklepal, ale zas sme s ním neboli každý jeden deň, všakže. Tiež som trochu čakala, že keď sa mu sestra vyhrážala bratom, tak mu aspoň zavolá, aby sa mu vyhrážal. Ale nestalo sa. Možno už jeho brat dospel, :-p No a nakoniec, priznám sa. Keď mu sestra zavolala, že sa chce stretnúť, hneď ma napadlo dieťa. Keď sa potom začalo dieťa skutočne spomínať, myslela som, že ho možno požiadajú, aby sa o to dieťa postaral. Asi trochu gýčová predstava, ale toľko sa to tam spomínalo… A potom prišiel k nej domov a tam bolo malé dievčatko, ktoré zbožňovalo svojho strýka Billa a on sa jej tak ľahko vzdal… Trochu som dúfala, že možno jej navrhnú, že jej prispejú na školu, ak Billovi dovolia, aby sa ňou stretával alebo niečo také… Tak sa to tam natískalo… Bolo mi Billa aj tej malej ľúto, že sa nemôžu stretávať len preto, lebo Billova sestra je krava. Ale budem si predstavovať, že sa im to nakoniec podarilo. Tak či ak píšeš úžasné a ja si isto prečítam aj ostatné tvoje príbehy na tvojej stránke. A rada by som si prečítala aj ďalšie tvoje príbehy, ak máš niekde ešte nejakú tvoju stránku, hoci aj bez TWC. 🙂
krásný, já nemám slov ani….!
S jistotou mohu rict, ze rčení “to nejlepsi na konec” opravdu plati! Aneb toto byla v poradi treti mnou čtena povídka od Tebe a pro me byla jednoznacne tou nejlepsi❣️ Totalne jsem si ji zamilovala, zhltla jsem ji behem par dni a jeste hodnekrat se k ni budu v myšlenkách vracet. Skvele dílo skvele autorky. Dekuji Ti za nej z hloubi meho srdce ❤️.
Nádherná a strhující povídka, která má opravdu hloubku 👌 Musím říct, že je jen hrstka českých autorů twc, kteří se vyrovnají těm zahraničním. Ale ty jednoznačně patříš mezi ně! Díky, moc jsem si to užila ❤️