Midnight Sun II 2.

autor: Bubbly

Jak Viktor slíbil, opravdu nejeli dlouho. Cesta netrvala ani půl hodiny, ale přesto se Bill cítil unavený, jako by cestoval několik hodin. Oči se mu zavíraly, tělo se mu zdálo těžké a neohrabané. Jelikož on sám nebyl čistokrevným vampýrem, nedokázal pochopit, že se čistokrevní nikdy neunaví. On potřeboval spát a často potřeboval krev, aby se udržel při životě, nebo alespoň při vědomí.

Seděl v autě jako hromádka neštěstí. Hlavu měl opřenou o chladné sklo a tělo schoulené u těla, pažemi si objímal kolena. Do utrápeného obličeje se mu zhouplo několik pramínků černých vlasů. Bill se ani neobtěžoval zvednout ruce a dát si je za ucho, přestože ho lechtaly na tvářích.

Viktor ho celou cestu pozoroval. Věděl, že si u Massena chlapec neprožil nic hezkého, ale netušil, jak bude Bill vypadat nešťastně, když ho bude opouštět. Soucítil snad s tím vládcem, který neuznával hodnoty, ale zdržoval se jen u vlastního potěšení za jakoukoliv cenu? Ne, to asi ne. Už z jeho zoufalých myšlenek vytušil, že Bill Massena ze srdce nenáviděl a chtěl se ho zbavit, což znamenalo jediné –  v tom domě byl ještě někdo, koho Bill miloval víc než život. Ale to mu chlapcovy myšlenky odmítaly prozradit. Jako by se Bill toho dotyčného zřekl a sám.  

Auto zastavilo před Viktorovým sídlem, ale Bill dál nehnutě seděl. Viktor se k němu mírně naklonil, aby ho nevyplašil, ale dostatečně na to, aby Bill slyšel jeho hlas.

„Bille, víš jistě, že se tam nechceš vrátit?“ zeptal se potichu, jako kdyby i stěny automobilu měly uši a mohly slyšet jeho vlídná slova.

Chlapec se narovnal a zakroutil hlavou. „Nechci se vracet někam, kde mi jen ubližují,“ odpověděl stroze. „A navíc, teď patřím tobě.“

„Ale nepatříš mi za každou cenu.“

Bill si nemohl nevšimnout, jak se k němu Viktor chová mile a jedná s ním jako sobě rovným a ne jako s někým, kdo je podřadný a nestojí ani za pohled, nebo za soucit. Přesně tak se k němu chovali Massen a Tom. A Bill to nechtěl prožívat znovu.  

Viktor viděl, že z vampýra víc nedostane a tak vystoupil z auta a přidržel otevřené dveře. Čekal, až vystoupí i Bill. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Vylezl a rozhlédl se kolem sebe. Před ním stála nevelká budova se zatemnělými okny a velkými vstupními dveřmi. Vypadala, že má jen přízemí, ale za to byla rozsáhlá. Bill uvažoval, že spleť chodeb uvnitř musí připomínat bludiště. Děsila ho představa, že bude opět někde bloudit a nebude nacházet cíl.  

Přede dveřmi stála vysoká  dívka. Na sobě měla černý kožený overal a přes ramena přehozený temně rudý plášť. Dívala se na Billa a dávala mu pouhým pohledem najevo, jak nerada ho vidí. Bill skrze její pocity vycítil nespokojenost, stejně jako to, že je dhampýrka. Strážkyně svého pána.

Viktor společně s Billem předstoupili před dívku. Její medově hnědé vlasy se leskly ve světlech loučí u vchodu do domu. Jakmile se k ní Viktor přiblížil, dívka mírně sklonila hlavu na důkaz podřízenosti, a přitom i vzájemného přátelství. Vládce se na ni usmál.

„Bille,“ promluvil směrem k Billovi. „Tohle je Isis, dhampýrka a má strážkyně. Myslím, že ty víš něco o dhampýrech, nemám pravdu?“ zvedl obočí.

Bill chtěl říct, že jeho bratr Tom byl jeho dhampýrem, dokud ho Bill sám neproměnil ve vampýra, ale už jednou se zařekl, že o Tomovi už nepromluví, a tak jenom dlouze kývnul. Nechtěl rozebírat podrobnosti a Viktor si toho všiml, protože už se na nic nezeptal a následován Isis vstoupil do sídla. Chlapec je mlčky následoval a se stísněným pocitem vnímal, jak se za ním zavírají dveře a jeho šance k úniku se minutu od minuty zmenšují. Měl strach, přestože se zdálo, že se tu nemá čehokoliv bát.  

Zastavil se před schodištěm, které mu tolik připomínalo Massenův domov a jeho vězení. Pouze pohledem následoval Viktora a Isis do míst, kde se nacházely další pokoje. Ačkoliv schody byly čtyři, Billa užírala nejistota, když po nic stoupal. Jakmile byl na pevné podlaze, už se neotáčel. Neotočil by se jen za nějakou věcí, otáčel by se za vzpomínkami, a to nechtěl.

Chodba, kterou šli, byla tmavá, jen na zdech zářilo několik svícnů. Černovlasý chlapec si byl skoro jistý, že svíce jsou tu jen pro Isis. Její oči byly sice lepší, než oči člověka, ale pořád neviděla ve tmě tak dobře jako vampýři.

Viktor se zastavil před dubovými dveřmi se zlatou klikou. Otevřel je a vstoupil do tmavé místnosti. Okna v ní byla potažena černým sametem, aby se dovnitř nedostal ani paprsek světla. Mezi okny stála velká postel s karmínově rudými nebesy a přikrývkou. Na jižní zdi byla skříň a vedle ní další dveře, které vedly pryč z místnosti.

Billa opět zasáhl pocit známosti z toho pokoje, ale přesto měl dojem, že tohle je mnohem útulnější a hřejivější místo, než jaké prožil.  

„Tohle bude tvůj pokoj, Bille. Zde tě nikdo nebude rušit,“ řekl Viktor a podíval se přitom na Billa.

„Díky,“ odvětil Bill a udělal dva kroky do pokoje.

Viktor se pousmál. „Necháme tě prozatím o samotě. Kdybys cokoliv potřeboval, víš, kde mě najdeš.“

Bill se k němu nechápavě otočil a zvedl obočí. „Nevím.“

Viktor si zaklepal na čelo. „Následuj jen moje myšlenky,“ upozornil ho a odešel.

Bill se za ním chvíli díval, sledoval místo, kde před vteřinou stál, a přemýšlel. To bylo poprvé, co mu vládce dovolil, aby mohl vnímat jeho myšlenky a podílet se s nimi o ty své. Bylo to jako gesto důvěry, čehož si chlapec cenil, ale nebyl si zcela jistý, jestli ho dokáže oplatit.  

Bill se procházel po měkkém koberci a prozkoumal každé místo v pokoji. Zjistil, že další dveře vedou do malé koupelny, a že skříň je plná oblečení pro něho jako dělaného. Dokonce pečlivě prohlédl i velké zrcadlo visící proti posteli, ačkoliv se nerad díval na svoji tvář tolik poznamenanou tak nepříjemnými událostmi. Ze sebe samého mu bylo do pláče.

Lehl si na měkkou matraci a zadíval se do bílé stěny proti sobě. Chvíli měl dojem, že jeho myšlenky se vypařily, že jeho hlava nevnímá nic, nad čím by mohla uvažovat, a pak se mu náhle, skoro jako ve snu, zjevila Tomova tvář. Ale nebyla to ta tvář, kterou viděl, když odešel z Massenova sídla. Tahle tvář se na něho usmívala a šeptala sladká slova lásky. Ty rty ho líbaly a oči slibovaly věčnou lásku a důvěru. Bill by si rád pamatoval jen tohle, ale mnohem víc se mu do paměti vryla Tomova poslední slova.

Bill zalapal po dechu, jako kdyby se dusil. Jeho oči se najednou zaplnily slzami, které protrhly vratkou bariéru jeho sebeovládání, a vyvalily se ven jako dvě obrovské vlny. Chlapec se hlasitě a srdceryvně rozplakal, že každému, kdo má city, by to utrhlo srdce. Billovy vzpomínky na Toma byly tak čerstvé, jako bolestivé. A o to víc ho bolelo, že pláče kvůli tomu, že už ho Tom nemiluje.

Viktor seděl sám ve své  pracovně a hlavu měl v dlaních. Sám pociťoval v očích slzy, přestože tam žádné nebyly. Nevěděl proč, ale když poprvé spatřil Billa, zatoužil být s ním natolik spjatý, aby věděl, co prožívá. Nerval se mu do hlavy násilím, ale Billovy pocity přišly jako hurikán. Uhodily do něho tak prudce, že je nemohl ignorovat.

Vampýr si povzdychl. Byl si určitě jistý, že by se chlapec k Massenovi nevrátil, a když, tak jen přes svou nebo jeho mrtvolu, ale jinak neměl pádné důvody se tam vracet. Až na jeden, který mu byl skrytý. Tolik si přál, aby tušil, co se mladému vampýrovi honí hlavou, ale nechtěl vtrhnout do jeho duše, jako kdyby mu chtěl ublížit.

Nehnutě seděl za velkým stolem a snažil pomoci sám sobě. Bill byl natolik nešťastný,  že to trhalo mrtvé srdce i Viktorovi. Viktor mu toužil pomoci, ale dokud nevěděl jak, nemohl nic udělat. Najednou si připadal bezmocný.

Oslava v Massenově sídle skončila téměř okamžitě potom, co Bill zmizel z dohledu všech vampýrů. Všichni hosté se rozjeli se svými sluhy zpět do svých sídel, jediní, kdo zůstali, byli Tom, Massen a Selenia. Ti jako poslední dopili své krvavé poháry, a ti jako poslední uzamkli dveře do sídla.

Massen pomalu kráčel do svojí  ložnice a Toma se Selenií měl v zádech. Ti dva kráčeli neslyšně vedle sebe, jeden druhého vzájemně ignorovali. Tom proto, že mu Selenia byla ukradená, nezajímala ho ani jako dívka, a Selenia nevnímala Toma za to, jak se zachoval. Věděla, co provedl Billovi, aniž by se na to musela ptát. Jako jediná se Tomovi násilím vkradla do mysli, a pokud to on cítil, nedal to na sobě znát.

Tím, že se vampýrka vnesla do jeho mysli, zjistila také, proč se Tom tak zachoval. Byl pod vlivem Massenovy bolestné magie, která z něho dělala bezcitnou zrůdu. Ona sama přemýšlela o tom, že by Toma zbavila té černoty v jeho duši, ale bylo to její slovo proti Massenovu a Selenia nechtěla dopadnout jako její sestra Vania.  

Massen se zastavil přede dveřmi ložnice. Tom a Selenia se zastavili stejně jako on, jen o několik kroků od něho.

„Thomasi,“ promluvil vampýří vládce, „budeš dnes v noci mým společníkem,“ zavrněl a Tom mlčky vstoupil do jeho ložnice. Selenia viděla, jak se ani nesnaží bojovat s jeho mocí, a to ji zamrzelo. Mohl být přece šťastný, ale on vyměnil štěstí za tohle. Za něco nechutného a nedobrovolného.

„Dobrou noc, Selenio,“  řekl Massen.

Selenia se na něho podívala zářivýma očima. „Tohle ti neprojde, Massene.“

Massen se jenom zasmál a zabouchl jí dveře před očima. Selenia jen čekala na to, kdy Toma opustí  jeho moc, a kdy si bude moci užít chlapcovo tělo s jeho nářkem a bolestí. Nechtěla to slyšet. Nechtěla to vědět. Bez přemýšlení se rozběhla chodbou, jen aby byla co nejdál od toho utrpení, které na Toma čeká. Byla si jistá, že Massen jen čekal na chvíli, kdy odjede Bill a jeho hračkou se teď stane jeho starší bratr, který prozatím ještě nic netuší…