autor: Mishka
Tom:
„OK… se možná zejtra uvidíme… tak čus…“ rozloučil jsem se s blonďatým chlapcem a zaparkoval jsem svýho miláčka do luxusní garáže, patřící k mýmu nechutně drahýmu sídlu. Sem do Berlína jsem se přistěhoval sotva před pár týdny, a už jsem poznal kopu nových lidí. Ale tenhle modrookej blonďák se mi zamlouval ze všech nejvíc. Jmenoval se Andreas a jezdil nelegální závody s drahýma autama stejně jako já. No co jste si mysleli. Na tenhle luxusní barák jsem si teda rozhodně poctivě nevydělal. Všechny prachy potřebný na tenhle bejvák jsem vyhrál v tajných nelegálních závodech v Paříži. Málem mě tam chytli fízlové, ale naštěstí jsem jim ujel a ve vší tajnosti jsem zmizel do Německa. A tady jsem si pořídil dům za pět milionů, s garáží, velkou zahradou a vlastním bazénem. Ale rozhodně jsem nehodlal se závoděním přestat. Jak jsem se dozvěděl od Andrease, tak tady v tý bohatý čtvrti se noc co noc konají ilegální závody. Přesně to, co hledám. Mám vážně štěstí, že jsem narazil zrovna na něj.
Když jsem konečně uložil svoje bílý zlatíčko ke spánku, vydal jsem se domů, kde jsem se v obýváku rozvalil na pohodlnou sedačku a zapnul si velkou plazmu, která patřila k vybavení tohohle pokoje. Bylo už ale dost pozdě, a tak není divu, že jsem zanedlouho usnul…
Bill:
Seděl jsem ve svým Lamborghini, který bylo zaparkovaný na mým oblíbeným místě, a přemýšlel jsem. Jezdíval jsem sem tehdy, když jsem potřeboval snížit hladinu adrenalinu, jenž prostupoval mým tělem po každém vítězném závodu. Pohled na východ slunce a probouzející se město, mě dokázal dokonale uklidnit. Většinou jsem tu takhle strávil celou noc a nejinak tomu bylo i dnes. Vyhrál jsem další závod. Porazil jsem dalšího namchrovanýho blbečka, kterej odjel se sklopeným pohledem domů. V duchu jsem si znovu gratuloval. V tomhle městě už se mi neřeklo jinak než king. Jezdil jsem jak sprinty, tak i kratší úseky. Ale mojí specialitou jsou drifty. Miluju ten pocit, když auto obrátím přes ručku třeba i o sto osmdesát stupňů. A miluju drifty v kaňonech. To si pak není nikdo jistej, jestli v příští zatáčce nevyletí a nerozbije si čumák o strmý skály lemující každej úsek kaňonu. Jednoduše miluju adrenalin.
Ale teď už svítá a já jsem od včerejška nespal, takže teď hezky pojedu domů a pořádně si odpočinu. Jenže než jsem vůbec stihnul nastartovat, v kapse mi začal vibrovat mobil. Líně jsem ho vytáhl z kapsy a otráveně jsem do sluchátka řekl: „Halo…?“
„Čus, Bille, to jsem já Andreas.“ Myslel jsem, že ho přetrhnu.
„Ježiš a co potřebuješ jako tak neodkladnýho, že mě buzeruješ zrovna teď?“ zeptal jsem se nevrle.
„No tak teda sorry, ale stejně pochybuju, že bys teď byl doma a vyspával. Jak tě znám, tak určitě teď sedíš ve svým fáru někde v kaňonu a jak je tvým dobrým zvykem, tak přemýšlíš,“ řekl ironickým tónem a uraženě si do telefonu odfrkl.
„Ježiš tak sorry, no. Jenom jsem unavenej. Tak cos teda potřeboval Andy?“ zeptal jsem se teď už příjemnějším hlasem.
„Jen jsem ti chtěl říct, že jsem dneska potka jednoho týpka, kterej se sem před nedávnem přistěhoval. Dřív bydlel v Paříži a prej tam jezdil ilegální závody. Docela se mi líbil, tak jsem ho trochu líp poznal a myslim si, že pro naší partu by mohl bejt přínosem. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli bych ho zejtra mohl přivést, a ty by sis ho mohl proklepnout. Zdá se, že s autama to celkem umí,“ vychrlil to na mě a jelikož jsem to ani nestihl všechno pobrat, tak jsem jenom odpověděl: „Hmm… tak ho teda přiveď. Ale ať přijede se svou károu. Podíváme se, co je zač.“
„OK… tak díky, Bille. A neboj, nebudeš zklamanej. Hele, musim končit… zatím se měj.“
„Jo… ty taky, čau.“ S těmito slovy jsem zavěsil a konečně jsem se rozjel, směr bohatá čtvrť mého milého Berlína.
Tom:
Ráno jsem se probudil v trošku divně zkroucený poloze na gauči v obýváku. Nejdřív jsem se nemohl zorientovat, ale po chvilce jsem si vzpomněl, že jsem tu nejspíš musel usnout. Televize stále běžela, tak jsem jí teda vypnul a šel jsem se osprchovat. Když jsem vylez z koupelny, oblíkl jsem si čistý hadry a absolutně jsem netušil, co budu jako dneska dělat. A než jsem vůbec stačil nad něčím zapřemýšlet, tak mi na stole zazvonil mobil. Kouknul jsem se na displej a stálo tam Andreasovo jméno. Tak jsem to teda zvednul: „Čau Andy, potřebuješ něco?“
„Jak si na to přišel, kámo? Hele, dneska jsem volal Billovi, víš, jak jsem ti o něm včera vyprávěl. A slíbil mi, že by byl ochotnej se na tebe podívat. Takže s tím počítej a nechci slyšet, že tam nepojedeš. Budu tě čekat přesně v osm před Music barem. A přijeď tam s tou tvojí Audinkou, jasný?“ řekl.
„Si piš, budu tam. Jo a díky, že ses u toho vašeho bosse přimluvil.“
„Jo… nemáš zač… hele tak čus a nezapomeň v osm.“
„Čus,“ řekl jsem a zavěsil. OK, takže poznám toho jejich Billa. No, už se těším. Jsem zvědavej, co to bude za frajera, že se tu o něm tolik mluví.
Bill:
Když jsem konečně dojel do svýho přepychovýho domova, jen jsem se unaveně svalil na postel a okamžitě jsem usnul. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale když jsem se vzbudil a ospale jsem zamžoural na budík stojící na nočním stolku vedle postele, zjistil jsem, že je už půl sedmý večer. Super a já mam bejt v osm na tý schůzce s Andym. No nic, budu sebou muset hodit, jestli to chci stihnout a bejt tam včas. Rychle jsem se šel osprchovat. Pak jsem si trochu upravil vlasy, namaloval se a hodil na sebe čistý oblečení. Asi se divíte, že kluk, co jezdí v rychlých autech, se maluje. Ale je to prostě můj styl a já se nikým nenechám ovlivňovat. A je mi úplně jedno, co si o mně ostatní myslí, protože já jsem tady king a nikdo jinej.
Rychle jsem vyběhl z domu, zamkl jsem a spolu se svým miláčkem jsem vyjel na smluvený místo. Když jsem tam přijel, část naší party už tam byla. Se všema jsem se pozdravil a společně jsme čekali na zbytek party a Andyho s tím novým klukem. Neklidně jsem se podíval na displej mobilu. Bylo pět minut po osmý. Začínalo se stmívat a Andyho Corvetta pořád nikde. Už jsem to chtěl vzdát, ale náhle celý prostor staré haly, kde jsme se scházeli, ozářil ostrý svit dvou světel, jež patřila přijíždějící bílé Audi R8.
Tom:
Ještě než jsem se vydal před Music bar, udělal jsem na svojí Audince pár posledních menších úprav. Pak jsem ale usoudil, že bych měl jet, a tak jsem se pomalu vydal na cestu. Snažil jsem se co nejvíc uklidnit. Jestli bude chtít závodit, musím být připravenej. Čekal jsem už pěkně dlouho, ale Andrease jsem pořád neviděl. Už jsem se chtěl vrátit domů, když se dveře na místě spolujezdce otevřely a vedle mě si sedl celý udýchaný Andy.
„Sorry Tome, ale měl jsem menší problémy s poldama. Tak můžem jet a neboj, s Billem to zpoždění vyřídím,“ vyklopil to na mě. Já jen přikývl a rozjel se směrem, který mi Andy ukazoval. Začínal jsem bejt nějakej nervózní, jak jsme se blížili ke staré, opuštěné hale. A největší neklid se mě zmocnil, když jsme vjeli do nepoužívané budovy.
„Zastav,“ řekl Andy a vystoupil z auta. Následoval jsem ho a pomalým krokem jsem se vydal za ním. Stála tam pěkná řada různých drahých autíček, která si pečlivě hlídali jejich majitelé. Všichni se na mě dívali tak nějak pohrdavě a drsně. Ale Andy zamířil k černému Lamborghini stojícímu v popředí, na jehož kapotě seděl hubený, černovlasý kluk. Nejdřív se mi zdál úplně normální, ale když jsem přišel blíž, málem jsem zapomněl dýchat a moje srdce vynechalo několik úderů. Seděl tam, ruce založené na prsou, jednu nohu ledabyle přehozenou přes druhou. Jeho čokoládově hnědé oči, orámované černými linkami, se na mě dívaly vcelku tvrdým pohledem, ale dokázal jsem z nich vyčíst ještě něco. Něco, co jsem zatím nedokázal identifikovat. Alabstrově bledá kůže dokonale kontrastovala s havraní černí jeho vlasů, jež se rozprostírala kolem jeho obličeje a sahala až někam po lopatky. A já měl pocit, jako by se mi celým tělem prohánělo snad tisíce malých, neposedných motýlků.
Bill:
Jakmile jsem spatřil toho kluka přicházejícího ke mně, nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled. I když jsem to nedával najevo a snažil se to maskovat drsným pohledem, chvěl jsem se po celém těle. Ruce se mi začly potit a v duchu jsem děkoval svojí černý lásce, protože kdybych neseděl na její kapotě, nejspíš by se mi podlomila kolena. Absolutně jsem nechápal, co to se mnou ten kluk dělá. Ale jedno jsem někde v hloubi duše cítil. Od teď už nic nebude tak jako dřív.
Trochu jsem se uklidnil, vstal jsem a popošel až k němu.
„Tak, tohle je Tom Kaulitz, Bille. Tome, tohle je Bill Trümper,“ představil nás Andy. Ten copánkatý klučina ke mně přátelsky natáhnul ruku a já mu ji pevně stisknul. Nebudu se k němu chovat, jak k holce. Bude si mě muset něčím získat.
Tom:
„Hmm… pěkná kára,“ řekl pevným hlasem a hlavou pohodil k mé bílé Audině. Při tom pohybu se mu rozvlnily jeho dlouhé, černé vlasy, jako třpytivý závoj.
„Yeah… moje láska. Audi R8 5,2 FSI quattro. Desetiválec s výkonem 386 kilowatů, pohon na všechny čtyři kola a hliníková karoserie. Zrychlení z nuly na sto za 3,9 sekundy a maximální rychlost 316 kilometrů v hodině,“ odříkal jsem charakteristiku svýho vozu jako naučenou básničku. „Ale jak tak koukám, ten tvůj je taky pěknej kousek…“ řekl jsem vyzývavě, a teď jsem pro změnu já kývl směrem, kde stálo jeho černý Lamborghini.
Podíval se na mě ještě tvrdším pohledem a pomalu přešel k jeho autíčku. Prstem se jemně dotkl jeho kapoty a začal ho pomalu obcházet. Při tom jemně klouzal bříšky prstů po blýskavém laku bez jediného škrábnutí. Sledoval jsem ho ledovým pohledem, který při každém dalším ladném pohybu jeho těla stále víc roztával.
„Je to můj drobeček. Lamborghini Murciélago LP640. Dvanáctiválec o výkonu 580 kilowatů. Pohon všech čtyřech kol, objem nádrže 100 litrů. Zrychlení z nuly na sto za 3,6 sekundy, maximální rychlost 332 kilometrů v hodině,“ řekl chladně a škodolibě se na mně podíval.
Bill:
Nechtěl jsem na něj bejt takovej, ale jinak jsem nemohl. Ten copánkatej kluk mě každou vteřinou přitahoval stále víc a víc a já měl co dělat, abych se nevzrušil hned tady na místě. „Myslíš si, že bys mě dokázal porazit?“ zeptal jsem se ho rovnou. Neměl jsem čas ani náladu to nějak protahovat. Chvilku se na mě zadíval a potom přikývl. „Vážně si myslíš, že bys to dokázal?“ zeptal jsem se ještě jednou. Nějak si věří, chlapeček.
Znovu přikývl a dodal: „To, že máš silnější auto, neznamená, že líp řídíš.“
„OK… takže si myslíš, že mě porazíš,“ řekl jsem a znovu se na něj zadíval. Znovu mlčky přikývl. „Tak když si tolik věříš, tak se o tom přesvědčíme. Co ty na to?“ zeptal jsem se.
„OK… já jsem připravenej, ukažte mi trasu a uvidíme, jestli seš opravdovej king…“ řekl a pohrdavě se ušklíbl.
„Andy…“ zavolal jsem si blonďáka k sobě a pošeptal jsem mu: „Ukaž mu mojí trasu. A ty moc dobře víš, co to znamená. Ostatní pošli pryč, u tohohle nechci nikoho jinýho. Zejtra vám řeknu, jak to dopadlo.“ Andres jen trochu vyděšeně přikývl. Věděl, co to znamená. Protože pokud jsem chtěl s někým jet „mojí trasu“, nesměl u toho být nikdo jinej. Tahle trasa vedla tím nejnebezpečnějším kaňonem ve městě. Normální auta tu jezdila krokem. Ale já už jsem se tu několikrát řítil plnou rychlostí. Tohle byl teprve adrenalin.
Najednou jsem v hale osaměl. Zbytek party odjel tak, jak jsem to Andymu nakázal, a já se díval na vzdalující se světla Tomovy Audiny. Počkat, já jsem mu řekl Tom? Když jsem v duchu vyslovil to jméno, po celém těle mi naskočila husí kůže. Unaveně jsem zatřepal hlavou a nasedl do své černé lásky. Pomalu jsem sešlápl plynový pedál a rozjel se na určené místo. I když jsem si to nechtěl přiznat, v hloubi duše jsem věděl, že ať Tom vyhraje nebo ne, do party ho rozhodně chci.
Tom:
Seděl jsem v autě, uprostřed ztemnělé silnice vedoucí kaňonem. Nebylo mi zrovna dvakrát nejlíp. Když mi Andy ukazoval cestu, kudy závod povede, zmocnily se mě obavy. Všechny zatáčky byly dost prudký a v některých kritických úsecích dokonce chyběla svodidla. Skály, lemující celej kaňon byly hezky strmý a ostrý. Světla jsem nechával zhasnutá, jakmile jsem ale zaregistroval pohyb přijíždějícího auta, rozsvítil jsem je. Vedle mojí Audiny zastavilo černý Lamborghini. Stáhnul jsem okénko a majitel černého vozu udělal totéž. Namachrovaně jsem se zadíval do těch očí plných čokolády, ve kterých jsem se stále víc utápěl, jako v tom nejhlubším oceánu.
„Tak co, ještě sis to nerozmyslel?“ zeptal se a já v jeho hlase poprvé uslyšel i náznak něčeho jiného, než tvrdosti a chladu.
Bill:
Opětoval jsem jeho tvrdý pohled a v tu chvíli se mě zmocnil strach. Tušil jsem, že Tom nebude lehký soupeř, a teď se mi to jenom potvrdilo. To odhodlání, s jakým do toho šel, bylo až neuvěřitelné. Jenom přikývl.
„Fajn… tak se připrav. Je za minutu devět. Až bude přesně devět hodin, závod začíná,“ řekl jsem a okýnko s černými, neprůhlednými fóliemi jsem zase vytáhl. Pohodlně jsem se usadil a zapnul si bezpečnostní pás. Rukama jsem pevně sevřel volant. Srdce se mi rozbušilo takovým způsobem, že jsem myslel, že mi vyskočí z hrudi. Podíval jsem se na displej u rádia, a jakmile tam skočilo 21:00, sešlápl jsem plynový pedál až na zem, čímž jsem docílil dokonalého startu.
Tom:
Pohotově jsem vystartoval, ale Billovo auto mělo prostě větší záběr, takže jsem za ním o kousek zaostával. Hned jsem se mu ale začal lepit na zadek a v některých zatáčkách jsem měl co dělat, abych nás oba nevytlačil ze silnice. Naštěstí jsem svojí lásku dokázal uřídit, takže za chvíli jsem jel těsně vedle Billa. Měl jsem sice tendenci začít do něj vrážet, ale tady jsme nebyli v ulicích Paříže, takže jsem tenhle „skvělej“ nápad okamžitě zavrhl. Nikdy bych si neodpustil, že jsem ublížil tak nádhernýmu stvoření. Dobře, jsem ochotnej si to přiznat, ten kluk mě v žádným případě nenechává chladným.
Závratnou rychlostí 316 kilometrů v hodině jsme se blížili k cíli. Už to vypadalo, že Bill vyhraje, ale v poslední vteřině jsem zmáčknul knoflík na volantu, čímž jsem aktivoval svoje lahve naplněný nitrem. Auto okamžitě začalo reagovat na přísun dusíku a já vyrazil vpřed rychlostí, v který jsem skoro nestíhal řídit. Tlak, kterej se tím vytvořil, mě doslova vmáčkl do sedačky a já před Billovo Lambo na poslední chvíli strčil čumák. Vyhrál jsem. Já jsem vyhrál. Okamžitě jsem zastavil a počkal, až se vedle mě zjeví Billova černá perla. Naše auta stála na skalním výběžku, pod nímž se rozprostíralo celé město a zářilo tisícem malých světélek. Na nebi se třpytil obrovský kulatý měsíc. Byl úplněk.
Bill:
Oba jsme seděli ve svých autech neschopni pohybu. Oba jsme se tolik báli toho citu, jenž mezi námi vznikal, ale zároveň jsme toužili být s tím druhým. Ani jeden z nás neměl odvahu vystoupit a přimět tak toho druhého k nějaké činnosti. Nakonec jsem sebral poslední zbytky odvahy a vystoupil jsem z auta. Pomalu jsem popošel k jeho bílé Audině a opatrně jsem otevřel dveře na místě spolujezdce. Sedl jsem si vedle něho a mlčky jsem za sebou dveře zabouchl. Sklopil jsem pohled ke špičkám svých bot a tiše jsem hlesl: „Vyhrál jsi…“ Podíval se na mě a řekl: „No a…?“
„Jestli chceš, můžeš být v naší partě, ale je to jenom na tobě. Jen jsem ti chtěl říct, že tohle nebyla žádná zkouška. Už od první chvíle, co jsem tě spatřil, věděl jsem, že do naší party patřit budeš.“
„Proč…?“ zeptal se udiveně.
„Protože sis taky určitě všiml, že se mezi náma něco děje,“ špitl jsem a nepřestával jsem hypnotizovat svoje boty. Náhle se naklonil k mýmu uchu a zašeptal: „A proč si mi neřekl dřív, že ke mně něco cítíš?“ Při tom mi na krk vydechl horký vzduch. Myslel jsem, že omdlím. Dech se mi najednou zrychlil.
„Já… jsem se bál… toho citu…“
Tom:
„A teď už se nebojíš?“ zeptal jsem se vyzývavě a lehce jsem se otřel rty o jeho krk. Zaklonil hlavu a tiše zasténal.
„Ne…“ odvětil naléhavě a dodal: „Neskutečně tě chci…“ Z jeho slov mi naskočila husí kůže. Chytl jsem si ho pod zadečkem a vyhoupl si ho na klín. Lehce se na mě zavrtěl, přičemž se nevědomky otřel o můj klín. Za týl jsem si ho přitáhl ještě blíž k sobě a hladově jsem se vpil do jeho rtů. Chutnaly tak sladce.
„Já si tě zkrotím, Trümpere…“ šeptl jsem a vášnivě skousl jeho ušní lalůček. Začal se nedočkavě dobývat do mých úst, a tak jsem nechal jeho jazyk vplout mezi své rty a rukama jsem mu začal bloudit pod tričkem. Chtěl jsem se dotýkat jeho horké kůže, která mě do dlaní doslova pálila.
Po chvilce mi to ale přestávalo stačit. Chtěl jsem víc, a tak jsem ho jednoduše zbavil uplého, černého trička a on udělal to samé s tím mým. Ani jsme nevnímali to, že auto je pro tuto činnost lehce nevhodné. Bylo tam sice málo místa, tím víc jsem si však užíval to, jak se tisknul k mé holé hrudi, a čím dál víc se začínal třít o můj, teď už pěkně vzrušený rozkrok. Rukama jsem mu zajížděl do hebkých havraních vlásků a intenzita našich polibků každou chvilkou rostla.
Bill:
Cítil jsem, že už je dost vzrušenej a nechtělo se mi dál čekat. Neustále ho líbajíc jsem rukou zabloudil k pásku jeho kalhot. Jedním šikovným pohybem jsem mu ho rozepnul a dlouho jsem nečekal ani s knoflíčkem a zipem. Na chvilku se ode mě odtrhl a vzrušeně se na mě podíval: „Nejseš nějakej nedočkavej?“
„To máš pravdu, jsem a už tě chci, tak to prosím neprotahuj…“ zaprosil jsem a hodil na něj tak nevinnej pohled, že prostě neodolal.
Tom:
Kouknul na mě takovým psím pohledem, kterej mě vzrušil na nejvyšší možnou míru. Pocit, že něco tak nádhernýho bude za chvíli moje, byl prostě neodolatelnej. Rychle jsem mu rozepnul i jeho kalhoty a oba jsme se jich zbavili i s boxerkama. Naše oblečení bylo poházený po celým autě, ale to jsme teď neřešili. Znovu se na mě posadil, teď už úplně nahý, a začal svůj rozkrok znovu třít o ten můj. Z hrdla se mi draly vzrušené steny a Bill na tom byl úplně stejně. Už jsem to nemohl vydržet.
„Opravdu to chceš, Bille?“ zeptal jsem se ho touhou zastřeným hlasem. Přikývl. Začal jsem ho tedy znovu líbat. Chytnul jsem si ho za boky a pánev jsem přitlačil proti té jeho, čímž jsem do něj jemně vnikl. Snažil jsem se jemně, ale nejspíš to moc nepomohlo, protože Bill vzápětí bolestně vykřikl. „Mám…přestat?“ vypravil jsem ze sebe stěží, protože to, že jsem byl v Billově těle, mi způsobovalo nemalou slast.
„Ne… jen… si musím… zvyknout…“ řekl a tak jsem chvilku počkal. Po chvilce jsem se na něj podíval a on jen přikývl. Zkusil jsem se v něm trochu pohnout. Nejdřív trochu bolestně usykával, ale jak jsem zrychloval intenzitu přírazů, měnily se jeho vzdechy na čím dál tím vzrušenější a po chvilce mi už vycházel vstříc svou pánví.
Bill:
Přestával jsem se ovládat. Cítit Toma v sobě bylo něco nepopsatelnýho. Jak stále prudčeji přirážel do mýho úzkýho zadečku. Cítil jsem ho snad všude. Zevnitř i zvenku. Jeho ruce bloudící po mým těle. Cítil jsem, jak byly jeho přírazy kratší a prudší.
Tom:
Cítil jsem, že už to dlouho nevydržím. Ale nechtěl jsem myslet jenom na sebe, proto jsem jeho vzrušení obemkl dlaní a začal pohybovat. Začal se pod mýma dotekama prohýbat v zádech a cítil jsem, že nemá daleko k vrcholu. Stejně jako já. S posledním přírazem jsem hlasitě zasténal a udělal se do jeho zadečku. Hned na to jsem na své ruce ucítil teplou tekutinu. Chvilku jsem počkal, a pak jsem z něho vystoupil. Unaveně se mi schoulil do náruče a hlavu si opřel o můj hrudník.
„Miluju tě…“ špitl a lehce mě líbl na holou kůži. Překvapilo mě, že mi to řekl, ale byl jsem rád.
„Já tebe taky, Bille…“ odpověděl jsem mu, a ještě víc jsem ho stiskl v náruči. Připadal mi tak křehký a zranitelný, i když jsem věděl, že je to silnej kluk.
Bill:
Bylo mi s ním tak krásně. S ním jsem se cítil v bezpečí. Ani jeden jsme nevěděli, jak to s náma bude dál. Jak to bude s naším vztahem. Ale jedno jsem věděl jistě. Konečně jsem našel osobu, kterou miluju a která miluje mě. A tou osobou byl právě ten copánkatý týpek s bílou Audinou…
autor: Mishka
betaread: Janule
tohle mě zas absolutně dostalo…<3 bylo to krásný krásný KRÁSNÝ!!!
moc hezký akorát trocu rychlý:)
jako fakt luxus chtěla bych pokračování ;D
tohle by se dalo krásně napsat jako vícedílovka…škoda že už te tenhle nápada napad….bych si ho klidně vzala :D:D ne kecám, mám ted dost práce, ale fakt by si to zaslouži pokračování, klidně aji přepsat a udělat vícedílku
přesněěě UUŽASNÁ povidka!! napiš ještě něco podobnyho krasně popsany!!!
nádhera…připomíná mi to film rychle a zběsile…..dokonalá povídka…přesně podle mýho dusta!!!
m a chcete zabit??? ♥♥♥♥ nevladzem ♥♥♥♥ NADHERA ♥♥♥
Tohle je vážně skvělé!!!! Mám jenom jednu otázku, proč je tohle jednodílka??!! Taková škoda!!! Byla by to naprosto perfektní a originální vícedílovka, moc se mi to líbilo ♥
wow to je mazec. Povedená věcička.
Oh…teda takovej ohlas jsem teda nečekala…každopádně všem moc děkuju za krásný komenty a k vašemu asi nejčastějšímu přání: opravdu jsem neuvažovala o tom, že bych z téhle povídky udělala vícedílku, ale vaše ohlasy mě k tomu pomalu ale jistě nabádají. Nicméně si to ještě nechám projít hlavou a kdyby jste moc chtěli, tak jsem schopná napsat ještě alespoň pokračování v podobě 2. max. 3. dílu…tak to je zatím asi vše, ještě jednou mockrát děkuju za komentíky a zdravím všechny úchyláčky…=o* <3<3<3<3<3<3
[10]: Určitě napiš aspoň 2 až 3 dílky, myslím, že tím hodně lidí, včetně mně, potěšíš =)
moc krásný…povedlo se ti to…x)
hezoucky ale na muj vkus az moc moc rychli ,ale jinak se ti to vazne povedlo