autor: Rachel
Ahoj všichni,
tak konečně hlásím úspěšný návrat z dvoutýdenní hrůzy xD Ne, ve skutečnosti to tak hrozné nebylo, až na to, že jsem opravdu dva týdny na psaní ani nehrábla. Musím přiznat, že potom už mi to vážně tak moc chybělo, až mi to lezlo na mozek (tímto se opravdu ještě jednou omlouvám všem těm, kteří museli snášet moje nálady apod.) xD
Pro ty z vás, kterým povídka alespoň trošku chyběla, mám dobrou zprávu – momentálně se nikam na delší dobu nechystám, nějakou praxi chci vidět až v dalším školním roce xD
Budu zase normálně psát a povídka tady bude opět jednou za tři dny, jak jste zvyklí a jak jsem zvyklá já. Děkuju vám za všechny komenty a těším se na nové, opravdu jsem ráda, že vás to pořád drží a baví číst:-) Teď, když už mám konečně všechno za sebou, se můžu soustředit na děj… a posunout ho dál tam, kde ho potřebuju a kde se vám bude nejspíš nejvíc líbit.
Užijte si čtení a piště ohlasy – jakkékoli. Jo a ještě jeden malý vzkaz pro Janču: napiš mi prosím do komentu mail nebo nějaký kontakt na sebe, prosím. Díky moc:-)
Pa, brzy se zase ozvu.
Vaše R. xD
Odpolední sluneční paprsky se znova rozběhly po čisté, modré obloze a shlédly na rušné město, plné stovek a stovek aut a tisíců a tisíců lidí. Byl pátek odpoledne, všichni pobíhali po rušných a přeplněných berlínských ulicích a v předvíkendovém stresu nakupovali jako o život, či se jen vraceli z práce, nebo odjížděli na víkend pryč z ruchu přeplněného velkoměsta. Každý z nich měl naspěch, každý byl vystresovaný a nervózní… přeci jen tu však byl někdo, kdo typický páteční zmatek a rozruch kolem sebe nevnímal.
Billovy rty rozjasnil milý úsměv a černovlásek si poposedl na příjemně chladné dlažbě v prostorném obýváku. Spokojeně odložil nůžky a poslední zbytek balicího papíru s kytičkami a balónky, a vzhlédl k malému děvčátku před sebou.
„Tak, teď ještě tu mašli a dárek máme hotový,“ pousmál se a viděl, jak Hailie poslušně pokývala hlavou a odcupitala kousek opodál, k malému skleněnému stolku. Opatrně ji vzala do svých dětských prstíků a položila do Billových dlaní, zvědavě nakukujíc na krásně zabalenou krabici před sebou.
Celý týden, těch několik dní, které zbývaly do oslavy Sueiných narozenin, jim všem uběhlo jako voda, nejvíce však právě malé Hailii. Páteční odpoledne očekávala s nadšením a moc se na něj těšila. Když jí před pár dny tatínek řekl, že na tu oslavu může jít, málem nemohla usnout, jak byla šťastná. Teď se zářivě culila jako sluníčko a prstíkem přidržovala obrovskou mašli na dárku pro Sue. Koupili jej už včera a když dnes Bill konečně vytáhl nůžky a pestrobarevný balicí papír, rozhodla se mu se zabalováním dárku pomáhat. Trpělivě uklízela všechny malé ústřižky papíru a neustále poskakovala kolem Billa, zvonivě se smějíc. Nemohla se dočkat oslavy, kamarádů a Sue, proto stále očima bloudila po hodinách a se smíchem Billa popoháněla. Společně vybrali oblečení na párty, zvládli účes… teď už jen zbývalo zabalit velký dárek a jít.
Tiché, pomalé krůčky se roznesly ztichlou chodbou a nato vstoupily do obýváku, naplněného Hailiiným veselým smíchem, mísícím se s tím Billovým.
„Tak, jak jste na tom?“ tichý, až zastřený hlas protrhl ticho v obýváku, narušované smíchem a dolinul se k Billovým uším jako ta nejkrásnější ozvěna. Jeho smích utichl a Bill pomalu vzhlédl, s jemným úsměvem, zdobícím jeho rty. Pousmál se… a vykouzlil tím na Tomově tváři úsměv.
Nemusel přemýšlet nad tím, kdo otázku položil. Stačil jen krásně zbarvený, medový hlas a on věděl a cítil, kdo je mu nablízku. Ten krásný, hřejivý pocit ve svém nitru totiž cítil vždycky, jen když byl s ním. Pokaždé, když byl v jeho přítomnosti on.
„Tatí, podívej, jak jsme ten dárek zabalili. Já jsem Billimu pomáhala,“ Hailiin hlásek vytrhl oba chlapce z jejich myšlenek a vrátil je ze snů zpátky do reality. Tomovy oči zamrkaly a Tom konečně pohledem spočinul na velké, zabalené krabici, na kterou Bill právě připínal malé přáníčko s Hailiiným jménem. Vypadalo to opravdu nádherně.
„Tak vidíš, jaká jsi šikulka. Sue bude mít určitě velkou radost,“ pousmál se a láskyplně svou malou dcerku pohladil po vláscích, přidřepujíc si k ní. Poupravil jí volný pramínek vlasů a očima přelétl po hodinkách na levém zápěstí. Opravdu už měli nejvyšší čas.
„Broučku, utíkej si ještě nahoru pro baťůžek, zabalil jsem ti do něj pyžamko a méďu, hm?“ pohladil ji po tváři a věděl, že trefil do černého. Bez svého medvídka, se kterým každý večer usínala, se Hailie nehnula ani na krok. A Tom to moc dobře věděl. Ujistil jej v tom široký úsměv a dvě rozzářené oči, které na něj souhlasně zamrkaly, zatímco děvčátko rychle odběhlo k hornímu patru.
Tomovy rty rozjasnil milý úsměv a Tom se zadíval na Billa, sedícího teď jen kousek od sebe. Seděl v tureckém sedu a upravoval velkou mašli na dárku tak pečlivě a soustředně, až se mu na čele vytvořila malá vráska. Tom se pousmál. Tuhle vrásku znal až příliš dobře. Pokaždé mu dokázala naznačit, že černovlásek nad něčím přemýšlí, nebo se na něco hluboce soustředí. To však neměnilo nic na tom, že se na něm Tomovi velmi líbila. Znova se pousmál a zadíval na zabalený dárek před sebou.
„Moc se ti to povedlo,“ pochválil uznale a vzhlédl k dvěma čokoládám, které se na něj právě upřely.
Jeho tvář rozjasnil jemný úsměv a Bill se zadíval do dvou nádherných oříškových očí, které se právě utápěly v hloubce těch jeho. Byl tolik natěšený na dnešní večer, že to ani slovy nedokázal popsat. Pocity v něm a v jeho nitru se střídaly rychlostí světla a on se jen při pouhé myšlence na dnešní večer a noc v duchu třásl a chvěl, jak nedočkavostí, tak i malým vzrušením. Tom byl milý a velmi pozorný, jeho blízkost Billa uklidňovala a naplňovala pocitem, který dosud ještě u nikoho nezažil. Nemohl se dočkat, až jej bude mít sám pro sebe… a Tom bude patřit jen jemu.
„Půjdu se převléci, ať můžeme vyrazit, hm?“ protrhl ticho mezi nimi a na Tomův úsměv zamířil ke svému pokoji.
Cesta rušným Berlínem jim netrvala příliš dlouho. K Sueinu domu to nebylo příliš daleko, stačilo jen projít pár berlínskými ulicemi a náměstím a za dvacet minut už se jejich očím naskytl Schmidtův dům.
Bill párkrát zamrkal a jen tak tak se vyhnul velkému sloupu, do kterého nevědomky právě vrazil, dívajíc se před sebe v němém úžasu. Už z prvního pohledu šlo znát, že Schmidtovi určitě nepatří mezi rodiny bez dobrého finančního zajištění. Ať už se mohl Bill dívat, jak chtěl, na jejich domě nenašel nic neoriginálního či nemoderního. Tomův dům byl pro něj od první chvíle, co jej spatřil, přímo luxusní, teď však nevěděl, co si má myslet o tomhle. Samotná stavba se pohybovala v řádech milionů, byla obehnána velkým plotem, jen sem tam se jeho očím díky malým skulinkám naskytla pestrost nemalé zahrady kolem celého domu. Slunce svítilo a za zahrady se k nim už zdálky linula hudba, dětský smích a pokřik, za nímž se všichni tři s úsměvy na tvářích vydali.
Přivítala je asi stovka balónků, girland a barevných konfet, když konečně vstoupili dovnitř. Jejich očím se naskytlo něco, co ještě nikdy neviděli. Celá zahrada byla slavnostně vyzdobena včetně velké terasy, pod kterou právě jeden usmívající se pán griloval maso a povídal si s malým chlapcem. Bill si okamžitě domyslel, že je to Suein tatínek.
Stačilo jen, aby se rozhlédnul kolem a oči mu přecházely úžasem. Z velkých reproduktorů se linula dětská hudba a na malém parketu se pohybovalo a tančilo pár malých děvčat v Hailiině věku. Zamávaly jí hned, jak ji uviděly. Kousek opodál chlapci hráli kopanou a pískali góly, děti skákaly panáka, hrály hry nebo se procházely kolem velkých stolů, plných jídla a ujídaly z mís a táců všemožné dobroty. Velký medvěd se usmíval, povídal si s dětmi, mladý, vysoký číšník rychle doplňoval coly, džusy a limonády do chlaďáku a postarší kovboj kousek opodál pomáhal dětem na malého poníka, vedouc je na pomalou projížďku kolem celého plotu zahrady. Bylo tu snad všechno, co by si každé dítě mohlo na oslavě svých narozenin přát. Hromada dárků rostoucí do nebe, plno různých her a kamarádů. Chyběla už jen jediná malá osůbka…
„Ahoj Hailie!“ veselý dětský hlas vytrhl všechny tři z němého úžasu a přinutil je tak vrátit se zpátky do reality. Hailiiny oči zamrkaly, nato se však rozzářily štěstím a radostí.
„Sue, konečně! Promiň, že jdu později, trošku jsme se zdrželi,“ dodala a pevně oplatila kamarádce své objetí. Sue vůbec nevypadala jako Hailie, spíš byla jejím pravým opakem. Její oči měly oproti těm Hailiiným tmavěhnědou barvu, přesto se však rozzářily dětskou radostí a nadšením, když jejich majitelka spatřila svou nejlepší kamarádku. Zavrtěla hlavou a odtahujíc se od Hailie, úsměvem obdařila Hailiin doprovod.
„Dobrý den, pane Kaulitzi. Jsem moc ráda, že jste Hailii pustil,“ šeptla vděčně, odpovědí jí však byl jen Tomův úsměv… než se zadívala na vysokého, černovlasého chlapce vedle něj. Velmi jí někoho připomínal.
„A vy budete určitě Billi, že ano? Hailie mi o vás často vypráví,“ usmála se a zamrkala na Billa, který s úsměvem pokýval hlavou.
„Ano, to jsem. A jsem moc rád, že tě konečně poznávám, Sue,“ pousmál se a vztáhnul svou dlaň k té Sueině, která mu pozdrav stiskem oplatila.
Oba Sue popřáli a dali jí dárek, který s díky přijala… a byl čas se rozloučit. Tomova dlaň vyhledala tu Hailiinu a Tom očima vyhledal dvě modré studánky, přidřepujíc si k Hailii. Věděl, že ji teď pár hodin bude muset nechat na starost jiným.
„Zlatíčko, hlavně mi slib, že tady nezpůsobíš žádnou pohromu. Pěkně poslouchej paní Schmidtovou, užij si to s dětmi a nevymýšlejte se Sue žádné hlouposti. Žádné vypouštění rybiček z akvária, žádné žvýkačky v zahradníkových vlasech nebo postříhané záclony,“ dodal starostlivě a rychle si z hlavy začal vyhánět všechny ty hrůzy, které se mu právě začaly živě míhat před očima, kývání Hailiinou hlavou jej však přeci jen trošku uklidnilo. Bylo jí skoro sedm, už věděla, co smí a co ne.
„Neboj, tatínku. Budu hodná a budu poslouchat, slibuju. Mám tě moc ráda,“ špitla a pevně Toma objala. Láskyplně si přitulil malé tělíčko do náruče… a s úsměvem vyhledal dvě čokolády. Bill mu úsměv oplatil a přiklekl si k malé Hailii.
„Užij si to, broučku, a buď pěkně hodná. Zítra si tě s tatínkem vyzvedneme,“ zašeptal a nato ucítil na své tváři malou, vlhkou pusinku.
Pousmál se a naposled pohladil malou Hailii po vlasech sledujíc, jak spolu se Sue odcupitaly k malému poníkovi. Oba zamířili zpět k plotu a naposledy se otáčejíc, s posledním zamáváním vyklouzli malou brankou ze zahrady ven.
autor: Rachel
betaread: Janule
No to som zvedavá ako sa to teda bude odvíjať. Ten čas bez Haille si tí dvaja asi poriadne užijú a ja im to prajem…
a ten sex je kde? :D:D:D já ti s ním nedám pokoj, dokud ho nebudu mít :D:D:D
Krása♥ Nádherné…zase nemám slov…
NádhernÉ honem dál 🙂
Jinak suhlaím ten sex by měl být celkem důležitý xD
Oslava je sice nádherná, ale já jsem byla od minule tak natěšená, a teď mi sklaplo, myslím, že vážně umírám….xD ( to jsi nám, ubohým čtenářkám, určitě udělala schválně xD) Ale jelikož jsem se nedočkala vytouženého dění,odkládám umírání na neurčito a těším se na příští díly. Já zrovna nejsem na sex v povídkách až tak zatížená, že bych ho musela mít v každém díle, ale představa milování "tohohle Toma" s "tímhle Billem" mě přivádí do stavu naprosté blaženosti =)))
Prostě je to perfektní, dokonalé, a já to miluju ♥♥♥
A Rachel, vážně chceš můj email xDDD??
janulik.1@seznam.cz
Myslím, že se všichni mooooc těšíme na další díl 😀
Nemám slov .. Už se moc těším na další díl ..Na tu jejich společnou samostatnou noc ♥
[2]: No to je jasné, že mi nedáš pokoj xD
Děkuju moc moc za komentáře, nezbývá mi říct nic víc než jen DOČKEJTE ČASU!!! xD:-P:-P:-P
Joooo a teď budou sami a vlítnou na to xD Parchanta odklidili xD jsem myslela že až ty bonbony Tom uvidí a bude vyfilovat jak hysterka xD no nebylo no nic xD Tak a Tome nezapomeň ochranu xD
taková oslava…docela zazobaný rodiče no…xD