autor: Doris
Tom se posadil na schody a sledoval toho psa. Přišel mu rozhodně zajímavější, než nezáživný rozhovor, do kterého se měl zapojovat. Nejraději by si k tomu zapálil, ale riskovat pár případných facek nechtěl.
„Pojď sem.“ Natáhl ruku k čtyřnohému návštěvníkovi a dočkal se. Pes se zastavil kousek od něj a po důkladném očichání jeho ruky ji i párkrát olízl. Tom se pousmál. Svezl se ze schodů a zůstal klečet na zemi. Možná by neměl cizího psa hladit, ale nemohl si pomoct. Psy měl rád a tenhle se mu obzvlášť líbil. Přidržel v prstech známku, co měl připevněnou na obojku a prohlédl si ji. Byla na ní adresa. Nic mu neříkala. Zdejší ulice vážně neznal. Přetočil ji a přečetl jediné slovo.
„Scotty,“ usmál se . „Tak se jmenuješ?“ Asi se lehce zbláznil. Povídá si tu se psem. A povídal by si s ním asi ještě dlouho, kdyby se kus od něj neobjevila vysoká štíhlá postava. Tom se na dotyčného zadíval, ale nepřestával hladit psa před sebou. Pohled dotyčného ho trochu znervózňoval. Netvářil se zrovna přátelsky. Zaujatě si Toma prohlížel. Bylo už celkem tma, a tak Tom nebyl schopný rozeznat detaily v obličeji neznámého. Něco ho ale na tom pohledu stejně upoutalo. Jen nevěděl, co to je.
„Proč na toho psa saháš?“ ozval se poměrně chladně příchozí a dál propaloval Toma pohledem. Bez jediné grimasy v obličeji. Tom trochu znervózněl. Bylo možné, že by to byl Kaulitz? Stáhl ruce a Scotty se okamžitě otočil po hlase. Zavrtěl ocasem a doběhl k dotyčnému.
„Já… jen… Hezký pes. Chtěl jsem ho jen pohladit.“ Ozval se omluvně Tom a postavil se na nohy. Podle reakce psa už bylo víc než jasné, s kým má tu čest. Musel to být jedině Bill Kaulitz.
Bill sjel Toma pohledem od hlavy až k patě. Zavrtával se snad do každého milimetru Tomovy tváře, zatímco jeho dlouhé štíhlé prsty hladily Scottyho po hlavě. Toma celkem překvapily ty dlouhé pěstěné nehty. Na klukovi by si takové rozhodně nepředstavoval. Cítil se hodně nesvůj. V hlavě se mu vynořily ony informace, které mu sdělil Gustav s Georgem. Během jediného dne se o něm nejen doslechne, ale dokonce ho vidí? A proč tu vůbec je? Říkali přeci, že ven nechodí. Bill odtrhl svůj zrak od Toma a zadíval se na svého čtyřnohého miláčka. Lehce se posmíval, když ji hladil. Ale nevypadalo to, že by se měl k odchodu. Možná by se Tom měl otočit a zaběhnout do domu, ale jako by ho nohy nechtěly poslouchat. Navíc ho pohled na Billa a jeho psa fascinoval. Nemohl si nevšimnout, s jakou láskou hladí jeho srst a jak je mu za to Scotty bezmezně oddaný. Vždy mu tohle pouto mezi zvířetem a pánem přišlo přinejmenším krásné a svým způsobem nepochopitelné.
„To je váš pes?“ odhodlal se znovu po chvíli promluvit. Billovy oči se skoro až líně zvedly znovu k němu.
„Záleží na tom?“ pohodil trochu arogantně hlavou a Tom jen ztěžka polknul. Cítil se tak divně. Nevěděl, jestli se má bát, nebo dělat, že nic neví. Billovi ale jeho nervozita nemohla uniknout. Tenhle kluk tu ale musel být nový. Každý ve městě ví, že na Scottyho nemá sahat. Buď byl nový, a nebo byl maximálně hloupý a koledoval si o potíže.
„Já jen…“ snažil se Tom najít nějaký důvod, proč se vůbec ptal. Proč s ním vůbec mluví, ale Bill ho přerušil.
„Tvůj není… tak na toho psa už nesahej.“ Zavrčel trochu výhružně a dal se k odchodu. Scotty ho poslušně následoval a pobíhal kolem něj. Tom ještě chvíli stál jako opařený a sledoval tu štíhlou postavu ztrácející se v ulici. Nějak mu to snad ani nedocházelo. Ale zároveň nemohl pochopit, že by kluk, který vypadá jako Bill, mohl udělat to, z čeho ho obvinili. S tou postavou, kterou měl, mu to zkrátka nějak nešlo do hlavy.
Po pár minutách se vzpamatoval a dosedl zpátky na schody. Tentokrát už si zapálit musel. Vytáhl krabičku z kapsy u kalhot a na potřetí se mu i podařilo škrtnout zapalovačem. Prsty se mu chvěly. Poprvé stál tváří v tvář… úchylovi? Nebo alespoň poprvé, co o tom věděl. Několikrát potáhl ze svojí cigarety a snažil se co možná nejvíc uklidnit.
„Co tu děláš?“ ozval se za ním dívčí hlas. Tom sebou polekaně trhnul a ruku s cigaretou se snažil schovat víc ke schodům. V první moment si myslel, že to je Simone, ale trochu se mu ulevilo, když zjistil, že se po něm shání jen Susane.
„Nic, jen…“ Zakroutil Tom hlavou a snažil se narychlo vymyslet nějaký dobrý důvod jeho večerního posezení na schodech.
„Jen kouříš.“ Dodala Susane a posadila se vedle něj. Tom se jen ušklíbl. „Tady nekuř. Uviděj tě. Pojď se mnou.“ Chytla Toma za ruku a dotáhla ho za roh. Sedla si na zahradní lavičku u velkého keře.
„Tady můžeš. Není sem z oken vidět.“ Usmála se a Tom jí to mírně oplatil.
„Dík.“ Přikývl, a teď už relativně v klidu si vychutnával svou hříšnou tyčinku.
„Proč si tak najednou odešel?“ ozvala se znovu Susane. Tom jen pokrčil rameny. Nevěděl, jestli by jí měl říct o tom, že si chtěl pohladit psa zdejšího pedofila. Susane se trochu zamračila.
„Tome, nechápu, proč se mnou odmítáš mluvit. Nesnažim se o nic víc, než o to, bejt tvoje kamarádka, když už jsme sousedi.“ Založila si dotčeně ruce křížem. Tom se na ni podíval. Dobře, musel uznat, že za celý večer s ní opravdu moc nekomunikoval a bylo to přinejmenším neslušné.
„Promiň. Já jen… nevim, co bych ti měl říct.“ Pokrčil rameny
„Nic, co sám nechceš. Řekni mi jen to, co uznáš sám za vhodný.“ Pousmála se Susane a ruce opět svěsila.
„Nebudu se tě vyptávat. Vím, že ti to je asi nepříjemný. Prostě se můžem začít bavit o čemkoliv.“ Poposedla si na lavičce. Neviděla žádný důvod, proč by s Tomem neměla mluvit. Byl stejně starý jako ona, bydlel hned vedle… tak proč dělat, jako že o sobě vůbec neví, když není důvod. Tom se usmál a přikývl.
„Šel jsem ven, protože tu byl ten pes.“ Rozhodl se tedy zodpovědět její otázku. Susane se zatvářila trochu nechápavě.
„Jaký pes?“ v podstatě by ji to nemělo zarážet, ale teď jí to nedošlo.
„Scotty? Jmenuje se tak, ne? Má to na známce.“ Zadíval se na ni Tom a postupně dokouřil. Susane se chvíli zamyslela, ale pak jako by procitla.
„Aha… ty myslíš Kaulitzova psa. Jo to je Scotty. Krásnej pes, ale nesahej na něj.“ Podívala se na Toma trochu přísně. Tom jen přikývl, i když už pozdě. Už na něj sahal. Ale nevypadalo to, že by z toho měl mít nějaký velký problém.
„Víš o něm něco?“ opřel se a nohu hodil přes nohu. Přesněji kotník přes stehno. Tohle téma ho nějak zajímalo. Susane jen pokrčila rameny.
„Asi to, co každý tady. Párkrát jsem ho i viděla. Většinou večer, když jsem se vracela domů. Ale nic konkrétního nevím. Ani o něm, ani o tom, co udělal.“ Zakroutila hlavou
„A myslíš, že to vážně udělal?“ položil Tom zásadní otázku. Susane se zamyslela.
„Já nevim. Prý ho neodsoudili, tak nevím. Na jednu stranu… kdyby to udělal, tak by ho přece museli odsoudit. Ale na druhou… jestli to neudělal, tak proč se teda vyhýbá lidem?“ zamyslela se Susane a Tom jen přikývl. Tohle mu taky nějak nešlo do hlavy.
„A jak vypadá?“ zeptal se dál. O tom, že ho viděl, se zmiňovat nechtěl.
„No…“ zamyslela se Susane, aby si vybavila, jak ho tenkrát viděla. „Je vysoký a dost hubený. A líčí se.“ Dodala ještě po chvíli. Toho si Tom opravdu nevšiml. V té tmě ani nemohl, a navíc, Bill nestál nějak extra blízko u něj. Trochu ho překvapil fakt, že se kluk líčí, ale pak nad tím jen mávnul rukou. Takových je vlastně víc. On sám to dost dobře nechápal, ale neřešil to.
„Mmmm, úchyla bych si představoval asi trochu jinak, než jak ho popisuješ.“ Zamyslel se Tom a Susane se zasmála.
„A jak si ho představuješ? Jako uslintanýho dědu s pytlíkem bonbonů?“
„Ale hovno…“ zasmál se Tom. „To ne, ale když ho takhle popíšeš, tak z něj nemám pocit, jako že by se jednalo o pedofila obviněnýho ze znásilnění,“ pokrčil Tom rameny. Tohle mu asi dneska nedá ani spát.
„No… to máš pravdu. Ale jestli to tak je… tak je lepší ho nepotkat. A jestli to tak není… tak se to stejně nedozvíme.“ Vzdychla Susane a zvedla se z lavičky.
„Raději pojď. Až dopijou kafe, tak půjdete. Tak ať se po tobě nesháněj.“ Usmála se na Toma a ten se poslušně zvedl a vrátil se s ní dovnitř.
autor: Doris
betaread: Janule
ty vole, mám z toho husí kůži 😀
Jéžííšííí, to se tady tak natahuje…kdo to má vydržet, to je normální mučení, do dalšího dílu absolutně nevydržím xD Je to super povídka, a těžce originální, hrozně se těším na další díly =)
Moc pěkný.. Honem dál :))
Ješišmarjááá..tak to je síla, tohle mě dostalo hned po prvních pár řádcích…wau uděluju 1* a doufám, že autor neusne na vavřínech a bude nás zásobovat brzy dalším dílem.Díky!
kdepak je další díl?? Ehm ehm…rychle…jsem napnutá jak malý gatě!!
Dorinko moje ♥♥ začala jsem číst onu povídku. Jsem ráda, že jsem se do ní pustila. Bože, další dobrý nápad xD Jsem zvědavá, kdy se znovu potkají s Billem. A Toman je pěkně drzý na mamku, no.
Další díl xD
uplně radost mám z týhle povídky…je perfektní…
Ten Bill je ale zlý! 😀 Ale nějakým způsobem se mi to líbí, jsem zvědavá na jejich další setkání :))