autor: Rachel
Hnědé mandlové oči párkrát zamrkaly proti rozzářeným slunečním paprskům, které je svou září dokázaly na okamžik oslepit, a jejich majitel si rychle nasadil na nos tmavé sluneční brýle. Až do této chvíle je nepotřeboval, teď když však změnil směr cesty, staly se pro něj díky slunci nezbytnými. Popaměti se poupravil a několika rychlými krůčky dohnal vysokou, štíhlou postavu mladíka před sebou, v mysli si vybavujíc, u čeho skončil.
„A nejkrásnější byl ten malý poník, viděl jsi ho? Všechny ty děti z něj byly úplně nadšené. Vůbec se nedivím, že na sebe pokřikovaly a hádaly se, kdo se na něm sveze jako první,“ pootočil se k mladíkovi po svém boku a zářivě se usmál, vybavujíc si krásného malého poníka na Sueině zahradě a spoustu dětí kolem něj, takže nemohl vidět výraz v chlapcově tváři a jeho následný pohled na něj, když dopověděl poslední větu.
Tomova tvář sklopila svůj pohled a Tom se jen mlčky zadíval na špičky svých nových tenisek, tiše kráčejíc dlouhou ulicí. Přivřel víčka a tiše si povzdychl, když se jeho očím i po pár vteřinách naskytl téměř totožný pohled jako před chvílí. Bill kráčel o něco pomaleji vedle něj a se zasněným úsměvem na rtech a rozzářenýma očima si už asi čtvrthodiny sám pro sebe povídal o té nejúžasnější dětské párty, kterou ještě před chvílí viděl, a na které byl.
Od Schmidtova domu vyšli do rušného města sotva před dvaceti minutami, Bill však čas vůbec nevnímal. Nevnímal nic a nikoho kolem sebe… dokonce ani Toma, který už dobrou chvíli nepromluvil ani slovo. Pokoušel se s Billem promluvit, to, že je to zbytečné, se mu však potvrdilo v okamžiku, kdy Bill jeho otázku na to, kam teď půjdou, nechal otázkou a vrátil se k hromadě dárků pro Sue.
Tom si znova povzdychl a sám pro sebe už poněkolikáté zavrtěl
„Jsem rád, že už jsme šli. Z toho pokřikování a pištění už mě začínala bolet hlava,“ podrážděně reagoval na Billovu poslední větu a zasunul ruce hlouběji do kapes svých XXL kalhot, Bill však jakoby jeho odpověď vůbec neslyšel. Znova se pousmál a dál pokračoval ve svém monologu.
„Sue musí mít určitě radost, když jí rodiče tohle všechno dovolili. Těch balónků, ozdob a všeho. Určitě to nebylo nejlevnější, ale vypadalo to celé skvěle, i ten malý parket s dětskou diskotékou. Škoda, že nejsem dítě, závidím Hailie a všem ostatním. Proč jsme se tam vlastně nezdrželi déle?“ obrátil se se svou otázkou k Tomovi, to, že je něco v nepořádku, mu však došlo hned vzápětí.
Tom jen ledabyle pokrčil rameny a pohodil hlavou. Pevně semknul rty a s vážným výrazem ve tváři přidal do kroku, nechávajíc tak Billa o kousek za sebou. Úsměv z Billových rtů vymizel během okamžiku a Bill se zadíval na vážného, zamlklého Toma před sebou. Možná už si začínal uvědomovat příčinu jeho chování – stačilo se jen zamyslet nad jeho poslední větou.
„Tome, ty žárlíš,“ pousmál se a při jediném pohledu před sebe poznal, že trefil do černého. Kroky vysokého, štíhlého mladíka se zastavily a Tom se pootočil k černovlasému chlapci, na jehož rtech právě pohrával milý úsměv, jak očima zkoumal Tomovu zamyšlenou tvář. Ne, nesměl to udělat. Musel tomu úsměvu alespoň jednou jedinkrát odolat. Nemohl se jen tak vzdát.
„Ne, nežárlím. Měl bych snad?“ odpověděl prázdným tónem hlasu, aniž by si uvědomil, jak moc byla jeho odpověď průhledná. Billovy rty rozjasnil jemný úsměv a Bill popošel k Tomovi o krůček blíž, přehlížejíc jeho odpověď.
„Žárlíš proto, že se mi oslava a všechno to kolem moc líbilo, povídal jsem o tom až doteď a tebe si nevšímal, mám pravdu?“ tiše, přesto však s úsměvem zašeptal svou otázku a dlaní láskyplně pohladil Tomovu tvář, natáčejíc si ji tak k sobě. Tom pootevřel rty, oči však k černovlasému chlapci nepozvedl.
„Možná jsem žárlil… ale jen malinko,“ přiznal, a konečně se odvážil zadívat do Billovy tváře, která se rozzářila širokým úsměvem. Nedokázal mu odolat. Bill byl až příliš krásný, milý a okouzlující na to, aby se na něj dokázal zlobit. Stačil jen okamžik a Tom byl odměněn dlouhým, procítěným polibkem. Krátce se odpojil od Billových rtů a i přes jeho tvář se konečně mihl náznak úsměvu.
„Ale je ti jasné, že tě dnes už nikam s nikým nepustím. I kdyby k nám domů přiběhla Hailie se Sue, s celou její školou a farmou poníků. Dnes už patříš jenom mně,“ zašeptal a majetnicky ovinul své paže kolem Billova pasu, přitahujíc si jej blíž k sobě. Sklonil svou tvář k té jeho a naléhavě se vpil do jeho rtů těmi svými. Na tuto chvíli čekal celý den… a nechtěl už čekat ani o minutu déle. Měl pocit, že kdyby jej teď nepolíbil, určitě by se zbláznil.
„Nevadí ti, že stojíme uprostřed ulice?“ Billův tichý šepot protrhl ticho mezi nimi a Bill vzhlédl k Tomovým očím, přesto se však na něj usmíval tím nejkrásnějším úsměvem, jakého byl schopen. A vůbec mu nezáleželo na tom, že kolem nich pobíhají desítky a desítky uspěchaných lidí. Důležité bylo, že tu byl on. Na ničem jiném už mu víc nezáleželo.
„Vůbec ne,“ Tomovy rty tiše odpověděly a Tom se pousmál, oplácejíc tak černovláskův úsměv. Naposled jej políbil a odpojil se od jeho rtů, svírajíc jeho dlaň v té své.
„Co kdybychom si zašli na zmrzlinu? Kousek odtud dělají tu nejlepší v celém Berlíně,“ jeho hlas zněl tak lákavě, že Bill nedokázal odolávat. Nadšeně přikývl a nato se spolu s Tomem, ruku v ruce vydal k nedaleké cukrárně.
„Jakou sis vlastně vybral, Bille?“ Tomovy oči odtrhly pohled od pistáciové zmrzliny a Tom se zadíval na Billa po svém boku. Černovlásek si rychle jazykem přejel po rtech a spokojeně upřel oči na dobrůtku v podobě asi pěti kopečků zmrzliny ve velkém kornoutu ve své pravé ruce.
„Šmoulí,“ odpověděl, aniž by odtrhl pohled a mlsně povystrčil jazyk. Tom se pousmál. Byli teprve pár kroků od cukrárny a oba už se věnovali svému kornoutu.
„Tu jsem ještě nikdy nezkusil. Mohl bych ochutnat?“ zaprosil a s úsměvem zaznamenal, jak Bill na okamžik vyměnil svého šmoulu za jeho pistáciovou. Ochutnal kousek, aby Tomovi ještě zbylo… jaké však bylo jeho překvapení, když se zadíval na osobu vedle sebe.
„Tome!“ okřikl ho, když na svém kornoutku spatřil o celý jeden kopeček míň a Toma s plnou pusou ledové dobroty, přesto se však nedokázal zlobit. Rozesmál se při pohledu na Toma, kterému se už zmrzlina rozpustila v ústech a on si užíval její příchutě, smějíc se spolu s Billem. Bill se smíchem potřásl hlavou.
„Počkej, máš šmoulu i na nose,“ pousmál se a ze své mini kabelky vytáhl navlhčený ubrousek, jemně otírajíc Tomův nos a nechávajíc se unášet jemnými, malými polibky narůžovělých rtů.
Slunce už zapadalo za obzor a obloha se skvěla krásou večerních červánků a posledních blyštivých odlesků slunce, když oba chlapci dorazili domů. Billovy kroky téměř okamžitě zamířily do koupelny, k velkému zrcadlu, do kterého se Bill okamžitě zadíval. Rychle si poupravil svůj účes v podobě vlny, make-up i malování a s pocitem malé dokonalosti vyšel z koupelny ven.
Jeho kroky téměř automaticky zamířily chodbou k obýváku, do kterého Bill pomalu vstoupil… v tom však jako by do něj udeřil blesk. Jeho dech se zatajil a Bill jen zamrkal, překvapeně se rozhlížejíc kolem. Na velkém proskleném stolku stála v každém rohu malá, vonná svíčka, svítící v malé skleničce. Celý obývák byl jen velmi málo osvětlený těmi nejmenšími světélky a plamínky několika svíček, které byly rozestavěny kolem. Jen čtyři však svítily svými plamínky na proskleném stole… a přímo ve středu, uprostřed nich stála otevřená láhev šampaňského a dvě vysoké, lesknoucí se skleničky.
Billovy oči jen užasle zamrkaly… a spočinuly svým pohledem na právě přicházejícím Tomovi, na jehož rtech pohrával malý, avšak tolik krásný úsměv.
„T-Tome, t-to… to je…“
„Jen pro nás. Pro tebe… a pro mě,“ Tomovu tvář rozjasnil úsměv a Tom popošel ke stolku se šampaňským. Vzal do rukou láhev a nalil do obou sklenic, podávajíc jednu Billovi, který ji s úsměvem přijal. Jejich sklenice se setkaly v jediném cinknutí, stejně, jako se střetly pohledy jejich očí, než jejich majitelé svlažili své rty v nazlátlé tekutině.
Billova víčka se přivřela nad tou vynikající chutí a jeho rty opustily sklenici. Tiše se nadechl a opět vydechl. Cítil, jak se od něj Tomova blízkost vzdaluje a po chvíli zaznamenal tiché cinknutí jeho sklenice o stolek. I on ji odložil a pohodlně se usadil do koženého křesla vedle gauče, sledujíc Toma skrz pootevřená víčka, která se mu pomalu začínala klížit a zavírat…
Tichá, příjemná hudba se rozlinula celým obývákem a probudila tak ospalou mysl spícího, černovlasého chlapce, upadajícího do snů. Neklidně se v křesle zavrtěl a ošil, a pomalu odlepil ztěžklá víčka od sebe. Obývák naplnily první pomalé tóny melodie a linuly se dál a dál, až k Billovým uším. Neznal je, přesto však právě ony způsobily to, že spánek a únava teď od něj ustoupily někam do dalekého neznáma. Ony… a sladký opar jemné, podmanivé vůně, vznášející se kolem něj.
„Pojď,“ krásný, tichem zastřený hlas probudil Billa z jeho chvilkového snu… a Bill pomalu vzhlédnul k nádherným oříškovým očím, které se na něj usmívaly. I on jim oplatil svůj úsměv… a pomalu vložil svou jemnou, křehkou dlaň do té Tomovy. Přivřel víčka a jako v překrásném omámení se nechal vést k malému, volnému místu v obýváku. Nebylo příliš velké, pro zamilovanou dvojici však bylo jako stvořené.
Tomovy krůčky se zastavily a Tom se otočil k černovlasému chlapci, stále držíc jeho dlaně v těch svých. Pomalu odhrnul jeden malý pramínek z jeho čela a zadíval se do nádherných, hlubokých čokolád.
„Přeju si, aby tahle noc patřila jen nám,“ zašeptal a jeho horký dech ovanul Billovu krásnou tvář. Cítil, jak se jeho štíhlé paže ovíjejí kolem jeho krku a sám ty své ovinul kolem Billova pasu. Pousmál se, když ucítil jemné zatahání za jeden svůj copánek a pomalu se začal pohybovat.
„Ty jsi takový romantik,“ přes Billovy rty přelétnul jemný úsměv a Bill vzhlédnul k Tomovým očím, pomalu se pohybujíc podle pomalé melodie, linoucí se kolem nich. I ona byla romantická – stejně, jako svíčky a plamínky, narušující večerní šero kolem. Tom však s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Nejsem romantik. Já jen… jen jsem tě chtěl překvapit,“ zašeptal a jemně Billa pohladil po zádech.
Nemyslel si, že by na pár svíčkách, šampaňském a pomalé písničce bylo někdy něco romantického. Nikdy by si to nemyslel… teď, když však stál uprostřed té nádhery a ve své náruči svíral to nejkrásnější stvoření, možná už si začínal uvědomovat, v čem měl Bill před chvílí pravdu. Tohle ještě nikdy pro nikoho neudělal. Asi proto, že ještě nikdy nebyl doopravdy zamilovaný.
Billovo srdce se rozbušilo o poznání rychleji a Bill s jemným úsměvem sklopil svůj pohled někam dolů. Bylo nádherné vidět, jak se Tom snaží. A ještě nádhernější bylo vědět, že to udělal pro něj. Cítit jeho teplé dlaně na svých bocích. Naslouchat tlukotu jeho srdce a tichým výdechům. Vnímat jeho nádhernou blízkost, podmanivou vůni, vznášející se kolem něj a pocit, že je s ním. Cítit teplo jeho těla, jeho lehké doteky. Cítit jeho lásku…
„Hailie patří mezi ty nejšťastnější děti, které znám,“ Billova slova přerušila pomalé, klidné tóny a Billova tvář se rozjasnila malým, přesto však kouzelným úsměvem. Pomalu vzhlédnul k Tomovým očím a pousmál se malým otazníkům, které v nich jeho slova vyvolala. A on moc dobře věděl, proč je vyslovil právě teď. Právě v tomto okamžiku totiž byly jeho city k tomu krásnému, osudem zklamanému mladíkovi před sebou silnější, než cokoli jiného.
„Má toho nejúžasnějšího tatínka na světě,“ zašeptal a dál hleděl do Tomových očí, které se teď vpily do těch jeho.
Tom tiše vydechl. Jeho oči zářily víc, než kdykoli předtím, mnohem krásněji a kouzelněji, než kdy jindy. To, co se v nich zračilo, nebylo nic jiného, než celé Billovo srdce, obraz jeho duše a citů, které k němu v tuhle chvíli cítil. Zračila se v nich oddanost a láska – to jediné, co Tom tak dlouho hledal a tak dlouho to nenacházel. Stačil jediný pohled do těch upřímných očí a on už jistě věděl svou odpověď.
„Můžu být i tvůj. Chci patřit i tobě…“ vydechl tiše a teď to byl on, kdo hleděl do očí toho druhého s neskrývanou oddaností. Nabízel Billovi celé své srdce, ve kterém už dávno vzklíčilo semínko lásky k černovlasému stvoření. Už nemohl nabídnout víc.
„Potom jsem ten nejšťastnější kluk na světě,“ Billovy rty tiše zašeptaly odpověď a Bill dlaní pohladil Tomovu tvář. Cítil, jak se Tom do jeho doteku opřel a pousmál se.
„Už jsem ti říkal, jak moc ti to dnes sluší?“ Tomovy rty téměř neslyšně vyslovily malý kompliment, Bill jej však dobře slyšel. S nesmělým úsměvem sklopil svůj pohled a opřel si hlavu o Tomovo rameno, vdechujíc jeho podmanivou vůni. Připadalo mu, že už nic nemůže být krásnější, mýlil se však. Okamžik, kdy se jeho rty poprvé lehce dotkly Tomovy kůže na krku…
Pomalu, velmi pomalu jej při tanci líbal a opatrně postupoval nahoru, stále výš a výš. Zastavil se před jeho rty a tiše vyčkával, první, malý polibek z Tomovy strany jej však zbavil všech jeho pochybností, a konečně rozpoutal to, po čem oba tak dlouho toužili a co si přáli. Možná byly jejich narůstající polibky a lehké doteky jejich skrytou touhou, možná vyjadřovaly pocity toho druhého a možná se promítaly do myslí jich obou. Možná právě ony dokázaly rozpoutat to dlouho skrývané a potlačované tajemství, po kterém oba tolik toužili…
Jejich kroky vedly pomalu, velmi pomalu ztmavlou chodbou, zatímco se stále líbali. Hudba utichala a ztrácela se hluboko v jejich mysli, zatímco oni… vnímali jen toho druhého. Jen velmi pomalu a váhavě vstoupili na první schod, vedoucí k hornímu patru… a pomalu stoupali výš a výš. Jejich polibky se ztrácely v polibcích toho druhého, jejich dlaně se proplétaly v pevném spojení a oni v láskyplném objetí pomalými krůčky kráčeli stále dál a dál… až k velkým dřevěným dveřím…
autor: Rachel
betaread: Janule
Ouch.. moc nás napínáš 😛
A doprdele xD Takhle to useknout!!!!!!!!! A já nevím kdy tu budu na další díl x( Nééééééé už bude šuk xD Tomí je romantickej jako VTL xD
Aaaa tohle asi nevydržím ♥ … Nádherná romantika …Už se moc těším na pokračování ♥ …
Tohle by mělo být trestné, takhle mučit nebohé čtenáře xD!!! Bylo to nádherné, totálně romantické a zamilované, ale zase nic!!! Normálně nic xD To se dělá?? Do příštího dílu umřu nedočkavostí, a nehorázně se těším, protože je mi jasné, jak skvělé to bude ♥
Děkuju moc za komentáře, holky a pište dál, nebo si to všechno rozmyslím…:-P:-D
Teď jsem nějaký čas neměla povídku číst, takže jsem teď přelouskala pár dílů v kuse a nestačím se divit. Že by na to "huspli"? :oD
Jinak, Rachel, jako vždy ti musím říct, že je to velmi pěkně napsané :o)