autor: B-kay
Tom v dlaních již několik minut držel malý poskládaný kousek papíru. Seděl na posteli, vedle tiše spícího Billa, a nepřítomným pohledem sledoval prázdnotu před sebou. Cítil se tak podle a nepříjemně. Ještě nikdy předtím necítil takovou bezmoc jako právě v tu chvíli. Nedovolovala mu mluvit, svírala mu hrdlo a otřásala každou buňkou jeho těla. V hrudi mu mocně bilo umírající srdce, které jako by se s každou vteřinou rozlétalo na miliony kousků…
Pod očima měl vlhké stopy po slzách, přesto se snažil ze všech sil nepropadnout úzkosti. Nechtěl plakat. Pláč byl jedinou věcí, kterou si skutečně zakazoval.
Kdyby se teď rozplakal, nedokázal by tišit své zoufalé vzlyky a Billa by jistě svým pláčem probudil. A to nechtěl. Chtěl odejít tiše, bez zbytečných otázek, bez nekonečného loučení. Byl si téměř jist, že by mu to Bill nedovolil. A čím více nad něčím takovým přemýšlel, tím méně se mu chtělo vstát, přehodit si přes rameno velikou cestovní tašku a odejít. Moc dobře věděl, jak silná rána to pro oba měla být, přesto byl pevně rozhodnut. Přemýšlel nad tím téměř celou noc a nyní si byl jistý, že nedovolí, aby je Chantelle rozdělila. Tu radost jí nemohl dovolit. Chtěl odejít sám a dobrovolně. Dělal to jenom kvůli Billovi a jejich děťátku. Nemohl dovolit, aby jim, nebo malému Samovi, ještě někdy ublížila.
Silně stiskl víčka a nešťastně zvrátil hlavu. Zoufalý vzlyk se mu prodral skrz pevně semknuté rty, i když se moc snažil, zastavit jej. Na krátkou chvíli nedokázal popadnout dech. Třásl se bolestí, nenáviděl sám sebe za to, jak moc se chystal Billovi ublížit. Donekonečna si opakoval, že to tak jistě bude lepší, sám tomu však jaksi přestával věřit.
Noc, kterou spolu prožili, byla přímo nádherná. Strašně dlouho se těšili z jejich miminka, hráli si s malýma botičkama, a nakonec mu Bill spokojeně usnul v náručí. Držet v náručí Billovo křehké tělo s vědomím, že v něm roste jeho syn, nebo dcerka, bylo sice neskutečně dokonalé, ale právě tehdy si uvědomil, že je tady veliká možnost, aby Bill o to maličké přišel. Jeho těhotenství bylo přeci rizikové a jeho největším rizikem se nevědomky stával právě Tom…
„Ach Bille,“ Billovo jméno zaniklo v jeho tichých vzlycích. Ať se snažil sebevíc, nedokázal to v sobě potlačit. Naposled se na něj zadíval. Uplakanýma očima, se vpíjel do jeho klidné tváře. Nemohl se jej dotknout, nemohl jej políbit, dokonce ani naposled říct, jak moc jej miluje. Třesoucí se dlaní přitiskl kousek papíru ke svým rtům, vroucně jej políbil a položil jej na místečko vedle něj. Naposled se nadechl vůně, která se nesla pokojem. Konečky prstů pohladil malinké botky, které Bill ještě pořád držel ve svých dlaních.
„Sbohem,“ vydechl, i když si byl více než jist, že jej Bill stejně slyšet nemůže. Možná to tak bylo i lepší. Zbláznil by se, kdyby se s ním měl loučit. Už takhle to bylo neskutečně těžké. Na nic víc už nečekal. Nečekaně prudce vstal z postele, přehodil si přes rameno přezku své tašky a bez jediného ohlédnutí vyběhl ze dveří…
Drahý Bille.
Už jako malý kluk jsem byl totálním antitalentem na slohy, a proto to, co ti teď napíšu, bude zřejmě krátké a nebude to ani z poloviny vystihovat to, co k tobě cítím. Když čteš tyhle řádky, znamená to, že jsi zřejmě zjistil, že něco není v pořádku a já u tebe už nejsem. Věř mi, nechtěl jsem odejít. Opravdu jsem tě nechtěl opustit, a už vůbec ne po tom, co jsem ti sliboval, že ti nikdy neublížím. Právě proto jsem to však udělat musel. Odejít, abych ti už nemohl víc ublížit. Udělal jsem strašnou hloupost odejít takhle před Vánoci, ale věř mi, že to tak bude lepší. Nemůžu dovolit, aby ti Chantelle kvůli mně ubližovala. Řekla mi, že udělá cokoliv proto, aby nás rozdělila, a to by ve tvém stavu nebylo nejlepší. Musíš mi slíbit, že dáš na sebe i malého Samyho pozor. Že se budeš opatrovat a dáš pozor na naše maličké, protože já si pro vás přijdu. Slibuju, že si pro vás přijdu, Bille!
Vím, že to bude ze začátku strašně těžké. Už teď se cítím neskutečně prázdný, a to ležím vedle tebe a dívám se do tvé nádherné tváře. Cítím se tak, protože vím, jak moc to bude bolet. Když ti bude nejhůř, přitul si k sobě Samyho, protože to dítě tě moc potřebuje. Oba teď musíme být moc silní.
Moc tě miluju
Tom…
Malý kousek papíru proklouzl bez větších problémů mezi Billovými prsty a on se vůbec neobtěžoval, zvedat jej. Už to bylo přesně týden, co si ten list četl poprvé a od té doby si jej přečetl snad stokrát. Na okrajích byl mírně pomačkaný, některá slova byla rozpita díky jeho slzám. Zahleděl se do vzduchoprázdna před sebou a těžce polkl. Už neměl sílu plakat. Jeho pohled byl až nepřirozeně prázdný. Ve tváři byl ještě bledší, než kdy předtím, a místo toho, aby se snažil bojovat kvůli jejich miminku, on svůj boj vzdával. Každý den čekal, že se Tom objeví u jejich dveří. Tajně doufal, že si to všechno rozmyslí a vrátí se. Každým dnem prosil více a více, ale Tom se stejně nevrátil.
První dny jenom proplakal zavřený ve svém pokoji, ignorujíc jakoukoliv společnost. Nemyslel na to, že tím svému miminku ubližuje, na ničem mu v tu chvíli nezáleželo.
Tentokrát však pomalu začínal chápat souvislost Tomových slov.
Slibuju, že si pro vás přijdu, Bille!
Tahle jediná věta jej udržovala ještě naživu. Díky ní v sobě nacházel každé ráno sílu vstát a večer zase uléhat do postele. Jenom ona se stala jeho jedinou nadějí, že se k němu ještě někdy vrátí.
„Miláčku,“ ve dveřích kuchyně se najednou zjevila Simonina utrápená tvář. V náručí nesla svého malého vnoučka, který se na svého strýčka díval přímo zdrcenýma očkama. Nerozuměl ničemu, co se kolem něj dělo. Bill byl opět tak smutný, jako předtím a Tom od nich odešel.
„Už bys to neměl číst, Bille,“ opatrně ukázala na Tomův dopis, který se válel na podlaze pod stolem. Bill neodpověděl, jenom sklonil tvář, obličej zkřivil bolestí a ze všech sil se snažil zabránit slzám, které jej nutily lapat po dechu.
„Měl bys na to na chvilku zapomenout. Co kdybychom zašli všichni tři do města? Za dva týdny jsou přeci Vánoce, Bille. Venku je nádherně, hustě sněží. Ty máš sníh přeci rád. Miloval jsi Vánoce,“ Simone už netušila, co by měla samým zoufalstvím říct a Sami se neodvážil promluvit ani slůvko. Bill si tiše povzdechl. Měla pravdu. Mohl by na něj alespoň na chvilinku přestat myslet. I pro to maličké by to bylo jistě lepší. Proto se na ně chabě pousmál a přikývl.
„Jupííí, Billí, postavíme si sněhuláka? Prosím, prosím,“ Sami se nadšeně vrhl ke svému strýčkovi, vylezl si mu na klín a pevně jej objal. „Když ti bude nejhůř, přitul si k sobě Samyho, protože to dítě tě moc potřebuje“… Bill tiše zaúpěl a stiskl drobné tělíčko svého synovce ještě více. Zlehka jej líbal do rozevlátých vlásků a vnímal chvění ve svém bříšku. Chtěl, aby těch několik měsíců uběhlo jako voda a on mohl držet své miminko v náručí. Chtěl věřit, že se Tom vrátí. Věřil tomu, protože čas Vánoc byl časem splněných přání a časem kouzelným, a on v kouzlo Vánoc věřil od malička…
„Tome,
strašně dlouho jsem v sobě potlačoval touhu napsat ti, ale nyní jsem to úplně potlačit nedokázal. Dnes to bylo poprvé, co jsem vyšel ze svého pokoje a prožil jsem úplně normální den. Alespoň na chvilku jsem přestal vnímat bolest, kterou mi zanechalo mé srdce, když zmizelo s tebou. Každou noc se mi o tobě zdá a já se z těch snů nechci probudit. Když ráno vstávám, nechci otevřít oči a uvidět tu prázdnotu, která mě náhle opět obklopila. Cítím kolem sebe tvou vůni, přesto tě nikde nevidím.
Vím, žes odešel proto, abys mě i naše dítě uchránil, ale tímhle mě ničíš. Chantelle se mi vysmívá každým dnem víc a víc, a já už nemám sílu bojovat dál. Kdyby mi nerostlo pod srdcem tvoje miminko, zřejmě bych nevěřil, že se to všechno mezi náma skutečně stalo. Náhle mi to připadá jako zázrak, zázrak, za který ti nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat. Přesto mám ještě jednu jedinou malou prosbu. Ve jménu naší lásky a vzpomínky na to, co se mezi náma stalo, tě prosím, aby ses vrátil, protože bez tebe nemůžu být. Moje bříško už pomalu roste a já chci, abychom se z našeho dítěte těšili společně. Tome, prosím, pokud pro tebe skutečně ještě něco znamenám, vrať se mi.
Bill…
Ještě jednou očima přelétl svůj list, poskládal ho do obálky a přibalil k němu i obrázek, který Sam namaloval pro Toma. Odesílal to na adresu Tomova dědečka. Jinou neznal. Nezbývalo mu nic jiného než čekat. Čekat a doufat. Obálku položil na noční stolek, zhasl malou stolní lampičku a opatrně se položil na záda. Láskyplně pohladil Samyho po vlasech, pečlivě jej přikryl a přitulil se k němu. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a jednou dlaní si zlehka pohladil malinko vypouklé bříško.
„Dobrou noc,“ zašeptal svému miminku a po dlouhé době se zlehka pousmál. Pomalu upadal do říše snů, když se najednou dveře jeho pokoje tiše otevřely a on se prudce posadil. Frekvence jeho dechu se mnohonásobně zvýšila. Měl strach.
Nejistě vzhlížel ke stínu osoby, která jenom postávala u dveří a nehýbala se. Dovnitř prostupoval zvláštní chlad, nebylo slyšet nic, jenom naléhavé dýchání jeho i té druhé osoby.
„Chantelle?“ Bill opatrně vylezl z postele a udělal několik krátkých kroků dopředu.
„Jsi to ty?“ zeptal se tichým hlasem a natáhl k osobě dlaň.
„Prosím, odpověz,“ zašeptal zoufale. Bál se udělat ještě jeden krok…
autor: B-kay
betaread: Janule
Tak tady už jsem slzy udržet nedokázala … 🙁 … staršně smutný dílek, teda alespoň pro mě … Doufám, že ta osoba není Chantelle … Mohl by to být třeba Tom ♥ … Jinak moc krásně napsané ♥
Oh nie… len aby to bol TOM! tomu malickemu a tiez Billovi sa nemoze nic stat… to by s uz uplne vsetko zrtilo 🙁
Ten konec me desi…doufam ze to je Tom a ne Chantelle
Néé, ať to není Chantelle, ať mu neublíží!! Prosím, posím!!
Tak a to je konec!!! Tohle jsem neočekávala ani v nejmenším a už vůbec ne po minulém, něžném a romantickém díle. Opravdu jsi mě překvapila, neočekávala jsem takový spád a po prvních pár řádcích jsem si sama pro sebe vrtěla hlavou, že Tomovi asi přeskočilo a že není normální… až později, po začtení jsem to pochopila už lépe. Myslím, že Tom něco chystá… a až bude mít zajištěné bydlení a všechno, pro ně důležité, přijde si pro Billa… nebo už tam možná stojí mezi dveřmi… pokud to není Chantelle a něco Billovi neudělá… :-/
Tom to myslel v podstatě dobře, chtěl Billa chránit, ale ve výsledku mu tím jen více ublížil..vždyť, když odešel, Bill na všechny starosti a trápení zůstal sám, sám se stal mnohem více zranitelným, než kdyby s ním Tom zůstal a byl mu oporou..Bill ho potřebuje, jinak nemůže být už nikdy šťastný…ani se Samim, ani s tím maličkým, které příjde brzy na svět..Tom si to určitě uvědomil a vrátil se, věřím, že je to on. Nádherný díl, i když krutý, nádherný ♥♥♥