Ukrytý 4.

autor: Doris

„Tome! Tome!“ Gustav se prodíral davem na školní chodbě za svým kamarádem, který už tak šel pozdě na hodinu chemie. Susane na něj čekala opodál a nervózně přešlapovala. Nechodila do třídy s Tomem, ale některé hodiny měli společné. Zejména ty rozdělené.

„Co je?“ otočil se za Gustavovým hlasem. Gustav ho doběhl a hodil mu ruku přes ramena.

„Co děláš v sobotu?“ kouknul na Toma a ten jen pokrčil rameny.

„Já nevim. Proč?“ zastavil se v chůzi a nad vyzývavým pohledem Susane jen mávnul rukou. Gustav po čekající dívce hodil pohledem.

„Mmm, kdo je to?“ kejvnul hlavou směrem k ní. Tom se na něj podíval trochu nechápavě.

„Susane… z vedlejší třídy. Mám s ní teď chemii.“ Uvedl Gustava do situace. Přišlo mu trochu na hlavu, že by ji vůbec neznal.

„Je pěkná.“ Pousmál se Gustav uznale. Tom jen protočil oči a žďuchnul do něj.

„K věci… už tak jdu pozdě na hodinu.“ Převedl Gustavovu pozornost opět na sebe.

„Jo jasně. Totiž naši jsou ze soboty na neděli v trapu, tak jsem si říkal, že bysme mohli u nás udělat takovou menší akci.“ Dostal se konečně k hlavnímu bodu, proč za Tomem letěl přes půl chodby. Tom se zamyslel.

„No… nevim, jestli mě máma pustí, ale zeptám se.“ Přikývl a Gustav se spokojeně usmál. Samozřejmě jeho rodiče o tom neměli ani potuchy.

„Fajn. Můžeš říct i jí.“ Pousmál se a střelil pohledem po Susane. Tom se zašklebil.

„Ty vole… skoro devět let s ní chodíš na stejnou školu a objevíš jí až dneska? Nejsi trochu psychopatickej? Jestli jí tam chceš, tak si jí pozvi. Nejsem dohazovač. A teď už fakt musim jít.“ Vychrlil ze sebe Tom a s lehce otráveným výrazem konečně došel až k Susane.  

Gustavova takzvaná inteligence ho dokázala překvapit každý den. Je to teprve týden od jejich prvního poznání a Tom se začínal obávat každého nového dne, co jeho kamarád vypustí z úst. A s Georgem to bylo velice podobné. Jen bylo trochu smutné, že za ten týden se tu nezačal bavit s nikým jiným. Jen s Gustavem, Georgem a Susane. Ale nechtěl si stěžovat. Bylo to víc, než čekal za tak, pro něj, krátkou dobu.

„No to je dost, Tome… dělej, už jdeme pozdě.“ Popadla Toma za ruku a nekompromisně ho táhla směrem ke třídě.

„Pět minut ještě nikoho nezabilo. To tam ještě ani učitel nebude.“ Zaksichtil se Tom, ale poslušně ji následoval.

„Pět minut to bylo už před pěti minutama. Ale ty se nutně musíš vykecávat s Gustavem.“ Zamračila se na Toma. Moc by jí nevadilo, že jdou pozdě na nějakou hodinu, ale zrovna chemie… nechtělo se jí poslouchat připomínky jejich učitele. Tom se jen pobaveně zasmál a vpadnul i s ní do třídy. Jen narychlo žbleptnul omluvu směrem ke katedře a zapadl do svojí lavice.  

„Tome, kam jdeš?“ rozhodil nechápavě Georg rukama po skončení školy, když jejich dredatý kamarád zvolil jiný směr než obvykle.

„A jo… sorry. Dneska nejdu parkem. Máma mě vyslala na nákup. Přijede až někdy bůh ví kdy. Tak musim do města.“ Pousmál se omluvně Tom, když mu došlo, že neobeznámil kluky se změnou jejich každodenní rutiny, jako je cigareta v parku.

„Tak to si dneska ani v klidu nezakouřím.“ Zatvářil se Gustav nanejvýš zdrceně a Tom se jen zasmál.

„Tak nekuř vůbec.“ Rejpnul si Georg a Gustav nahodil pohled nejvíc ublíženého člověka.

„Tak tohle jsem neslyšel.“  Rádoby se urazil. Tom nad nima jen zakroutil hlavou.

„Já radši jdu. Nebo na mě přeskočí kus debility.“ Usmál se, mávnul jim a rozešel se domů.  

Cestou vzpomínal, co že to měl všechno koupit. Beztak na něco opět zapomene a bude se tam hnát ještě čtyřikrát. Popadl první košík, co se mu postavil do cesty a pomalu projížděl mezi regálama.

Postupně do košíku házel věci, na které si vzpomněl. Pobrukoval si u toho nějakou písničku, ale zrovna když se dostával do oblíbené melodie, zarazil se a s tím se zarazila i jeho chůze. Zaslechl dobře? Vážně tu někdo řekl… Kaulitz? Tom se snažil nad ním celý týden nepřemýšlet a vcelku se mu to i dařilo, ale teď, když to jméno zaslechl, pohltila ho obrovská zvědavost. Nastražil uši, jak jen mohl. Nepletl se. Někdo se vážně bavil o Billovi. No přesněji o jeho psovi.

„A kdy se to stalo?“ zazněl ženský hlas. Zrovna mladostí neoplýval a Tom se jen ušklíbl. Tyhle maloměstské důchodské drbny ho vždycky dokázaly maximálně vytáčet, ale teď za ně byl snad i rád.

„Včera večer. No však víte… zase běhal ten čokl venku sám, až to takhle dopadlo.“ Ozval se druhý hlas. Očividně si dával záležet na tom, aby tohle sdělení znělo co možná nejdramatičtěji. Tom nechápavě nakrčil čelo a poslouchal dál.

„Já to říkala už několikrát, že by toho psa měl někdo zastřelit. Byla to jen otázka času, kdy se tohle stane. A teď si představte, že by takhle pokousal nějaké dítě.“ Přidal na dramatičnosti i první hlas. V Tomovi trochu zatrnulo. Scotty někoho pokousal? Proč by to dělal? Dal se znovu do pohybu a vylezl zpoza regálu. Zastavil se jen kousek od oněch postarších dam.

„Já vám to řeknu takhle… měli by zastřelit celýho Kaulitze. To je vidět, co je to za člověka, když klidně nechá takhle nebezpečného psa jen tak běhat po venku.“ Naklonila se jedna z nich blíž k té druhé, aby nebyla moc slyšet, ale Tomovi to samozřejmě neuniklo. Poslouchal tak pozorně, že měl snad ucho větší než celou hlavu.

„Promiňte…“ ozval se Tom a obě dámy se na něj podívaly.

„Ano? Co potřebuješ?“ usmála se jedna z nich. Zřejmě v domnění, že Tom nemůže najít něco ze sortimentu.

„Já… zaslechl jsem, že se bavíte o tom psovi. Že na někoho zaútočil. Víte proč?“ zeptal se Tom. Viděl toho psa vlastně jen jednou, ale nějak i z toho mála nedokázal uvěřit, že by Scotty tohle jen tak udělal. Nebo tomu možná věřit nechtěl.

„No, nejspíš proto, že je agresivní.“ Pokrčila rameny jedna z nich a Toma si tázavě prohlížela. Tom se zamračil. Tenhle názor nezastával. Podle něj pes nebyl nikdy agresivní sám od sebe.

„Mohl ho někdo vyprovokovat.“ Obhájil Tom počínání toho čtyřnohého tvora.

„Toho psa si tu přeci nikdo nevšímá. Nikdo s ním nechce nic mít. Tak jistě nikdo neměl důvod ho provokovat.“ Zamračila se na Toma druhá z žen. Nelíbilo se jí, že ten kluk se tu zastává tě bestie.

„Pes nikdy nezaútočí jen tak. A kdyby byl opravdu agresivní, zaútočil by už dávno. Viděl jsem ho jednou a vůbec si mě nevšímal.“ Odseknul trochu Tom a raději se dal znovu do pohybu. Slyšel za sebou už jen nesouhlasné mrmlání těch dvou. Ani nevěděl, proč se do toho míchal. Bylo to přeci jedno. On raději s Kaulitzem nechtěl mít nějaké nepříjemné setkání, a tak byl i rád, že Scotty od té doby neviděl. Bylo mu totiž jasné, že by se neovládl. Znovu by tomu psímu kouzlu podlehl, ale byl si plně vědom varování, které mu Bill udělil. Necítil z něj přímo strach, ale jistou dávku nejistoty. Na jednu stranu ho Billův příběh fascinoval a chtěl vědět, jak se věci skutečně mají. Na druhou stranu, se to snad bál zjistit. Navíc… jistě to ví jen on sám… Bill. Nikdo jiný nemůže mluvit na plných sto procent.  

Tom naházel v rychlosti poslední zbytky nákupu, na které si vzpomněl, zaplatil a vyšel z obchodu. Už se nikde nezdržoval a vydal se rovnou domů. Trochu se zlobil sám na sebe, že už má zase plnou hlavu myšlenek na něj. Usadil se na jednu lavičku kousek od jejich domu a zapálil si. Cítil se nesvůj. A čím víc myslel na Billa Kaulitze, tím větší nervozita to byla. Opřel si lokty o kolena a obličej si promnul v dlaních. Kdyby ho takhle zajímaly raději jiné věci. Například jeho vlastní máma. Simone se domnívala, že se třeba vztah mezi ní a Tomem zlepší, když viděla, že se začal kamarádit se Susane. Že uzná, že to není tak špatné místo. Ale nestalo se. Tom se k ní choval stejně chladně jako předtím. Naposledy potáhnul z cigarety a odhodil ji stranou. Aspoň že dneska nemusel lovit žvejkačky po kapsách, když jeho máma nebyla doma. Zachrastil klíčema v zámku a zapadl do domu. Trochu si povzdychl. Bylo tu až tíživé ticho. Odhodil nákup na stůl a vyběhl schody do svého pokoje a nechal naběhnout svůj počítač. Tentokrát ale ne kvůli hovoru s Alexem. Byl rozhodnutý o Billovi zjistit cokoliv.  

betaread: Janule