autor: Pajule
Ahoj…
Vím, dlužím vám obrovskou omluvu, kterou vám tímto také posílám. Nebudu se na nic vymlouvat a na rovinu řeknu, že prostě nebyl čas. Ještě jednou promiňte. Do budoucna se vám to pokusím vynahradit rychlejším přibýváním dílů :o) Pajule
Vždy to bylo tak, že jsem spíše odmítal, než prosil.
BILL
Naštvaně za sebou bouchnu dveřmi od klubovny a rychlým krokem zamířím na druhou stranu skateparku. Posadím se za jednu z překážek. Tak, aby mě pokud možno nebylo vidět téměř odnikud. Z krabičky vytáhnu cigaretu, kterou si vložím mezi rty, vezmu zapalovač a zapálím si. Sakra! Do háje! Co jsem si proboha myslel? Že se spolu vyspíme? Ne. Já bych se s Tomem vyspal, ale on se mnou ne. Je až moc… Prostě to moc řeší. Stejně je nejlepší spontánnost a ne se na to chystat tři týdny dopředu. A ne-li ještě déle. My dva se známe něco málo přes týden. Od polibku uplynuly tři dny. Je to málo?
„Kurva!“ naštvaně nakopnu překážku, když se postavím na nohy. Do svých plic dostanu poslední dávku nikotinu. Cigaretu odhodím na zem a špičkou boty zašlápnu žhavý konec. S rukama v kapsách se vydám do chatky. Chce to sprchu. Projdu skateparkem a všimnu si, že v klubovně už nikdo není. Zamknu ji a vydám se k bráně, kterou po sobě taktéž zamknu. Chci sprchu. A chci domů. V tu hle chvíli je mi i celkem jedno, jestli do NYC nebo na Floridu.
JIMMY
Ručník přehodím v chatce přes židli, taštičku, kde mám věci důležité pro hygienu, odložím na jednu z poliček ve skříni, mávnu na kluky, kteří sedí u stolu a hrají karty, protože už jsou oba vzhůru a vydám se pryč z chatky. Za hodinu by měl být budíček. Dnes se díky včerejšímu večeru nechal tak, jak je tomu vždy o víkendu. Prodloužil se o dvě hodiny, tudíž se nevstává v šest, ale v osm. Zabouchnu za sebou dveře chatky a po cestičce mezi stromy se vydám k chatce, kde je Bill. Možná už se sem s Tomem vrátili. Když dojdu k chatce, ze slušnosti zaklepu. Nic se neozývá, tak vstoupím. Na posteli leží oblečený Tom. Je schoulený do klubíčka a vypadá to, že spí. Bill nikde. Přejdu k posteli, na kterou se posadím. Tom se jen zavrtí a otočí se tak, že mu vidím do tváře. Oči, i přesto, že jsou zavřené, vypadají opuchle a červeně. On brečel? Nahnu se k němu a odhrnu mu vlasy z obličeje. Brečel. Odlepím od něj pohled a snažím se uvelebit na posteli. Mám ho vzbudit? V tu chvíli mě z přemýšlení vytrhne zvuk otevírajících se dveří. Do chatky vpadne Bill. Ani mě nezaregistruje. Vypadá trochu naštvaně. Trochu? Hodně.
„Ahoj Bille,“ promluvím na něj, když se hrabe ve skříni. Cukne sebou a otočí se na mě. Usměji se.
„Čau,“ zamumlá stručně a otočí se zpět ke skříni. Přehrabuje se tak dlouho, dokud v jeho ruce není čisté oblečení, ručník a sprchový gel.
„Děje se něco?“ zeptám se ho se starostí v hlase, když si začne zouvat tenisky a na nohy si místo nich bere žabky.
„Nepleť se do toho,“ odbude mě a vyrazí z chatky s třísknutím dveří. Zarazím se nad jeho chováním. V tu chvíli se vedle mě zavrtí spící klubíčko. Otočím se zpět na Toma, abych na něj viděl. Je vzhůru. Oči poulí dokořán a otírá si je tak, aby se probral. Podívám se na něj. Pomalinku se posadí, přejede očima po celé chatce, až se zastaví očima na rozházené Billově skříni. Najednou z ničeho nic propukne v hlasitý pláč. Nezmůžu se na nic jiného než na to, abych si ho pevně stulil do náručí. Co se stalo? Nevím. Mám v plánu si o tom s Tomem promluvit. Ovšem až v tu chvíli, kdy se pořádně uklidní.
BILL
Třísknu za sebou dveřmi od sprch a rozhlédnu se všude kolem sebe, jestli tu nikdo není. Když pečlivě prozkoumám prostory malé budovy, a zjistím, že tady nikdo není, odhodím věci na zem. Následně se na ni sám posadím. Kretén, debil, imbecil, vymatlanec – mám ještě pokračovat? Mám pokračovat v pojmenovávání mé osoby? Našel bych ještě mnoho a mnoho slov, které by na mě seděly. Opravdu nevím, co jsem si myslel. Tom je prostě někde jinde. Možná je to i tím, že on je jiný. Ano, to by mohlo být ono. Vždy to bylo tak, že jsem spíše odmítal, než prosil. Většinou to bylo tak, že holky i kluci doslova prosili, aby se se mnou mohli vyspat. Aby se mnou mohli mít sex. To oni, ne já. A s Tomem? S Tomem se to obrátilo. Teď jsem to já, kdo prosí. Kdo doufá. Kdo čeká. Zvláštní pocit, opravdu zvláštní.
„Bill’s?“ uslyším vedle sebe něčí hlas. Poplašeně se otočím ke dveřím. O futra se ledabyle opírá Adam. Jeho zářivě zelené oči mě doslova hypnotizují. Po chvíli ticha se odlepí od futer a přejde ke mně. Sveze se po zdi a posadí se vedle mě.
„Co tak brzy vzhůru?“ zeptám se. Pokouším se, aby z mého hlasu zněla zvědavost, ale myslím, že se mi to moc nepovedlo.
„Nechce se mi spát. Co tady děláš ty? Nevypadáš zrovna… pozitivně naladěnej,“ koukne po mně. Od hlavy až k patě mě doslova zrentgenuje pohledem.
„Co? Jak to myslíš?“ snažím se ze sebe dělat nechápavého. No, popravdě, co bych tady měl vyprávět dvanáctiletému klukovi? Že chci sex s klukem, který… bože!
„Vypadáš… jako bys byl naprosto v prdeli, když to tak řeknu.“
„V čem?“ zakroutím hlavou v nechápavém gestu. Ach ta němčina.
„Neřeš to. Měl by sis dát sprchu a jít spát. Já letím, čau!“ mávne na mě, zvedne se za země a rozběhne se pryč. Najednou však uvidím jeho hlavu zpět ve dveřích. „A ať je to cokoli, proč jsi nešťastnej, je lepší ustoupit. Teda… tak mi to říká máma,“ mrkne na mě a definitivně zmizí. Ustoupit? Ale jak ustoupit? Měl bych počkat?
Polední klid – 13:00
JIMMY
Zaklepu a po vyzvání vlezu do chatky, kde jsou spolu Bill a Tom. Jenže ti dva teď nejsou spolubydlící. Dokonce nejsou ani milenci. Tom se cítí uražený, naštvaný a – i když to neřekl -je vyplašený. To Bill si nadává a stydí se. Stydí se za to, co udělal. Ale bojí se s Tomem promluvit. Bojí se k němu i přiblížit. A neustále dokola opakuje, že je to jeho vina, že je to jeho blbost, a že to chce čas. Chce to čas, aby si v tom pořádně namočil nos a poznal, co to je láska. Co to je bolest v lásce. Protože té se prý nevyhne. A on doopravdy je zamilovaný. Jinak, jak ho znám, by veškerou vinu neházel na sebe. A kdyby tu byly kanály, nechodil by jimi, jako se o to snaží teď, i když tu kanály opravdu nejsou. Za celý den se mu úspěšně podařilo Tomovi vyhýbat. Uvidíme, jak to bude dál.
„Ahoj Tome,“ pozdravím zvesela blonďáka a s úsměvem se k němu posadím na postel. Vytáhne sluchátka od iPoda z uší a posadí se na posteli. Vrhne na mě pohled, ale netroufám si z něj cokoli hádat.
„Ahoj,“ odpoví plaše. Ve tváři má výraz zklamání. Výraz naštvanosti.
„Co posloucháš?“ prochodím jen tak, aby nestála řeč. Bill mě před chvílí velmi nenápadně požádal, abych se Toma velmi nenápadně zeptal, zda se na něj zlobí. Zda je na něj naštvaný. Nebo jak se vlastně Tom cítí. Bojím se jen toho, že teď budu jejich komunikační šňůra. Och bože, že já se do něčeho vůbec pletl! Jimmy, Jimmy, kdy ty se poučíš?
„Muse. Znáš je? Jsou z Anglie. Tu skupinu mám opravdu rád,“ tentokrát spatřím na jeho rtech úsměv. Natrefil jsem do správného bodu. Tom hudbu naprosto zbožňuje.
„Možná jsem něco slyšel. Možná…“ nebo možná taky ne. Sakra, proč je život taková mrcha? Když jsem sem přijel, myslel jsem, že mi oči vypadnou z důlků a můj mozek se obrátí o 360 stupňů. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Bill byl šťastný. Bill byl doopravdy šťastný. Za těch devět let, co spolu žijeme, jsem ho nikdy neviděl tak šťastného. A pak se objevil Tom. Stydlivý, zakřiknutý, ale neskutečné krásný a hodný kluk. Po tom, co jsem s Tomem poprvé mluvil (ač jsem spíše vedl monolog než dialog), věděl jsem, proč je Bill šťastný. Ale teď? Vše se sesypalo jako domeček karet, do kterého foukl lehký vánek. Lehký vánek? Co když to byla vichřice? Nevím. Ještě stále neznám pravý důvod toho, co se mezi nimi stalo. Co se mezi nimi děje. Ani jeden mi to nechce říct. Nechce mi říct celou pravdu.
O 4 dny později – pátek
TOM
Otráveně přejdu se skateboardem v ruce celý skatepark. Esther měla za úkol zamknout klubovnu, ale požádala mě, abych to udělal já. S úsměvem na tváři jsem tomu vyhověl. Alespoň budu mít chvíli klidu a ticha. A počkám, než se všichni kluci vystřídají ve sprchách. Nerad bych se tam mačkal s ostatními. S… ním. Zahrkám klíčky v ruce, udělám posledních pár kroků a ocitnu se před otevřenými dveřmi klubovny. Pohled mi okamžitě padne na černé křídlo. Chvíli váhám, ale nakonec se neudržím a zalezu dovnitř do klubovny. Klíče odložím na vršek křídla a posadím se na malou polstrovanou židličku u něj. Chvíli jen tak přejíždím prsty po víku, které zakrývá klávesy. Po chvíli víko odklopím nahoru a prsty tentokrát začnu přejíždět po černých a bílých klávesách. Ruce mi klesnou dolů, když hlasitě vzdychnu. Všechno je špatně. Nebo to se jen k životu hlásí moje přehnané emoce? Je to ještě složitější, než jsem si myslel. Než jsem si… vysnil? Snil jsem vlastně někdy o tom, jaký budu mít vztah? Snil jsem o dokonalém příteli, s kterým bych měl perfektní vztah? Vysnil jsem si něco takového? Vysnil, ano. A to je ten problém. Jsem na tohle až moc nezkušený. Nemám zkušenosti, jsem jehla v kupce sena. Jehla, která nikdy neviděla světlo a slunce v plném rozsahu.
***
„Jehla v kupce sena?“
„Ano, takový výraz už jsem jednou použil.“
„Tom a jehla v kupce sena? Není to spíše tak, že Tom je ta kupka?“
„Tom je pro Billa mnohem důležitější, než si myslí.“
„Bill ho doopravdy miluje, že?“
„Bill ho víc než miluje.“
„Jak to myslíš?“
„Nepochopíš, dokud neuslyšíš. Dokud neuvidíš.“
„Neuvidíš? Já něco uvidím?“
„Pravděpodobně ano.“
„Co?“
„To se nechej překvapit. Kolikrát jsem ti opakoval, že všechno má svůj čas? Nejde přeskakovat důležité i nedůležité věci. Nejde přeskakovat fakta.“
***
Ano, vysnil jsem si přítele. Vysnil jsem si Billa. Ano, opravdu, můj vysněný partner do života je Bill. Jenže horší je to s naším vztahem, který mezi sebou máme. Opět si hlasitě povzdychnu a ruce z klína vrátím zpět na klávesy. Začnu hrát neznámou melodii. Začnu hrát moje city.
BILL
Sjedu si ještě jednou přes zábradlí, až se udýchaně ocitnu zpátky dole. Sestoupím ze skateboardu, vezmu ho do ruky a druhou volnou rukou si sundávám helmu. Utřu si pot z čela a volnými prsty stáhnu gumičku z vlasů. Vše si pochytám tak, abych se mi to neslo dobře, a vydám se rychlými kroky ke klubovně, abych zkontroloval, že ji Es zamkla. Hbitě obejdu pár překážek a rovně zamířím ke klubovně. Ujdu pár metrů a všimnu si, že dveře klubovny jsou pootevřené. Obrovské okno, které je na jedné stěně, je neprůhledné. Přes okno jsou zevnitř stažené žaluzie. Popojdu až ke dveřím klubovny, ale když chci vejít dovnitř, zastavím se uprostřed kroku. Z klubovny vychází tichounká hudba. Tiché tóny, jejichž původem je křídlo, které je natěsnané v menší budově. Přejdu potichounku až ke dveřím a zaposlouchám se do úžasné hudby. Po chvíli mi dojde, že z tónů doslova křičí smutek. Je až hmatatelný ve vzduchu. Dveře zlehka pootevřu a spatřím Toma, jak sedí na židličce. Prsty mu hbitě přejíždí po klávesách. Hlavu má mírně zakloněnou, oči zavřené… a po tvářích se mu kutálí slzy jako perly. Trhaně se nadechnu, až se z mých úst vydere vzlyk. Naštěstí moje ruka pohotově vystřelí k ústům, takže vzlyk je tlumený do mé dlaně. Tom neměl šanci slyšet mě. Z očí se mi vyvalí pár dalších slz, avšak náhle moje tělo naprosto ztuhne, Tom pomalinku začne přecházet do jiné melodie. Začne hrát písničku, která mi drásá svým textem srdce… Tu písničku znám.
autor: Pajule
No to jsem tedy zvědavá jak to s nima dopadne. A to nenápadné požádání Jimmyho o nenápadné zjištění×D ve většině případů je to vždycky tak strašně nenápadné, až si toho člověk "vůbec" nevšimne×D z toho jsem nemohla×D alespoň Jimmy je v pohodě, když už ti dva ne.
oh mno to jako…mě mrzí, že jsou takhle…no na nože asi není te správný výraz, ale že spolu mají spory 🙁 jsem zvědavá, jsk flouho zo bude trvat 🙁
(
Je dobře, že si Bill uvědomuje, že to podělal, ale měl by přejít k činům a Tomovi se omluvit!!! Ale ať se ještě dusí ve vlastní šťávě, patří mu to…na druhou stranu chci, ať se udobří co nejdříve, protože Toma je mi hrozně líto. Mimochodem Tomova postava tady v povídce je naprosto "netomovská", má jedinečný a krásně napsaný charakter, moc se mi tenhle Tom líbí ♥
To sa naozaj nedá popísať, tie moje pocity z tejto poviedky. Obaja sa určite milujú, ale vzťahy sú oveľa zložitejšia vec a to hlavne preto, lebo sú obaja tak strašne rozdielny. Ale jedno je pravda, protiklady sa priťahujú a toto je až magické ako sa oni dvaja neuveriteľne dopĺňajú. Viem, že nakoniec to bude všetko v poriadku. Teším sa na to, lebo bez seba nemôžu dlho žiť. Prekrásne
Úžasný.. Jako vždy.. Tuhle povídku miluju.. Tak honem dál 🙂 <3
Ach bozinku …je to uzasne
nádherný