autor: Doris
Než se Tomovi načetl jeho počítač, bleskurychle se převlékl a zasedl zpět za klávesnici. Byl zvědavý, co najde. I když tušil, že zas tolik se toho nedozví. Ale zajímalo ho to. Dosedl zpět na svoji židli, ležérně se na ní rozvalil a zapnul vševědoucí internet. Chvíli váhal, co má napsat do vyhledávače. Nakonec zvolil to nejjednodušší. Bill Kaulitz naťukal na klávesnici a přejel celou stránku s vyhledanými odkazy. Ani nevěděl, který by měl otevřít. Všechny zněly podobně. 19tiletý Bill Kaulitz je obžalován ze zneužití. Kauza Kaulitz je stále v průběhu. Bill Kaulitz-profil obžalovaného. A ještě spousta obdobných titulů na něj koukala z monitoru. Tom se poškrábal pod nosem a namátkově otevřel jeden z odkazů. Málem se zakuckal vlastní slinou, když se vedle článku objevila Billova fotka z oné doby. Tedy z doby kdy mu bylo oněch 19 let. Tom snad nikdy neviděl hezčího kluka. V podstatě se moc nezměnil. Možná byl jen o něco hubenější, nebo tak alespoň působil při svojí výšce, ale dokonalost jeho obličeje zůstala nezměněna.
Vypadal tak křehce, že Tom prostě nemohl pochopit, že by něco takového udělal. Ale článek, který právě Tom pročítal, vypovídal proti jeho domněnkám. V podstatě se z něj nedozvěděl nic, co už nevěděl. Maximálně si mohl ke svým informacím připočíst fakt, že onomu klukovi bylo 13 let. Tomovi se trochu stáhl žaludek, když tohle pročítal. Bylo mu těžko, když si představil, že by se to stalo jemu. Byl vlastně skoro stejně starý jako ten kluk tenkrát. Ten rok není takový rozdíl. I přesto ale teď na Billa myslel jako na někoho, kdo ho snad očaroval. Někoho, s kým by chtěl mluvit alespoň jednou na trochu jiné téma, než je pokárání za hlazení psa. Na tváři se mu vykouzlil lehký úsměv, když si vzpomněl na detaily Billova obličeje. Detaily, které byl schopný ve tmě zaznamenat. Ale zejména na jeho oči. Přestože na něj pohlížely poněkud chladně, Tomovi se zalíbily. Nemohl si pomoct. Připadal si jako by poprvé viděl osobně svoji oblíbenou celebritu. Stejné pocity měl, když teď koukal na onu fotografii 19tiletého Billa.
Pročetl ještě několik článků. Všechny byly vesměs stejné. Z žádného se nic konkrétního nedozvěděl. Už se chystal celý internet vypnout a věnovat se něčemu přínosnějšímu, než po sto padesáté číst, jak se to stalo na párty a podobné věci, které ho zrovna nezajímaly. Překazila mu to ale informace, která ho udeřila do očí jako rána z děla. Právě pročítal jakýsi stručný profil. Bill Kaulitz… narozený v Berlíně… Tom se tak tak stačil zachytit stolu, aby se i s židlí nesvalil na zem, když si při čtení této zprávy snažil dát nohu na stůl.
„No do hajzlu…“ zakašlal a obličej přiblížil ještě víc k monitoru. „On je ze stejného města jako já.“ Vydechl šokovaně sám k sobě. Ne, že by ho to mělo nějak znervózňovat. Konec konců, když se tohle stalo, tak on nastupoval do první třídy základní školy. Ale i přesto to pro něj byl šok. Kluk, od kterého by si měl držet odstup, ho přitahoval víc, než bylo zdrávo, a teď ještě zjistí, že jsou si pořád tak blízko. Samozřejmě z geografického hlediska. Měl by si nafackovat, za to, že to tak prožívá.
„No já se poseru.“ Zakroutil hlavou, když četl tenhle řádek už asi po páté. Četl by ho nejspíš ještě hodně dlouho, kdyby se neozval domovní zvonek. Tom zatřepal hlavou, vypnul internet a seběhl do přízemí. Několikrát zaraženě zamrkal, když na něj za dveřmi čekali dva policisté.
„Ehm…“ Tom nervózně přešlápl, a slova, co chtěl říct, se mu zasekla v krku.
„Thomas Trümper?“ ozval se jeden z nich a Tom jen přikývnul. Narychlo přemýšlel, co mohl udělat nebo co se děje.
„Chtěli jsme se jen zeptat na psa pana Kaulitze.“ Promluvil konečně i druhý z nich a lehce se pousmál. Očividně viděl rozpaky v Tomově tváři a chtěl ho uklidnit, že nejde o nic vážného. V Tomovi ale zatrnulo snad ještě víc. O Scottym?
„O co jde?“ promluvil konečně i Tom a opřel se o futra dveří.
„Jde o to, že pes pana Kaulitze včera napadl jednoho občana a on samozřejmě podal stížnost.“ Začal jeden z policistů s vysvětlováním.
„A není jediný. Přidalo se i několik dalších a požadují o rozkaz psa utratit.“ Doplnil ho druhý a Tom měl co dělat, aby si zachoval chladnou tvář a nezavrávoral. Chtějí utratit Scottyho? Na Toma to byla silná zpráva. A ne zrovna příjemná. Když pominul fakt, že on sám byl milovník psů, nemohl si nevšimnout, jak oddaně se Scotty díval na Billa. A Bill naopak na něj. S jakou láskou ho hladil. Jako by to bylo to jediné, na čem mu skutečně záleží.
„Utratit? Proč? S tím by přeci musel souhlasit Bi… majitel.“ Zakroutil Tom lehce šokovaně hlavou.
„V tomhle případě ne. Pokud se ukáže, že je ten pes nebezpečný, dostane Kaulitz soudní rozkaz k utracení svého psa.“ Vysvětlil policista a Toma si prohlížel.
„Víme, že jste ho viděl se svými spolužáky. Ptáme se lidí, kteří s ním přišli jakýmkoliv způsobem do styku… ohrožoval vás nějak?“ zapíchl do Toma ostrý pohled a pozorně vyčkával na odpověď. Tom okamžitě zakroutil hlavou.
„Ne. Nevšímal si mě. Viděl jsem ho jednou v parku, když jsme šli ze školy, ale on si nás nijak nevšímal.“ Na svoji odpověď dal zvláštní důraz. O druhém setkání raději pomlčel. Přestože ani při něm ho Scotty nijak neobtěžoval a neohrožoval, uznal za vhodnější o tom pomlčet. Policista přikývl a vyměnil si několik slov se svým kolegou, který se poté vzdálil a vyřizoval telefonát.
„Byl opět sám, nebo s ním byl pan Kaulitz?“ položil Tomovi svoji další otázku. Ale odpověď předem věděl. Tak jako všichni ve městě.
„No… sám,“ koktnul Tom a doufal, že teď nepřilil olej do ohně. Lhát v tomhle ale nemohl.
„V pořádku. To jediné jsme chtěli vědět.“ Usmál se policista a couval ode dveří.
„Ehm… můžu se zeptat? Koho vlastně jak napadl?“ ozval se Tom, ještě než stačil příslušník tamní policie odejít. Ten se na něj otočil a pousmál se.
„Jistě. Včera v noci napadl jednoho 25tiletého mladíka, když se vracel parkem domů z diskotéky.“ Uvedl Toma do děje.
„A… není třeba možné, že toho psa nějak vyprovokoval?“ ozval se znovu Tom poněkud zdráhavě. Nechtěl si připustit, že by Scotty mohl být nebezpečný pes. Nebo že by byl jen zaslepený?
„To právě zjišťujeme.“ Přikývl s úsměvem policista, rozloučil se a i se svým kolegou odešel.
Tom za nimi zavřel a chvíli zaraženě stál v chodbě. Mohlo by mu to všechno být vlastně jedno. Ani Billa nezná, tak co se tak stará o to, jestli bude mít psa nebo ne? Sám sobě v duchu vynadal a odebral se do pokoje, aby si udělal úkoly. Nepotřeboval poslouchat pitomý poznámky svojí mámy, až se vrátí z práce.
„Mami…“ Oslovil Simone Tom během večeře.
„Ano?“ otočila se na svého syna od kuchyňské linky, kde umývala nádobí, zatímco její syn ještě dojídal.
„Gustav mě v sobotu pozval k sobě domů. Můžu jít?“ nahodil Tom co nejpříjemnější tón hlasu. Takový, jaký u něj Simone už dlouho neslyšela. Vypnula tekoucí vodu a otočila se na Toma úplně. Otřela si mokré ruce a založila je v bok.
„A co na to jeho rodiče?“ probodla Toma zkoumavým pohledem. Přestože jí bylo víc než jasné, o co půjde. Co by taky čekala od 14tiletých kluků.
„No… asi jim to nevadí. Já nevim.“ Zakoktal se trochu Tom, a co nejrychleji si zacpal pusu dalším soustem.
„Thomasi… budou vůbec doma?“ udeřila Simone přímo na to, co ji zajímalo. Tom vzdychl.
„Ne, nebudou.“ Řekl popravdě, ale hned v hovoru pokračoval, „ale mami… pust mě tam. O nic přeci nejde.“ Ihned se začal dožadovat svolení.
„Tome, ale já nebudu v sobotu doma. Jak mám vědět, že jsi v pořádku?“ zatvářila se trochu skepticky a Tom jen protočil oči. Skvělý, to mohl tušit. Bude mít nějaký pindy a nepustí ho.
„Chci ale, abys přišel pak domů. A jak budeš doma, tak mi napíšeš zprávu.“ Začala pokládat podmínky. Byla ke svému synovi důvěřivá.
„Dobře. A v kolik to má bejt?“ přikývl Tom a modlil se, aby jeho maminka neporučila čas kolem desáté hodiny. Simone lehce našpulila pusu, když přemýšlela.
„Nejdýl v jednu. Ne dýl.“ Pohrozila mu prstem a otočila se opět k nádobí. Tomovi se značně ulevilo.
„Ok. Díky.“ Dojedl svoji porci, talíř jí hodil k ostatnímu a vyběhl do svého pokoje, aby si ještě před spaním zahrál svoji oblíbenou PC hru.
autor: Doris
betaread: Janule
Tomovi je jako 14 bo co ? XD
…klásný, klásný, klásný, ale chtělo by to už Billa…doufám, že v dalším dílku už konečně bude…ale jinak suprová povídka, moc se mi líbí a už se těšim na pokráčko…=o)
[1]: Ano Tomovi je 14 🙂 U prvního dílu v úvodu jsem psala jaký věk kluci mají 🙂
[2]: Neboj už se dočkáš 🙂
Začíná to být napínavé. Konečně nějaká akce 🙂
já už tam taky chci Billa… a toho psa neutratí že ne??
tušim z té akce něco zajímavého… nezúčastní se třeba i Bill? :-
pánečky to je super.
má nejakú súvislosť to, že Tom má 14 a Bill 27??
No bože to je napínavé! =)
Musím přiznat, že ze začátku jsem měla k téhle povídce rozporuplný postoj, prostě Bill jako úchyl, ještě k tomu o dost starší než Tom, říkala jsem si, jestli to budu vůbec číst, že to prostě není povídka pro mě. Dneska můžu s velkým potěšením říct, že se mezitím stala jednou z mých nejoblíbenějších!!! Těším se na každý díl, je to perfektní, a v podstatě všechno to, co se mi nejdříve nelíbilo, se stalo největší předností povídky, která je naprosto originální a skvěle se čte, prostě chválím =)
[3]: ahaaa … tak já to většinou nečtu ty začátečné seznamování …XD
[7]: Nevím jak to myslíš jako souvislost? Prostě to tak je. 🙂 Nejsou sourozenci a je mezi nimi takovýhle věkový rozdíl 🙂
[9]:Tak to mě jenom těší. V tom případě doufám, že nezklamu 🙂
zase jeden suprozni dilek, už se těším na další!!! Každý den zapínám pc a hned listuju tenhle web…je to snad závislost? Autorce uděluju 1* za zpracování a skvělej nápad…
néééé ještě nééé! toto je dokonalá ff!! hned další!!!
já to nevydržííím!! to je boží!
Jejda, doufám, že Scottyho neutratí 🙁 Jsem strašně zvědavá! Všechno okolo Billa mi přijde strašně tajemné, ale myslím, že Bill žádný pedofil není. Teda aspoň v to doufám 😀