Únos, bordel a láska 20.

„Tome?“ Zašeptal Bill, když otevřel oči. Nejprve si na nic nemohl vzpomenout, ale po chvíli se mu to povedlo. Začal se rozkoukávat kolem. Kde to je? Stěny bílé, jak si všiml, tak leží na nemocničním lehátku… moment! Nemocničním? Nemocničním?! Nesnáší nemocnice. A už vůbec ne, když je tu sám. Ne. Není. Pozorněji se kolem sebe rozhlédl a uviděl vedle sebe spícího Toma.  
„Tome.“ Zašeptal opět. Nic. Ani to s ním nehlo. Rozhodl se teda pro něco jiného. Tom ho držel pevně za ruku, tak mu ji pevně stiskl a promluvil o něco hlasitěji. Tohle zabralo. 
„Bille?“ otevřel prudce oči. „Ty… jsi vzhůru. Je vše v pořádku? Není to nic? Nebolí tě něco?“ Okamžitě jej objal.  
„Bude mě bolet celé tělo, když mě takhle budeš drtit.“ ¨ 
„Promiň, promiň. Měl jsem o tebe šílený strach.“  
„Já se taky bál… ale zvládl jsem to.“ 
„Perfektně. Tohle už mi nikdy nedělej.“ 
„Já… slibuju.“ 
„Neslibuj. Určitě si za to nemohl. Za to můžu já… Neohlídal jsem tě.“ 
„Neobviňuj se. Za to můžu já.“ 
„Ty?“ 
„Neměl jsem tam chodit.“ 
„Tys tam šel?“

„Tam ne. Ale pokud si to dobře pamatuju, tak jsem si šel sednout na schody a pak přišel on. Začal mě tahat do auta. Já tě volal, ale ty nikde. V tom autě mě přivázal…“ natáhl k němu ruce. Tom zalapal po dechu, ale nepřerušoval ho. „Děsně to bolelo.“ Vzlykl. „Pak… pak mě odvlekl do nějaký budovy, kde mě zamkl v pokoji a za chvíli přišly gorily… chtěli mě zbít, ale já se nedal… zbil sem je bičíkem. Utekl jsem pryč, ale oni za mou. Běžel jsem na cestu, kde jsem už neměl sílu dál běžet… potom už si nepamatuju nic.“ Setřel si slzy… 

„Bille, to bude v pořádku. Poslouchej. Zařídil jsem, aby nám vymalovali a vybavili ten dům. Já vím, že jsi to chtěl dělat ty, ale…“ pohladil jej. „Potom si to vynahradíme, ano?“ 
Bill slabě přikývl. Teď mu to bylo jedno. 
„Pojedeš za mámou. Já tady zatím sbalím věci a tak. Ona se o tebe postará. Budu za tebou jezdit.“ 
„Tomi, já nechci být sám.“  
„Nebudeš. Budeš tam mít mámu.“ 
„Ale já chci tebe.“ 
„Budu za tebou jezdit.“ 
„Prosím.“ 
„Jen sbalím věci… a potom už budeme navždy spolu, ano?“ 
„Tak dobře…“ svolil nakonec. Věděl, že i kdyby mu to rozmlouval bůhvíjak dlouho, stejně si udělá po svém… 
„Neboj. Už se ti nic nestane.“  
Bill opět přikývl a lehl si do sněhově bílých peřin.  
Tom jej přikryl až ke krku. „Spi. Potřebuješ to.“ Políbil ho do jeho dredů… 

„Tome?“  
„Hm?“ 
„Že s těma dredama… nevypadám jako….“ Odmlčel se. 
„Jako kdo?“ 
„Jako… děvka…“ špitl. 
Tom to ale zaslechl. „Kde jsi to vzal?“ 
„Řekl mi to.“  
„To není pravda, Bille.“ Pohladil ho.  
„Věřím ti.“  
„Já tobě taky… spi… budu tu celou dobu u tebe.“ 
„Nechci spát v… tomhle.“ Zatahal za kus látky. 
„Věděl jsem to.“ Zasmál se Tom. „Když jsi spal, zajel jsem ti pro věci.“ Vytáhl tašku s Billovým oblečením na postel. „Které chceš?“ Vyskládal je ven. 
„Nemáš… tvoje?“ pípl Bill.  
„Náhodou… mám.“ Usmál se a vytáhl i to jeho. „Chceš ho?“ 
Černovlásek horlivě pokýval hlavou.  
„Tak pojď. Pomůžu ti.“ Odkryl z něj peřinu. Společnými silami z něj stáhl nemocniční košilku a natáhl na něj Tomovo triko. Potom si Bil zase lehl a Tom jej přikryl až ke krku… „Tak spi. Budu tady.“ Sedl si opět do křesla.  
Bill se k němu otočil hlavou, chytil ho za ruku a zavřel oči. Cítil na sobě jeho pohled. Po chvíli se vydal do říše snů.