Život dvojčat – Jak to všechno začalo 13.

autor: Nameless Lady

 Billa ráno probudilo vyzvánění jeho mobilu. Úplně v něm hrklo. Ze všeho nejdřív ho napadlo, že volá Tom, ale když se podíval na displej a spatřil Gustavovo jméno, dost se mu ulevilo.

„Čau, prý jste zpátky…?“ spustil ihned, když Bill hovor přijal.

„Jen já…“ odpověděl tiše.

„A proč?“ vyzvídal Gustav.

„Nechci to řešit po telefonu, promiň.“ Ve skutečnosti to Bill nechtěl řešit vůbec.

„Tak já se stavím, můžu?“

„Víš, já… jsem u našich a asi tu nějakou dobu zůstanu.“ Billovi se zase kolem srdce rozlil ten nepříjemný chlad a tváře mu zkrápěly horké slzy.

„O-ou…“ ozval se Gustav na druhém konci.

„Bille, stalo se něco?“ ptal se ho, když neodpovídal.

„Možná bude lepší, když se na to zeptáš Toma, já na to opravdu nemám, sorry.“ Zašeptal, protože se bál, že by ho zradil hlas.

„Dobře, ale kde je?“ Gustavův hlas zněl dost ustaraně.

„Nevím.“ Pokrčil Bill rameny.

„Nevíš? Jak to?“

„Prostě nevím, kde Tom je! A ani to nechci vědět! Už mě nezajímá, v mým srdci nežije!!“ zakřičel Bill do sluchátka, až se sám sebe lekl. To, co řekl, mu působilo nesmírnou bolest, ale taky se mu ulevilo, že to ze sebe konečně dostal.

„Eh… dobře, tak hlavně klid… opatruj se, jo?“ rozloučil se s ním Gustav a zavěsil.

Bill se opřel zády o stěnu a sjel po ní k zemi. Položil si hlavu na kolena a propukl v hysterický pláč. Musí na něho zapomenout, už se kvůli němu nesmí trápit, už nikdy. On mu za to nestojí, když neměl tolik citu a lhal mu, už pro něj neuroní ani slzičku. Řekl si a setřel si slzy. Tenhle slib ale v okamžiku porušil… tohle pro něho bude nejtěžší věc, co kdy musel udělat, ale zvládne to, je přece silný. Už toho dokázal spoustu, vydrží i tohle, prostě musí!

Tom konečně seděl v letadle do Německa. Už byl na dohled od domova, ale vůbec se tam netěšil. Nevěděl, co ho doma čeká a bál se setkání s Billem. Připravoval si, co mu řekne, jak se mu omluví. Teda, jestli s ním Bill vůbec promluví jediné slovo. Nepřežil by, kdyby s ním nemluvil.  

Letadlo dosedlo na runway letiště  v Hamburgu. Tom rychle popadl své věci a šel k parkovišti, kde stálo jeho auto. Před pár dny v něm přijeli na letiště a nechali ho tu stát. Nasedl a ujížděl k jejich domu. Ani neparkoval v garáži, nechal vůz stát na příjezdové cestě a pospíchal dovnitř. Přede dveřmi se ale zarazil, zhluboka se nadechl a pak vzal za kliku. Bylo zamčeno. Tom tomu nepřikládal nějaký zvláštní význam, Bill se vždycky zamyká, když je sám doma. Otočil klíčem v zámku a pomalu vešel. Hned v chodbě mu bylo něco divného. Když se lépe podíval, zjistil, že Bill tu nemá boty. Odložil tašky a šel dál do domu. Říkal si, že třeba jen zaskočil na nákup, nebo za kamarády. V obýváku byl pořád stejný nepořádek, jako když odjížděli. Další divná věc. Tom začínal být nesvůj.  

„Bille?“ zavolal do prostoru. Ale to ticho, které se mu vracelo bylo zvláštní. Moc těžké.

V tomhle domě bylo něco moc špatně. Tom se rozběhl a vletěl do Billova pokoje. Nikdo tu nebyl. Otevřel skříň. Až na pár kousků byla prázdná. Teprve teď začalo Tomovi docházet, co se stalo.

On odešel. Odstěhoval se. Je pryč. Ještě jednou proletěl celý byt, jestli tu třeba nenajde nějaký vzkaz nebo něco, avšak bez úspěchu. Tohle bylo mnohokrát horší než všechny scénáře, na které se Tom po cestě připravoval. Teď by snesl, kdyby s ním Bill nemluvil, nebo kdyby mu naopak nehorázně vynadal. To všechno bylo nic oproti tomuhle.  

Tom si sedl v kuchyni na zem a opřel se zády o stěnu. Nemohl tomu uvěřit. Čekal, že se za chvilku otevřou vstupní dveře a Bill do nich vejde. Opravdu v to doufal, jenže se nic takového nestalo.

Asi po hodině, co tam takhle seděl, zazvonil zvonek. Tom vyletěl na nohy, utřel si uplakané oči a šel otevřít. Byla v něm obrovská naděje, že za dveřmi stojí skutečně jeho bratr. Když však otevřel a spatřil Gustava, udělalo se mu zle. Mlčky odstoupil ode dveří a nechal ho projít. Sám pak pokračoval do kuchyně, kde se vrátil do své předchozí polohy. Gustav stál ve dveřích a starostlivě si Toma prohlížel.

„Tome, co se děje?“ zeptal se ho po chvíli a přidřepl si k němu.

„On… je pryč… nechal mě tu…“ zašeptal Tom zoufalou odpověď.

„Vím, mluvil jsem s ním.“ Přikývl Gustav.

„Mluvil?“ Tom rázem ožil. „Kde… kde je?“ upíral na něho oči plné naděje.

„U rodičů.“

Výborně, Bill je v Magdeburgu, že to Toma nenapadlo hned, kam jinam by taky šel.

„Pojedu za ním!“ rozhodl se a už vstával, Gustav ho ale zadržel.

„Víš, on… říkal…“ Gustav náhle nevěděl, jestli to Tomovi říct, nebo ne.

„Co říkal?“ vyzvídal Tom.

„Říkal, že už… že… že v jeho srdci už nežiješ. Co jsi mu udělal?“  

Tom úplně ignoroval jeho otázku, to, co slyšel ho srazilo na kolena, nebo možná  ještě níž. Tohle, že Bill řekl? Ne, to nemůže být pravda… ale ano, může, za to, co mu provedl… Tom si musel připustit, že si to vlastně zaslouží, i když to tolik bolí. Ani si neuvědomil, že mu po tváři proudí potoky slz.  

„Můžu pro tebe něco udělat, Tome?“ ozval se Gustav. Tom se vyděsil, na moment úplně zapomněl, že má návštěvu.

„Můžeš odejít, prosím? Chtěl bych být sám.“ Špitnul a složil si hlavu do dlaní. Gustav ho jen poplácal po rameni a nechal ho o samotě jen s jeho vlastním smutkem a zoufalstvím…