Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 23. (konec)

autor: Kiki

Celý den se táhnul. Gustav ve škole nebyl, tak raději seděl celou dobu ve třídě. Najednou zazvonilo. Konec vyučování. Konečně! Vykřikl v duchu Bill, rychle si posbíral věci, hodil batoh na záda a vyběhl ze třídy. Následně i pomalým krokem a se sklopenou hlavou ze školy.

„Hej, Trümpere!“ zakřičel někdo. Bill ale moc dobře věděl, kdo. 
„Co pořád chceš? Dej mi už pokoj!“ vykřikl na něj a šel dál.  
„Počkej, počkej!“ chytil ho za loket. „Ještě jsem si nevzal to, co mi patří.“ Usmál se škodolibě. 
Najednou, jako by slyšel Gustavova slova: „Řekni mi, co budeš dělat, až ti dva vyrostou.“ Měl pravdu. Je táta, nemůže se nechat do smrti ponižovat a nechat si ubližovat. Musí být Sebastianovi A Chrisovi vzorem.

„Tobě nic nepatří!“ Kopl ho mezi nohy. Andreas se chytil za postižené místo a sesunul se na zem. Nikdy by netušil, jakou má Bill sílu. Ten si do něj pak ještě kopl, ale pak už utíkal pryč, než…

„Bille!“ Uslyšel známý hlas, okamžitě se zastavil a začal se rozhlížet kolem. Pár metrů před sebou uviděl Toma s novým kočárkem. Nemohl tomu uvěřit. Má snad halucinace? Ne, to není možné! Tom je tady! Musel se štípnout a zavřel oči. Když je otevřel, nic se nezměnilo. Jen to, že se k němu Tom přibližoval i s kočárkem. Usmál se a rozeběhl se mu naproti. Těsně před ním shodil batoh na zem, a potom už mu jen skočil do náruče.

„Tomi, Tomi…“ šeptal pořád dokola a pomalu se mu z očí draly slzy. Slzy štěstí. „Konečně jsi tady.“ Oddálil se od něj a políbil ho. „Šíleně jsi mi chyběl.“  
„To ty mě taky, zlato. Proč jsi mi neřekl, že tě zase zbil?“ 
„Protože dneska jsem se už nedal. A to jen díky Gustavovým slovům a těm dvěma maličkým.“ 
„Jsem na tebe hrdý, Bille. Málokdo by stíhal školu, dvě děti, kamarády, kluka, no, spíš telefony s ním, a taky… to nebudu říkat. Obdivuju tě.“ Políbil ho na jeho bezchybný nosík.  
„To nemusíš. To jen díky vaší podpoře. Tomi, já už tu nechci být. Každý na nás čumí.“ Zamračil se.  
„Nemrač se. Nesluší ti to.“ Sehnul se pro jeho batoh, hodil si ho na záda, Bill se chopil kočárku a mohlo se jít. 

„Tome?“ 
„Hm?“ 
„To ty jsi koupil ten kočárek?“ 
„Táta. Prej se máme zase někdy ukázat.“ 
„Máme?“ 
„Pochopíš doma.“ 
„Doma?“ 
„Neptej se mě pořád a pojď, nebo se nic nedozvíš.“ 
„Ok, ale vždyť víš, jak jsem šíleně zvědavý.“ 
„Právěže vím, tak proto tě napínám, víš?“ 
„Ty jsi na svého mladšího brášku pěkně škaredej.“ Nafoukl tváře. 
„Ne, nejsem.“ 
„Ale jo, jsi.“ 
„Ne, nejsem, jinak bych neudělal tohle.“ Zastavil se, přitáhl si k sobě Billa za pas a políbil ho na jeho rty. Tohle mu děsně chybělo. Celý měsíc bez jeho rtů. Teďka nechápal, jak to dokázal.

„Jsme tu!“ zakřičel Tom na celý dům, ze kterého se valila vůně oběda. 
„No konečně.“ Ozvala se z kuchyně Sim. „Právě včas. Tak se jděte umýt, převlíknout a ať tu jste do deseti minut.“ Věděla, že stejně přijdou později. 
„Jasný.“ Usmál se Tom. 
Bill tohle ještě pořád nechápal. Byl úplně mimo.  
„Tak pojď, Bille,“ táhl ho Tom do pokoje.  

„Proč tady jsou tvoje věci?“ všiml si toho Bill.  
„Protože… už budeme navždy spolu. Jen ty, já a maličcí.“ Usmál se Tom na své vykolejené dvojče. 
„To jako že… Vážně?“ nemohl tomu uvěřit. 
„Naprosto vážně. Jestli chceš.“  
„Páni, Tome! Já jsem tak šťastnej!“ vykřikl, skočil na něj a spadli do postele. Naštěstí, že Bill si trval na manželské.  
„Miluju tě, Bille.“ Líbal ho Tom. 
„Já tebe taky, Tome. A navždy budu.“ Polibky opětovával.  

KONEC