Odplata v nemocnici 32.

autor: KaKiNkAaA ^_^

Když Bill otevřel dveře svého bytu, čekal ho šok. Nikdy by nevěřil, že když někdy otevře dveře, uvití tam stát jeho. Ztěžka zalapal po dechu. Nejenže byl v šoku a dostal strach, ale také byl překvapen. Jako kdyby měl v krku knedlík a nedokázal proto ani promluvit. Tom na tom nebyl o nic jinak. Šel za Billem v plném odhodlání si s ním alespoň promluvit. Říct mu pravdu a omluvit se mu. Zvonil dlouho, až se obával toho, že se dveře vůbec neotevřou. Jenže teď, když mezi nimi stál Bill, a on jej viděl, nedokázal nic. Absolutně na všechno, co chtěl, zapomněl. Bolel jej pohled na Billa. Možná by to vyznělo hrozně, ale Bill vypadal jako zombie. Byla to troska a byla to Tomova chyba.  

Oba tam stáli nehybně  na místě a dívali se na sebe. Ani jeden ještě nedokázal promluvit. Billovi se do očí opět hrnuly slzy. Naposledy viděl Toma v nemocnici, pak už ne. A teď stál před ním a díval se na něj. Proč přišel? Co po Billovi chtěl? Opět ty otázky…

„To… Tome?“ protrhl to tíživé ticho nakonec Bill. Sám se divil, jak to dokázal, a kde k tomu vzal sílu. Tom sám neměl teď žádnou sílu, ale věděl už jen z pohledu, že Bill je na tom o mnoho hůř než on. A to všechno bylo jeho vinou. Jeho rukou. Chtěl toho tolik Billovi říct, ale teď jako by ztratil všechnu řeč. Nevěděl, kde má začít a co říct. Nechtěl na nic zapomenout.

„Bille,“ vydechl po chvíli konečně Tom. Tolik mu jeho bratr scházel, a proto jen co dořekl jeho jméno, přiblížil se k Billovi blíž a přitiskl se na něj. Tím jej dostal víc do jeho bytu, až nakonec se mu vpil do rtů. Dveře se zavřely. Nemohl jinak. Tolik mu scházel.   

„Aaa…“ vykřikl polekaně Bill, když byl uvězněn Tomem. Jeho tělo se rozklepalo a jemu se spustily slzy. Copak přišel, aby mu znovu ublížil? Copak si toho nevytrpěl dost? Opět otázky. Tom jej políbil něžně a pomalu, ale i přesto si v ten moment neuvědomil Billův strach. Když však uslyšel jeho polekaný až zděšený výkřik, bodlo jej u srdce. Bál se ho, ale měl k tomu důvod. Tom se proto od Billa raději odtáhl. Nechtěl ho ještě víc děsit. Proto přeci nepřišel.

„Já… promiň, Bille. Já nechtěl… nechtěl jsem tě polekat.“ Vzdychl Tom a omluvně se na Billa podíval. Ten po Tomovi těkal očima a zhluboka dýchal. Byl vystrašený a v šoku. Začal pomalu ustupovat a couvat pryč od Toma. Bál se, že když mu bude na blízku, něco mu udělá. Toma bolel Billův pohled a jeho chování, ale chápal jej. Nic mu nevyčítal. To spíše sobě ano.

„Bille, prosím, neboj se mě. Já… já ti neublížím. Už ne… Chci si jenom promluvit.“ Špitnul tiše Tom a natáhl k Billovi svou ruku. Když však uviděl Billův vystrašený pohled, raději ji stáhl. Ale i přesto se nechtěl vzdát a jen tak odejít, aniž by se o něco nepokusil. Tedy nepromluvil, aby to bylo přesnější.  

„Jsi krásný.“ Vydechl opět Tom, když vzhlédl k Billovi, který před ním stál pořád pouze v županu. Takhle se Bill cítil ještě víc nesvůj a nevěděl, co má dělat. Jako kdyby byl v pasti polapen sítí, z které se nedokázal dostat. Ale i přesto si raději od Toma držel odstup a stál dostatečně od něj daleko.

„Proč… proč jsi přišel?“ Pípnul tiše Bill. Určitě mu nepřišel říct, že je krásný. Navíc, když to nebyla pravda.

„Přišel jsem si promluvit.“ Vysvětlil znovu Tom hlavní důvod jeho nečekané návštěvy. Bál se, že kdyby dal Billovi předem nějak vědět, že jej nebude chtít vyslechnout. Proto přišel nečekaně, ale i přesto mu přišlo, že to vůbec nepomohlo. Bill jako by se na něj díval skrze prsty a to jej bolelo. I přesto musel jít s pravdou ven, ať to stojí, co to stojí. Chtěl, aby to jeho bratr věděl.

„Tak mluv.“ Vydechl tiše černovlásek stojící stále na stejném místě. Tak i Tom. Neodvažoval se teď k Billovi nějak víc přiblížit. Nechtěl ho vylekat.

„A nechceš si raději sednout?“ Kývl Tom směrem k pohovce. Bill však nesouhlasně zakroutil hlavou. Nechtěl si sedat. Chtěl jen vědět, proč je Tom tady. Tom ale nechtěl jenom takhle stát u dveří, a proto se nakonec opatrně rozešel a prošel kolem Billa, který na něm stále visel očima, a posadil se na pohovku v obývacím pokoji.

„Prosím, posaď se.“ Špitnul rasta a ukázal na křeslo naproti němu. Byl přesvědčen, že teď si vedle něj nesedne, ale na křeslo by se mohl posadit. Avšak Bill opět nesouhlasně zakroutil hlavou a stále stál dále od Toma, dívajíc se na něj.

„Proč jsi přišel?“ vzdychnul zoufale Bill. Už je tu Tom hodnou chvíli a Bill stále nic neví. Nechápe, proč je tady a taky jak ho našel. Nepomyslel na to, že v nemocnici ve svém spisu má taky svou adresu. Tohle se mu v tuhle chvíli úplně vykouřilo z hlavy.  

Tom tedy vzdal veškeré  snažení o to, aby se Bill posadil. Jen se na něj díval. Bolel jej pohled na zdrceného Billa. Jeho tvář byla nateklá a oči měl červené od věčných slz, a to všechno byla Tomova vina. To jak na tom teď Bill byl. Nakonec se nadechl, aby mohl začít. Jenže sám si nebyl jist, jak začít, a hlavně se bál, že na něco zapomene.

„Já… nevím, jak mám začít, ale chtěl bych ti říct, že všechno, co jsem kdy udělal, Bille, mě mrzí.“ Začal pomalu Tom. Chtěl, aby mu Bill odpustil. Tolik si přál jeho odpuštění a to, aby k němu přišel a mohl jej obejmout. Znovu držet v náručí jeho křehké tělo a vnímat jeho pronikavou vůni, kterou voní jedině jeho mladší bráška. Tak jedinečně.

Bill stále nic neříkal a beze slov se díval na svého bratra. Tom tedy pokračoval v tom, kvůli čemu sem přišel.

„Já vím, že jsem ti, Bille, ublížil a choval jsem se k tobě ošklivě. Opravdu mě to mrzí, a kdybych dokázal vrátit čas, tak se nic z toho nestane. Byl jsem zaslepen a nedokázal jsem vidět to, jakou chybu dělám. Šlo mi jenom o sebe a na tebe jsem se neohlížel.“ Vydechl tiše Tom. Bylo mu stejně tak do breku jako Billovi. Ale musel být silný, aby se tady před ním nerozbrečel.

„Ni… nikdo nedokáže vrátit čas.“ Pípnul Bill. Víc ze sebe v tuhle chvíli nedostal. Nechápal tuhle situaci, a kam tím Tom míří. Co po něm vlastně ještě chce.

„Já vím, že ne. Ale kdyby to šlo, tak by všechno bylo jiné. Víš to, jak jsme byli spolu a já se o tebe ještě k tomu staral, myslel jsem si do jedné chvíle, že to všechno byla jen zástěrka. Pouhá hra. Jenže teď vím, že to hra nebyla. Já… nedokázal jsem si to připustit a neviděl jsem skutečnost. Viděl jsem jen to, co jsem chtěl, ale přesto to tak nebylo. Byl jsem hloupý a uvědomil jsem si to až příliš pozdě. Až poté, co jsem ti ublížil, a především poté, co jsi odešel. Mrzí mě to, Bille.“ Tomovi se leskly oči slzami, ale zakazoval jim, aby se dostaly na povrch. To ale Bill nedokázal a slzy mu stékaly po jeho bledé tváři. Bill v tuhle chvíli ze sebe nedokázal dostat pouhé slůvko, jen tiše vzlykal. Jeho tělo se mírně otřásalo při tom, jak se díval na svého bratra. Tom proto pokračoval, než aby Billa trápil tím, aby promluvil.

„Tím časem jsem si uvědomil strašně moc věcí. Nevím, proč až takhle pozdě, ale jako bych se probral. Neumím to přesně vysvětlit, ale to, co jsem si předtím odmítal, jsem už nedokázal a přijal jsem to. Uvědomil jsem si, že jsem udělal strašnou chybu, která se nedá vrátit zpátky, ale věř mi, že toho lituju. Není den, abych na to nemyslel. Já… strašně moc mi chybíš, Bille ani nevíš jak moc. Neustále na tebe myslím všude, kudy chodím. Já vím, že možná jsem si to uvědomil pozdě, ale já, bráško, miluju tě.“ Špitnul plačtivě Tom. Musel to nějak ze sebe dostat, a chtěl, aby to Bill věděl. Bill poslouchal mezi vzlyky každé Tomovo slovo a uplakaně se na něj díval. Stále ho miloval, ale taky mu ublížil. I když chtěl, nedokázal se lásky k Tomovi zbavit. Byla až příliš silná, ale taky zraněná.

„Proč… proč mi to teď  říkáš?“ pípnul tiše černovlásek. Chtěl na všechno zapomenout a on si Tom přijde a jednoduše mu tady tohle řekne. Copak neví, že už tak to má Bill těžké? Srdce jej bolelo.

„Já vím, že jsem ti, Bille, ublížil. Neuvažoval jsem a prostě jsem jednal a moc toho lituju. Ale taky jsem si tím vším uvědomil jednu věc. Je mi jedno, co se kdy stalo a je mi taky jedno, že jsi můj bráška. Je mi to jedno. Jelikož i přesto tě miluju, lásko a moc… moc bych si přál, abys mi dokázal odpustit.“ Dlouze se zadíval na Billa, který se topil ve svých slzách. Ničil ho tenhle pohled. Nejraději by se zvedl a objal ho. Chtěl, aby jej mohl utěšit a šeptat mu do ouška slůvka lásky a odpuštění. Tak moc po tom toužil.  

„Proč?“ vzdychnul ztěžka Bill a zničeně se na Toma zadíval. Možná by mu dokázal odpustit všechno, co kdy udělal, ale jak mohl, když neznal to nejhlavnější, a to, proč mu tak ublížil?

„Proč jsi mi musel ublížit? Proč jsi… proč jsi mě znásilnil, Tome?“ Nevydržel to Bill a padnul na zem na kolena, kde se naplno rozplakal. Ničilo ho to, a on s tím nedokázal bojovat. Byl až příliš slabý hráč a jeho soupeř byl moc silný na jeho samotného.

Tom ztěžka přivřel víčka k sobě. Bylo pro něj tak těžké tohle poslouchat, zvlášť když to vycházelo z bratrových úst. O to to bylo bolestivější.

„Já opravdu nechtěl, Billí. Všechno to byla chyba. Já už ti všechno dávno odpustil, tak prosím odpust mi taky, lásko.“ Špitnul ztěžka rasta. Když viděl Billa plakat na podlaze, měl tendenci k němu přiskočit a utěšit ho, ale bál se odmítnutí. Raději zůstal sedět, ale pohled na něj ho ubíjel. Tak moc mu ublížil.

„O čem… o čem to mluvíš?“ vzlyknul Bill a ztěžka zvedl hlavu a podíval se na svého staršího bratra. Vůbec nevěděl, o čem to tady Tom mluví. Absolutně jeho slova nechápal.