Ein neuer tag…? Ein neuer Liebe…? 22.

Máma: „Tak se běž připravit. Zajedeme tam…“

Tom: Přikývnu, a pomalu vstanu z tvojí postele… Začnu se okolo sebe rozhlížet…  

:::v nemocnici:::

Máma: „Ahoj, Karaen… Můžu mít na tebe menší prosbu?“ usměju se na kamarádku.

Karaen: Pousměju se, a přikývnu. „No, povídej.“

Máma: „Víš, jak tady leží Bill?“

Karaen: „Hmmm…“ Zamyšleně se podívám do země… „Bill…? Jo, jo… Vím, dovezli ho v sobotu kolem druhé, třetí hodiny ráno, že? Nějak tak… No, jo, vím…“

Máma: „A… nemohla bys nám něco říct ohledně jeho stavu, nebo… pustit nás za ním?“

Karaen: „No… Tak jestli chceš, taky bych vás za ním mohla na chvilku pustit, ano? Ale opravdu jen na chvíli…“

Máma: Podívám se na Toma. „Děkuji.“

Karaen: „Není vůbec za co…“

Tom: Dívám se do země, a mám skouslý ret…

Máma: „Tome?“

Tom: Zvednu k mamce pohled „No?“ šeptnu.

Máma: „Mám tam jít s tebou… Nebo tam chceš jít sám?“

Tom: Pokrčím rameny. „Jak chceš…“ skousnu si ret.

Máma: „Dávám ti na vybranou. Klidně vás nechám o samotě… Nechci, aby ses trápil…“

Tom: „T-tak… Mohl bych tam s ním být chvíli sám?“

Máma: „Klidně, šli jsme sem kvůli tobě,“ usměju se.

Tom: „Děkuji…“ Usměju se.

Karaen: Celý rozhovor jsem vyslechla… „Tome, obleč si tohle na sebe… Bill je v umělém spánku, ale vnímat tě bude…“ řeknu před pokojem.

Tom: Skousnu si ret, a přikývnu, a obleču si to…

Karaen: „Tome, já pak pro tebe přijdu, ano?“

Tom: Přikývnu. „Dobře,“ pousměju se.

Karaen: „Nelekni se. Bill je napojen na spoustu přístrojů,“ upozorním Toma a otevřu dveře.

Tom: Vejdu do pokoje. Jdu pomalu k Billovi a posadím se na židli. Když ho tam vidím jen tak ležet, začnou mi po tvářích stékat slzy.

Máma: „Bude Bill v pořádku?“ zeptám se s nejistotou v hlase Karaen.

Karaen: „Bill ztratil sice hodně krve, ale díky Tomovi v pořádku bude,“ usměju se.

Tom: Pohladím Billa po tváři. „Bille, lásko…“ zašeptám.

Bill: Stoupám výš a výš. Vše mě bolí, něco cítím na tváři. Takhle jsem si to nepředstavoval, myslel jsem si, že když to udělám, skončí celé mé trápení, a nebudu muset na nic myslet…

Tom: Dám ti letmou pusu na tvář. „Billí, proč jsi mi to udělal?“ zašeptám. „Vždyť víš, že já bych ti vše odpustil.“

Máma: „A kdy máte v plánu ho z umělého spánku probudit?“ znova se zeptám.

Bill: Chci se už konečně  zastavit. Vše se mi motá, slyším otravný pískot… Jestli má takhle vypadat nebe…  

Karaen: „Na poradě jsme uvažovali, že tak za dva až tři dny… Uvidíme podle toho, jak na tom bude,“ usměju se. „Já… měla bych jít asi pro Toma…“  

Tom: Držím tě za ruku, užívám si ten okamžik, že tu s tebou mohu být…

Máma: Jen mlčky přikývnu.

Karaen: Otevřu dveře pokoje. „Tome, už pojď…“

Tom: „U-už? Nechte mě alespoň se s Billem rozloučit.“

Karaen: Přikývnu, a vyjdu z pokoje.

Tom: „Billí, lásko. Ať jsi udělal cokoliv, já ti to odpustím,“ po tváři mi steče slza. Pohladím tě po vláskách. „Miluji tě, a každý dělá chyby. Hlavně se mi už uzdrav…“ políbím tě naposled na rty a odcházím z pokoje. Po tvářích se mi kutálejí slzy jako hrachy.

Máma: Nepokládám zbytečné otázky, jak je na tom Bill. Vyčtu si vše z Tomova pohledu. „Tome, pojď. Pojedeme domů, Billa jsi viděl. Během pár dnů by ho měli vzbudit z umělého spánku.“

Tom: „Vím to. Ta tvá kamarádka mi to řekla.“ Řeknu a jdu do auta.

O tři dny později

Doktor: Píchnu černovláskovi do žíly látku, po které by se měl probudit… Stojím u postele a čekám.

Bill: Pomalu zdvihám víčka. U hlavy slyším otravný zvuk. Nad sebou vidím nějakou postavu. Že bych se konečně dostal do nebe? „Vy… vy jste anděl?“ zeptám se potichu zmateně.

Doktor: „No, to asi ne,“ zasměju se. „Bille, jste v nemocnici… Jak se cítíte?“

Bill: „Kde, že jsem?“ prudce se zvednu, ale hadičky mi to nechtějí dovolit. „Ne… já… měl jsem umřít!!“ zakřičím a začnu sebou zmítat po posteli.

Doktor: Chytím ho za ramena, a položím zase zpátky. „Uklidněte se prosím, jste v nemocnici… A nic takového už neříkejte, víte, jaký měl o vás váš bratr strach?“

Bill: „Ale… ale… To je jedno. Tom tu je?“

Doktor: „Vašeho bratra vám můžeme zavolat. Ale nemohl jsem ho k vám pustit. Prosím vás, proč takové hlouposti děláte? Váš bratr byl opravdu hodně vyděšený… Málem se nám z toho zhroutil, když vás přivezli…“

Bill: „Musel jsem… Měl jsem k tomu pádný důvod…“ po tváři mi steče slza.

Doktor: „No, já vás vyslýchat nebudu… Mám mu zavolat, aby za vámi přijel?“

Bill: „Anoo.“

Doktor: „Tak dobře,“ Pousměju se a odejdu.

Bill: Potřebuji Toma vidět… Potřebuji se ujistit, zda mě ještě má rád. Potřebuji se mu omluvit…

Tom: Když mi zavolali z nemocnice, naházel jsem na sebe okamžitě nějaké oblečení, a rozjel se za tebou. Jedna sestřička mě zavedla k tvému pokoji. Skousnu si ret, a vejdu dovnitř. „Billí?“

Bill: Po tvářích mi začnou téct slzy, když vidím Toma.

Tom: Jdu k tobě, spustí se mi slzy z očí. Strašně rád, bych tě teď objal. Stoupnu si k tobě, a opatrně položím svoji ruku na tvou.

Bill: „Tome…“ šeptnu a ruku ti maličko stisknu.

Tom: Posadím se zase na tu židličku u postele. Skousnu si ret. Pořád mi tečou slzy. „J-já… byl jsem za tebou,“ zašeptám.

Bill: „Kdy? A proč jsi tu byl? Měl jsem umřít…“ zašeptám.

Tom: „Billí, tohle neříkej prosím,“ potichu vzlyknu. „J-já… měl jsem o tebe strach. Vážně. P-prosím, už nikdy nic takového nedělej,“ pohladím tě po tváři.

Bill: „Ale… když… to nešlo… Nešlo snést tu bolest, když jsem se na tebe díval.“

Tom: „Netrap se tím, prosím.“ Šeptnu a nakloním se k tobě. Dám ti letmou pusu na rty.

Bill: „Ale… to nejde… Ne po tom, co se stalo.“

Tom: „Billí, prosím, už o tom nemluv… Trápíš hlavně sám sebe…“ zašeptám, a pomalu ti začnu utírat slzy. „J-já, jen si teď přeji, aby ses mi zase co nejdříve vrátil.“

Bill: „Tome, odpustíš mi?“ šeptnu.

Tom: Skousnu si ret, a zadívám se ti do očí. Přikývnu. „Ano,“ zašeptám.

Bill: „Cokoliv?“

Tom: Pousměju se, a zase přikývnu. Nahnu se k tobě, a vpiji se ti do rtů. „Cokoliv,“ zašeptám.

Bill: Polibek ti jemně  vrátím. „Děkuji,“ zašeptám. „Já… ale můžu ti to říct jindy?“

Tom: Pousměju se a přikývnu. „Dobře.“

Bill: Znovu tě políbím.

Tom: Usměju se. „Miluji tě,“ zašeptám.

Bill: „Já tebe taky.“

Tom: „Já vím,“ usměju se, a dám ti letmou pusu na čelo.

Bill: „Tome?“

Tom: „Hm?“

Bill: „Kdy mě pustí domů?“ zeptám se, protože se mi tu vůbec nelíbí.

Tom: „To netuším, ale doufám, že brzo.“

Bill: „Chci už být s tebou,“ pohladím tě po tváři.

Tom: Jenom se pousměju a přikývnu. „Billí, slib mi, že už takovou blbost nikdy neuděláš,“ smutně se na tebe podívám.

Bill: „Neboj, neudělám.“

Tom: „Děkuji,“ usměju se.

Bill: „Postaráš se mi o Georga?“

Tom: Usměju se a přikývnu. „O to se neboj…“

Bill: „Děkuji, za všechno.“

Tom: „Ty mi nemáš za co děkovat.“

Bill: „Mám, udělal jsi toho pro mě už tolik…“

Tom: Zakroutím hlavou a pousměju se. „Pro tebe cokoliv, vždyť to víš.“

Bill: Usměju se.  

Doktor2: „Tome, měl byste už jít,“ nakouknu do dveří pokoje. „Bill se musí ještě zotavovat.“

Tom: „D-dobře,“ otočím se ke dveřím a skousnu si ret. „D-dáte mi ještě minutku?“

Doktor: „Ale poslední,“ odejdu z pokoje na chodbu.

Tom: Přikývnu, a natáhnu se nad Billa. Vpiji se mu do rtů.

Bill: Po chvíli se odtáhnu. „Tome, měl bys už radši jít.“