autor: Rachel
Tak, dvacátýsedmý díl je na světě:-) Nevím, co bych vám k němu řekla – asi jenom to, že se tady více popisuje vztah Billa s malou Hailií. Vím, že vám ty tři díly strašně moc chyběla, proto jsem jí věnovala alespoň tenhle. Mám ji moc ráda :-*
Těším se na komentáře a přeju vám příjemné počtení. Pomalu se blížíme k zápletce, takže si užívejte pohody, dokud můžete:-D
Vaše R. xD
Odpolední slunce zářilo na všechny strany a svými paprsky se opíralo do pootevřených oken, z nichž se linula neznámá, avšak vábivá vůně. Celá kuchyně splývala v jedné velké směsici vůní, které ji během jen malé chvilky stačily naplnit. Nejdříve se všechny spojily dohromady a až poté se rozprostřely všude kolem černovlasého chlapce, stoupajíc vzhůru ztichlým domem.
Billovy ruce odložily kuchyňskou utěrku, kterou až dosud držely a Bill se rychle otočil ke sporáku za sebou. Opatrně nadzvedl pokličku jednoho hrnce a zvědavě do něj nakoukl. Na jeho rtech se usídlil spokojený úsměv, když očima zkontroloval jeho obsah a kousek té dobroty ochutnal. Dnes se rozhodl zkusit nový recept, který si ráno opsal z jednoho pořadu v televizi, a proto byl sám zvědavý, jak se mu večeře povede. Naposled ochutnal výsledek svého snažení a přiklopil poklici zpět, blaženě se usmívajíc. Zatím byl se svým kulinářským dílem spokojený.
Odvrátil pohled od hrnců a zvědavě nahlédnul směrem k obýváku. Zatímco on si dával práci s přípravou večeře, děvčátko si v obýváku za svým menším psacím stolkem dělalo své povinnosti. Alespoň si to tak myslel.
Omyl si ruce pod tekoucí vodou a utřel je do utěrky, míříc k obýváku. S Hailií se vrátili ze školy teprve před dvěma hodinami, protože měla jako každé pondělí ještě nějaké kroužky. Ještě než se pustil do večeře, podíval se do Hailiina školního deníčku a přečetl si zadané úkoly. Domácí úkoly byly podle něj vždycky velmi důležité, zvláště v první třídě, a Bill je Hailii vždycky pečlivě kontroloval a dohlížel na ni. A ani dnešní odpoledne nebylo výjimkou.
Prošel kuchyní a volným krokem zamířil do obýváku. Už zdálky viděl Hailiin slabikář a pousmál se.
„Tak co, jak je na tom naše malá princezna s úkoly? Mám už večeři skoro hotovou, mohli bysme si jít hrát ven, než se tatínek vrátí,“ navrhnul s úsměvem a zadíval se na děvčátko, sedící u malého stolku před sebou. Stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával.
Hailiiny oči zamrkaly a Hailie jen mlčky shlédla na téměř prázdnou písanku před sebou. Smutně svěsila dětská ramínka a bázlivě sklopila svůj pohled před tím Billovým, který teď jen nechápavě těkal po její tváři. Přivřela víčka a v třesoucí se dětské ručce ještě pevněji stiskla svou tužku, trhavě se nadechujíc.
„Když… když mě to psaní moc nejde,“ zašeptala tiše a smutně si setřela bříšky prstů první malou slzu, která se vykutálela z jejích nádherných modrých očí. Bála se, moc se bála Billovy reakce. Vždycky si všechny své úkoly splnila a dostala za to od něj pochvalu. Bála se, co Bill udělá, až zjistí, že dnes si neudělala ani jeden. Určitě to požaluje tatínkovi…
Rty černovlasého chlapce pomalu opustil úsměv a Bill vzhlédnul ke skleslému děvčátku před sebou. Pomalu si ke stolku přiklekl a až teď se zadíval do Hailiiny smutné tváře. Píchlo jej u srdce, když se jeho očím naskytly stopy malých slz, lesknoucí se na jemné dětské tváři.
„Ale, broučku. Copak ti nejde?“ zašeptal tichým klidným hlasem a přisunul se blíž k Hailii, konejšivě ji hladíc po vláscích. Jeho pohled spočinul na sešitech na stolku… a na malé písance, která mu padla do oka jako první. Tuhle malou knížku znal až moc dobře.
„Jaké písmenko se teď učíte?“ zeptal se a stále hladil Hailii po vláscích. Její oči se stále ještě trošku leskly, když pozvedla pohled k písance.
„Učíme se z. Paní učitelka nás to dneska ve škole učila a já jsem dávala pozor, jenže teď jsem to písmenko zapomněla. Bojím se jít zítra do školy, protože ten úkol nebudu mít a paní učitelka se na mě určitě bude zlobit a tatínek taky. Proč jsem tak nešikovná? Nikdy se nenaučím psát,“ tiše vzlykla a nešťastně sklopila hlavu.
Billovy oči zamrkaly a Bill nesouhlasně zavrtěl hlavou. Určitě věděl, že Hailie nemluvila pravdu. Tohle nesměl dopustit. Jeho povinností bylo se o Hailii starat, dávat na ni pozor a pokud bude potřebovat, tak jí také pomoci. Tohle byla jeho práce. Tom mu plně důvěřoval a on jej nechtěl zklamat. Ani jeho a ani Hailii. Na tom malém sluníčku mu záleželo víc, než na kterémkoli jiném dítěti na světě. A právě proto teď rázně zavrtěl hlavou.
„Neboj, broučku, nikdo se na tebe zlobit nebude. Pomůžu ti s úkolem a společně se to písmenko naučíme, co ty na to?“ navrhl s jemným úsměvem, a když mu odpovědí bylo poslušné pokývání hlavou, prsty opět přejel po zlatavých pramíncích vlasů.
Velké, nablýskané auto zastavilo před domem a jeho majitel jej konečně, po dlouhé cestě celým Berlínem, zaparkoval před svou garáží. Spokojeně se pousmál, odepnul si pás a rychle z auta vyskočil. Tolik se po náročném dni, plném práce těšil domů, že se nechtěl zdržovat ani vteřinu. V kufru posbíral pár svých nezbytností, zamknul auto a volným krokem zamířil k domovním dveřím.
Chodba byla ztichlá, když do ní Tom vstoupil, stejně jako i kuchyně. Pomalu si z nosu sundal muší sluneční brýle a zaposlouchal se do klidu kolem sebe. Ticho v domě narušovaly jen dva hlasy, vycházející z obýváku. Tom se tiše nadechl a popošel chodbou o pár krůčků blíž k obýváku. Už už chtěl vejít dovnitř… jeho kroky však zastavil známý hlas, který Tom tolik miloval. Zarazil se, přitiskl se blíž ke stěně a tiše se do něj zaposlouchal.
„Písmenko z se vlastně píše úplně stejně, jako písmenko r. To už jste se s paní učitelkou učili, že ano?“ Billovy oči vzhlédly k těm Hailiiným, které se na něj pozorně upíraly a když mu bylo odpovědí kývnutí střapatou kšticí, pokračoval dál.
„Ten rozdíl je jen v tom, že u z se udělá dole malý kroužek, který se u r nepíše,“ dodal a přesně si začínal vybavovat dobu, kdy se on sám jako prvňáček učil psát. Hailie zamrkala dlouhými řasami. Tak jednoduché jí to nepřipadalo.
„Ale co když na ten kroužek zapomenu?“ namítla sklesle a dál svírala v dlaních tužku. Bill se pousmál.
„Neboj se, na to nezapomeneš. Je to důležitá věc, bez které to písmenko nemůže být,“ vysvětlil a zkoumavě se rozhlédnul kolem. Ani jeden z nich netušil, že tu nejsou sami. Tomovy uši ještě více zbystřily a Tom se pozorně zaposlouchal do Billova hlasu. Tohle jej začalo zajímat.
„Podobá se to třeba teniskám. Vždycky, když chceš jít ven, musíš si na teniskách zavázat tkaničky. Bez zavázaných tkaniček ven nepůjdeš. A tohle je skoro podobné. Aby ti z písmenka r vzniklo malé z, nesmíš zapomenout na kroužek. Stejně, jako si nesmíš zapomenout zavázat tkaničky, až půjdeš ven,“ vysvětlil s úsměvem a mrknul na otevřenou písanku.
„Můžeme to zkusit. Budu ti pomáhat, nemusíš se bát,“ dodal, a když Hailie souhlasila, vzal její dětskou dlaň s tužkou do té své.
Tomovy oči zamrkaly a Tom zvědavě nahlédnul dovnitř. Koutky jeho úst zacukaly a jeho rty rozjasnil milý úsměv, když se zadíval před sebe.
Hailie seděla u svého malého stolku, Bill klečel vedle ní a oba se skláněli nad písankou, s letmými úsměvy na tvářích. Dokonce i Hailiiny rty po malé chviličce ozdobil malý úsměv. Nechala svou ruku vést tou Billovou a po prvních pár písmenkách už si jednotlivé tahy začínala pamatovat.
„Možná to opravdu není tak těžké,“ odvětila a oplatila Billovi jeho úsměv.
„Myslíš, že bys to teď zvládla napsat sama?“ navrhnul opatrně, odpověď se však dostavila dřív, než ji očekával.
Hailie si poposedla na své židli a s tužkou v ruce se sklonila nad písankou.
„Malé r… dolů… zavázat tkaničku… a nahoru. Malé r… dolů… zavázat tkaničku… nahoru…,“ opakovala si tiše a pečlivě na papír zachycovala jeden tah za druhým. Netrvalo dlouho a první řádek měla hotový. Pyšně si zatleskala a pootočila se k Billovi vedle sebe.
„Z je poslední písmenko v mém jméně, které jsem se potřebovala naučit. Všechna ostatní už umím,“ zamrkala a na důkaz svých slov se opět sklonila nad jiným, čistým papírem. Chvíli jen přemýšlivě kroužila tužkou a nato se od papíru odtáhla se zářivým úsměvem na rtech. Billovu tvář rozjasnil úsměv hned, jakmile si přečetl její jméno a příjmení, napsané na papíře. Viděl, jak se nad ním Hailie opět sklonila a vzala tužku mezi prsty.
„To bude mít tatínek radost, až uvidí, že už umím napsat jeho jméno,“ pousmála se a pečlivě psala písmenko za písmenkem co nejsnaživěji.
Billovy oči se odtrhly od Hailiina psaní a Bill pomalu sklopil svůj pohled dolů. Na jeho rtech se usídlil jemný, zaláskovaný úsměv, když se v jeho mysli vynořil obraz tolik milované osoby. Pousmál se nad jemnými rysy Tomovy tváře, které si jeho mysl stačila zapamatovat a na okamžik přivřel víčka…
Z jeho chvilkového snění jej vytrhl až Hailiin hlásek někde u jeho ucha.
„Billi, podívej! Napsala jsem i tvoje jméno,“ zářivě se usmála a prstíkem ukazovala na papír. Malým, kostrbatým písmem se na něm skvělo Bill Trümper. Billovu tvář rozzářil úsměv a Bill se na papír pozorněji zadíval. Nad jeho jménem bylo napsáno Tomovo a nad Tomovým Hailiino. A i přesto, že to bylo písmo prvňáčka, Billovi se velmi líbilo. Bylo v něm vidět snažení, se kterým to Hailie psala.
„Tak vidíš, broučku. Už umíš psát mnohem krásněji, než já. Jsi velká šikulka,“ zářivě se usmál… stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával.
Hailiiny oči na něj upřely svůj pohled a Hailie se na židličce pootočila. Nečekala na nic. Pousmála se a pevně Billa objala. Přitulila se více do jeho náruče a položila si hlavu na jeho rameno, zatímco své dětské paže ovinula kolem Billova krku.
„Mám tě moc ráda, Billi,“ špitla a prstíky pohladila pramínky Billových uhlově černých vlasů. Billovo srdce se rozbušilo o poznání rychleji a Bill ucítil příjemný, hřejivý pocit, rozlévající se jeho nitrem. Pousmál se, když ucítil ve vlasech lehké zatahání a vlhkou, dětskou pusinku na své tváři.
„Já tebe taky, sluníčko. A moc,“ zašeptal do zlatavých prstýnků a objal to malé stvořeníčko ve své náruči ještě pevněji. Až teď, když ji objímal a líbal do vlasů, si uvědomoval, co pro něj to děvčátko znamená. Uvědomoval si, jak krásný vztah se mezi ním a Hailií vytvořil. A uvědomoval si to také mladík, stojící kousek opodál…
Tomovy oči jen mírně nahlížely dovnitř a nemohly uvěřit tomu, co viděly. Bál se tomu uvěřit, bál se uvěřit té krásné skutečnosti, pohled, který se jeho očím naskytl si jej však podmaňoval víc a víc, s každou další vteřinou. To, co viděl a co před chvílí slyšel, mu dokonale vyrazilo dech. V jeho očích se zaleskly slzy a Tom několikrát zamrkal, svým pohledem však od toho láskyplného objetí neuhnul. Činilo jej šťastným… opravdu šťastným.
Ještě chviličku postával na chodbě a nato zamířil k obýváku, s příjemným, hřejivým pocitem.
„Ahoj,“ pozdravil a setkal se s dvěma páry rozzářených očí, které k němu vzhlédly. Hailie se rozzářila.
„Tatínku, podívej! Zvládla jsem to úplně sama,“ pochlubila se a pyšně ukázala na Tomovo jméno na papírku.
„Ty jsi moje šikulka. Děláš mi jenom radost, miláčku,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom Hailii láskyplně políbil. Pousmál se… a setkal se s pohledem nádherných, čokoládových očí.
Moc dobře věděl, že teď a tady před Hailíí by to nebylo vhodné… ani to mu však nezabránilo v tom, aby se na něj alespoň na okamžik podíval. Bill se na něj usmíval malým, lehkým úsměvem a očima se vpíjel do těch oříškových, které se na něj upíraly. Nepotřeboval žádné projevy lásky a náklonnosti. Něha a láska v Tomových nádherných očích dokázala víc, než tisíc polibků a doteků. Nebylo nic krásnějšího než vědět, že ten nádherný, zaláskovaný pohled patří jen jemu.
„Večeře bude za chviličku. Hailie, pomůžeš mi prostřít stůl?“ optal se, a když malá s úsměvem odcupitala ke kuchyni, volným krokem, s chvějícím se pocitem ve svém bříšku, zamířil za ní… cítíc na sobě pohled dvou nádherných, oříškových očí.
autor: Rachel
betaread: Janule
je to uplne uzasne ,cela povidka uz od zacatku je krasna,ten styl psani je nazamenitelny,abych rekla pravdu tak vazne miluju Racheliny povidky a klidne bych si i troufala rict ze sou to ty nejlepsi ,teda alespon pro me…jinak krasny dilecek jako kazdy a uz se tesim na tu zapletku,myslim si ze by se o nich Hailie mohla dovedet ,ale to je pouze moje myslenka,ten zbytek uz je jenom na tobe Rachel
Mám moc ráda tuhle povídku je tak něžná a sladká
Je úžasné, jaký vztah si mezi sebou Bill s Hailie vypěstovali..
Teda já nevím, jak ostatním, ale mě teda Hallie ani trochu nechyběla, jediné, co mi chybělo byl sex xDDD Ne, jasně, že ne, dělám si srandu, když jsem si přečetla, co jsi napsala před povídkou, tak jsem nemohla odolat xDD
Hallie je úžasné děvčátko, přijde mi trošku zakřiknutá a hodně uzavřená, ale není divu, když si vezmu, čím si stihla projít..Proto mám dvojnásobnou radost, že si s Billem tak krásně rozumí a je s ním šťastná, tenhle díl byl moc hezký, takový "domácí", o obyčejných a zároveň tak krásných starostech, jako může být psaní písmenek ♥
Nádherný díl, perfektní povídka ♥ Vím, že se opakuju, ale ty si chválu prostě zasloužíš ♥♥♥
Děkuju moc moc za komentáře, holky, těší mě, že vás to baví a rády to čtete:-) Děkuju moc moc :-*
Krása krásaaaaaaaaaaaaaaaaaa.