autor: Nameless Lady
Bill už se začínal pomalu smiřovat se svým osudem. Musel však dát vědět klukům a týmu, že už nemůže dál, že tohle je konečná. Nechtěl jim to říct do očí, protože pak by to jistě nedokázal. Sedl proto ke stolu ve svém pokoji a začal psát dopis.
Zdravím Vás,
V první řadě se Vám všem chci moc omluvit za ten zrušený koncert. Poslední dobou se necítím nejlíp. Víte, tohle je pro mě ta nejtěžší věc, kterou jsem musel udělat, právě proto je tu tenhle dopis. Kdybych Vám to měl všem říct do očí, nepřežil bych to.
Hrozně si vážím práce, kterou jste nejen pro mě, ale pro celou kapelu udělali, děkuji Vám za ty úspěšné roky, za chvíle legrace i za to, že jste mě dokázali podržet v těžkých okamžicích.
Georgu, Gustave a nakonec i ty, Tome, promiňte mi to, co teď napíšu. Je mi to opravdu strašně, strašně, strašně moc líto, ale dál už tohle nezvládnu. Už s Vámi nedokážu pracovat, kluci, není to nic proti vám, jen mi ten důvod neustále připomínáte. Možná, že jednou budu mít dost odvahy a síly, abych Vám tohle všechno vysvětlil, ale prozatím tomu tak není.
Prosím, řekněte fanouškům, jak mě to mrzí, a že na ně nikdy nezapomenu. Poděkujte jim za všechno, tak jako já děkuji Vám.
Díky, že jste mi pomohli splnit můj obrovský sen. Nic nikdy netrvá věčně a ani tenhle sen nezůstane navždy. Věřili jsme v to, ale není to tak, bohužel.
Nakonec bych Vám chtěl říct, že Vás vždy rád uvidím, Vás všechny. Vzpomínejte na tuhle etapu svého života v dobrém, to je to poslední, co po Vás žádám.
Tokio Hotel je sice minulostí, ale v našich srdcích bude žít navěky, tomu já věřím!
Loučím se, přátelé, prosím, odpusťte mi.
S láskou a úctou,
Bill Kaulitz.
Když byl se psaním hotov, otřel si slzy a dopis zapečetil do obálky. Oblékl se, na oči si nasadil sluneční brýle a vydal s ven, aby našel poštovní schránku. Když k ní konečně došel, nebyl si jistý, zda to opravdu chce, kapela je celý jeho život, ale když si znova vzpomněl na to, že by denně potkával Toma, bodlo ho u srdce. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a hodil dopis do schránky. Uslyšel, jak obálka dopadla na dno kovové bedny a do očí mu vstoupily slzy.
A je konec.
Toma brzy ráno probudilo zvonění jeho mobilu. Zase v něm vzplanula ta nesmyslná naděje, ale jakmile si přečetl, kdo volá, naděje byla ta tam.
„Tome, musíš sem hned přijít!“ ozval se Gustavův vylekaný hlas.
„Co se stalo?“ zeptal se a zívnul.
„Přijď do Davidovy kanceláře, fofrem!“ zasyčel na něj Gustav a zavěsil. Jeho hlas zněl dost naléhavě, co když se opravdu něco děje? Ale proč šeptal?
Vtom Toma něco napadlo. Ano, byl si jistý, že uvažuje správně, že přijel Bill… mohl by se mu konečně pořádně omluvit, dát všechno do pořádku. Nic jiného si nepřeje. Rychle vyskočil z postele, oblékl se a autem zběsile ujížděl k manažerově kanceláři. Smykem zaparkoval a sprintoval do třetího patra vysoké budovy. Před dveřmi se zastavil, zhluboka se nadechl, zaklepal a po krátké pauze vešel.
U stolu seděla polovina TH, Jost naproti nim, avšak tolik očekávaný Bill nikde. Tomovi bylo rázem jasné, že se zase spletl. Sklopil hlavu a šel se posadit vedle svých kolegů, kteří se taky tvářili dost nešťastně.
„Tak, co se děje?“ vyzvídal na manažerovi. Ten mu beze slova podal nějaký papír. Tom si ho nechápavě vzal a začetl se.
„C… cože?“ vypravil ze sebe ohromeně, když dočetl.
„Bill s tím praštil.“ Vzdychl Georg. Tomovi po tváři stekla slza a následovaly by další, kdyby si včas nepromnul oči.
„Ale… jak to… proč to udělal?“ Tom zvedl hlavu a díval se klukům přímo do očí. Všichni byli úplně zničení, tohle nikdo z nich nečekal a taky je to pořádně sebralo.
Gustav se cítil pořádně provinile, že se mu nepovedlo zachránit osud skupiny, Georg, ten ani nechtěl přemýšlet, co se bude dít dál. Tahle kapela byla jeho život. A Tom? Ten byl na pokraji nervového zhroucení. Dával si to všechno za vinu. Kdyby jeho nebylo, Bill by se neodstěhoval, neskončil by s kapelou…
„Je to všechno kvůli mně… omlouvám se.“ Zašeptal se sklopenou hlavou.
„Třeba ještě není tak pozdě, třeba bychom ho mohli přemluvit, aby to nevzdával, se vším se přece dá bojovat, nejsou to jeho slova?“ ozval se manažer, který z toho byl taky dost špatný, téhle skupině věřil, myslel si, že tu budou pro lidi pořád, měl tyhle kluky strašně rád.
„Davide, copak jsi to nečetl?“ otočil se na něho Georg a on jen pokrčil rameny.
Tom už je ani neposlouchal. Nevnímal, co se v místnosti děje, v hlavě mu to šrotovalo na plné obrátky. Tohle přece nesmí dopustit! Je mu jedno, co ho to bude stát, nebo jak moc se tím zesměšní, prostě se Billovi omluví, přesvědčí ho, aby se vrátil zpět, jak do kapely, tak domů, tohle je poslední šance a Tom si nemůže dovolit ji propásnout!
Zvedl se a mířil k východu.
„Tome, kam to jdeš?“ upíraly se na něho tři páry nechápavých a neskutečně zklamaných očí.
„Musím to dát všechno zase do pořádku. Pak se vám ozvu.“ Kývnul na kluky a odešel.
Nasedl do svého auta a jel domů. Nemohl vyjet hned, pro všechny případy v domě trochu uklidil. Pak se rychle vysprchoval a dal se do pořádku, aby nějak vypadal.
Asi za hodinu byl už zas na cestě. Řítil se po dálnici nejvyšší rychlostí, kterou byl schopen ze svého sportovního auta vymáčknout. Ještěže mu za tři sta kilometrovou rychlost nemohl nikdo z dálniční policie napařit pokutu.
Za necelou půlhodinku míjel ceduli s nápisem Vítejte v Magdeburgu a o dalších pár minut později parkoval u domu jeho rodičů. Ještě tak pět minut ale seděl v autě, potřeboval se uklidnit, a taky se připravit na to, co se tu má stát.
Už stál u dveří, ale v tom zmatku si doma zapomněl klíče… bude muset zvonit, ale co když mu Bill vůbec neotevře? Risknout to musel. Opřel se o tlačítko zvonku a čekal. Zanedlouho se za oknem v předsíni mihla nějaká postava. Tom byl čím dál víc nervózní…
autor: Nameless Lady
betaread: Janule
Myslím, že Bill už tam nebydlí…odešel, aby na Toma zapomněl, taky mě napadlo, že si něco udělá, ten dopis byl jako na rozloučenou, navždy…