MußiQ-May & Kattulkaa
Tom: Skousnu si ret, a vydechnu. „Dobře…“ Usměju se a dám ti ještě pusu na rty.
Bill: „Přijdeš zase za mnou?“
Tom: „Určitě… Kdybych mohl, tak bych tady s tebou byl pořád…“
Bill: „Za chvíli se ti už vrátím, zlato,“ usměju se na tebe.
Tom: Smutně se na tebe pousměju. „Já doufám, že co nejdřív…“ Vydechnu.
Bill: „Budu doma brzo, už je mi skoro dobře,“ přetočím se na bok a trošku usyknu bolestí. Lehl jsem si na obvázanou ruku.
Tom: „B-Billí? Bolí tě něco?“ Zamrkám.
Bill: „Ne, to je v pohodě. Jen jsem si lehl na tu ruku,“ zdvihnu ruku s obvazem.
Tom: „Ah… Aha…“ vydechnu a přikývnu.
Bill: „Nevíš, kdy mi odpojí všechny tyto odpornosti? Ani trochu se mi to nelíbí…“ nakrčím nos.
Tom: Zakroutím hlavou. „To nevím…“ Pousměju se. Ale sluší ti.“ Zasměju se.
Bill: „Ani trochu,“ zakroutím nesouhlasně hlavou.
Tom: „Ale jo…“ Usměju se.
Bill: „Ne. Mně se to ani trošku nelíbí… Tomi?“
Tom: „Mně jo… protože pořád jsi to ty… Hm?“
Bill: „Nemohl bys nějak zjistit, kdy mě přeloží na normální pokoj?“
Tom: „J-já? Jo, pokusím se něco zjisti no…“ Pousměju se.
Bill: „Děkuji.“
Tom: Přikývnu, a usměju se.
Doktor: „Tome, pojďte. Bill musí odpočívat.“
Bill: Nesouhlasně zavrtím hlavou. „Chci, aby tu Tom ještě byl…“
Doktor: „Ne, zítra je taky den. Dneska toho bylo ažaž…“
Tom: „V-vážně bych tady ještě nemohl zůstat? A kdy mi ho pustíte domů?“ Smutně se na něho podívám.
Doktor: „Ne, už ani chvilku. Billa jsme dneska vzbudili, bylo by toho na něj moc. A domů ho pustíme podle toho, jak se bude zotavovat…“
Tom: Vydechnu. „No dobře, dobře, už jdu…“ Vstanu, a chystám se k tobě nahnout ještě pro pusu, ale pak si uvědomím přítomnost toho doktora.
Bill: Opatrně tě na rty líbnu, i když tu je doktor. „Ahoj,“ zašeptám.
Doktor: Nevěřícně se na chlapce podívám. „Tome?“
Tom: „Ahoj…“ Usměju se na tebe a šeptnu… otočím se na doktora. „Ano?“ Nevinně se uculím a jdu k němu.
Doktor: „Eh… nic… Radši už pojďte…“
Tom: „Jo, dobře…“ Ještě se otočím na tebe, a nenápadně ti pošlu vzdušnou pusinku… „Pá…“ šeptnu k tobě, a vyjdu z pokoje.
Bill: Uculím se, možná, že vše ještě není ztraceno.
Tom: Když vyjdu ven, otočím se ještě na toho doktora a pro sebe si zakroutím hlavou…
Doktor: „Vše v pořádku?“
Tom: Uculím se. „Nemělo by?“
Doktor: „No já jen, to co se stalo v pokoji, bratři obvykle nedělají…“ zakroutím hlavou.
Tom: „Co je špatného na tom, že mám brášku rád?“ Usměju se.
Doktor: „Eh… samozřejmě, že nic…“
Tom: „No vidíte…“ Zasměju se, a zvednu obočí. „Co jste si myslel?“ Pravdu? Že by?
Doktor: „Potřebujete ještě něco?“
Tom: Zase zasměju. „Ne, nic…“ zakroutím hlavou.
Doktor: „Zítra můžete za bráškou zase přijít… Nashledanou…“
Tom: „Jo? To je skvělý,“ nadšeně se usměju, a zatleskám jak malý dítě, tak jako to dělává Bill…
Doktor: Jen zakroutím hlavou, a odcházím.
Bill: Pořád myslím na Toma. Po tvářích mi opět stékají slzy.
Tom: Přikývnu a odejdu… Skousnu si ret, a zadívám se do země… Kdybych ti mohl aspoň zavolat… Nevydržím to bez tebe… Ani do toho zítřka!
Máma: Čekám na Toma před nemocnicí. Návštěvní hodiny už dávno skončily. Netuším, kde může tak dlouho být…
Tom: Konečně dojdu domů… Vpadnu dovnitř, a pomalu jdu do… Zase do tvého pokoje… Ve svém jsem snad už od pátku nebyl…
Máma: Tom všechny mé otázky během cesty ignoroval. Jdu do kuchyně, začnu připravovat omáčku na špagety.
Tom: Vejdu k tobě do pokoje, a zase mi to do očí vnucuje slzy… Chtěl bych tě u sebe… Lehnu si na tvou postel…
Bill: Pomalu zavřu víčka. Tomova návštěva mě vyčerpala…
Máma: „Tome, večeře,“ zavolám z kuchyně.
Tom: Neodpovím… Jenom zabořím hlavu do Billova polštáře, a zavřu oči…
Máma: Jdu po schodech do patra. Mířím rovnou do pokoje Billa. Raději zaklepu. „Tome?“
Tom: Nevnímám, a zase mi začnou téct slzy… Chci tě u sebe… Chci být s tebou…
Máma: „Tome, pojď se najíst. Tím, že budeš neustále ronit slzy, Billovi nepomůžeš. Alespoň jeden z vás musí být silný.“
Tom: Nesouhlasně zakroutím hlavou, a přitáhnu si zase k sobě tvoji deku…
Máma: „Tome, pojď a neštvi mě,“ zvýším hlas. Tom od včera nic nejedl.
Tom: Zase jenom zakroutím hlavou… Nechci… Bez tebe nemám vůbec na nic náladu, ani hlad nemám…
Máma: „Thomasi, okamžitě pojď dolů do kuchyně, musíš jíst!“
Tom: „Ne!“ Křiknu…
Máma: „Okamžitě se pojď najíst, nebo zítra za Billem nepůjdeš!“ rozeřvu se na celý pokoj.
Tom: „To bys mi neudělala,“ Zvednu na ni uslzený pohled.
Máma: „Ale ano, udělala. Tak… Slyšel jsi podmínky tvé zítřejší návštěvy Billa…“
MußiQ-May & Kattulkaa
betaread: Janule
Tak to budeme mít ty anorektiky už dva xD