Životní sen 15.

autor: BlackAngel

Bill  

Naobědval jsem se a s napětím jsem očekával, kdy se ručička na hodinách doplazí ke třetí hodině, zazvoní zvonek a budou tady kluci. Neměl jsem co dělat, mamka se zavřela do obýváku a táta byl jak jinak než v práci. Uklidil jsem tedy talíř od oběda a odešel do své zkušebny. Nohou jsem zaklapl dveře a přistoupil k mikrofonu, zapnul jsem ho a začal zpívat.

Zpíval jsem In die Nacht, písničku, s kterou jsme vystupovali na večírku, vzpomínal jsem na celý průběh toho dne, včetně našeho sexu v učebně… Jak si tak pobrukuju, v hlavě mi zní slova. Slova nové písničky. Ze stolu jsem vzal čistý papír a tužku, celkem okousanou, no jo, je to můj zlozvyk, když se soustředím nad novým songem, odnese to pokaždé tužka, se kterou píšu.  

Čmárám na papír slůvko za slůvkem, větu za větou, až je přede mnou text nové písničky. Myslel jsem při ní právě nad večírkem, nad tím, jak jsme byli úspěšní a v tu chvíli pro nás byla rozhodující a důležitá každá vteřina. Ještě by to chtělo název. Přivřu oči a přemýšlím, jo, to je ono. „Leb die Secunde!“, zašeptám. Nic jinačího se k ní nehodí. Znovu jsem se zadíval na list a projížděl právě napsané věy pohledem. Ještě jsem něco dopsal a něco opravil. Byl jsem do toho tak zabraný, jako by mě to mělo stát život. Pobrukoval jsem si melodii, jak by mohla píseň znít. Z mého snažení mě vytrhla máma. Otevřela dveře a promluvila do ztichlé zkušebny.

„Bille, jedu do města, něco si vyřídím a hned jsem zpátky!“ oznámila prostě a zase zmizela. „Hm,“ zamručel jsem jen.

Tom  

Ještě chvíli a budu u Billa, usmívám se zamyšleně a pohybuju hlavou do rytmu jedné hip-hopové písničky. Zvednu se z postele, na které jsem doteď ležel. Samou nudou a čekáním nevím, co mám dělat. Hudbu zesílím naplno a začnu tancovat, právě hraje moje nejoblíbenější písnička z cd. Ani ne za 15 minut mě vytrhne z transu klepání, no klepání, spíš bušení na dveře.

„Ach jo, už je po srandě,“ vydechnu a připravuju se na zprďáka od mámy. Jak jsem tušil, za dveřmi stojí moje dost vytočená matka.

„Nechtěl bys ten děsný kravál trochu ztlumit, kdo tady má ksakru spát?!“ křičí na mě, pak se otočí a odkráčí nakvašeně do své ložnice. To je zase příjemný den. Hifi věž raději vypnu a sednu k počítači. Rozjedu si jednu ze svých stříleček a zabíjím ty zatracený grázly, se do toho vžiju. Při načítání dalšího kola mi pohled sjede na budík, stojící vedle počítače.

„Do hajzlu, zase přijdu pozdě!“ jedním skokem jsem u dveří a utíkám z domu. To zas bude matka nadávat, že jsem nevypnul komp. Teď to ale neřeším a uháním směr moje láska.  

Bill  

Poskládám všechny papíry s texty. „Ještě nějaký mám v obýváku,“ mumlám si pro sebe a jdu pro ně. Texty leží na stolku před televizí. Sehnu se pro ně, ale zaujme mě ještě něco jiného. Krabice s fotkami. Papíry mi jsou teď ukradený. Nahlídnu zvědavě do krabice. Uvnitř jsou fotky dvou miminek, obě si jsou děsně podobný. Dvojčata? Jedno z nich jsem já, to vím jistě, ale kdo je to druhý? Já měl nebo mám sourozence? Nebo kdo je ten prcek vedle mě? Posadím se na sedačku a vyndám fotografie. Prohlížím jednu za druhou, až narazím na jednu, která mi vyrazí dech. Zase se jedná o ty miminka, jedno jako druhé. Mají na sobě oblečení se svými jmény, asi aby je rodiče rozeznali. Na jednom je Bill a na druhém je TOM…co, Tom? Já měl bráchu? On se jmenoval stejně jako „můj“ Tom? Tomu říkám náhoda. Stojím tam zaraženě, s fotkou v ruce. Ozve se zvonek. Honem uklidím fotky, tak jak byly, a vezmu texty. Kluci už jsou jistě tady.   

Simone (Billova máma)  

„Musím si zkusit promluvit s Tomovou mámou,“ uvažuju nahlas, vracím se z města a zatáčím do naší ulice. Hlas té ženy zní jako hlas mé sestry. Nachlup přesně. Její oči, ty krásný, velký, smaragdový oči. Jak jsem jí je záviděla. Ten pohled nezmění ani nějaká plastika obličeje. Určitě to je moje sestra, i když trochu poupravená. A další shodu má Tomova máma a moje sestra. Je to znaménko pod levým okem. Možná to dopadne tak, že obviním cizí ženu a budu za bláznivou intrikánku, ale já už nehodlám čekat. Těch náhod je tolik.

Přijedu do naší ulice. Zaparkuju před domem Feltonů,vystoupím a s bušícím srdcem přicházím k jejich vchodovým dveřím. Položím prst na zvonek, zhluboka se nadechnu a potom zvonek jednou důrazně stisknu. Za dveřmi se rozezvučí kroky. Znovu se pořádně nadechnu, to bude chtít hodně odvahy. Kroky, jsou slyšet čím dál zřetelněji. Pak už to jde ráz na ráz, dveře se otevřou a v nich stojí.. Ano, určitě to je moje sestra.

„Ahoj sestřičko!“, klidně ji pozdravím a přimhouřím oči. Moje sestra, vím, že je to ona, zbledne a jejím tělem projede třes. „Můžu dál?“ zeptám se a moje oči jsou chladné a hlas řeže jako ledové rampouchy.