autor: Pajule
Jsme až moc rozdílní.
Poslech:
BILL
Zdrceně se přesunu ke zdi, po které se sesunu dolů na zem. Pokrčím nohy a hlavu si položím na kolena. Vše je na nic. Vše je zdrcující. A Tom… ach, Tom! Prsty mu přejíždějí po klávesách. Vydává to úžasnou, ale smutnou melodii. Předehra právě končí a Tom začíná zpívat. Zpívat jeho krásným, medovým hlasem. Je až neuvěřitelné, kolik talentu v sobě ten kluk má. Kolik věcí umí. Ale i přesto je tak skromný a hodný, že to snad ani není možné. Zdědil i krásu. Vyprávěl mi, že blonďaté vlasy, které na slunci spíš připomínají barvu bílou, zdědil po tátovi. Máma je prý také světlovlasá, ale má obyčejnou blonďatou barvu, ne takhle světlou. Je vysoký a opravdu velmi štíhlý. Tohle tentokrát zdědil po obou rodičích. Je, v mých očích, jednoduše dokonalý. I když – stačí pro něj popis dokonalý? Je víc než jen to. Je kluk, který mě dokázal očarovat jediným pohledem. Ač jsem si to ze začátku nechtěl připustit, bylo to tak. Je to tak.
„My hand searches for your hand… (Moje ruka hledá tvou ruku…),“ začne Tomi zpívat refrén. Ač se snažím sebevíc, slzy nezadržím. Z každého oka mi po tváři začne stékat slza. Co jsem to udělal? Trápil jsem se, že s ním nemůžu spát. Že s ním nemůžu mít sex. Ne! Trápil jsem se, že se s ním nemůžu milovat. Ale co to bylo za trápení? Nic. Byla to moje jakási prapodivná představa, můj zvyk. S každým jsem hned spal. S Tomem ne. A já to celé… doslova posral, když si to mám přiznat narovinu. A lituji toho. Opravdu velmi toho lituji. Tohle si Tom nezasloužil. Nezasloužil si to, jak jsem se zachoval. Jenže to jsem ještě pořádně nevěděl, jak chutná opravdová láska. A teď? Myslím, že na to začínám přicházet. Ale sám na to nepřijdu. Potřebuji k tomu někoho druhého. Potřebuji k tomu svého prince na bílém koni. Potřebuji Toma. Toma, protože on je můj princ na bílém koni.
„Etch this into my brain for me-e…(Vryj to pro mě do mé hlavy…)“ povzdychnu si a na chvíli zavřu oči, abych se trochu uklidnil. Setřu si slzy z tváří a přemýšlím, co mám udělat…? Nikdy jsem tohle neřešil, protože jsem to nikdy nezažil. Co se tohohle týká, jsem vlastně naprosto nezkušený. Naprosto mimo. Takže… co udělat? Toť otázka. Buď můžu čekat. Můžu čekat, až napětí mezi mnou a Tomem pomine. Ale pomine? A chce se mi čekat? Myslím, že na obě otázky je odpověď ne. Takže mám další možnost. Přijde Tom. Což můžu okamžitě zavrhnout. Za to, co se mezi námi děje, můžu já. Takže nemůžu od Toma očekávat, že by přišel právě on. Je to na mně. Jenže… kdy k němu mám přijít? Co mu mám říct? Počkat, počkat! Není právě tohle vhodná chvíle? Hledá mě. Hledá moji ruku. Tak mu jí podám! Rázně vyskočím na nohy a vydám se do klubovny.
TOM
„I can’t find you. Help me! (Nemůžu tě najít. Pomoz mi!)“ zabroukám a jen cítím, jak mi po tváři stéká další slza. Oči stále zavřené. Přejedu po klávesách, které vydají další tóny. Div nevyskočím, když vedle sebe ucítím pohyb a trhavý nádech.
„I’m here. I want to help…(Jsem tady. Chci ti pomoct…)“ zašeptá vedle mě hlas, který až moc dobře znám. Melodii nechám odeznít. Bojím se v tuhle chvíli otevřít oči. Opravdu se bojím. Nezdá se mi to jen?
„Bille…“ vydechnu současně s otevřením očí. Pomalu se otočím na Billa. Plakal, plakal stejně jako já. Jak dlouho už tady vlastně je? A proč tady vlastně je.
„I… ehm. Já… měl bych se ti začít omlouvat, ale nemyslím si, že za to, co jsem udělal, stačí pouhá omluva. Ale… i přesto ji řeknu. Omlouvám se, Tome. Mrzí mě to. Byl jsem takový idiot. Nevím, co mě to napadlo. Já… jsem prostě zvyklý žít jinak. Byl jsem zvyklý žít jinak. Je to pro mě všechno tak jiné! Tak nové! Nevím, co dělat a-a… Jsem takový vůl, takový de-“ mele Bill, ale donutím ho přestat mluvit, když mu přiložím prst na ústa.
„Víš… asi tě chápu. Jsme až moc rozdílní. V tom to vězí. Každý z nás je zvyklý na něco jiného. A my jsme zatím neměli čas si říct, na co jsme byli zvyklí. Rád bych to dohnal,“ pokusím se o úsměv, ale moje tvář je poznamenaná pláčem, takže v konečné fázi nevím, co z mého pokusu o úsměv vzniklo. Bill na mě však zůstane šokovaně hledět. To vypadám tak hrozně? Dobře, pokusy o úsměv si nechám na někdy jindy.
„Takže ty…. Chápu, že… Oh!“ otevře pusu dokořán a já se musím opět pokusit o úsměv. Je to, jako by mu cvaklo něco v mozku a on si náhle uvědomil význam mých slov.
„Myslím, že to chápeš správně. Já tě chápu, chápu nás oba. Alespoň myslím. Chce to čas, o ničem jiném to není. Oh, páni, vidíš? Teď dělám já toho přehnaně rozumného!“
„Tome! To si nezasloužím! Čekal jsem, že se mnou už nikdy nebudeš chtít mluvit, že se na mě nebudeš chtít podívat! A ono tohle. Co se za ty 4 dny s tebou stalo?“
„Ty jsi můj blázínek, viď? A to jsem si myslel, že…“ nechám odeznít větu do ztracena.
Naléhavě se přitisknu k Billovu tělu. Spojím své ruce za jeho krkem a lačně se přitisknu na jeho rty. Bill chvíli nespolupracuje, pravděpodobně potřebuje vstřebat to, co se tady událo. Popravdě, celé čtyři dny jsem o tom přemýšlel. Dumal nad tím. Byl jsem naštvaný, ale byl jsem i vystrašený. Naštvaný proto, že Bill po mně požadoval něco, co jsem mu nemohl dát. A on to věděl. Věděl to od začátku, že mu nedám okamžitě to, co on chce. Vystrašený proto, že jsem si nedokázal představit, že bych měl být bez jeho pohledů. Bez jeho dotyků, jeho rtů. Bál jsem se, že ho ztratím. Že se pouto mezi námi prostě… vytratí. Nedokázal jsem na to ani pomyslet. A představa, že by to měla být skutečnost? Brrr! Stačily mi ty čtyři dny. A víckrát už – doufám – ne! Nechci Billa ztratit. Myslel jsem si, že jsem byl v životě zamilovaný už mockrát. Ať už platonicky nebo opravdově. Až teď si uvědomuji, že jsem nebyl zamilovaný ani trochu. To, co jsem cítil předtím, se ani trochu nedá srovnávat s tím, co cítím teď. Je to mnohonásobně silnější. Je to pevnější. Je to jako padat do hlubin a nemoct se ničeho chytit. Ale tenhle pád se mi líbí. Je totiž do hlubin lásky.
„Oh Bože, čím jsem si to zasloužil?“ odlepí se ode mě najednou Bill a začne koukat do stropu. Musím se usmát nad jeho roztomilostí. Avšak vím, že je věřící. Drtivá většina lidí z Ameriky je věřící. On patří mezi ně. „Každopádně ti děkuju, víš? Vážně děkuju,“ usměje se a očima zamíří do těch mých. Snažím se usmát očima a myslím, že se mi to daří. Opět se k Billovi přitisknu. Tentokrát spolupracuje hned od začátku a jeho jazyk si vášnivě hraje s tím mým. Nechávám ho, ať převezme dominanci, když náhle cítím, jak rukou přejíždí po mých zádech, až mu ruka sjede k mému zadku. Vypísknu do jeho úst, když mě zvedne a otočí mě tak, že mě posadí na klavír. Ten ze sebe vydá hluk, jak jsem dosedl na basové klávesy. Billovy ruce na mém zadku stále zůstávají.
„Sakra! Víš, že tohle mi opravdu, opravdu chybělo? Myslím, že teď nebudu chtít dělat nic jiného,“ zasměju se s šibalským úsměvem ve tváři. Po chvíli se ke mně přidá i Bill, ale to už se ho zase snažím umlčet svými rty. Bohužel, náš polibek netrvá moc dlouho a já jsem nucen ho přerušit, protože mi v kapse začne zvonit mobil.
„Nechci to brát,“ zakňučím.
„Tak to neber,“ zašeptá Bill, když mi rty pokrývá krk jedním polibkem vedle druhého.
„Bohužel si myslím, že to musím vzít, víš?“ zanaříkám a začnu štrachat v kapse. Bill s polibky na mém krku nepřestává a já se díky nim stávám nesoustředěný.
„Mmm, kdo je to?“ zašeptá a pokračuje dál bez ohledu na to, že se chystám vzít telefon.
„Tanzie. Oh, zítra je ten druhý návštěvní den, že ano?“ podívám se na Billa, který neúnavně přejíždí rty po mém krku. Téměř neznatelně kývne a pokračuje dál ve své činnosti. Já si přetočím telefonem v ruce, až zmáčknu tlačítko na přijetí hovoru. „Ano, Tanz?“
„Ahoj Tomiii! Jak se má můj fešák?“ zašveholí svým typickým tónem do telefonu. V pozadí slyším nějaké šustění, ale netroufám si odhadnout, co je to. Po chvíli slyším hlasy. Aha, Tanz má návštěvu… Takže tím se vysvětluje optimistický podtón v jejím hlase. I když – kdy Tanz není naladěná optimisticky? Za těch pět let, co ji znám, jsem to zažil jen jednou.
BILL
Tom telefonuje a já se dál věnuji jeho krku. Když se baví s tou Tanzie, o které mi říkal, že je jeho nejlepší kamarádka, abych pravdu řekl, trochu žárlím. Ač vlastně vůbec nemám proč. Tanzie není na kluky. Tak co blbnu?
„Ne, nevím. Vážně? To jsi mi udělala radost, moje malá Čokoočko. Takže zítra? Kdo tě poveze?“ mluví Tom. Následně je chvíle ticha. Sjedu rty níž a vytasím novou zbraň – jazyk. Tom se zakroutí a vzdychne. Vrhne po mně káravý pohled, ale usmívá se. „Pojedeš sama? Aha. Tak dobře, uvidíme se zítra. Dobře, pa, Tanz,“ ukončí Tom hovor a mobil vrátí zpět do kapsy. Teď je naše chvíle. Jen my dva. Máme si co říct. A polibků a dotyků by také nemuselo být zrovna málo…
autor: Pajule
betaread: Janule
No jsem ráda, že se to mezi nimi vyjasnilo. Snad už to teď bude jenom lepší:-) těším se na pokračování.
JJ taky se děsně těším na pokráčko… jsem zvědavá na Tanz
Hlavně, že se Bill omluvil, a všechno je mezi nima zase v pořádku ♥ trošku jsem se bála, že mu Tom jen tak neodpustí, ale naštěstí se tak nestalo =)
yeah Bill sklonil tu svoji hlavu a omluvil se??? wow :)) šikulka 🙂
Musím říct, že se nám Bill opravdu zpravil ♥ Jen tak dál, Bille, ať to zase nepokazíš :/ ♥
Ja im tak držím palčeky, len treba dúfať, že sa teraz nič nepokazí, aj keď o tom silno pochybujem.
jestli okamžitě nebude další díl, tak umřu.
Fakt jako xD
ffky sem přestala číst před 2ma lety. Teď mě to znova chytlo, sem za to vážně ráda.
Je to super! Vážně ^^ Nejlepší děj 😀
…já čekám 😀
[8]: Nový díl už jsem poslala, teď je to na Janul ;o)