MußiQ-May & Kattulkaa
Tom: Vydechnu, a vstanu z postele… „Spokojená?“ zvednu obočí, a jdu do kuchyně.
Máma: „Budu spokojená, až se navečeříš,“ nandám ti na talíř pořádnou porci špaget a zaliji je omáčkou.
Tom: „Mami…“ zakňučím.
Máma: „Ano?“
Tom: „To je moc…“ vydechnu.
Máma: „Není to moc. Od včera jsi nic nesnědl,“ postavím talíř před tebe.
Tom: „A-ale… Já nemám hlad…“
Máma: „V tom případě, zítra nikam nepůjdeš.“
Tom: Zakňučím, a i když proti vlastní vůli, ale i tak… Sním to…
Máma: „Vidíš, ani ti to nedělalo žádný problém, viď?“ usměju se na tebe.
Tom: Protočím oči a usměju se „Udělalo…“
Máma: „Jo a jakej?“
Tom: „No počkej…“ zamyšleně se usměju „Něco si vymyslím.“
Máma: „Tak rychle,“ zasměju se.
Tom: „Nic mě nenapadá…“ zasměju se.
Máma: „Tak vidíš,“ spokojeně se usměju.
Tom: „No nevidím.“ Usměju se. „Goodbye!“ pousměju se a jdu zase do Billova pokoje.
Máma: Zakroutím si jen hlavou. „Tome?“ křiknu za tebou.
Tom: „Ano?“
Máma: „Jak bylo Billovi?“
Tom: „N-no… Říkal… Že je mu lépe…“ pousměju se.
Máma: „Tak to je dobře. A… nakrm toho jeho ptáka…“
Tom: Začnu se smát…
Máma: „Co je na tom vtipného?“ hodím na tebe nechápavý výraz…
Tom: „K tomu bych potřeboval i Billa… No neřeš.“ Zase se zasměju.
Máma: „Hahaha… tady je zase někdo vtipnej,“ zasměju se… „Doufám, že víš, že až se Bill vrátí, že takovéhle věci budete muset na chvíli vypustit…“
Tom: Nechápavě zvednu obočí. „Pročpak?“
Máma: „Protože se Bill musí vrátit postupně do života. Nemůže do něj skočit hned, jako by se nic nestalo…“
Tom: Zase se začnu smát… „J-jo… Dobře…“
Máma: „Doufám, že ti můžu věřit?“ zdvihnu obočí.
Tom: Přikývnu „A-a… Něco jiného, než to… skákáni, dělat můžeme?“ Usměju se a skousnu si ret…
Máma: „Myslela jsem si, že pochopíš, co jsem tím chtěla říct…“
Máma: „Prostě, až se Bill vrátí z nemocnice domů, v ničem na něj nespěchej… Ano?“
Tom: Protočím oči, a přikývnu… Jdu teda k Billovi do pokoje… A zase si lehnu na jeho postel… Zavřu oči…
:::další den, odpoledne:::
Bill: Je mi lépe. Konečně mi odpojili snad polovinu všech těch hadiček. Teď už se jen osprchovat, umýt si vlasy, a budu spokojen… Při mém rozjímání mě vyruší lehký klepot na dveře.
Tom: Zaklepu, a otevřu dveře… Skousnu si ret, a vejdu dovnitř…
Bill: Když ve dveřích vidím Toma, srdce mi blaženě poskočí. „Ahoj, Tomi,“ usměju se.
Tom: Usměju se, a přijdu k tobě „Ahoj…“ uculím se.
Bill: Nejsem poután tolika hadičkami, a tak se na posteli posadím.
Tom: Stoupnu si před tebe, a dám ti letmou pusu na čelo… Natáhnu svou ruku ke tvé…
Bill: Ruku ti stisknu. „Těšil jsem se na tebe. Strašně moc.“
Tom: Přikývnu, a usměju se… Věnuji ti další letmou pusinku na čelo…
Bill: „Tome, já nemám jen čelo…“ začertím se.
Tom: „No promiň…“ Zasměju se potichu, a vpiji se ti do rtů…
Bill: Nedočkavě se ke tvým rtům přisaji.
Tom: „Už tě chci domů,“ zašeptám do polibku…
Bill: Odtáhnu se a chytnu se tě okolo krku. „Neboj, dočkáš se.“
Tom: Pousměju se, a zase ti dám pusu na čelo… Líbí se mi to…
Bill: „Chceš slyšet jednu dobrou zprávu?“ usměju se.
Tom: Usměju se. „Povídej…“ šeptnu.
Bill: „Brzo mě prý přeloží už na normální pokoj, a potom pustí domů.“
Tom: Skousnu si ret a usměju se. „To je skvělý.“
Bill: „Máš radost?“ Tomův obličej moc šťastně nevypadá…
Tom: Začnu se nadšeně culit „Velkou.“
Bill: Spokojeně „zachrochtám“. „Tome, doufám, že až se vrátím domů, nenajdu Georga jen jako ptačí kostru?!“ ujistím se.
Tom: Skousnu si ret. „Neboj… Jsem tam s ním pořád, a dokonce ho i krmím…“
Bill: „Proč… proč jsi v mém pokoji?“
Tom: Vydechnu, a podívám se do země… „Chybíš mi…“ šeptnu.
Bill: Po tváři mi sjede slza. „A… co ten králík?“ snažím se změnit téma.
Tom: Podívám se na tebe a zamrkám… „M-Máma si ho vzala k sobě… V-víš… měl jsem ho v pokoji, ale od té doby, co jsi pryč, tak… ani jednou jsem tam nebyl…“
Bill: Pohladím tě po vláskách. „Tome, nesmíš se trápit… Já jsem už v pořádku,“ usměju se.
Tom: Podívám se na tebe, a zase se mi chce brečet… „J-já… Když já mám o tebe strach… Pořád… A navíc… Bylo to kvůli mně…“ Podívám se zpátky do země, a do očí už se mi derou slzy.
Bill: „Neplakej, prosím. Kvůli tobě to nebylo…“
Tom: Přitáhnu se k tobě, a obejmu tě okolo pasu… „A-ale… J-já… A… Nechtěl jsem… a pak, když jsem tě tam nechal sám, tak ty a… Andy… a prostě…“ vzlyknu…
Bill: „Tomi, já na to už nechci myslet…“ přitisknu se k tobě.
Tom: Zavřu oči, a nechám si po tváři sjíždět slzy… Mlčky přikývnu…
Bill: „Víš, co bych si dal?“ zašeptám.
Tom: Zakroutím hlavou, jako že nevím… Podívám se na tebe… „Copak?“ šeptnu.
Bill: „Špagety,“ olíznu se.
Tom: Usměju se na tebe, a přikývnu… „Neboj, hned až dojdeš domů…“ zašeptám, a položím ti hlavu na rameno…
Bill: „Máma nepřijde?“ chodí za mnou sice Tom, ale potřebuji vidět i mámu…
Tom: Přejedu si jazykem přes rty… „Já ti ji sem zítra přivedu, ano?“
Bill: „Dobře, děkuji.“
Tom: Přikývnu, a pousměju se…
Bill: „A co budeme dělat zbytek doby, co tu můžeš být?“
Tom: Usměju se. „Cokoliv budeš chtít,“ zašeptám.
Bill: „Myslel jsem, že třeba…“ větu nedokončím, vpiji se ti do rtů.
Tom: Pousměju se, a začnu ti laskat svými rty ty tvoje, a vydechnu… Projede mnou slast… Velká vlna slasti…
Bill: Vniknu do tvých úst jazykem.
Tom: Přitáhnu se k tobě ještě kousek blíž, a začnu si svým jazykem ‚pohrávat‘ s tvým…
Bill: Musím povolit sevření. Brání tomu hadičky. Odtáhnu se na kousek, a omluvně ukážu na hadičky, jdoucí z mého těla.
Tom: Pousměju se a jenom přikývnu…
Bill: Zadívám se ti zasněně do očí.
Tom: Usměju se, a dám ti letmou pusu na rty…
Bill: „Miluji tě,“ opřu se o čelo postele.
Tom: Chytím tě zase za ruku, a propletu s tebou prsty… Přejedu si přes rty jazykem… Já tebe taky…“ šeptnu…
Bill: Spokojeně zavrním.
Tom: Sklopím pohled na zem… Vydechnu a pousměju se…
Bill: „Nechci, aby odešel…“ postesknu si.
Tom: Zvednu k tobě pohled a usměju se… Jenom ti mlčky položím na bříško hlavu…
Bill: Přejedu ti hlavou po ruce… „Za jak dlouho budeš muset jít? Třeba by ses tu mohl někam schovat… Nechci tu být sám…“
Tom: Pokrčím rameny. „To nevím… Schovat?“ Zvednu obočí, a spokojeně zavřu oči… „Ale já… Už taky nechci být doma pořád tak sám…“ vydechnu, a otočím hlavu na tebe…
Bill: „No… třeba pod postel bys mohl zalézt…“
Tom: A co když mě doktor najde? To tady přes noc nemáš nějaké kontroly?“ Potichu se zasměju.
Bill: „No, já obvykle v noci spím…“ zasměju se.
Tom: „Je mi to jasné…“ Zasměju se, a přikývnu
Bill: „Opravdu, nevím, jak ty…“ šťouchnu do tebe.
Tom: „No, jestli chceš vědět, co dělám v noci já, tak…“ Zamyšleně se na tebe podívám… „Ne… ne… Tohle vážně vědět nemusíš…“ Zakroutím hlavou a zasměju se.
Bill: „Ale já to vědět chci… Prosím…“
Tom: „Tak dobře, ale… Nejdřív zkus hádat, ano?“
Bill: „Dobře… Takže… myslíš na mě?“ olíznu si vyschlé rty.
Tom: Přikývnu „Taky…“ usměju se, a skousnu si ret…
Bill: „A dál? Víš, že se nesmím vyčerpávat… Řekni mi to.“
Tom: Zamyšleně se na tebe usměju. „No…“ Vydechnu. „Něco, co i děláváme spolu…“ skousnu si ret, a zasměju se…
MußiQ-May & Kattulkaa
betaread: Janule
Už si živě představuju Toma pod postelí xD, jak ho tam nějaká uklízečka objeví, až tam bude vytírat, a nejlíp, kdyby si ještě dělal dobře, když Bill leží hned nad ním xD
Já si hlavně představuju ten její pohled xD