Forgive me… do not lie 14.

autor: Jájinka

Chtěla bych poděkovat za komentáře. Billova minulost je tu taková, jakou ji potřebuju mít do dalších částí 🙂 Doufám, že to není přehnané 😀 Jájinka.

Tom

Vcházím do ložnice. Župan přehazuji přes židli u stolu. Posadím se na postel, přemýšlím nad posledními chvílemi s Billem. Chtěl bych vědět, co se mu stalo. Chtěl bych si vzpomenout, abych mu mohl pomoct. Cvakne klika a Bill vchází do dveří. Jeho obličej se změnil, je teď mnohem klidnější.

„Promiň, trvalo mi to,“ omlouvá se.

„To je v pořádku.“

Kleká si ke mně a dívá se mi do očí.

„Tome, omlouvám se ti. Choval jsem se divně, já vím. Miluju tě.“

Rukama uchopím jeho tvář, přitahuji si ji blíž k té své.

„Neomlouvej se, nemáš proč.“

Vpíjím se do jeho rtů, pomalu si sedá ke mně na postel. Rukama hladí mé štíhlé tělo. Rozvazuji mu župan, cítím, jak se chvěje.

„Bille, ty se bojíš?“

Místo odpovědi znovu spojí naše rty. Stahuje mě, tím mě nutí k tomu, abych se položil. Nechci nic začínat. Dnes ne, cítím, že Bill není ve své kůži. Hladím jeho tvář, sjíždím přes krk, přejíždím jeho chladné tělo. Jen tak klidně a povzbudivě ho hladím, přejíždím přes boky na záda. Bill se odtáhne a choulí se mi do náruče, automaticky své ruce obtočím okolo jeho těla a tisknu ho k sobě.

„Co se s tebou dneska děje?“ ptám se smutně.

„Nic, prosím jen mě obejmi a šeptej mi, že mě miluješ, prosím.“

Citím jeho slzy na svém těle.

„Bille, lásko, miluju tě, ale prosím neplakej. Povídej mi o tom, třeba se ti uleví.“

„Nemůžu, i kdybych ti to řekl… nepochopil bys to,“ štká dál.

Hladím ho od vlasů až na záda a znovu. Nevím, co mám dělat, jsem úplně bezradný.

„Tomi, pustíš mě, prosím?“

„Kam chceš jít?“

Zvedá ke mně své uplakané oči.

„Půjdu si zapálit.“

V hlavě mi létá jeden otazník za druhým.

„Bille, kouřím taky?“ ptám se.

V jeho očích vidím jen ty samé velké otazníky, co mám v hlavě.

„Ano, ale nevím, jestli to pro tvůj mozek teď není zátěž. Raději ne, vydrž. Dej mi deset minut.“

Vstává z postele, jde ke dveřím, po cestě si navléká župan a mizí za dveřmi. Ležím na znak a nepřítomně civím do stropu. Co mám dělat? Prosím, pomozte mi někdo. Jak se mám chovat, nevím, co se s ním děje, a on mi to ani sám neřekne. Do místnosti pronikne světlo, bráška se vrací. Najednou se místnost ponoří do tmy. Snažím se rozpoznat, co se děje, Billův obličej se objeví přímo naproti mému. Trvalo mu tak dlouho, protože byl ještě v koupelně. Necítím z něj ani závan kouře. Tiskne mi polibek do rtů a tiše jako jeho dech mi do nich šeptá.

„Miluj se se mnou.“

Rozbušilo se mi z toho srdce, chce vyskočit ven. Cítím dech na své tváři, motýlími polibky ji mapuje. Sjíždí níž, jemně skousne mezi zuby můj pierc ve rtu, už pootvírám rty a jeho hlava zmizí někde ke krku, ušnímu lalůčku a to už nezabráním vzdechu vyjít z mých úst. Sjíždí níž přes hrudník a břicho. Jeho teplý dech mi navozuje husí kůži. Vnímám jeho dech, vnímám, jak sjíždí níž a níž. Napětí které se šíří mým tělem, je nejvíce znát v klíně. Mé vzrušení stoupá s každým dotekem bráškových rtů na mé rozpálené tělo. Zapojuje své ruce, svými dlouhými nehtíky přejíždí po mých bocích a tím mě dostává do horoucích pekel. Jeho rty, nehty, dredy, všechno, co se teď dotýká mého těla, mi moc nepomáhá. Z úst mi pravidelně vychází jeden vzdech za druhým a já se ani nesnažím je krotit. Dotýká se špičky mého penisu, piercing v jazyku zvyšuje intenzitu na maximum. Krouží jazykem a rty po jeho vrcholku.

„Bille… lásko…“ vzdychnu.

Vyslyší moji prosbu a bere ho do úst. Zarývám nehty do prostěradla a intenzita vzdechů se stupňuje.

„Miluju tě, Bille…“

Přestane, ale proč? Vrací se ke mně nahoru.

„Vydrž ještě, Tomi,“ vidím, jak se jeho bílé zuby zalesknou v úsměvu. V té tmě nerozeznávám, co dělá, natáčím hlavu na stranu. Jiskry v jeho očích se nedají přehlednout, kleká si vedle mě. Kloužu očima po jeho těle, vidím, že i na něm je vzrušení maximální, a dokonce i tuším, co asi přijde. Slyším divný zvuk, a když mi po mém vzrušením napjatém penisu roztírá gel, potvrzuje mi moji myšlenku. Znovu začínám vzdychat, vždyť už i tohle je vzrušující. Jeho ruka mizí a Bill se nade mnou sklání, protože mě jeho vlasy příjemně šimrají na obličeji, teď už vnímám jen to, jak můj vzrušený penis proniká do jeho křehkého těla. Slastí přivírám oči, mé vzdechy se kříží s bratrovými. Beru do ruky jeho dokonale napnuté vzrušení a pohybuji s ním do rytmu jeho přirážení.

„Tome… já… už…“

Rozumím, jsem na tom stejně. Slyším Billův tlumený výkřik, k vlně vrcholu dojdeme společně. Bill si lehá vedle mě, někam se naklání. Před očima mi šermuje papírovými kapesníčky.

„Děkuji,“ šeptám.

„Ne, já děkuji.“

Kapesníček hážu neznámo kam, natočím hlavu k Billovi. Má zavřené oči, tisknu mu do rtů letmý polibek a sám se poddám říši snů.

Bill

Otvírám oči, cože? Ještě je tma. Po tom úžasném sexu s Tomem jsem nemohl usnout, když se mi to povedlo, a teď se děje zase co? Sedám si, Tom vedle mě spokojeně oddechuje. Hrábnu po mobilu, 2:22. Vstávám z postele. Hledám na zemi svůj župan, ani nevím, kam jsem ho hodil, když jsem se vracel. Šmátrám po zemi, konečně ho držím v ruce. Doufám tedy, že je to on. Potichounku otvírám dveře a stejně tak je i zavírám. Vyjdu na balkon. Ticho, je velice nádherné, když jindy rušný Berlín spí. Ne všichni, to je jasné, ale je klid. Sedám si do křesla, pavoučí nohy si opírám o zábradlí. Nějak moc kouřím, měl bych to omezit. Za prvé kvůli Tomovi, aby mu to nevadilo, a taky se mi pokaždé nechce do koupelny, nemusel bych, ale líbat se s Tomem po tom, co jsem si byl zapálit. Raději tu myšlenku zaháním co nejdál v mé hlavě. Zapálím si a slastně potáhnu. Po dobrém sexu, dobrá cigareta. To je nejlepší. Vždycky jsem to tak dělal, a zvyk je železná košile.

Flashback

Opřu se lokty o zábradlí. Proč tohle dělám? Chovám se jako idiot a jen kvůli silnému, hloupému, ale krásnému citu, jako je láska. Láska k bratrovi. Očima sjíždím noční oblohu, co teď asi děláš, Tome? Spíš s ní? Objímáš ji?… Jsi šťastný?

Konec flashbacku

Fuj, raději na to ani nemyslím. Zakláním hlavu a opírám se o kraj zahradního křesla. Byl jsem tak hrozný, moje minulost není růžová, to vím, ale posledního půl roku už nespím s každou druhou, kterou potkám. Začalo se mi to hnusit. Nemůžu být přesný opak toho, co jsem si roky pracně vylhával u novinářů, že hledám pravou lásku a další podobné kecy. Dívám se na hvězdami posetou oblohu, tak jako hvězdy jsme si s Tomem tak daleko i blízko. Je to neuvěřitelné, náš vztah nikdy nebyl moc fajn, hádali jsme se. Hodně. Za poslední tři roky víc než kdykoli předtím. A vím, že až se mu vrátí paměť a on se dozví, co jsem udělal, už ani jako bratři spolu nepromluvíme. Povzdechnu si. Ale co já s tím zmůžu?

„Bille, kam ses mi ztratil?“ otáčím se za hlasem, dívám se do jeho zmatených očí.

„Nemohl jsem spát, tak jsem si byl provětrat hlavu a přemýšlet,“ odpovídám po pravdě.

„A na co jsi přišel?“ ptá se mě znovu se zmatenější tváří.

Znovu si povzdechnu.

„Vzpomínal jsem na to, že jsme se nikdy neměli moc v lásce,“ jdu s pravdou ven.

Jen v boxerkách si ke mně dřepne, moji ruku bere do svých dlaní a dívá se mi do očí.

„Bille, ať jsem byl jakýkoli, teď jsme spolu a budeme spolu navěky.“

Další povzdech, kdyby to jen byla pravda.

„Tome, ale ještě toho moc nevíš. Až si vzpomeneš, všechno vyřešíme,“ líbnu ho na čelo.

„Povídej mi něco z minulosti. Proč jsme se neměli v lásce?“

Co mu mám říct? Další lež nebo pravdu?

„Víš, my dva jsme vždycky měli špatný vztah. Odstěhovali jsme se z domu, ty do Hamburku a já do Berlína. Našel sis Anitu a já zůstal sám. Hádali jsme se, protože moje minulost není zrovna světlá a tobě to bylo trnem v oku. Nikdy sis toho nevšiml nebo spíš jsi to přehlížel, ale když zmizela Veronika, holka, kterou jsi měl rád jako svoji sestru, dokonce jsi ji ze začátku miloval, běžel si ke mně a hrozně jsi na mě křičel. Bylo to proto, protože jsem byl něco jako v sektě. Ani se tomu nedá říct sekta, ale organizovaná skupina, která sháněla mladé dívky a ty pašovali, do zahraničí aby je dobře prodali. Jelikož jsme my dva slavní, byl jsem jediný, kdo to mohl dělat. Oblbnout holku, dodat ji určitému člověku, a ten s ní pak udělal, co chtěl.“

Dívám se do jeho zmatených očí. Díváme se oba pravdě do očí. Pokračuji ve svém příběhu, který mě tíží už pár měsíců.

„Jednou jsem dokonce mohl být při akci. Nebyl jsem dodavatel, ale stál jsem přímo v dění věcí. V ten den přivedli dívku. Bylo jí teprve šestnáct. Stáli jsme v tmavé místnosti, všichni jsme měli tmavé brýle a kšiltovky, černé oblečení, byly jsme všichni stejní. Dovedli ji doprostřed, sundali jí šátek z očí. Její smaragdové oči, blonďaté vlasy, štíhlá postava, byla opravdu krásná – byla to tvoje Veronika. Muž, který byl organizátorem všech těchto věcí, k ní přišel. Uchopil její bradu a surově ji otočil k sobě. S očí ji tekly slzy. Prosila o pomoc, ať ji pustí, že nic neprozradí. Z pod mých černých brýlí též tekly slzy. Její prosby ho naštvaly, jeho ruka vystřelila a přistála na dívčině tváři, dopadla na kolena před něj. Kryla si tvář, podřepl si k ní a za loket ji vytáhl na nohy. Přišla další rána a další. Veroničina tvář trpěla. Poodešel, nechal ji tam ležet a vydal povel. Ta dívka podle jeho pravidel neměla cenu. Další lidé se na ni vrhli, servali z ní šaty a jeden po druhém ji znásilnili. Stál jsem jen v rohu a nedokázal jí pomoct. Bál jsem se. Konec ale byl ještě horší, než jsem čekal, připoutali ji k posteli ve sklepení. Slyšel jsem stále její křik, kryl jsem si uši, abych neslyšel její bolest. Poté jsem se dozvěděl, že ji zohavili, oholili jí vlasy a nechali ji svému osudu. Nechali ji umřít hlady, bolestí a strachem. A já jí nepomohl,“ končím své vyprávění.

Z očí Toma též tečou slzy. Obejmu ho, choulí se do mé náruče.

„Bille, za to jsem tě neměl nenávidět, ale měl jsem ti pomoct.“

Pomoct? Nepochopil to. To je mi líto… ale aspoň se mi ulevilo.