Život dvojčat – Jak to všechno začalo 16. (konec)

autor: Nameless Lady

Za pár vteřin se dveře skutečně  otevřely. Stála v nich Simone, Tomova matka. Nevěřícně si syna prohlížela, ale pak rozevřela náruč a šťastně Toma objala.

„Chlapče, co tu děláš? Volala jsem ti a ty nic.“ Vyčítala mu, ale přitom byla ráda, že je Tom v pořádku.

„Mami, je Bill doma?“ zeptal se jí Tom a doufal v kladnou odpověď.

„To víš, že je, kde jinde by byl? Poslední dobou ho skoro nevidím, je pořád zalezlý u sebe, trápí se.“ Pověděla mu starostlivě a pak si Toma rozhořčeně přeměřila pohledem.

„Říkal, že jsi mu ublížil, co se stalo?“

„Něco jsem strašlivě podělal a právě za to jsem se mu přijel omluvit.“ Pokrčil Tom rameny a už se pomalu přesouval k patě schodů.

„Nevím, jestli s tebou bude mluvit.“ Zavrtěla Simone skepticky hlavou.

„Nemusí mluvit, mně stačí, když bude poslouchat, ale je pravda, že by mi mohl vysvětlit, proč seknul s kapelou.“ Tohle Tom řekl naprosto úmyslně, věděl, že když jde o kapelu, je všechno na prvním místě. A nespletl se, Simone se stáhla a nechala ho v klidu projít.

Tom zaklepal na dveře a čekal.

Bill, který seděl v pokoji a oplakával ztracenou kapelu, sebou trhl.

„Mami, jdi prosím pryč.“  Řekl ke dveřím a otřel si mokré tváře, ale klepání se ozvalo opět.

„Slyšíš? Opravdu teď nemám náladu si povídat.“ Vzlykl a zase položil hlavu na polštář.

Ale Tom se nehodlal vzdát. Vzal za kliku a pomalu otevřel dveře. Spatřil Billa ležet na posteli s hlavou zabořenou do polštáře. Zdá se, že ani nezaregistroval zvuk otevírajících se dveří. Tom si ho chvíli prohlížel a pak za sebou zavřel stejně tiše, jako předtím.

„Bráško?“ promluvil k němu potichu. Bill sebou trhl a vyletěl na nohy. Nechápavě na Toma hleděl, dobré dvě minuty si ho prohlížel, pak se ale otočil k oknu a ukázal Tomovi záda. Toho to ani v nejmenším nepřekvapilo.

„Co tu chceš?“ ozval se Billův tlumený hlas.

„Mluvit s tebou.“ Odpověděl mu Tom stejně tiše.

„Ale já s tebou nechci mluvit!“ Bill rázně zavrtěl hlavou.

„Proč jsi to udělal? Proč jsi zabil kapelu? Zničil jsi náš sen, nehledě na to, kolik lidí přišlo o práci.“

„Jdi pryč, prosím…“ zašeptal Bill. Tom z jeho hlasu poznal, že pláče. Tohle tedy opravdu nechtěl, ale zůstával i nadále tvrdý a neústupný.

„Ne, nepůjdu, mně nevadí, že se k mně otáčíš zády nebo že mě vyhazuješ, když už jsem sem přijel, tak rozhodně jen tak neodjedu.“ Prohlásil rozhodně.

Bill se k němu otočil opět čelem a Tom mohl spatřit jeho dokonalou tvář zkrápěnou slzami. Bylo mu ho tak líto, ale nemohl přestat, teď ne.

„Trápíš mě, už zase… vlastně mě trápíš celou dobu.“ Šeptnul Bill a sklopil smutné oči.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ Tom se odvážil udělat krok směrem k Billovi.

„Jsem tu, abych se ti omluvil. Za všechno, co jsem udělal, co jsem pokazil, promiň.“ Teď už šeptal i Tom, tohle pro něho bylo nesmírně těžké. Čekal, že Bill něco řekne, že ho zase pošle pryč, ale nic z toho neudělal, jen koukal do země a plakal.

„Víš, ten týden bez tebe doma… to bylo k nevydržení, myslel jsem, že se zblázním, nebo že si něco udělám, vážně… nemůžu bez tebe žít, jsi polovina samotné mojí existence, ta lepší, samozřejmě…“ Tom se trochu pousmál, ale hned zase zvážněl.

„Bille, prosím, odpusť mi tu hroznou zradu, nenávidím se za to… nikdy si to nepřestanu vyčítat… vrať se zase domů… moc prosím…“ Bill zvedl hlavu a pohlédl Tomovi do očí.

„Stejně to uděláš znova, Tome, tak proč bych se měl vracet…?“ zakroutil hlavou.

„Ne, to neudělám… protože… protože mi na tobě záleží víc, než na čemkoli jiném, záleží mi na tobě víc než na mém vlastním životě… protože tě miluju.“ Zašeptal, protože měl strach, aby ho náhodou nezradil hlas.

Bill jen koukal Tomovi do tváře a mlčel. Tom to pochopil jako jasný signál… otočil se a už bral za kliku. Chtěl odejít a už se nikdy nevrátit. Konec konců, tohle byla poslední šance, kterou měl, využil ji. Už se nikdy nebude snažit o nápravu, teď zjistil, že to nemělo cenu a on si jen zbytečně vryl další díru do srdce. Nikdy by neřekl, že je jeho bratr krutý, ale teď byl. Jak tu na něj koukal a nic neříkal. Už dokonce ani neplakal. Tvářil se, jako by mu na Tomovi už vůbec nezáleželo, byl mu lhostejný. Tom se ještě jednou ohlédl, úplně se vyděsil, měl totiž Billa přímo za zády.

„Neměl bych to dělat, ale je to silnější než já,“ zašeptal a natáhl se přes Toma ke klíči. Zamknul.

„Co to děláš?“ Tom nechápal, co se to tu chystá.

„To… co jsi řekl… myslel jsi všechno vážně?“ ptal se ho a hleděl mu zblízka do očí.

„Nikdy bych ti nelhal.“ Přikývl Tom a Billův pohled opětoval.

Bill jen kývnul a zase se stáhnul. Přešel k oknu a opřel se o parapet. Pořád se ale díval Tomovi do očí. Toho ten pohled dokonale hypnotizoval. Vracel ho do nedávné minulosti, která mu však připadala jako tisíc let. Vracel ho do dob, kdy se nemusel bát bratra dotknout, kdy nemusel dlouhé chvíle přemýšlet, co mu řekne, aby něco nepokazil, do dob, kdy byli oba šťastní. A chtěl to zpět. Za každou cenu! Udělal jeden nerozhodný krůček vpřed, pozorujíc přitom Billovu reakci. Když se nic zvláštního nestalo, pokračoval pořád blíž.

„Měl bych pro tebe jeden návrh.“ Promluvil Bill, když už byl Tom skoro u něj. Tom se zastavil a čekal, co přijde.

„Víš, co kdybychom zkusili oba zapomenout, že se něco stalo a žít jako dřív.“ 

Tom nechápal, kam tím Bill míří, chtěl zapomenout na tu zpropadenou dovolenou, nebo na to, že mezi nimi kdy něco bylo? Naštěstí se Bill rozhodl pokračovat.

„Teď pojď sem a obejmi mě, než si začnu myslet, že tohle všechno je jen sen.“ Poručil si.  

Tom neváhal. Jediným krokem překonal prostor, který je dělil a pevně Billa sevřel v objetí.

Oběma se v celém těle rozlilo příjemné teplo. Jako by celou dobu, co se neviděli, mrzli a pomalu umírali. Teď byli zase spolu, zase jako jedno tělo a jedna duše. Billovi bylo radostí do pláče.

„No tak, žádné slzy, už ti nikdy neublížím, slibuju.“ Tom mu setřel z tváře mokré perly a usmál se na něj.

„Ty radši nic neslibuj, Tome Kaulitzi.“ Bill ho píchnul prstem do prsou a pak se k němu zase přitiskl.

Tom ho hladil po vlasech a pořád tomu nemohl uvěřit. Nakonec to nebylo ani tak těžké, jak si myslel.

„Miluju tě…“ ozval se mu u ucha lehký šepot. Jen se usmál a podíval se Billovi do tváře.

„Nikdy jsem o tom nepochyboval.“  Řekl. Bill se taky pousmál a pak se začal pomalu přibližovat svými rty k těm Tomovým. Tom se okamžitě přidal a láskyplně Billa políbil. Tohle mu tolik chybělo. Oba po tom toužili.

„Takže se se mnou vrátíš domů?“ zeptal se ho Tom po chvíli. Seděli na posteli a Bill svíral bratrovu ruku.

„Měl bych?“ zazněla otázka.

„Myslel jsem, že tohle jsme si už vyjasnili.“ Tom mu pohlédl do obličeje a viděl, že se Bil směje.

„To víš, že se vrátím, klidně ještě dneska.“ Přikývl a opřel si hlavu o Tomovo rameno. Konečně byli zase oba šťastní. Bill měl jen v hloubi hlavy obavu, aby to Tom neudělal znova a tohle všechno se nemuselo opakovat. Potom by mu už asi neodpustil. Ale nezbývá než jen doufat, a hlavně věřit.

To be continued…  

KONEC