Ukrytý 9.

autor: Doris

Tom byl ve škole celkem nesoustředěný. Odpočítával každou minutu do posledního zazvonění. Znamenalo to, že pak opustí školu, hodí si věci domů a půjde za Billem. Dobře… půjde pro Scottyho, ale s tím se pojil Bill. A to bylo pro Toma podstatně důležitější. Snažil se to ovládnout. Snažil se v noci usnout s myšlenkou na něco jiného než na Billovu tvář, ale nedařilo se mu. Byl zázrak, když se jeho unavená mysl stočila alespoň na okamžik k něčemu jinému. I to teď přispívalo k Tomovu nesoustředění. Byl nevyspalý. A zrovna ten den psal test z matematiky. Už teď mu bylo jasné, že jestli bude na papíře výsledná známka čtyři, bude to úspěch. S matematikou nikdy problém neměl, ale tady jako by mu nějak nešla do hlavy. Pochopitelně. Tady mu totiž do hlavy nešlo pomalu nic, pokud to nezačínalo na písmeno B a končilo na L.  

„Tome… můžeš na slovíčko?“ zavolala k sobě před katedru Toma jeho třídní učitelka po skončení poslední hodiny. Tom přikývl, a hned jak si sbalil věci, přišel k svojí třídní.

„Tome… dneska při poradě si na tebe trochu stěžovala vaše matikářka.“ Podívala se na Toma zkoumavě. „Ve zprávách z tvé bývalé školy jsou jen dobré výsledky. Neměl jsi prý problém s učivem. Jak to, že tady ho máš?“ mluvila klidně. Dalo by se říct, že přátelsky. Tom lehce pokrčil rameny. Neměl problémy s ostatním učivem. A snad ani v té matematice si nepřipadal tak špatný. Když pominul fakt, co dneska předvedl ve své písemce. Ale ta proběhla až po poradě.

„No nevím. Já se srovnám. Asi to je tím, že ještě nejsem úplně zvyklý.“ Zakroutil Tom pusou a poupravil si batoh na zádech. Učitelka jen přikývla.

„Myslela jsem si to. Snaž se si zvyknout rychle.“ Usmála se, pobrala svoje věci a opustila již prázdnou třídu.  

Tom vyběhl před školu, kde už na něj čekali Georg s Gustavem. Hned se k nim připojil a vydal se domů. S pravidelnou zastávkou v parku.

„Co jak jsi dopadl v sobotu? Očividně jsi došel domů celej.“ Zasmál se Georg, když se usadil na lavičku a sledoval, jak si oba jeho kamarádi profesionálně zapalují cigaretu.

„Jo, v cajku.“ Pokejval Tom hlavou. Zrovna o tomhle se bavit nemuseli. Tom opravdu nechtěl povídat, jak přespal u Kaulitze. Ani by to vlastně říct nemohl.

„Jak jste dopadli vy?“ otočil raději rychle pozornost od sebe na ostatní účastníky. Gustav zrudnul a zavrtal svůj pohled do země, když kouřil. Georg se jen potutelně ušklíbal a Tom nechápavě krčil čelo.

„Uniklo mi něco?“ zatěkal očima z jednoho na druhého. Georg jen zakroutil hlavou.

„Ani ne. A co doma? Stihl jsi ten časovej termín?“ Tom se mírně zaksichtil. Už zase musí být u něj?

„Jo stihl. Kdybys to chtěl úplně detailně, tak jsem přišel, napsal zprávu a šel spát.“ Koukl na Georga s výrazem, že inteligentnější dotazy už mu opravdu dávat nemůže.

„Cos čekal? Všichni normální lidi se umejou, vyhoní a jdou spát.“ Přidal se do toho Gustav a s pohledem na Georga si ťukal na čelo.

„Jo… a ti úplně nejnormálnější na to honění maj Andrease, co?“ udeřil zpátky na Gustava Georg a nejvíc pobaveně se ušklíbal. Gustav se v ten moment zasekl a raději mocně potáhl z cigarety. Tom jen nevěřícně vyvalil oči a prudce otočil hlavu na Gustava.

„Cože?“ vypravil ze sebe a nevěděl, jestli se má začít smát, nebo jen zůstat zírat s pusou dokořán. Gustav se rozhodně k žádné odpovědi neměl a Georg z něj měl o to větší srandu.

„Ty vole, co jste tam dělali? Ty jsi spal s Andreasem?“ Padala z Toma jedna otázka za druhou s pohledem zavrtaným do Gustava. Ten nahodil nejvíc zděšenej pohled a několikrát si poklepal dlaní o čelo

„Ses posral, ne? Nespal jsem s nim.“ Začal ihned oponovat Gustav.

„No ale stačilo málo. Vidim to tak na dva loky vodky navíc a nechal by ses ukecat.“ Začal se smát Georg. Měl ze svého kamaráda vážně srandu. Tom nestačil zírat.  

„Kurva, co jste tam dělali? To jste se tak zlynčovali?“ kouknul po Georgovi, jelikož mu bylo jasné, že z Gustava nic nedostane. Georg jenom mávl rukou, jako by nešlo o nic extra zajímavého

„No řekněme, že díky Andymu Gustav ví, jak má rád kuřbu.“ Ušklíbl se Georg a Toma málem porazilo. Teď nevěděl, jestli je větší hovado Gustav a nebo Andreas. Dobře… hovado bude Gustav. Andreas je kurva. Soudě podle jeho chování k Tomovi a teď téhle informace.

„Ježiš, vy jste kreténi.“ Zakroutil nevěřícně hlavou a dokouřil svoji cigaretu. Kouknul na čas na svém mobilu a uznal za vhodné trochu pohnout kostrou. Chtěl být u Billa co nejdřív.  

Simone chodila z práce až po šesté ale přeci jen… čím dřív bude u Billa, tím dýl s ním také bude. Tedy se Scottym, ale to pro Toma mohlo znamenat i nějaký ten čas v Billově společnosti. Na konci parku se s klukama jako obvykle rozloučil a vydal se svým směrem domů. Tak rychle doma asi ještě nebyl. Jen hodil tašku do kouta svého pokoje a chvatně vyběhl zase ven. Nejraději by celou štreku k Billovi doběhl, ale asi by na něj lidi koukali trochu zvláštně, že se vydal zaběhat si v riflích. Proto jen rapidně zrychlil krok. Trochu ho píchalo v boku a doháněl dech, když zvonil u Billových dveří. Hodnou chvíli se nic nedělo, až se Tom začínal obávat, že Bill není doma. Nebo že si to celé rozmyslel a neotvírá mu úmyslně. Ulevilo se mu, když uslyšel cvaknout zámek a ve dveřích se objevil jeho černovlasý anděl. Tom se neubránil tomu se na něj usmát, ale ani ho moc nepřekvapilo, že Bill mu úsměv neopětuje. Měl stejně kamenný výraz jako většinou.  

„Já jsem přišel pro Scottyho.“ Promluvil Tom, jelikož usoudil, že Bill by se k tomu neměl. A nic lepšího, než připomenout Billovi důvod návštěvy, ho nenapadlo.

„Já vim.“ Odpověděl stroze Bill a ustoupil kus od dveří, aby Tom mohl projít do chodby. Hned za ním zavřel a otočil se ke schodům. Jeho miláček opět zaujímal svou obvyklou pozici v Billově posteli a spal.

„Scotty!“ zavolal Bill a díval se k místu, kudy jeho pes přiběhne. Nečekal dlouho. Ozvalo se tlumené zašustění peřiny a vzápětí na to dopadání psích tlapek na schody. Scotty se poslušně posadil u Billových nohou a čekal. Billův obličej změnil výraz z nepřístupného na blažený. Kleknul si před svého mazlíčka a hladil jeho černou lesklou srst na hlavě. Dělával to vždycky. Vždycky když Scottyho pouštěl ven. Byl to už jeho loučící rituál, přestože věděl, že se mu Scotty vrátí. Pro Scottyho tohle bylo už také jasné gesto. S vrtěním ocasu důkladně olízal Billovu tvář a začal přešlapovat před dveřmi. Tom to celé sledoval jako omámený. Snad to ani pořádně nechápal. Jak moc silné pouto Bill má ke svému psovi. V Billových očích to nejspíš nebyl jen jeho pes. Byl něco nepostradatelného. Něco milujícího. Bill se postavil a otočil se znovu na Toma.  

„Není to potřeba, ale kdyby náhodou…“ Nahodil opět svůj typicky chladný výraz i hlas a podal Tomovi vodítko. Tom si ho převzal a zastrčil ho do kapsy u mikiny.

„Jak dlouho bývá venku?“ zeptal se Billa. Nevěděl, jestli je Bill zvyklý na nějaký pravidelný časový úsek a rozhodně si ho nechtěl rozházet jen tím, že by přišel třeba pozdě. Bill jen lehce pokrčil rameny.

„Řiď se podle Scottyho. Až zamíří domů, tak se vraťte.“ Naposledy pohladil Scottyho a otevřel dveře. Scotty okamžitě vyběhl ven a Tom vyšel za ním. Začal z toho být trochu nejistý. Bál se, aby ho Scotty poslouchal. Měl v paměti Billovy podmínky. Ale když zjistil, že na jeho zavolání ten čtyřnohý tvor slyší a poslouchá, ulevilo se mu. Pomalu se vydal i s ním ven. Ani se neotáčel. Byl přesvědčený o tom, že Bill už stejně dávno zavřel dveře. Mýlil se. Bill stál ve dveřích a sledoval Tomova vzdalující se záda. Ano Tomova. Nikdo by v jeho tváři a ani očích nedokázal vyčíst, na co myslí. Zdejší lidi by se asi ani raději neodvažovali. Na co by asi mohl myslet, když kouká na malého kluka. Billův dech byl až nepřirozeně klidný. Zavrtával se do látky Tomova trika a lehce přivřel oči. Připomínal mu to. To celé. To všechno, co se stalo, mu právě Tom připomínal. Byl skoro stejný jako Max. Měl stejný styl, v podstatě stejný věk… Lehce se kousal do rtu, když si v mysli vypočítával všechny podobnosti. Tiše vzdychnul a pomalu zavřel dveře. Zasedl za svůj počítač a raději se věnoval svojí práci.