Midnight Sun II 6.

autor: Bubbly

Černovlasý vampýr se na sebe díval do velkého zrcadla. Dlouhé vlasy mu padaly do obličeje a zakrývaly unavené a zoufalé oči. Rty měl popraskané a už si ani nepamatoval, kdy se naposledy usmál. Čistý alabastrový krk hyzdily jen dvě hluboké ranky s potrhanými okraji od Tomových zubů. Bill si přejel prsty po zranění a měl dojem, že znovu cítí tu bolest a tu neskonalou slast, když mu Tom krk potrhal.

Bill už nechtěl  čekat. Nechtěl se dívat, jak Massen dostává Toma pod svoji moc. Nedovolí mu, aby mu Toma vzal, obzvlášť ne potom, co se stalo v noci v jejich bývalém domově. Když ho Tom políbil, bylo to jako vrátit se zpátky do minulosti. Teď už si Bill byl jistý. Nemohl nechat Toma upadnout takhle na dno. A i když se mu to nebude líbit, Bill ho zachrání ze spárů Massena.

Potichu se vykradl z pokoje. Byl si skoro jistý, že jeho myšlenky vnímá Viktor a nehodlal mu dát jedinou záminku, aby ho vládce mohl zastavit. Obrnil svou mysl tlustou a neprostupnou zdí a vyrazil z Viktorova sídla. Když vyběhl ven do tmy, naposledy se otočil a zaváhal. Možná dělá chybu a možná se mu to vymstí, ale musel to zkusit. Teď si nemohl dovolit ustoupit vlastnímu svědomí. Zatřepal hlavou, aby přestal přemýšlet nad tím, co by kdyby a vyrazil za brány k Massenovu domu.

Tom procházel chodbami domu, vyhýbal se zvědavým pohledům ostatních vampýrů z Massenova klanu. Necítil se ve své kůži, nervózně se ošíval. Massen jeho myšlenkám nevěnoval tolik pozornosti, kolik by měl, byl tak opilý jeho krví, že ho nedokázal uhlídat na každém kroku. Proto byl teď Tom trochu zmatený tím, co se mu honilo hlavou. Poprvé uvnitř sebe pocítil odpor sebe samotného proti něčemu, co ho drželo v šachu.

Vyšel na terasu za domem. Zapálil si cigaretu a se zakloněnou hlavou vyfoukl nikotinový  kouř. Teď, když byl vampýr, nepřinášelo mu kouření takovou úlevu, jako když byl člověk. Opřel se o kovové zábradlí a sklopil hlavu. Snažil se vnímat jen ten nepokoj, který uvnitř něho panoval. Chvíli měl dojem, že má všechno, že je svobodný a volný, ale v následující chvíli si uvědomil, že mu něco schází. Jako kdyby kus jeho já scházel.

Najednou blízko sebe pocítil někoho cizího. Cizí myšlenky, cizí osoba. Prudce se otočil a překvapeně stanul tváří v tvář vlastnímu bratrovi. Jeho oči se zaleskly a horní ret mírně ohrnul. Přesto však nezavrčel a ani se po Billovi nevrhnul. „Tebe bych tu nečekal, Bille.“

„Ani já bych nečekal, že tohle udělám,“ odvětil mu Bill a zadíval se mu do očí. Před sebou měl jen jediný cíl. Pomocí vlastních myšlenek ovládnout Toma a dostat ho ze spáru Massena. Věděl, cítil, že teď má jednu jedinou šanci.

Tom mu pohled trpělivě  oplácel a vstřebával to, co sálalo z Billa. Byla to čistá síla, přesto však nebyla dost silná, aby ho mohla pohltit. Bill se soustředil, nevnímal nic jiného než Tomovy myšlenky a snažil se svojí silou naplnit i bratra, ale přesto, že nad ním Massen neměl plnou moc, byl dost silný, aby si ho udržel tam, kde ho udržet chtěl.  

„Ale, ale, ale,“ ozvalo se za Billovými zády. Ledově ostré zasmání až příliš známého hlasu. Bill cítil, jak ho uvnitř bodly nepříjemně vzpomínky. Pomalu se otočil a zůstat zírat do studených fialových očí Massena. Udělal krok dozadu a za ramena ho chytil Tom. Bill sebou jen poplašeně trhl, ale v návalu strachu se nevzmohl na jediný pohyb.

„Už jsem si myslel, že tě nikdy neuvidím, maličký,“ zavrněl Massen a přistoupil k němu.

Bill polkl. „Jsem tu jen na okamžik. Přišel jsem si pro něco, co ti nepatří.“ Byl překvapený, jak zní jeho hlas klidně a vyrovnaně. Strach s ním cloumal.

Massen se zasmál. „Máš  na mysli svého bratra? Tak to ne. Tom je můj.“

Bill se nakrčil a zavrčel, ale Tom ho nemilosrdně vzal za krkem a stiskl. Bill zakňučel a podlomily se pod ním kolena. Massen k němu přistoupil, vzal ho za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.

„Takže když už jsi tady, Bille, počkáš si tu na svého pána. Pochybuju, že bude rád, až zjistí, proč jsi sem přišel.“

„Viktor není jako ty,“ odsekl Bill a hned mu byla uštědřena bolestivá facka. Tom ho popadl nad loktem a odtáhl ho do domu. Do jediné místnosti, na kterou měl Bill nejméně příjemné vzpomínky…

Viktor seděl ve své  pracovně a četl si jednu ze starých knih v kožené vazbě, která ležela v knihovně. Isis, která se od něho málokdy hnula na velkou vzdálenost, seděla na pohovce a vypadala, že o něčem přemýšlí. Viktor zvedl oči od knihy a zadíval se na její tvář. Byla jako kdysi, když ji poznal. Bylo jí teprve patnáct, když z ní udělal dhampýrku. Mladá, zůstala na ulici a živila se prostitucí. Viktor jí svým způsobem zachránil život. Udělal z ní svoji ochránkyni a dal jí nový smysl života. Ale za tu dobu, co byla s ním, mu nikdy nezevšedněla její krása. Pleť měla s broskvovým nádechem, jasně zelené oči byly pořád přítomné a ve střehu, medové vlasy nosila z části uchycené sponou na temeni hlavy. Teď, když věděla, že ji Viktor sleduje, zvedla hlavu a podívala se mu do obličeje.  

„Co se ti honí hlavou, Isis?“

Pohodila rameny a zkřížila si nohy do tureckého sedu. „Myslím na Billa. Mám dojem, že jsem ho nikdy neviděla se usmát.“

Viktor odložil knihu vedle sebe na stůl. „Nemohla jsi vidět jeho smích. Trápí se.“

„Kvůli svému bratrovi?“ Isisina otázka zněla poněkud hloupě, ale Viktor se trpělivě usmál.

Přikývl. „Ano. Miluje ho, Isis. Je to něco jiného než obyčejná láska. A v našem světě to znamená mnohem víc! Je to mnohem silnější cit.“

„A ty také k někomu chováš takové city?“

Viktor mírně sklonil hlavu. Nikdy se s Isis takhle nebavil, protože ona nikdy takovéhle otázky neměla. Tohle bylo poprvé, co se zajímala jako lidská bytost. A možná proto se Viktorův pohled na ni tak změnil. Z vteřiny na vteřinu ji začal vnímat jinak, než by doopravdy měl.

„Pane?“ ozvala se potichu. Hlas měl jemný jako holubí peří.

„Isis, city jsou mocná zbraň, ale i slabina. Dhampýři jsou většinou proti téhle slabině, a zároveň zbrani odolní, ačkoliv jsou to stále lidé,“ obešel Viktor její odpověď.

Isis neklidně poposedla. „Myslíš, že nemám city?“

„Ne, má drahá. Myslím, že máš víc citu než kdokoliv jiný. Proto jsi pro mě někdy takovou záhadou.“

Dhampýrka zmlkla a znovu se položila do víru svých myšlenek, ačkoliv nepřestávala ostražitě vnímat dění kolem sebe. Viktor se sám pro sebe pousmál a dívku sledoval, když v tom ho zevnitř bodly Billovy vyděšené myšlenky. Prudce se postavil a chytil se za spánky. Isis okamžitě stála po jeho boku a dotýkala se jeho paže.

Jakmile Viktor poznal Billův strach, nepřemýšlel a vyběhl ze dveří s mladou dhampýrkou v zádech. Život svého mladého svěřence neměl zrovna ve svých rukách.

Bill se krčil vedle postele a zíral na Toma, který postával kousek od něho u vyhaslého krbu. Od té doby, co Bill tuhle strašnou místnost opustil, už v krbu nikdo oheň nezapálil. Nebyl důvod. A teď se tady černovlasý chlapec tiskne ke zdi a třese se hrůzou. Nikdy se sem nechtěl vracet. Ale sám si neuvědomil, že na poražení Massena potřebuje víc než jen pevnou vůli a ždibec odvahy.

Tom ho sledoval jiskřivýma očima. Nedíval se na něho ani naštvaně, ani sobecky, ani výhružně. Prostě ho jenom pozoroval a Bill měl pocit, že v jeho pohledu na chvíli zahlédl lítost. A možná ten okamžik mu vlil novou krev do žil a chlapec se odvážil vklouznout do jeho myšlenek i za cenu toho, že je s nimi možná bude sdílet Massen.

Vampýr poznal, o co se Bill snaží, a tak na něho zavrčel: „Nelez mi do hlavy, Bille!“

Ale Bill se nenechal odmítnout a podařilo se mu překonat tu křehkou bariréru v Tomových myšlenkách. A najednou sami sebe sdíleli navzájem.

„Tome,“ ozval se potichu Bill. Tom po něm střelil vražedným pohledem a Bill pokračoval. „Prosím, bojuj s tím. Kvůli mně.“

Tom hlasitě vydechl a sklopil hlavu. „O co ti jde? Mně už nemůžeš pomoct. Patřím Massenovi.“

„Tome, prosím!“ vydechl nahlas Bill. Jeho hlas zněl v Tomových myšlenkách zoufale a to zoufalství sdíleli oba dva, jako jedno tělo a jedna duše.

Možná to byla Billova prosba, možná Tomovo svědomí, ale vampýr opravdu uvažoval nad tím, jak sám sebe ochránit před Massenem. Přece jenom, když  v něm byla část jeho bratra, bylo mnohem jednoduší vnímat svět opravdovýma očima a ne očima někoho jiného.  

„Jak mi chceš pomoct?“ zeptal se a klekl si před Billa. Ten se přestal třást a narovnal se. Přesto nepřestával být ostražitý. Natáhl ruku a dotkl se Tomova čela.

„Tady. Když mě pustíš do svojí mysli a dovolíš mi tam být, pomůžu ti se bránit proti Massenovi. Ale musíš ty sám chtít. Až Massen znovu povolí a přestane se na tebe soustředit, otevři svoje myšlenky. Bude to pro mě jednodušší.“

„Nemáš dost síly, abys mi mohl pomoci se mu bránit,“ odvětil Tom.

Bill v něm zase viděl svého bratra a ne škodolibou krvelačnou bestii. Konečně to byl ten Tom, kterého znal. Massen ho zřejmě pořád neměl dost pod kontrolou. Pořád jím byl natolik opilý, že ho nedokázal ovládnout.

„Teď,“ zašeptal Bill.

Tom zavřel oči a jeho mysl se otevřela Billově náruči klidným myšlenek. A v ten okamžik, jako kdyby opravdu splynuli a patřili jenom sobě a nikomu jinému. Vzájemně pociťovali sílu i slabost toho druhého. Každou myšlenku a pocit sdíleli spolu. Zase byli jenom oni dva a svět kolem přestal existovat…