autor: Tomi & Ainikki
Zdravím vás všechny,
mám tu pro vás novou povídku a abych vás malinko uvedla do obrazu, tak vám na začátek prozradím pár informací, které byste měli vědět, než se pustíte do čtení, abyste pak nebyli zbytečně zmatení nebo překvapení. Povídku nepíšu sama, ale pustila jsem se do spoluautorství s Tomim. Co se týče nápadu na tuhle věc, tak vzešel od něj.
Příběh se odehrává v Japonsku okolo 17. století, ale není to něco, z čeho byste měli 100% vycházet, protože v povídce je sice pár okrajových detailů, které do té doby spadají, ale rozhodně se nejedná o historický román, kde bychom se striktně drželi všech faktů. Je to spíše fantazijní příběh, svým způsobem i trochu pohádkový, a objeví se tam nadpřirozené postavy a úkazy.
Kluci zde nevystupují jako dvojčata a jsou od sebe i pár let věkově. Tom se tu objeví v roli holandského stavitele lodí, který připlouvá do Japonska splnit zakázku, kterou si vyžádala tamní vláda, a Bill je pochopitelně domorodec, se kterým se tam potká.
Toť vše k úvodu a nám už nezbývá, než vám popřát příjemné čtení. Vaše Ainikki a Tomi
Stál jsem na palubě a díval se do uhýbajících vln. Zbývalo už jenom pár mil a já měl přistát v té nejpodivnější zemi, kterou lidská mysl byla schopná vytvořit. Nevěřil jsem autorům knížek. Vše si přibarvují a vymýšlejí nereálné příběhy k pobavení. Co když tam žijí nějací obři, nebo naopak trpaslíci? Je tohle opravdový konec světa? A kde je potom začátek? Trochu jsem se bál, ale zároveň se i těšil na neznámou krajinu a lidi.
Chtěl jsem začít nový život. Doma v Holandsku jsem se utápěl ve smutku a nezřízeně pil, abych zahnal žal po smrti mé milované ženy Saskie a naší malé dcerky. Obě zemřely na podivnou nemoc, již nikdo neuměl popsat. Hubly, toužily neustále po spánku, a pak Saskie začala kašlat krev. Nedalo se to zastavit. Den ze dne to bylo horší. Jako by je postihla nějaká divná kletba, nebo snad je chodil navštěvovat upír? Ne. Nejsem z těch, kteří by věřili legendám a pověrám. Jsem realistický a přímý člověk. Příčina musela být jiná, ale já už ji nikdy bohužel nevypátrám. Ani to není potřeba. Jejich život mi to stejně nevrátí.
V den pohřbu se mi zhroutil celý svět. Jindy modré nebe zčernalo a místo slunce v mém srdci začal vládnout měsíc. O malou Henrickiji jsem se staral dva měsíce a hodně mi pomáhala moje matka, než jsem to celé absolvoval znovu. Neustále se ptala, kde je máma. Byl jsem v rozpacích. Říct jí pravdu, nebo lhát? A pak si už nechtěla ani hrát. Jenom tiše zírala do zdi a nebo chtěla spát. Ráno jsem ji našel. Nehýbala se. Vypadala tak uboze, jako rozlámaná stará hračka. Jako by zestárla o tisíce let. Podivně vyhublá s namodralým obličejem. To byly mé noční můry, které mě neustále pronásledovaly. Pořád jsem před sebou viděl jejich tváře. Ani když jsem zavřel oči, tak to nepomáhalo. Byly pořád se mnou. Přítomné v mém rozbolavělém srdci.
Jako dar z nebes pro mě bylo, když jsem dostal tuhle pracovní nabídku. Postavit velké lodě, jako máme my, v tomhle zvláštním koutu země. Nebylo to ovšem jednoduché. Přítel Marcus van Eyck mě našel ležet pod stolem v jedné z nejlevnějších knajp. Nebyl jsem schopen slova. Jako boží hovádko jsem se válel v prachu a v slámě. Vytáhl mě zpod stolu a narval mi hlavu do škopku, ve kterém se právě umylo nádobí. Doteď vidím ušpiněnou tlustou Margot, jak se mi směje.
Z představ mě probraly příkazy kapitána lodi. Připravovali jsme se k zakotvení. Do přístavu jsme se museli dostat v menších loďkách, jinak by hrozilo, že ztroskotáme na skalách, které se skrývaly pod hladinou jako ostré zuby mořské příšery.
Byl jsem ohromen. Celou cestu jsem netrpěl žádnými projevy mořské nemoci. Ale z toho mumraje kolem mě se mi zatočila hlava. Tolik zvláštně oblečených lidí. Pestré barvy a zvláštní střihy jejich oblečení. Jako by měli dlouhou luxusní noční košili obtočenou v pase silným pruhem látky. Lépe bych to popsat nedokázal. Až později jsem se dozvěděl, že se tomu říká kimono. Nikdy jsem se s ničím moc nepáral ani se psaním. Za život jsem napsal pět dopisů, z toho tři mé ženě, ale to odbočuji ze svého vyprávění.
Zvláštní zvuky a vůně útočily na mé smysly. Točila se mi z toho všeho hlava. Ovšem tohle nebyl sen. Lidé se tísnili kolem nás. Snažili se nás dotknout. Tahali mě za dlouhé spletené vlasy. Připadal jsem si jako nějaké exotické zvířátko. Myslím, že i moji přátelé se necítili o nic lépe. Nějaká postavička se prodírala tím davem. Lidé jí uhýbali z cesty. Přede mnou stanula dívka krásnější než sen. Vypadala jako oživlá panenka a za ní další. Na rozdíl od té první vysoká a hubená, se zvláštně podmalovanýma očima. Za ruku vedla roztomilou holčičku, asi osmiletou.
Vzpomněl jsem si na Henrickiji a bojoval se slzami v očích. Proč jenom vzpomínky tak bolí? Proč už nedokážou spát tam někde hluboko? Něco si štěbetaly mezi sebou. Smály se. Dívčina v modrých šatech se mě dotkla. Zajímala se o moje několikadenní fousy a vlasy. Své dojmy neustále předávala ostatním. Asi jsem na ni neudělal dobrý dojem svým divokým zjevem. Na lodi se žilo ve stísněných podmínkách. Nemyslel jsem na to, kolikrát za měsíc jsem se koupal. Její sestra v červeném se na mě dívala vysloveně nepřátelsky. Její oči mě probodávaly. Ještěže pohledy nemohou vraždit. Byl bych stokrát mrtvý. Srandovně krčila nos. Odvrátil jsem pohled. Bylo mi to nepříjemné, a když jsem se znovu podíval před sebe, už tam nestály. Byli to úplně cizí lidé. Nebo snad představa? Sám jsem nevěděl, jestli se to opravdu stalo a nebo si se mnou zahrála má přetažená mysl? Jak rád jsem se z toho blázince vrátil zpět na poklidnou loď.
Ještě naposledy jsem se ohlédl po tom nevábném cizinci a nastoupil do císařské rikši tažené čtyřmi otroky. Nechápal jsem, jak jsem se mohl nechat umluvit k téhle projížďce do přístavu. Mé sestry byly ale tak nadšené pro tenhle malý výlet, že bylo těžké říct jim ne, když stály o moji společnost.
„Pojedeme zpátky.“ Vysvětlil jsem Amaye, která se nadechovala pravděpodobně k otázce, proč už jsem se usadil do vozu. Naštěstí se mě nesnažila přemlouvat. Věděla, že tady v přístavu to nemám příliš rád. Hemžila se tu spousta nemytých cizáků, byl tu ruch a vzduchem se šířil zápach z ryb a z mnoha jiného, o čemž jsem raději ani nechtěl vědět, co by mohlo být oním zdrojem těch nelibých arómat.
A obzvláště dnes tu bylo nezvykle živo. K nám nepřiplouvalo mnoho zahraničních lodí. Teď tu ale kotvily hned tři velké. Musely to být jedny z těch, které se vydávají na dlouhé dny až hluboko do oceánu. Japonsko nemělo takové lodě.
Amaya popadla naši malou sestřičku za ruku a pomohla jí nastoupit do rikši. Nakonec se i ona posadila vedle ní a mohlo se vyjet. Pár samurajů z císařské osobní stráže se seřadilo po stranách a otroci se s námi zvolna dali do pohybu. Sledoval jsem život obyčejných lidí, když jsme projížděli ulicemi města Edo*. Spousta obchodníků mělo pod okny své minky vystavené na malých pultech své zboží. Prodávali všechno možné od látek, ryb, keramiky, až po laciné cetky, kterými se ověšovaly ženy. Byly tu i stánky s občerstvením, kde bylo k dostání saké a nějaké rýžové placky.
Minka (lidová stavení) – tradiční dřevěné městské domy
Lidé, kteří zaregistrovali náš nevelký průvod, se zastavovali a drobnou úklonou nás zdravili. Yukiko jim nadšeně mávala a něco štěbetala. Nevnímal jsem ji. Stejně tak jako svou starší sestru. Byl jsem až přespříliš zaujatý svými vlastními myšlenkami. Po nějaké době i tohle hemžení utichlo. Dostali jsme se do klidnější části města, kde se již neobchodovalo. Ani lidí na ulici nebylo tolik. Nepřítomně jsem zíral na ubíhající dřevěné městské domy a přistihl se, že se ve vzpomínkách vracím k onomu muži z přístavu. Bezděčně jsem se otřásl hnusem. Byl špinavý, zarostlý, jeho divný šat neudržovaný a vlasy zacuchané do nehezkých pramenů. Nebyl nejmenší důvod věnovat mu svou jedinou, byť jen nepatrnou vzpomínku, přesto jsem si ho nedokázal vyhnat z hlavy. Možná ten způsob, jakým se zadíval on na mě, ty oči… Nevím.
Zadumanost nad onou osobou mě ale přešla v momentě, kdy jsem spatřil rýsující se věže císařského paláce. Tohle byl můj svět. Tam jsem se cítil dobře. Přepychové, udržované a pěstěné místo. Dnešní výlet mi bohatě stačil k tomu, abych se teď po delší dobu odsud nehnul, aniž bych si po tom tam venku snad jen na vteřinu zastesknul.
Na nádvoří jsem vystoupil a v doprovodu svých sester se vydal do trůnního sálu. V hloučcích tam postávalo pár výše postavených dvořanů a kolem místa císaře několik samurajů v elegantních kamišimech**.
Uprostřed nich on. Zatajil se mi dech tak jako vždy, když jsem ho spatřil. Nejvyšší šogún Japonska, a zároveň naprosto uhrančivá až mystická osoba. Vysoký, dlouhé, bílé, na dotek hedvábné vlasy, mu spadaly až na lopatky a vypadaly jako závoj z květů keře trifoliáty. A oči? Zelené, třpytící se jako smaragdy. Jeho pohled hypnotizoval. Jakmile se na vás zadíval, byli jste ztracení, plně polapení v jeho moci a já se jí nechával ochotně spoutávat. Byl opředený tajemstvími a kolovala o něm spousta báchorek. Některé z nich říkaly, že je nesmrtelný a jeho věk je daleko vyšší, než jakéhokoli jiného člověka, který momentálně dýchal a chodil po tomto světě. Jiní zase, že je čaroděj. Některé zacházely dokonce až tak daleko, že uváděly, že není ani člověk, ale Kicune – liška. Inteligentní tvor s magickými schopnostmi, který na sebe dokáže vzít lidskou podobu a jeho moc se rozrůstá s přibývajícím věkem.
Ne, že bych v něco z toho přímo věřil, ale na druhou stranu jsem to ani nezatracoval. Nijak hlouběji jsem se tím ale nezaobíral. Bylo mi vcelku jedno, v čem tkví jeho kouzlo a moc. Mně stačilo to, jak bravurně dokázal vést celé Japonsko, aniž by k tomu snad potřeboval mě, jakožto císaře. Tak mi to totiž plně vyhovovalo. Státní záležitosti mě příliš nezajímaly. On se o všechno postaral a já se mohl věnovat své zábavě. Jen občas si vyžádal moji přítomnost při nějakých oficiálních akcích, ale to bylo jen zřídkakdy.
Když si všiml, že už jsem se vrátil, opustil samuraje, se kterými o něčem rozmlouval, a přešel ke mně.
„Vítám vás, veličenstvo. Jaká byla vyjížďka?“ Ptal se zdvořile a já už se opět topil v jeho pohledu. Jen stěží jsem vnímal obsah jeho slov.
„Děkuji. Dobrá.“ Zmohl jsem se nakonec na odpověď. Podmanivě se usmál a kývl na srozuměnou.
„Na dnešní odpoledne máte krátký program,“ oznámil mi. „Nevím, jestli jsem se o tom již zmínil, ale zažádali jsme až daleké Holandsko, aby nám sem poslali nějakého svého mistra na stavbu zámořských lodí, protože ty, jak jistě víte, v našem loďstvu chybí. Dorazil včera i spolu s nějakými velvyslanci jejich vlády a pár obchodníky. Využili toho, že jsme jim vstřícně otevřeli brány našeho přístavu, a dorazilo jich více, než jsme očekávali, ale to se dalo předpokládat.“
Trochu jsem čekal, že bude vypadat rozzlobeně. Torio neměl rád, když věci nešly podle jeho příkazů a plánů, ale tohle mu, zdá se, skutečně nevadilo.
„Velvyslanci žádají o audienci u císaře. Přijde se představit i onen odborník na stavbu lodí. Udělil jsem jim ji a naplánoval ji na dnešní odpoledne. Byl bych tedy rád, abyste si šel trochu odpočinout a připravit se.“ Položil mi ruku na záda v důvěrném gestu a jemně mě nasměroval k mým komnatám. Ani nedodal otázku, zda-li souhlasím. Mně by to stejně ale ani nenapadlo. Bylo přirozené udělat, co žádal.
Pár hodin do audience se překulilo velmi rychle a já už jsem se usazoval v honosném císařském rouchu do čela síně. Zdobené mohutné dveře se otevřely a vešlo pár cizinců. Snažil jsem se držet kamennou tvář, jak mi předepisovala etiketa, nebylo to ale snadné. Vypadali legračně, a to jejich oblečení… Setkal jsem se již dříve s pár lidmi ze západu, ale nikdy jsem si nedokázal zvyknout na tu jejich módu. Nebylo to vůbec slušivé. A já měl rád, když člověka jeho šat zdobil. A pak můj zrak ulpěl na tom špinavci z dnešního rána. Nevypadal tak strašně. Na první pohled jsem ho nepoznal. Přesto to byl on, a i když se zřejmě umyl, pořád to nebylo nic, co by lichotilo mému oku. Udiveně jsem pozvedl obočí a můj údiv se prohloubil ještě více, když nám byli všichni představeni, a já se dověděl, že to on je ten mistr přes stavbu lodí. Neuvěřitelné. Dokonce mu bude poskytnuto bydlení v jednom z domů, který patřil do odlehlejší části areálu paláce, aby měl pohodlí a klid na přípravu plánu stavby. Svraštil jsem čelo. Automaticky jsem si totiž představil, jak do něj budu narážet při svých častých procházkách v zahradách. Vždyť on bude jen prachsprostě hyzdit tu nádheru.
Sotva jsem se vrátil na loď, vytáhl jsem ze svých věcí malé zrcadlo, které patřilo Saskii. Celou cestu zpátky jsem si říkal, že nemůžu vypadat tak hrozně. Nemohl jsem nějak přenést přes srdce ty tři chichotající se slečinky. Skoro jsem se lekl sám sebe. Vypadal jsem jako nějaký lesní muž. Hodně zanedbaný poustevník. Okamžitě jsem se rozhodl to změnit. Musím se vykoupat a trošku přistřihnout své vousy a vlasy. A to nejdůležitější byl výběr nějakého pěkného oblečení. Podařilo se mi uprosit kuchaře. Bez jeho pomoci bych to nezvládl. Uvařil mi tolik horké vody, že jsem s tím mohl vydrhnout nejenom sebe, ale i celou horní palubu.
Koupel mi udělala kupodivu docela dobře. Cítil jsem se skvěle. Sotva jsem se stačil do sucha utřít ručníkem, až jsem měl pěkně červenou kůži, a obléknout si volnou košili, ozvalo se tiché zaklepání. Aniž bych cokoliv řekl, do dveří vstoupil kapitán lodi.
„Mám pro tebe novinku, Thomasi.“ Mluvil vzrušeným hlasem.
„Dobrou nebo špatnou?“
„Pozvali nás k tomu jejich nejvyššímu dneska odpoledne. Nevím, jak se mu říká.“
„Ježíš. K císaři? To snad ne! Tak brzo?“
„Ježíše si nech od cesty, jsou to pohani. Asi nechtějí ztrácet čas. Když se jim nebude něco líbit, nejspíš nás pošlou zpátky. Tyhle divný šikmovoký lidi jsou hrozně nevyzpytatelný.“
Pokoušel jsem si přistřihnout vousy, ale klepala se mi tak ruka, že jsem zkracoval a zkracoval, až jsem je nakonec musel oholit. Najednou na mě vykoukla úplně jiná tvář. Vypadal jsem mladší. A ještě trošku vlasy. Některé prameny byly úplně vyšisované od sluníčka a měly bílou barvu. Slunce nad mořem je agresivnější než na pevnině. Nevypadal jsem špatně. Kdybych byl domýšlivý, pochválil bych sám sebe. Však já zdejším ženám ještě ukážu, kdo je to Thomas van Aachen.
Z toho setkání v paláci jsem byl rozpolcený. Na jednu stranu jsem se moc těšil. Bude to něco nového, ale na druhou… Co nás tam čeká? V mé zemi bych se k panovníkovi nikdy nedostal, ale tady? Určitě to bude nějaký ctihodný stařec. Za pár hodin se vše rozhodne. Začínal jsem být trošku nervózní. Ještě chybí, aby se mi začaly potit dlaně a nasadím tomu korunu.
Naše loďka, která čítala sedm lidí, konečně připlula ke břehu. Tady jsme museli přesednout do směšných vozítek. Bylo v nich protivné těsno a ke všemu horko k zalknutí. Připadal jsem si jako ryba v síti. Proplétali jsme se nejrůznějšími uličkami. Radši jsem se ven nedíval, nebo by se mi z toho všeho zamotala hlava. Slyšel jsem nejrůznější hlasy, křik a klení. Naštěstí jsem jim nerozuměl. Jejich řeč byla tak nezvučná a tvrdá. Nakonec mi to nedalo a já kousek odhrnul červenou záclonku. Přede mnou se rýsoval obrovský bílý hrad. Vypadal jako z nějaké fantaskní pohádky. Tak nereálný, jako by byl postavený ze samotných oblaků. Mé srdce obestřel strach. Strach ze setkání.
Sotva jsme vystoupili na nádvoří, objevil se u nás asi dvacetiletý mladík v nádherném šatu s dlouhými vlasy zamotanými v drdolu. Byl hezký na jejich poměry, ale co se mi na něm nelíbilo, byly jeho pichlavé oči. Nikdy se nedíval zpříma, jako by něco tajil, ale naštěstí mluvil docela obstojně naší řečí. Později jsem se dozvěděl, že umí i anglicky. Představil se jako Xaniro. Všechno nám ve zkratce vysvětlil, i to, jak musíme pokleknout před ztělesněním Boha na zemi.*** V tomhle byl náš svět jiný. My jsme sice měli vládce, ale nebyli to potomci nějakých divných božstev. Byli to lidé jako my, z masa a kostí, jen se uměli dobře narodit. Ovšem já jsem si nestěžoval, můj život mi plně vyhovoval.
Nestačil jsem ani vnímat jednoduchou nádheru kolem sebe. Vše bylo zvláštně prosté, a přitom tak elegantní a vytříbené. Oproti našemu stylu, kdy všechno mělo zakroucené nohy, tisíce kudrlinek, spousty plátkovaného zlata, umělé mramory a další příšernosti. Před námi šel Xaniro, a když odšoupl poslední velké dveře, strnul jsem v němém úžasu. V obrovském sále plném lidí seděla ona. Teda spíš on. Nenapadlo by mě, že ta vytáhlá holka z přístavu je císař Japonska. Měl na sobě červené hedvábí s nějakými zlatými vzory a dlouhé vlasy rozpuštěné. Padaly mu na ramena jako černý vodopád. Nikdy jsem neviděl tak dlouhé vlasy. Kdejaká žena od nás by mu mohla závidět. Měl jsem pocit, že končí snad až u jeho kotníků. Neuvěřitelné. Byl to pro mě šok. Nepokrytě jsem zíral, než nás Xaniro upozornil:
„Rychle, rychle musíte se uklonit.“
Trošku jsem sehnul hlavu a ostatní taky. Xaniro před ním klekl na kolena a čelem se pomalu dotkl rohože. Pomalým plížením, nebo jak nazvat ten jeho pohyb, se dostal do blízkosti trůnu. Nechápal jsem, jak je to možné. Nečekal jsem, že vládce takové země je stěží devatenáctileté dítě, které i když se snaží zachovávat dekorum, protivně se ušklíbá. Kdyby bylo po mém, dal bych mu pár na zadek.
O dva stupínky níž seděl velmi zvláštní muž. Přitahoval pohledy všech v místnosti. Byl dokonale krásný. Nikdy jsem neviděl tak bílé dlouhé vlasy a zelené sešikmené oči. Jako by byl schopný jediným pohledem zjistit, co se odehrává v hlubinách vaší duše. Přesto v jeho impozantním zjevu bylo něco démonického, něco podivně zničujícího. Chvíli se na něco ptal našeho společníka, než nám pokynul, abychom přišli blíž. Zajímal se o obchodníky, a pak přišla řeč na stavění lodí. Překvapilo mě, že budu bydlet v paláci. Ještě více mě překvapilo, že vše budu konzultovat s ním.
Audience byla u konce. Když jsem odcházel, všiml jsem si, že císař si hraje se svým dlouhým přepychovým rukávem. Jako by ho dění v místnosti nezajímalo.
______________________________
* Edo – dnešní Tokio
______________________________
* Edo – dnešní Tokio
** Kamišimo – oděv samuraje pro formální příležitosti a po dobu, kdy se nacházel na dvoře (sukňovité kalhoty a plášť s širokými křídlovými rameny)
***Izanagi je božstvo, jedna z ústředních postav japonské mytologie a šintoismu. Izanagi společně se svou sestrou, a zároveň družkou Izanami, byli podle tradičního podání pověřeni dokončit stvoření Země. Mimo jiné měli vytvořit i mnoho ostrovů jako Onogoro apod. Brzy začala Izanami čekat s Izanagim dítě. Když však porodila ohňového boha Kagu cučeho, spálilo ji to na popel a z popela povstali další kami (slovo se do cizích jazyků obvykle překládá jako Bůh nebo božstvo). Izanagi se poté vydal do podsvětí svou ženu hledat. Izanami našel, avšak kvůli pekelné nečistotě se spokojil pouze s tím, že ji naposledy uvidí, a vrátil se zpět na zem. Když se ve vodě omýval od pekelných splašků, z jeho levého oka se zrodila Amaterasu (nejdůležitější šintoické božstvo).
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
Já se zblázním, právě před chvíli jsem napsala vyčerpávající komentář u Ainikki k druhému dílu xD, to bude teda fuška komentovat všechno nadvakrát =)
Tohle je perfektní povídka od mých dvou oblíbených autorů, má originální námět a je skvěle napsaná, moc se mi líbí ♥
[1]: Jej, to zase nemusí být. Bohatě stačí, když to okomentuješ jednou a to buď tady nebo u mě, ale rozhodně se nemusíš za každou cenu honit na obouch místech. (Ovšem neříkám, že to nepotěší. 🙂 )
A pochopitelně moc dík za chválu, ta nám dělá radost vždycky. 🙂
wau…tak já mám teda otevřenou pusu…je to úžasný, krásně popsané místa, zajímavý děj…prostě tě to vtáhne do příběhu a hned tak nepustí!!! Moc se těším na další dílek, autorům dávám 1***
Juu…další dobrá povídka. Už se nemůžu dočkat na další díl, který si teda přečtu u tebe na blogu, poněvadž jsem strašně nedočkavá xD Viděla jsem obrázek a… ehm… cosi už vhápu, co bude v druhém díle a… mhmm… bude to zajímavé xD
Každopadně dobrý nápad. Bill jako císař Japonec a Tom Holanďan. Moc hezky napsáno 😉
🙂 těším se na další díly… taktéž moji dva oblíbení autoři. Zajímalo by mě: Anikki, podle místa děje a podle tvé přezdívky soudím, že jsi otaku. Je to tak nebo se pletu? 🙂 A jestli jo, jezdíš na nějaké otaku akce apod.? Např. Advík či Animefest? Omlouvám se, že se ptám na takové věci a nehodnotím povídku, jen mě to ale praštilo do očí.
Aj toto dielo od Teba ma očarilo už od prvej kapitoly, teda od Teba a Toma 🙂
Zvláštny kúzelný námet, božsky krásny Bill a sexi Tom 😀 Myslím, že to zhltnem jedným dychom.
Začíná to byt moc zajímavé.