autor: Sch-Rei & Antichrist Superstar
„Tome Kaulitzi, jste obviněn ze zabití své sestry Adriany a je na vás uvalena vazba 25let.“
Vynesl soudce svůj rozsudek a klepl kladívkem do stolu. V sále to zašumělo. Tomova matka se rozbrečela, jak nad ztrátou své malé holčičky, tak nad Tomovým rozsudkem.
!Tom!
Když mi řekli že půjdu sedět na 25 let, ani mě to nepřekvapilo. Byl jsem spíš rád, že mi nedali rovnou trest smrti. Vlastně ani nevím, proč takhle přemýšlím, když jsem svoji sestřičku nezabil. Já jsem ji měl rád. Miloval jsem ji, tak proč bych ji zabíjel. Nechápu tu porotu ani soudce. Neudělal jsem nic špatného. Vlastně ano, podle nich jsem zabil svou sestru.
Otočil jsem se na svou matku. Plakala. Chtěl jsem za ní jít, ale policie mě chytila.
„Já chci jít za mamkou,“ oznámil jsem jim. Moc je to nezajímalo, protože mě táhli pryč.
„Kruci, pusťte mě, chci se rozloučit s mamkou!“ zařval jsem jednomu do obličeje. Konečně se zastavili. Podívali se na soudce, který jim kývl na souhlas. Pustili mě a já se konečně mohl jít rozloučit. Rozběhl jsem se za ní, a objal. Máma pořád plakala, a já už jsem se taky skoro rozplakal. Měl jsem slzy v očích, když jsem si uvědomil, že vlastně mámu uvidím už jen přes sklo, které mezi námi bude, když mě dojde navštívit do vězení. Jestli vůbec dojde. Nedokážu si představit tak dlouhou dobu, v chladné, špinavé a temné cele, a že okolo mě budou jen nechutní pedofilové, vrazi a kdo ví co ještě! Nechci tam!
„Tome, hlavně se nám vrať!“ řekla máma, a políbila mě na čelo. Nestačil jsem jí odpovědět a už mě zase drželi, a vedli pryč. Pryč, do prázdné, temné a špinavé cely, kde mě čekají nejhorší léta mého života!
Policajti mě dotáhli až před soudní budovu, kde mě narvali do autobusu pro vězně. Bylo tam pár dalších. Měli nohy a ruce připoutané k sedačkám. Jeden z policajtů mě taky tak přivázal. Hrozně moc to bolelo. Doufal jsem, že tam už budeme. Pouta se mi zařezávala do nohou a rukou. Nechápal jsem, jak to ti ostatní mohou vydržet. Dva z nich si povídali, za co tu jsou.
Nevěnoval jsem tomu moc pozornost. Spíš jsem koukal ven z okna. Zaslechl jsem pouze něco o dvou vraždách a přepadení banky. Jeden z nich po mně hodil očkem.
„Ty vole, čum na něj. Není to ten, co zabil svou vlastní sestru?“ Super, už o mně věděj i tyhle. Chtělo se mi začít křičet, že jsem jí nezabil, ale copak by mi to k něčemu bylo…
„Hele, a víš, že je,“ odpověděl mu ten druhej. Otočil jsem se na ně a hodil po nich vražednej pohled. Jeden z nich se na mě hnusně zašklebil a dál už se o mně nebavili.
Do autobusu nastoupil ještě jeden. Na první pohled vypadal jako holka. Měl dlouhé černé vlasy a oči obtáhlé černou tužkou. S úžasem jsem na něj koukal, ale oslovit jsem si ho netroufal.
„Hej, kočko, můžu tě vojet?!“ zařval jeden zezadu. Ten kluk se na něj ani neotočil.
„Čiči, Čičičí. Už se na tebe těším,“ ozval se znovu. Čekal jsem, co ten kluk udělá. Tentokrát se otočil. Sjel ho pohledem od zdola nahoru.
„S ubožákama já nešukám,“ prsknul na něj a opět si hleděl svého.
!Bill!
Když jsem vešel do toho autobusu, všichni na mě koukali, jako kdybych byl nějaká děvka nebo co?! Ale jeden z nich byl jiný. Nevolal na mě žádné úchylné hlášky, jen mě pozoroval, přišlo mi, že se na mě i usmíval. Podle mě je to sympatický kluk! Co by někdo jako on mohl udělat špatného? Sedí tam tak nevině. No, ale vzhled většinou klame! Třeba je to nějaký nájemný vrah, nebo je tu třeba za to, co já!? Třeba se to časem dozvím. Doufám, že budu v jeho blízkosti, abych se o něm mohl více dozvědět. Posadil jsem se o dvě sedadla za něj, abych se na něj mohl dívat. Zezadu jsem stále slyšel ty odporný kecy!
Ach jo, já nikam nechci. Zas tak moc jsem toho neudělal. Prodával jsem drogy, jen jsem je měl na pár hodin u sebe, vždyť já nejsem žádný feťák! Bylo to krutý, ale neměl jsem moc peněz, a jinak to nešlo. Na žádnou práci mě nevzali. Nedokončil jsem ani první rok na střední, a v těch malých podnicích, kde jsem sháněl práci, mě nechtěli. No co? Základka. Tam už slyšíte to slovo ZÁKLAD! Mám aspoň to základní vzdělání, a to jim do nějakých malých obchůdků mohlo stačit! Ještě nastoupilo pár dalších vězňů, a autobus se rozjel. Asi v půlce cesty jsem usnul. Spal jsem po zbytek cesty, až mě probudil nějaký tvrdý mužský hlas, který mi oznámil že už jsme na místě.
!Tom!
Kruci, taky si musel sednout za mě. Chtěl jsem si ho aspoň trošku prohlédnou, ale co, na to budu mít v lochu času dost. Když kolem mě procházel, podíval se na mě. Musel jsem se usmát. Těšilo mě to. Doufám, že si spolu někdy popovídáme. Hodil by se mi alespoň jeden kámoš.
Zajímalo by mě, za co sem šel. Vypadá slušně. To nebude nic závažného. Ten bude za chvilku venku. Ne jako já. Až za 25 let. Zajímalo by mě, jak to tam vydržím. Třeba když se budu chovat slušně, tak mě pustěj o něco dřív, ale co 25 nebo 23 let. Vždyť to je v podstatě to samý.
Lidi vzadu si pořád něco šeptali.Nevěděl jsem o kom, ale měl jsem docela jistou představu. Párkrát jsem se na toho kluka za mnou otočil. Spal. Ani mě to nepřekvapuje. Mně ta cesta taky leze na nervy, ale spát se mi nechce. Určitě by se mi o ní zase zdálo, a to opravdu nechci. Zdávalo se mi o ní poslední dobou hodně často. Třeba jak jsme si hráli v parku a smáli se. Jenže pak přijde ta horší část, kdy se ze křoví vyřítí auto a sestřičku přejede. Tenhle sen se mi zdává často. Ani nevím, co znamená…
Vzpomněl jsem si na mámu. Jak to asi teď zvládá. Snad dobře. Je u ní teta a táta. Spolu to nějak zvládnou. Snad. Musí to zvládnou. Musím jí pak někdy zavolat. Doufám, že mi to ti magoři dovolej.
Vzpomněl jsem si na mámu. Jak to asi teď zvládá. Snad dobře. Je u ní teta a táta. Spolu to nějak zvládnou. Snad. Musí to zvládnou. Musím jí pak někdy zavolat. Doufám, že mi to ti magoři dovolej.
Ta sedačka začíná bejt pěkně nepohodlná. Mám z ní dřevěnej zadek. Trošku se na ní šoupnu.
Jedeme nějakým lesem. Ani nevím, kde to je, ale určitě někde nějaká pr- díra světa. Podél cesty byl železnej drát a na něm značky „Pozor bomby. Zakázaný prostor“ Super. Tak tam by šel jenom magor. Jeli jsme asi ještě půl hodiny kolem těch drátů, než jsme zastavili před bránou. „Státní věznice“ Stálo vedle na ceduli. Byla to velká budova. Kolem ní byl taky ten ostnatej drát a nějaký budovy se světlama.
„Tak, lidi, jsme tady,“ zahulákal na nás jeden z policajtů.
„To bych si bez tebe nevšimnul, dědku“ ozval se nějakej magor zezadu.
„Drž hubu, Thomsne. Na tvůj názor jsem se neptal,“ zařval na něj. Ten chlap zmlknul. Asi u něj má ten polda autoritu. Začal nám odemykat pouta a vodit ven.
„Hej, princezno, vstávej už jsme tady,“ uslyšel jsem strážníkův hlas u toho kluka za mnou. Asi se ještě neprobudil…
!Bill!
Autobus už byl skoro prázdný. Jen já tady spím jak debil! Toho magora, co mě budí, asi moc baví do mě žduchat.
„Au, to bolí.“ Písknu na něj, když do mě žduchne tak, že hlavou narazím o okno autobusu. Bez jediného slova mi odepne pouta na nohách, a vede mě z autobusu ven. Ty pouta na rukou mě tlačí, ale raději mlčím. Bojím se, že by mi nějak ublížil. Chci ho vidět! Toho kluka, co seděl v autobuse. Jaké měl oči? Modré? Ne, měl tmavší oči. Asi hnědé. Doufám, že ho zase co nejdříve potkám! Snad jsem se nečervenal nebo tak. To by byl trapas! Zasmál jsem se, sám nad sebou.
„Au, to bolí.“ Písknu na něj, když do mě žduchne tak, že hlavou narazím o okno autobusu. Bez jediného slova mi odepne pouta na nohách, a vede mě z autobusu ven. Ty pouta na rukou mě tlačí, ale raději mlčím. Bojím se, že by mi nějak ublížil. Chci ho vidět! Toho kluka, co seděl v autobuse. Jaké měl oči? Modré? Ne, měl tmavší oči. Asi hnědé. Doufám, že ho zase co nejdříve potkám! Snad jsem se nečervenal nebo tak. To by byl trapas! Zasmál jsem se, sám nad sebou.
Vedou mě po nějakém chodníčku, okolo jsou ploty, a na nich nějaké dráty. Je tady moc zima, třesou se mi kolena, ale to bude asi strachem. Chlap, co mě vede, otevřel velké, špinavé dveře, a přede mnou je temná chodba. Drží mě pěvně za loket, a táhne po té chodbě. Asi deset kroků jsme šli rovně, potom jsme zatočili na pravou stranu, a tam už bylo podobných chlápků jako je on asi šest. Za chvíli si už budu pěkně sedět za kovovými mřížemi, kde budu celé dva roky trčet. Snad ten kluk, co jsem ho viděl v autobuse bude v mé blízkosti. Aspoň bych si měl s kým povídat. Nevypadal jako zlý člověk. Určitě tady bude jen na chvíli, třeba je tady taky jen na dva roky jako já?! Nechci tady být sám. Dva roky samoty? To bych opravdu nepřežil.
Třeba, bychom se spolu mohli spřátelit? Nevšímal jsem si cesty, byl jsem uzavřený ve svých myšlenkách.“Sakra!“ Spadl jsem na zem. Zakopl jsem o něco. Všichni na mě hledí, jako bych udělal něco špatného. Někdo mě zase chytnul za loket, a prudce vytáhl nahoru. Bolelo mě to! Bylo mi k pláči, bylo mi jedno, že to všichni uvidí, nechal jsem své slané slzy, ať mi samovolně tancují po tvářích. Nepláči jen kvůli bolesti ruky, ale i srdce. Nechci tady zůstat už ani minutu! Chci zpátky, máma mě potřebuje. Máma má rakovinu plic a sestře bude teprve čtrnáct. Nezvládnou to samy. Táta od nás utekl, když mi bylo pět. Moc se o mámu i Jane bojím. Tak se jmenuje sestra. Došli jsme k dalším dveřím. Pomalu se otevřely, a tam bylo plno cel. Šli jsme k jednomu stolu, kde jsem se měl posadil. Posadil jsem se a čekal.
!Tom!
Z autobusu jsem vystoupil jako první. Ani nevím, jestli tam ten kluk ještě je. Otáčel jsme se po něm, ale nikde jsem ho neviděl. Asi šel s druhou skupinou… Polda nás vedl k nějakejm velkejm hnusnejm dveřím. Museli jsme před nimi zastavit. Jeden z nich je otevřel a rozkázal nám, ať jsem dovnitř. Vevnitř jsme se zase museli zastavit a počkat, než ty dveře zavřel. Šli jsme ještě dvě uličky, než jsme zatočili doleva.
„Tady si sundáte všechny věci, jako je: Mobil, peněženka, hodinky, pásek, náušnice, piercing,“ docela mě zamrazilo. To všechno jsem u sebe měl. Hlavně u toho piercu a náušnice. Nechtěl jsem, aby si to zarostlo. To fakt ne, ale zase jsem nechtěl dělat problémy.
Všechno až do posledního jsem dal do takovýho plastovýho košíku, nebo co to mělo bejt.
Jako košík to moc nevypadalo. Když jsme byly všichni hotovi, šlo se dál. Šlo se asi dalších 100 metrů, než nás zase zastavili. Tentokrát jsme vyfasovali vězeňský oblečení. Zrovna dvakrát to nevonělo. Dali nás do nějaký místnosti, ať se do toho převlíkneme. Moc se mi do toho nechtělo, ale když jsem musel, tak jsem musel.
„Čum na jeho prdýlku, do tý by se jebalo radost pohledět,“ ozvaly se za mnou hlasy. Dělal jsem, že je ignoruju, ale jejich pohledy na můj zadek mě sraly…
!Bill!
Proč jsem tam musel sedět? Všichni už byli někde pryč, a já jsem tam musel sedět jak debil! Konečně někdo otevřel dveře. Dovnitř přišel ten magor, co mě sem přitáhl.
„Proč tady musím sedět?“ Zeptal jsem se. Bylo mi divné, že jsem tady sám.
„Kdybs nechrápal, seš s ostatníma!“ Hm, s tím spaním to asi nebyl dobrej nápad. Hodil po mně nějaký starý oblečení, jestli se tomu tak dá říkat.
„Co to je?“ Nechápavě jsem se na něj podíval.
„To si okamžitě oblečeš! A pohni tou svou malou prdelkou, nebo ti jednu vrazím!“ Vrrr… Asi byl naštvanej.
„A-A sundáte mi ty pouta, prosím?“ Tento detail asi nedomyslel, debil! Jde ke mně, a odemkne mi pouta. Protáhl jsem si konečně ruce.
„Můžete se, prosím, otočit?“ Já vím, já vím… Je to trošku hloupé, se takhle zeptat, navíc když jsem ve vězení, ale nesnáším, když mě někdo očumuje!
„Ty si ještě stěžuješ? Drž hubu, a ať seš okamžitě převlíkej!“ Zařval na mě. Ale já se tady před ním nebudu převlíkat! Posadil se na židličku kousek od dveří, a projížděl mé tělo pohledem. Bylo to tak nepříjemné!
Konečně jsem nasáčkovaný v těch hadrech. Fůj! Smrdí to, a kouše mě to. Snad z toho nebudu mít vyrážku nebo něco! Zajímalo by mě, kdy to naposledy prali! Všechny věci jsem poskládal, a přehodil okolo pravé ruky.
Ten chlápek si stoupl, a šel ke mně. Nasadil mi zpátky pouta, a zase mě tak surově chytil za loket. Bolestí jsem trochu pípnul, ale jeho to ani trochu nezajímalo! Otevřel dveře. Prošli jsme skrz velká futra, a zase dveře zavřel.
„Proč jsem se nemohl převléct jinde?“ Nejevil žádný zájem o mou otázku. Protočil jsem oči v sloup, a můj pohled směřoval na mé boty. Šli jsme několik metrů, a viděl jsem na levé straně hlavní dveře. Myslel jsem, že půjdeme jimi, ale šli jsme rovně. Tady jsem byl donucen z kapes mého oblečení vyndat mobil, peněženku, a dokonce jsem si musel sundat piercing. Naštěstí mě nenutili si vyndat ten z jazyku. Dával jsem to do takového… Ehm, košíčku, kde jsem musel nechat i všechny řetízky, náramky atd. Šli jsme ještě kousek dál, a tam jsem měl nechat své oblečení. No, úžasný! Doufám, že se mi s tím nic nestane.
Přišel ještě někdo, kdo mi vzal pryč oblečení. Bál jsem se o svoje hadříky! To tričko jsem dostal od sestry na narozeniny. Zkusí si s ním něco udělat! Ten chlápek mě táhl dál. Nevnímal jsem cestu, nedíval jsem se, kudy jdu, jen jsem sledoval své nohy, a přemýšlel. Nedokážu si představit, být tady sám. Sestru by sem za mnou asi nepustili, a máma by tu cestu asi nezvládla. Nikoho víc už nemám. O přátele jsem přišel, když zjistili, že obchoduji s drogami. Proč já vždycky udělám nějakou hloupost? Tohle byla největší chyba mého života! Neměl jsem se toho hnusu radši ani dotknout!
„Tak, vítej doma!“ Zasmál se protivně ten chlápek a sundal mi pouta. Ble! To ani není možný, jakou celu mi vybrali! Doufám, že tady je i záchod. Jo, už ho vidím! Brrr… Bylo mi z toho špatně!
„Ten záchod je… žlutej normálně, že jo?“ Prosím, řekni jo, prosím řekni jo!!
„Si myslíš, že k nám přicupitá nějaká slečinka, a hned kvůli ní budeme dávat novej záchod? Ne, není… Snad ani nepamatuju na to, kdy byl bílej!“ Zase se tak hnusně zasmál. Pustil můj loket, a žduchl mě do cely. Spadl jsem na zem. Zamkl mě. Hned jsem se zvedl, a koukal jsem přes mříže. Aha, tak takový je to pocit, být za železnými mřížemi, třemi malými zdmi, špínou a tmou. Lehl jsem si na postel. Byla tvrdá, a povlečení mělo takový divný zápach. Chvíli jsem přemýšlel, ale potom jsem konečně zase usnul.
!Tom!
Jeden z těch magorů ke mně přišel a začal mi sahat na zadek. Okamžitě jsem se napřímil a jednu mu ubalil. Tohle si ke mně dovolovat nebude.
„Helemese, slečinka je nějaká ostrá,“ okomentoval to. Už teď se mi tady všichni hnusili a tohle… ehm… hovado tomu na morálce moc nepřidávalo.
„Naser si, kreténe,“ prsknul jsem po něm a navlíkl si tričko.
„No tak, kotě, nebuď hned tak zlej,“ uslyšel jsem jeho slizkej hlas u ucha. Hned mi po těle naskočila husí kůže. Chtěl jsem něco udělat, ale jeho ruce mě zastavily dřív, než jsem stihl nějak zareagovat.
„Copak, copak, kočičko, nemáš se jak bránit, viď? Oh jak smutné,“ začal se nechutně tlemit. Kdybych mohl, už by ležel na zemi a já bych ho mlátil hlava nehlava. Jenže jeho ruce držely ty mé zkroucené za zády. Neuvěřitelně to bolelo, ale nedával jsem to najevo. Snažil jsem se mu alespoň trochu vykroutit, ale dopomohl jsem si pouze k větší bolesti.
„Copak, copak, kočičko, nemáš se jak bránit, viď? Oh jak smutné,“ začal se nechutně tlemit. Kdybych mohl, už by ležel na zemi a já bych ho mlátil hlava nehlava. Jenže jeho ruce držely ty mé zkroucené za zády. Neuvěřitelně to bolelo, ale nedával jsem to najevo. Snažil jsem se mu alespoň trochu vykroutit, ale dopomohl jsem si pouze k větší bolesti.
„To ti nepomůže, kotě,“ šeptl a olízl mi ušlí lalůček. Kdybych mohl, tak z toho kreténa teď lítaj cucky. Omg, kam jsem se to jenom dostal. Už jsem myslel, že bude po mně. Naštěstí se vřítil do dveří polda.
„Thomsne, kurva, co jsem ti o tomhle říkal. NECH SI TO AŽ DO CELY!“ zařval na něj. Ten magor mě okamžitě pustil. Kdybych mohl, odpelášil bych od něj 50 km daleko, ale bohužel, tak velká ta místnost nebyla.
„Thomsne, kurva, co jsem ti o tomhle říkal. NECH SI TO AŽ DO CELY!“ zařval na něj. Ten magor mě okamžitě pustil. Kdybych mohl, odpelášil bych od něj 50 km daleko, ale bohužel, tak velká ta místnost nebyla.
„Tak jdeme, a ty hadry si vemte s sebou,“ zavelel znovu ten polda. Byl jsem rád. Okamžitě jsem i se svejma věcma vypadnul z místnosti. Doufám, že mě s ním nedají do cely. To bych se šel asi zabít.
Než nás konečně rozdělili do cely, ještě jsme museli odevzdat věci. Zase do těch „košíčků“, doufám, že mi s nima nic neudělaj. Ty hadry stály 20 táců. To byl zase jednou nápad si brát k soudu nejdražší věci, co mám doma. Ten Thomsn na mě pořád čuměl. Připadal jsem si jako nějaký ohromný lízátko a on že je moucha. Fuj, ale když to tak vezmu, ta moucha k němu sedí. Ne blbost. To jsem urazil mouchy. ON JE HORŠÍ!! Když jsme odevzdali věci, jeden z dozorců nás rozdělil na sudý a lichý. Byl jsem sudej. Takže jsem stál na pravý straně. Tím pádem budu mít celu na pravý straně. Super. Na pravý je to prej vždycky horší. Prošli jsem ještě dvěma dveřmi než nás začli rozdělovat do cel. Když jsme se zastavili u první, všechen strach z násilnění ze mě opadl.
„Thomsn a Dobrovský!“ zařval polda. Thomsn jen nesouhlasně zamručel a šel do cely.
Takhle to šlo dál, až jsem zůstal je já.
„Kaulitz tady!“ zařval na mě. „Máš celu sám, tak si to užij,“ zaksichtil se na mě, zamknul mě a odešel. Byl jsem rád, že jsem sám, ale radši bych byl s tím hezkým klukem. Ani nevím vlastně, kde je. Škoda. Lehl jsem si na postel. Byla tvrdá a hnusná. Holt si budu muset zvyknout.
autor: Sch-Rei & Antichrist Superstar
betaread: Janule
Oh nový tééma!!:-D moooc hezkéé!jsem zvědavá jak se jim bude vyvíjet život v cele!!!!:-)
To bude teda pěkně hnusné…už teď si dokážu živě představit, co si tam chudáci vytrpí…každopádně doufám, že to snad nebude tak horké, jak se zdá =) Uvidíme!
Wow..dost se mi to zamlouvá x)
No páni, nádherná povídka, doufám, že brzy bude pokráčko
wow!!…to je bezvasná povídka.hlavně Toma a Billa dej dohromady.:D teším se na další díl,už aby byl :DD
oh hezky xD uz se tesim na dalsi dil 🙂
Oooojojoj…Nemilé…ale docela mě zajimá co se bude dít dál 🙂 ….tak šup šup a další dílek 🙂