Najdu tvé srdce 30.

autor: Rachel

Ztichlou, dlouhou chodbou už  se asi posté roznesly pomalé kroky a černovlasý mladík si sám pro sebe povzdychl. Zorientovat se v tak velké škole, ve které navíc nikdy nebyl, pro něj znamenalo trošku problém. Nejistě přešlápnul na místě a dezorientovaně se rozhlédnul kolem sebe. Do oka mu padla postarší žena, kráčející ze schodů dolů na chodbu.  

„Promiňte prosím, nevíte, kde je tady ve škole keramická dílna? Děti by v ní měly mít dnes kroužek a já ji nemůžu nikde najít. Tady ve škole se zatím moc nevyznám,“ dodal a přistoupil blíže k dámě, která se na něj pousmála. Billovi hned došlo, že je to určitě jedna z učitelek.

„To je v pořádku. Půjdete po těchhle schodech nahoru a hned v prvním patře zabočíte doleva. Dílna je úplně na konci chodby,“ vysvětlila a se zájmem si mladíka prohlížela. Toho tu ještě nikdy neviděla a ani netušila, ke komu jej přiřadit. Bill si úlevně vydechl.

„Děkuji,“ poděkoval a s úsměvem zamířil ke schodům.  

Dnes měla Hailie hned po škole kroužek keramiky a jako každý týden, proto pro ni přišel později. I tak se mu však nechtělo sedět před školou a čekat, až kroužek skončí. Navíc v Hailiině škole ještě nikdy nebyl, proto se rozhodl, že se do ní podívá.

Procházel prázdnou, sluncem ozářenou chodbou, a už zdálky slyšel pištění a dětské hlásky, které se překřikovaly jeden přes druhého. Pousmál se, a když zahlédl na posledních dveřích štítek s názvem místnosti, kterou tak dlouho hledal, dlaní spočinul na bílé klice a pomalu za ni zatáhl.

Zvědavě nakoukl do nevelké místnůstky, ve které to bzučelo jako v úle a rozhlédl se po ní. Uvnitř bylo asi třicet dětí, včetně paní učitelky, která si právě něco psala za svým malým psacím stolem, až v rohu malé dílny. Uprostřed stál velký stůl a už z prvního pohledu šlo vidět, jak moc je zaneřáděný od keramické hlíny a všemožných rydel a špachtliček, kterých se tu povalovalo bezpočet. Nikomu tady to však nevadilo. Všechny děti stály kolem stolu a každý si na svém místečku tvořil z hlíny, co se mu jen zalíbilo. Všichni se dohromady smáli, povídali si a nebo na sebe pokřikovali. Vypadalo to, že se každý docela vyžívá patlat se ve vlhké hlíně a mít ji až za ušima.  

Billovy ruce pomalu pustily kliku a Bill bez sebemenšího zaváhání vklouznul dovnitř. Jeho rty rozjasnil milý úsměv, když po sotva několika vteřinách spatřil mezi šťastnými dětskými tvářemi tu známou, na kterou se teď zaměřil pohled jeho očí. Netrvalo dlouho a i Hailie si jej všimla. Párkrát nevěřícně zamrkala víčky s dlouhými řasami, jako by nechtěla uvěřit, že tu Bill skutečně je, nato se však rozzářila jako právě rozsvícený vánoční stromeček.

„Ahoj, Billi,“ vypískla svým vysokým hláskem a nadšeně usmívajícímu se Billovi zamávala přes hlavy všech svých kamarádů, stojíc na špičkách, aby ji Bill vůbec viděl.

Jeho úsměv se ještě rozšířil a Bill Hailii pozdrav oplatil. Přistoupil ode dveří blíž a lépe si ji prohlédl. Byla ještě sladší než obvykle. Vlásky měla pečlivě učesané v účesu, který mu dal dnes ráno pěkně zabrat, na sobě měla až po kolena dlouhé XXL tričko, které bezpochyby zdědila po svém tatínkovi, a na kterém byste ani po hodině hledání nenašli jediné čisté místečko. Její oči zářily dětským nadšením a v její tváři se zračila neobyčejná radost. Billovi její výraz na okamžik připomněl Toma. I když na něj Hailie ani trošku nebyla podobná, úsměvy měli oba naprosto totožné.

Bill se pousmál a v duchu pocítil, že se Tomovi splnilo jeho velké přání. Měl krásnou a šťastnou dcerku, takovou, jakou si ji vždycky přál.  

„Ahoj, princezno. Nechtělo se mi na tebe čekat venku, tak jsem se přišel podívat, co tvoříš,“ vysvětlil a přikleknul si k malé Hailii, jejíž tváře teď zalil ruměnec. Pousmála se a pootočila se k chlapci, asi stejně starému jako ona.

„Niky, tohle je Billi. Billi, tohle je Nick, o kterém jsem ti vyprávěla. Jsme teď kamarádi,“ špitla tiše a s nesmělým úsměvem zamrkala na Billa, přes jehož tvář teď přelétnul úsměv. Stačilo se jen zadívat na dvě děti před sebou a on poznal, že jeho nápad s Hailiiným účesem a oblečením měl na Nicka přeci jen nějaký účinek. Pousmál se a spiklenecky mrkl na Hailii.

„Rád tě poznávám, Niky,“ odvětil a podal ruku malému chlapci, který ji s úsměvem stiskl.

Hailie opět sevřela malou špachtličku ve svých dětských ručkách, které však už  dávno nenesly svou původní barvu. Teď byly až do posledního malého místečka upatlané a zašpiněné od vlhké a mokré hlíny, která na nich pomalu začínala zasychat, i přesto se však jejich majitelka uculovala, jako by se nic nestalo.

„Děláme s Nikym malého lvíčka, ale zatím máme jenom tělíčko. Ještě nám chybí  uši, oči, fousky, ocas a hříva. Můžeš nám pomoct, jestli chceš, Billi,“ dodala a už se prohrabovala v bedýnce plné rydel a špachtliček, hledajíc tak tu nejvhodnější pro Billa.

Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill rozhodně odložil svou kabelku někam za sebe. Zadíval se na tělo malého lva a nato si pečlivě ohrnul rukávy své modré kostkované košile, sundávajíc si z prstů všechny prstýnky.

„Tak dobře, jdeme na to,“ souhlasně kývnul hlavou a s úsměvem si vzal do prstů  první, menší kousek hlíny.  

Dětské ťapkavé krůčky zamířily po schodech dolů a děvčátko ospale zamžouralo do slabého osvětlení na jinak ztmavlé chodbě, které jí však silně razilo do ospalých očí. I přesto se však pevně držela zábradlí a druhou rukou si přidržovala dlouhou noční košilku, aby o ni nezakopla. Pomalými krůčky zamířila ke kuchyni a pootevřenými dveřmi, nahlížejíc dovnitř, tiše vyčkávala, až si jí černovlasý mladík chodící kolem kuchyňského stolu všimne.

Nemusela čekat dlouho. Billovy oči ji zachytily hned, když její ospalá tvářička zvědavě nakoukla do kuchyně a Bill k ní ihned zamířil.

„Copak, broučku?“ oslovil ji něžně a sehnul se k malému děvčátku, které  na něj upřelo svá velká kukadla. Bylo tady něco, kvůli čemu nemohlo usnout.

„Billi, kdy se tatínek půjde podívat na náš dáreček?“ špitla tiše, nato však ucítila na svých rtících Billův prst. Bill pohledem mrknul na nic netušícího Toma, stojícího u myčky k němu zády… a až  potom svůj pohled stočil k malé Hailii.

„Pšššt, tatínek o něm ještě neví,“ zašeptal s lehkým úsměvem a viděl, jak se Hailiiny oči potěšeně rozzářily.

„Aha,“ špitla a rychle vyběhla z kuchyně do svého pokoje, rovnou do postele.  

Billovu tvář rozjasnil úsměv a Bill se pomalu otočil od dveří. Jeho pohled okamžitě spočinul na jeho lásce, která teď, otočená k němu zády, něco šmudlila se špinavým nádobím. Bill se pousmál a pomalými krůčky přešel k vysokému mladíkovi. Zlehka položil svou teplou dlaň na jeho rameno a lehce jej po něm pohladil.

„Nemusíš to dělat. Já to uklidím,“ zašeptal a prsty lehce přejížděl po jeho rameni. Netrvalo dlouho a jeho oči se střetly s těmi oříškovými, které se na něj upřely. Tomovy rty rozjasnil lehký úsměv a Tom se otočil čelem k Billovi.

„Děkuju,“ zašeptal a utřel si dlaně do utěrky, odkládajíc ji někam do neznáma. Pousmál se a bříšky prstů pohladil pramínky Billových vlasů… jaké však bylo jeho překvapení, když v té uhlově černé nádheře narazil na něco tvrdého a šedého.

„Co to máš ve vlasech?“ zašeptal užasle a mírně svraštil čelo, jak si prohlížel to něco ve své dlani. Byl to malý, tvrdý kousek už suché hlíny, které měl Bill dnes už požehnaně. Netušil, jak se mu mohla dostat až do vlasů.

„Oh, t-to… Dnes jsem byl pro Hailii ve škole zrovna, když měla keramiku, no a… takhle nějak to dopadlo. Proto jsme taky došli tak pozdě, zdrželi jsme se v dílně, a pak jsme si ještě udělali procházku městem,“ vysvětlil jejich pozdní příchod a nato se zamyslel.  

Ještě Tomovi nedal svůj malý dáreček, který pro něj pracně a vlastnoručně vyrobil. Tolik se těšil na chvíli, až mu ho bude moci dát.

„Mám pro tebe překvapení,“ špitl tajemným hlasem a jeho tvář rozzářil úsměv, když  spatřil v Tomových očích jiskřičky zvědavosti – stejně  jako v těch Hailiiných.

„Vážně?“ vydechl tiše, čímž ještě rozšířil Billův úsměv na jeho rtech.

„Zavři oči,“ špitl nervózně, a když Tom uposlechl, prsty zalovil v kapse u svých volných tepláků. S jemným úsměvem vzal Tomovu dlaň do té své a vtiskl do ní malé, krásně červené, keramické srdíčko.

Tomova víčka se nepatrně zachvěla a Tom pomalu shlédnul ke své dlani. Užasle zamrkal a mírně pootevřel ústa.

„T-to… Bille…,“ vydechl překvapeně a ani se nesnažil poskládat jakoukoli větu. Předmět v jeho dlani, věnovaný od Billa, mu totiž sebral všechna slova, která byla v tuto chvíli úplně zbytečná. Bill se pousmál.

„Dělal jsem to dneska a úplně sám, nikdo mi nepomáhal,“ pochlubil se a pohledem opět utkvěl na malém srdíčku v Tomově dlani. Znamenalo pro něj víc, mnohem víc, než pouhý kousek vypálené  hlíny.

„To je pro tebe, z lásky,“ šeptl tiše a opatrně sevřel Tomovu dlaň se srdíčkem. Vůbec mu nevadilo, že si nad tou prací ušpinil ruce a téměř zničil své pěstěné nehty. Tom byl pro něj důležitější než cokoli jiného, na ničem mu nezáleželo víc než na něm. A on to pochopil.

„Děkuju, lásko,“ zašeptal a se srdíčkem v dlani se sklonil k Billovým rtům. Jen malou chviličku si vyměňovali malé, lehké polibky, než  se od sebe opět odpojili.  

„Jsi moc unavený?“ Billova otázka protrhla ticho mezi nimi a Bill vzhlédnul k potemnělým, mandlovým očím. Viděl, jak Tom mlčky přikývl a tiše vydechl.

„Měl by sis odpočinout, Tome, na chvilku vypnout,“ zašeptal starostlivě a sklopil svůj pohled někam dolů, zatímco se jeho paže ovíjely kolem Tomova krku. Cítil, jak Tomovy teplé dlaně zlehka pohladily jeho boky a tiše vydechl. Někdy měl pocit, že je toho na Toma opravdu moc… a rozhodně se nemýlil.

„Neboj se, ještě  zítra a celý víkend budu jen tvůj. Na práci se ani nepodívám, slibuju,“ pousmál se a něžně Billa pohladil ve vlasech, výčitkám ve svém hlasu však zabránit nedokázal. Trápilo jej, že přes týden spolu kvůli jeho práci trávili tak málo času – a právě proto mu chtěl tento víkend všechno vynahradit.

„Strašně moc se těším, až budeme zase spolu. Nemůžu se dočkat zítřka,“ dodal natěšeně a viděl, jak se Billovy oči rozzářily nad jeho slovy – stejně, jako ty jeho. Bill se pousmál.

„Já se taky těším a moc. Konečně uvidím vaši babičku a poznám ji osobně. Ale nejvíc se těším na tebe,“ zašeptal a na důkaz svých slov vtiskl malý polibek na Tomův krk, tulíc se k jeho hrudi.  

Ani nevnímal vteřiny a minuty, které strávil v jeho láskyplném objetí. Jeho víčka se zklížila rychle a nečekaně a svět kolem něj zahalila tma a závoj snů. Jeho tělo se náhle ocitlo v měkké, hřejivé náruči, zatímco jej dvě mužné paže odnášely někam do neznáma… až do jeho měkkých, bílých peřin. Cítil, jak mu plné rty se dvěma kovovými kuličkami vtiskly na spánek něžný polibek a mírně se ze spánku ošil. Přes jeho rty přelétnul lehký úsměv a Bill potěšeně schoval svou tvář do peřiny, přivírajíc víčka a vnímajíc tak lehkou, vznášející se vůni své lásky.