Lutte pour l’amour 36.

autor: Lady Kay

Asi usnul. Ani bych se nedivil, kdyby se to stalo. Celou dobu jen mlel a mlel, to jednoho unaví. Aspoň  jeden z nás může klidně a pokojně spát. Já tohle štěstí bohužel nemám, nemůžu zabrat. Kdykoli zavřu oči, začne můj mozek jak na potvoru pracovat a v mojí hlavě se střídá jedna černá myšlenka druhou. Po sáhodlouhém přemlouvání jsem souhlasil, že tu dnes přespím. Domníval jsem se, že budu-li s Billem, bude to lepší, než když jsem sám. Hm, bylo, dokud bráška nezmlkl. Když mi něco vyprávěl a viděl jsem, jak mu září oči, trošku jsem zapomněl, jaký zlo páchám. Teď je ticho a je to tu znovu! Ani Bill, tulící se k mému tělu, to nedokáže zmírnit.

Kéž by ty moje výčitky mohly jednou provždy zmizet! Bráška je šťastný, usmívá  se na svět jako sluníčko. S předešlým Billem se nedá srovnávat. Ten se přede mnou uzavíral do svého světa a odmítal mě k sobě pustit. Tenhle Bill je rád za každou vteřinu, kterou se mnou může strávit. Nedá mi to a stále musím přemýšlet nad tím, zda by se mi tohle povedlo jako Tomovi-bratrovi. Kdybych pro něj zůstal „jen“ bratrem a nikdy bych mu nenapovídal, jak neskutečně jej miluji, vpustil by mě i pak do svého světa? Tohle už se nikdy nedozvím. Můžu se jen domnívat a moje domněnka je ta, že tohoto bych jako „pouhopouhý“ sourozenec asi nedocílil. Možná by se se mnou Bill bavil, trávil se mnou čas, ale pořád by tam byla nějaká bariéra, bránící mi nakouknout do jeho nejhlubšího nitra. Ale tohle moje přesvědčování sebe samotného nic nezmění na tom, že jsem hnusnej lhář a podrazák. Vyčítat si to nepřestanu! 

Zvláštní… Bill mi už  jako dítě tvrdil, že na mně pozná všechno. Že vidí, když mě něco trápí a naopak, když jsem šťastný. Že nemusím mluvit a on přesto ví, co si myslím. Vždycky jsem se mu smál a argumentoval tím, že kdybych chtěl, tak by nic nepoznal. A hele, asi moje argumenty nebyly jen plácání…Nejhorší lež, které jsem se vůči němu mohl dopustit, neprokoukl. Buď jsem fakt tak dobrej herec, anebo je Bill až tak zaslepen láskou ke mně, že není schopen vidět, jak uměle všechno působí. Sice jsem měl asi před týdnem slabou chvilku, kdy jsem se dokonce modlil, aby to poznal, jenže pak se mě zmocnil panický strach, že by mě od sebe odehnal a navždy mě vyškrtl ze svého života. Nesmí na to přijít, teď už ne! Je pozdě, příliš pozdě…

Představu Billa, jenž  zjistil, co je jeho miláček ve skutečnosti zač, zažene „něco“, co se zničehonic stane. Jako blesk z čistého nebe. Cítím bratrovu dlaň, jak mě mazlivě hladí po hrudi a navzdory šoku, který prožívám, a ztuhnutí každého svalu v mém těle i nevyřčené prosby, aby nepokračoval, směřuje níže, poodhrne lem trika a… Bože, děkuji ti! K mojí úlevě se Bill spokojí s kůží na mém břichu.

„Tomi?“ zašeptá  do ticha pokoje. „Spíš?“

A teď babo raď. Mám promluvit, anebo předstírat, že spím? Rozhodnu se pro to první. Třeba mi Billovo žvatlání pomůže a zbaví aspoň na chvilku pocitu, že jsem parchant. Tedy aspoň doufám, že si hodlá jen povídat a nemá jiný záměr.

„Ne.“ Hlesnu a pohladím ho po vlasech. „Nemůžu spát…“ 

„Jak to? Tebe něco trápí?“ Bill je zvědavka a já jsem opět nedomyslel, že tímhle přiznáním sám sebe po chvilce donutím k další lži. Přece mu nemůžu vykládat, o čem jsem uvažoval.

„Ne, jen… Vstal jsem pozdě a teď nemůžu zabrat.“ Doufejme, že se s tímhle spokojí a nebude se v tom dál pitvat. Bill mlčí, jen se zhluboka nadechne a nato proplete naše prsty. Dělá to vždycky, když se mu k tomu naskytne možnost. Pak si je dlouhé minuty prohlíží a sám pro sebe se uculuje. Asi vím, co se mu honí hlavou…

Ač se snažím poslouchat Billa, který mi právě začal líčit svůj nápad na to, jak bychom mohli strávit léto, odbíhají mi myšlenky jiným směrem. Dík jeho prstům, které stále krouží na mém břiše, jsem nucen uvažovat, co bych dělal, kdyby najednou jeho ruka zmizela pod látkou mých boxerek. Představím si sám sebe, jak koktám a snažím se nějak vykroutit. Byla by blbost tvrdit mu, že na to nejsem připravený, a pochybuji, že by mi to Bill sežral. Není blbej a zná mě. A co si budu nalhávat, brácha sice nemá moc zkušeností, možná nemá vůbec žádné, ale bylo by bláhové se domnívat, že mu vydrží držení se za ruce napořád. Den ode dne se víc oťukává a já s rostoucími obavami očekávám chvíli, kdy se pokusí o něco víc.  

..::Bill::..  

„Tak co ty na to?“ zeptám se Toma a pohladím ho po hrudi. Nic. Žádná odpověď, jen ticho. Buď usnul, anebo se nad něčím zamyslel.

„Tome?“ zkusím do něj strčit, ne však moc silně, abych jej v případě, že opravdu spí, neprobudil.

„Co?“ Nad mojí  hlavou se ozve chraptící hlas. Hned další otázkou si ověřím, zda mě vůbec Tom poslouchal. Záhy se potvrdí to, co jsem si myslel. Nemá páru, o čem jsem celou dobu mluvil. Nic z mých plánů nepostřehl. Copak jsem si to vykládal pro sebe?

„S tebou mi bude krásně  kdekoli.“ Snaží se si mě udobřit jak slovy, tak hlazením po zádech. No, potrápil bych ho, mohl bych chvilku dělat uraženého, ale vezmu ho na milost. Za tu dobu, kdy musel skrývat svoje city, se natrápil až až. Vím, o čem mluvím… Jistě procházel podobným peklem jako já. I on zažíval dny, kdy měl dojem, že už to dál nepůjde a marně se snažil najít cestu ze všeho toho trápení. Zajímalo by mě, jestli i brečel. Vybavuji si jen několik okamžiků, kdy jsem mohl spatřit slzy v jeho očích.  

Mezi ně patří zážitek, když nám bylo asi sedm. Slítl z kola, byl celej odřenej a babička mu rány čistila kysličníkem. Řval jak pominutej. Ječel i předtím, než mu vůbec rány začala čistit. Kdybych mu to dneska připomněl, vztekal by se, že to není pravda. Ovšem nepamatuji se, že by někdy brečel kvůli nějaké holce. Kvůli zlomenému srdci nebo neopětované lásce se netrápil nikdy, alespoň co já vím.

Ke štěstí nás obou nakonec bráška východisko z celé situace našel. Svým přiznáním, ke kterému jsem se já celé roky neodhodlal, nás vlastně  oba zachránil. Obdivuji ho za tu odvahu. Nemohl vědět, že se zachovám takhle, a přesto to ze sebe dostal a ulevil tak své duši.

„Řekni si místo, vezmu tě kamkoli jen budeš chtít,“ zašeptá Tom a mně se vybaví den, kdy mi oznámil, že se mamka vrací a že odchází. I tehdy mi sliboval, že spolu budeme pořád a věčně společně budeme něco podnikat. Tehdy zůstalo jen u slibu, teď pevně věřím v to, že svoje sliby uskuteční. Nemám sebemenší důvod pochybovat.  

Tichounké pobrukování  mně dobře známé melodie, patřící mojí písničce, a pohupování Tomových paží, mě pomalinku uspává. Moje víčka jsou čím dál těžší, ale snažím se udržet se vzhůru. Žádný z mých snů nikdy nepředčí skutečnost. I kdybych snil o čemkoli, nikdy se pouhý sen nevyrovná pocitu, kdy cítím jeho ruce, vískající mě ve vlasech, nebo rty, které čas od času přitiskne na mé čelo. Můj boj se zdá být předem prohraný, únava je silnější…  

***  

„Bille, no tak, podívej se na mě.“ Zaprosí Tom a znovu mi zamává foťákem před obličejem. Blázen! Copak musí mít zaznamenanou každou vteřinu, co jsme spolu?

„Tahle je poslední, slibuji.“ Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale řekl bych, že to samé tvrdil o té předchozí a i o té před ní. Ale dobře, ať má radost. Podívám se na něj a pokusím se o úsměv, bráška zmáčkne spoušť a spokojeně se zazubí. Doufám, že konečně zastrčí foťák do kapsy a přestane mě s ním otravovat, ale mám smůlu. Tom si ke mně přidřepne a než stačím zaprotestovat, namíří na nás objektiv, přitiskne své rty na mou tvář a zvěční tenhle moment.

„Pako.“ Složím mu kompliment a s úlevou pozoruji, jak ten krám schovává do mikiny. Konečně!

„Taky tě zbožňuju. Kam teď?“ Ani nečeká na mou odpověď a tlačíc mě  před sebou, vyrazí kupředu. Pořád mu opakuji, že jsem samostatný a že mě nemusí vozit jako mimino, ale moje protesty jsou mi k ničemu. Tom je slyšet prostě nechce.  

„Co je?“ zeptám se, když se zastaví a sedne si na lavičku.

„Zůstaneme tady, je tu krásně.“

„Kecáš,“ nařknu ho se smíchem ze lži. Vsadím se, že je z toho procházení  se zmoženej. „Jen tě bolí nohy.“

„To není pravda.“ Uraženě odvrátí hlavu, jenže po chvilce mu začnou cukat koutky a oba se začneme smát.

„Je, jsi starej a nic nevydržíš.“

„Možná by ses divil.“ Tahle jediná věta, ať už byla myšlena jakkoli, způsobí,  že mi navzdory horku, které venku je, naskočí husí kůže a přeběhne mi mráz po zádech. O jeho výdrži v téhle oblasti nepochybuji ani v nejmenším a přiznám se, že už jsem nejednou zatoužil okusit ji na vlastní kůži. Nechápu Toma. Myslel jsem, že je člověkem, kterému nestačí jen hluboké pohledy do očí, držení za ruce, objímání a polibky. Kdykoli jsem vedle něj usínal, očekával jsem, že se o něco pokusí, ale nic. Pořád přemýšlím, čím to je. Jestli tím, že ač má mnoho zkušeností s holkama, tak s klukem nic neprožil, nebo jestli snad bere ohledy na mě a má strach, že by mě mohl nějak pohoršit, vylekat nebo tak. Tím by si hlavu lámat neměl. Několikrát mě napadlo, že bych převzal iniciativu. Stále váhám, zda udělat ten první krok, dík němuž bychom postoupili o kousínek dál, než kam jsme se zatím dostali, anebo nechat věcem volný průběh.  

„Co tak koukáš?“ Tom se stále směje a mně dojde, že jsem jaksi pozapomněl zavřít pusu. Přece mu to nebudu vyprávět teď a tady.

„Nic.“ Zatřepu hlavou, čímž zapříčiním, že se jeden pramen vlasů uvolní  a spadne mi do obličeje, když už se chystám zastrčit jej za ucho, Tom mě zarazí.

„Počkej,“ přidřepne si ke mně a dvěma prsty mi jej odstraní z obličeje. Hledím na jeho usměvavou tvář a opět se neubráním tomu, abych se jí  obdivoval, jako bych ji viděl poprvé. Znovu a znovu objevuji další její krásy a divím se, jak je možné, že jsem si jich nevšimnul dříve. Zvednu dlaň a pohladím jej. Úsměv, který se objeví vzápětí na plných rtech, které tak rád líbám a nikdy se jich nemůžu nabažit, vykouzlí úsměv i na těch mých. Tom splní moje nevyřčené přání, krátce přitiskne svá ústa na má a vstane.

„Půjdeme?“

„Starouš si už  odpočinul, co?“ Znovu si do něj rýpnu, tentokrát se ale nesměje. Okamžik se rozhlíží kolem, pak se jen ušklíbne a mlčky uchopí  rukojeť vozíku. Dokonce ani po pár minutách nemluví.  Že bych ho urazil?  

„Tommy, to byl vtip…“ otočím hlavou a můj zrak dopadne na Toma, kráčejícího s pohledem upřeným před sebe, kupředu. „Ty jsi naštvanej?“

„Co?“ Probere se ze svých úvah, a když si všimne mého výrazu, rychle dodá: „Vůbec ne. Proč bych měl?“

„Já nevím. Smál ses a pak si byl divnej…“

„Ale, na něco jsem si vzpomněl.“  

..::Tom::..  

Tohle město je neuvěřitelně  velký, je tu x míst, kam jít a my ji musíme potkat. Ještěže si jí Bill nevšimnul, teda doufám. Ale určitě by něco řekl. Do hajzlu! Tohle vidět neměla. I nadále měla věřit mojí povídačce o bratrském usmíření. Teď se musím k tomu všemu ještě postarat, aby se k Billovi nedostala. Vlastně by se ani setkat nemuseli, stačilo, kdyby mu zavolala. Brácha s ní nesmí ani mluvit. Musím mu ji nějak vyhnat z hlavy, musí na ni zapomenout. Což bude asi dost těžký, protože o ní pořád mluví. I když o ní nemele tak často jako předtím. Teď musím vymyslet něco, čím získám Billovu pozornost natolik, že nebude mít možnost přemýšlet nad ničím jiným a na svou kamarádku si ani nevzpomene. Jenže co?

Strčím Billovi do ruky zmrzlinu, o kterou tak škemral, a vydám se směrem domů. A je to tady! Pomalinku vytáhnu zvonící mobil. Violett.  

„Kdo to je?“ Nejzvědavější  člověk na světě se prostě nezapře. Bill totiž  okamžitě touží vědět, kdo mi volá. Hovor odmítnu, pro jistotu si vypnu i mobil a snažím se jej odbýt, že nikdo důležitý.

„Jestli je to nějaká  baba…“ 

„Ne, jeden kámoš. Zapomněl jsem, že po mně chtěl, abych mu něco sehnal.“

„Tak proč to nezvedneš?“ Ty jeho otázky mě přivedou do hrobu! Proč se nespokojí s tímhle a musí se vyptávat dál. Zřejmě se chce ujistit, že mu nekecám.

„Kvůli tobě. Jsi důležitější než kdokoli jinej a nechci, aby nás nikdo rušil.“ Tohle naštěstí zabere. Bill se spokojeně pousměje, dál už  nevyzvídá a věnuje se jen zmrzce.  

Proč musím věčně  něco řešit? Když jsem se po dlouhé době zbavil alespoň částečně pocitu, že jsem největší hajzl pod sluncem, objeví se něco dalšího. Wee to jen tak nenechá, bude se v tom pitvat. Myslím, že mě co nevidět poctí svou návštěvou. No, budu se modlit, aby šla nejprve za mnou a ne za Billem, aby mu vyzvonila, co jsem za parchanta. S tím, že mě seřve, že jsem idiot, počítám. Holt mi nezbývá nic jiného, než se jí pokusit nějak tohle vysvětlit. Pořád opakovala, jak jí na něm záleží, že chce, aby byl šťastnej. To teď je, tak snad to nechá plavat a pravdou mu nezbortí celý svět…