Znovu jsem našel východ slunce 2.

autor: Tomi & Ainikki

Usadil jsem se na lavičku v zahradě kousek od svých komnat a zadíval se na nedaleký nevelký bambusový háj. Uklidňovalo mě to, a především to postupně odnášelo všechny mé myšlenky, které se mě vytrvale držely celý zbytek dne od oné audience s Holanďany, a činily mě nezvykle roztěkaným a rozladěným. Netěšilo mě ani být v přítomnosti mých sester, a jediná osoba, která by mě dokázala rozptýlit, na mě prozatím neměla čas. Torio ještě vyřizoval nějaké státní záležitosti, proto jsem se rozhodl vyhledat klid v zahradách. Bylo to místo, které jsem skutečně zbožňoval. Sledoval jsem jemnou kadenci pohybu stvolů a větví při mírném vánku a tajil dech nad hrou světel a stínů, jež vytvářely paprsky zapadajícího slunce.

Rozjímal jsem a nechával svou mysl odpoutat se od všeho nepodstatného a zbytečně zatěžujícího. Možná na něm bylo cosi zajímavého, ale rozhodně to nebylo natolik silné, abych si tím nechával čeřit hladinu mého jinak vždy poklidného života. Nechtěl jsem nad ním už více uvažovat a jedině tady se mi podařilo zvolna zapomínat.

„To je pro vás, veličenstvo. Symbolizuje čistotu a krásu, přesto té vaší se nevyrovná.“ Sklopil jsem oči, abych se podíval, co svíral v ruce. Nádherný květ kosatce. Ale vždyť ty už odkvetly před dobrým měsícem. Kde jen tenhle mohl najít?

„Děkuji.“  Špitl jsem a přičichl k okvětním lístkům.

„Připozdívá se. Vrátíme se do paláce, ano?“ Tak jako to již dnes jednou udělal, položil mi ruku na záda mezi lopatky a jemným tlakem mě donutil rozejít se zpět k mým komnatám. Tentokrát ji ale dolů nesundal a nechal ji tam položenou celou zpáteční cestu. Ten dotek příjemně hladil a celého mě rozechvíval. Něco mi vyprávěl svým tichým, přesto pevným, a zároveň uklidňujícím hlasem, ale nebyl jsem si jistý, jestli líčil, jak daleko jsou dvorní švadleny se zhotovením mého nového oblečení, a nebo mi předříkával své nové verše, které jen a jen pro mě občas skládal. Já byl totiž schopný soustředit se pouze na jeho dlaň a představovat si, o kolik by to bylo intenzivnější, kdyby mezi ní a pokožkou mých zad nebyla látka mého vycházkového kimona.

Vešli jsme do pokoje. Musel tu být již přede mnou, protože celá  místnost byla provoněná nějakými aromatickými tyčinkami a prosvětlena pár lucerničkami, které plápolavě svítily v blízkosti mého lůžka. Odložil jsem si květinu na stolek pod oknem, pár kroky přešel k posteli a vyčkávavě se přes rameno ohlédl na Toria. Věděl jsem, co přijde, a nemohl jsem popřít, že jsem se těšil. Bylo to pro mě uvolnění a maximální potěšení. Můj šogún* přesně věděl, kde se mě dotknout, kde pohladit, abych vrněl blažeností.

Zezadu ke mně  přistoupil a nejdříve mi rozvázal pás, který  držel mé kimono, a pak mi ho zvolna stahoval z ramenou. Látka, jež se mi svezla po pažích a zádech, lehce zašimrala, a se šustěním dopadla na zem. Své ruce prostrčil pod mým podpaždím a v dlouhém líném tahu mě pohladil od klíční kosti přes hrudník, sjížděl po břichu až k podbřišku. Dál už ale neputoval a  otočil si mě čelem k sobě. Byl nahý stejně jako já. Netušil jsem, kdy se stačil svléknout, ale Torio měl spoustu takovýchto svých podivností a záhad. Dělalo ho to ještě o to víc přitažlivějšího pro mě. Nebylo důležité znát podstatu jeho skrytých tajemství. Důležité bylo, že tu byl vždy pro mě, ochraňující, moudrý, podpořivší a momentálně i naprosto tvrdý, připravený ponořit se do mého těla.  

Zrychlil se mi dech jen z toho pohledu do jeho klína a začal mě plíživě obklopovat našedlý opar podivného stavu změněné mysli, která mě uzamykala do naprosto jiného světa, kde jsem nebyl schopný vnímat téměř nic. Snad ani přímo mého společníka ne. Byla tu jen fyzická touha umocněná o jakýmsi způsobem omámené vědomí, ke kterému pronikaly jen požitky, které mi Torio při těchto našich chvílích způsoboval.

Posunkem ruky mi naznačil, abych se položil na lůžko a já  tak bez nejmenšího protestu učinil. Uvelebil jsem se na zádech a doširoka od sebe oddálil stehna. Zhluboka jsem nasál do plic vzduch a zavřel oči. Jakoby zdálky jsem vnímal, jak se po kolenou dostal až ke mně, a pak jsem ucítil pronikavé aróma vonného oleje, který při tom používal.  

Jeho ruce mě  chytly pod koleny, roztáhly mi a nadzvedly nohy ještě  o něco více, aby mohl co nejblíže ke mně. Vykřikl jsem, když  do mě proniknul. Prohnul jsem se v zádech, hlava se mi zabořila do polštáře a nehty jsem zatnul do podložky pod sebou. Pokud jsem do té doby byl schopný registrovat ještě něco jiného, nyní mě můj mléčně bělošedý mrak obklopil naplno a neprostupně. Sténal jsem jen v rytmu jeho přírazů, které mi neomylně vystřelovaly do celého těla impulzy rozkoše a mravenčily snad až v konečcích prstů.  

Kňučel jsem z toho, jak mučivě dlouho mi to dokázal dělat, aniž by mi dopřál uvolnění a pocit maximálního uspokojení z vyvrcholení. Slyšel jsem nakonec i sám sebe, jak zoufale prosím o víc a rychleji. Slitoval se a udělal, oč jsem ho žádal. Hltavě jsem lapal po vzduchu v posledním němém výkřiku, protože hlas mi zůstal uvězněný někde hluboko v hrdle. Skropil jsem svoje vlastní břicho a následně bylo vlhko i uvnitř mě. Fňuknul jsem, když opustil moje tělo. Uklidnilo mě ale jeho něžné pohlazení po linii lícní kosti.

„Přeji hezkou noc, veličenstvo.“ Zašeptal mi do ucha a jemně mi dýchnul do těch míst. Nesnažil jsem se cokoli odpovědět nebo snad alespoň otevřít oči. Přicházel ke mně spánek. Naposledy jsem věděl jen, jak mě přikryl dekou a slyšel jeho tiché vzdalující se kroky.

Nebylo mi z toho dobře, když  se cizí ruce dotýkaly mých věcí. Ani nevím, proč jsem vlastně souhlasil, že se přestěhuji do domku na okraji paláce. Také jsem nepochopil, proč mému dosavadnímu útočišti říkali domek. Na naše poměry by to byl totiž malý zámeček. Děsily mě ty dřevěné skřípající podlahy, všudypřítomná ostrá strohost, jako bych vstoupil do kláštera. Těšil jsem se na ty okamžiky, až s kapitánem a částí posádky vyrazím ven do zábavní čtvrti. Zajímaly mě místní vyhlášené krásky. Proč se jednou pořádně nepobavit? Neměl jsem chuť trávit večer koukáním do prázdna a nebo chozením po divné zahradě, kde stromy byly tak malé, a přitom vypadaly, že je jim pomalu sto let. Nechápal jsem, jak je to možné. Jako by bláznivý kouzelník zmenšil opravdovou krajinu. Ještě bych se mohl potkat s tím nepříjemným rozmazleným klukem a nebo s jeho bělovlasým nohsledem. Nikdy. Pod nohama se mi neustále motal Xaniro. Měl tisíce otázek. Dirigoval služebnictvo, co kam mají dát.

Když ruch utichl, Xaniro se posadil naproti mně a nalil mi čaj do směšně malého šálku bez ouška. Nikdy jsem neviděl tak odporně vymalovaný  hrnek. Vypadal tak staře a popraskaně. Trošku jsem se napil. Čaj chutnal nezvykle hořce. Vzpomněl jsem si na naše pitky na lodi. Zábava, smích, sem tak se někdo porval. Alkohol tekl proudem. Řešili jsme s kolika ženami se pomilujeme, až přistaneme na pevnině.

„A jak se vám tady libí? Asi je všechno pro vás nezvyklé?“

„Líbí se mi tu. Tolik barev, zajímaví lidé.“ Nikdy jsem si nepotrpěl na společenskou konverzaci. Nejradši bych mu řekl, aby vypadl. Byl milý takovým tím vlezlým způsobem. Lezl mi děsně na nervy. Ozvalo se hlasité křupnutí. Šálek mi praskl v rukou. Xaniro se ušklíbl a okamžitě nasadil svoji zdvořilou masku.

„Nic se nestalo. Byl to jenom Heianský šálek.“ Nechápal jsem, jak může mít kus nádobí tak divný název. Mávl rukou na služku. Okamžitě střepy uklidila a přinesla jiný. Po chvíli jsem se Xanira zbavil, když jsem se vymluvil na únavu. Nešel jsem si lehnout. Třídil jsem své věci a listiny. Hodně věcí zůstalo v bednách. Nebylo je kam dát. To samé i moje šatstvo. Už slyším kapitána, jak říká, že tenhle proklatej národ nemá ani skříně. Na zemi jedí, spí skoro jako zvířátka.  

Nedalo mi to a vylezl jsem ven. Šel jsem po směšně úzké cestičce. Uslyšel jsem kolem sebe zasvištění šípu. Lekl jsem se. Zabodl se do kůry jakéhosi javoru. Vrátil jsem se a silou ho vytrhl a pokračoval dál. Jsem tu pár hodin a už se mě někdo pokouší zabít. Došel jsem až na planinku, kde stálo několik mužů, a trefovali se do slaměných terčů. Mezi nimi jsem poznal Amayu, císařovu starší sestru. Vypadala jinak, když na sobě neměla zdobené dívčí šaty, ale místo toho mužský oděv. Na tuhle dámu bych si měl dávat pozor, ale přesto mi byla nějakým způsobem sympatická. Možná to byl způsob, jakým se na mě dívala. Dotkl jsem se čela a rychle zaplašil vzpomínku na Saskii. Žádná nemá její pohled, snad až na… Raději o něm nepřemýšlet. Něco se mi zdálo. Můj zrak se stočil ke skupince dívek. Smály se a dokonce bych si troufl říci, že mně. Etiketa jim nedovolovala ukazovat na mě. Amaya se otočila a zjistila moji přítomnost. Lehce pohodila hlavou. Vybídla mě, abych šel blíž.  

Cítil jsem se hloupě. Přesto jsem udělal pár kroků směrem k ní. Zjistil jsem podle modrého konce, že šíp je její. Ještě jich měla v zásobě tucet. Vrátil jsem jí ho. Na její tváři se objevil náznak úsměvu. Něco mi říkala. Nerozuměl jsem jí. Začínal jsem být nervózní. V tom se ozval hlas, na který jsem začínal být alergický.

„Nakonec jste překonal únavu? To je velice dobře, alespoň se s námi rozptýlíte.“ Půl metru ode mě stál Xaniro, nyní již v jiném kimonu. Nakonec jsme stříleli z luku celé odpoledne. Na začátku jsem se příliš nesoustředil. Moje šípy létaly všude okolo, jen ne do středu terče. Zvedl se vítr a její dlouhé černé vlasy se otřely o mou tvář. Byla tak blízko. Ucítil jsem zvláštní vůni. Trvalo to setinu sekundy a já byl jako omráčený. Po vzpomínce na moji ženu se mi vybavila tvář císaře. Už z tohohle šíleného světa začínám bláznit.

Seděl jsem naproti Amaye. Převlékla se do pohodlnějších šatů. Bohužel ten vlezlý  skřet byl s námi. Nedokázal jsem se ho zbavit. Vesele se usmíval a bylo na něm vidět, jak ho těší, když mi může škodit. Na malém stolku v miskách bylo podivné jídlo, jestli se to jídlem dalo nazvat. Rýži jsem poznal, ale kolem byly nějaké černé smotky. Vypadalo to naprosto nepoživatelně. To jsem to dopracoval, chtějí mě otrávit. Amaya vzala do svých štíhlých prstů barevné dlouhé tyčinky. Počínala si s nimi bravurně. Malá sousta donesla až do úst. To samé se nedalo říct o mně. Padalo mi to všude okolo. Položil jsem je. Nebudu nikomu pro smích. Podivné rolky jsem vzal do rukou a nacpal si je do úst. Měl jsem co dělat, abych sousto spolknul. Zvedl se mi žaludek. Rýže, syrová ryba a nějaká hnusná řasa. Nakonec jsem se ovládl a tahle odporná kombinace zmizela v mých útrobách.  

Xaniro se neúnavně vyptával na moje plány. Předstíral, že ho zajímá stavba lodí. Až  později jsem se dozvěděl, že je hlavním sekretářem Toria. Zoufale jsem toužil být s Amayou sám. Byla tak klidná. Její vyrovnanost se přenášela na mě. Nakonec mi štěstí přálo a zůstali jsme pár chvilek spolu, když pro Xanira přišel nějaký starší muž a odvedl si ho s sebou. O něčem se dohadovali a pak zmizeli ve spletité zeleni. Zvedli jsme se a šli opačnou cestou, kdyby ho náhodou napadlo, že se vrátí, tak aby nás nenašel. Po jeho společnosti jsme ani jeden z nás netoužil. Přešli jsme titěrný dřevěný most. Měl jsem strach, že se probořím. Mlčeli jsme a mně bylo dobře. Ani jsem si nevzpomněl na své předchozí plány.  

Naše večerní procházky se staly častější a častější. Rozuměli jsme si beze slov. Později mě napadla ta šílenost, naučit se jejich řeč.

Trávil jsem i o mnoho méně  času s mojí starší sestrou, se kterou jsem si obvykle velice rozuměl. Dokázali jsme spolu proklábosit hodiny, ale ona si v posledních měsících našla jinou společnost. Byl jsem z toho značně rozladěný a pohoršený, když jsem je poprvé viděl v odlehlejší části zahrady u malého jezírka, kam jsem obvykle chodil pozorovat červené koy-kapry**, jak se spolu snaží mluvit. Pamatuji si, že jsme se tenkrát i trochu pohádali. Nesouhlasil jsem s tím a nechápal to. Proč jen tomu špinavci věnovala tolik pozornosti? Nezasloužil si ji, ale sestra tvrdila, že je to to nejmenší, chovat se k němu mile a zdvořile, že se musí cítit osamělý a nesvůj v cizí zemi, kde se ani s nikým nedomluví. Bylo mi to jedno. Nezajímal jsem se o jeho pocity. Opovrhoval jsem jím a užíral se tím, že pro Amayu už nejsem na prvním místě. Nebo snad pro něj? Hloupé myšlenky!

I když  jsem reagoval nerudně při zmínce o něm, přesto sestře nedávno vyklouzlo, že se začal učit naši řeč. Ještě to scházelo. Za chvíli už nebudou mít jediný problém a nic jim nebude bránit v tom, aby to jejich štěbetání u jezírka trvalo od východu do západu slunka a mě si nikdo ani nevšimne. A povykování osmileté Yukiko mě nudilo. Občas jsem si s ní zahrál Go, ale ani to nemělo význam. Byla na tu hru ještě příliš malá, takže jí unikala některá pravidla, navíc jí totálně chyběl smysl pro strategii. Jen vždycky zaplnila téměř celé herní pole svými kameny a já už neměl možnost táhnout nikam jinam, a když jsem namítal, že takhle to správně není, trvala si na svém a malým prstíkem přisunovala další a další. Vzdal jsem to a nechal ji v péči jejích vychovatelů.

A pak přišla další nelibá  zpráva. Torio si musel zařídit něco v severní části země, a byl nucen odjet. Bohužel mi nebyl schopný říct, na jak dlouho se s ním budu muset rozloučit, jestli to budou dny, týdny, nebo dokonce měsíce. Prý to bylo ale neodkladné a vyžadovalo si to mocného šogúna osobně. Domníval jsem se tedy, že šlo o nějaké nepokoje. To byl ale pouze můj odhad a on mě skutečnými důvody své cesty nezatěžoval. A já se ani neptal.

„Děkuji.“ Uschoval jsem tu cennost do kapsičky, kterou jsem měl připevněnou na šatech, a naposledy k němu zvedl pohled. Jedním krokem zrušil mezeru mezi námi, krátce mě objal a hned na to se vyšvihl na svého koně a cválal ode mě pryč ke družině samurajů, která už čekala u brány připravena vyrazit.

Zvedl jsem ruku na poslední  pozdrav, ale on už se neotočil. Viděl jsem jen mizet jeho vlající  bílé vlasy z mého dohledu a pak se v mém nitru rozprostřelo pichlavé prázdno. Svěsil jsem hlavu mezi ramena, i když jsem byl jinak zvyklý nosit ji pyšně vztyčenou, a šouravým krokem jsem opouštěl nádvoří, hledajíc útočiště a samotu ve svých komnatách.

Otevřel jsem šoupací  dveře a málem šlápl na něco podivného. Na zemi jsem ležel já. Někdo si dal tu práci a ušil přesnou zmenšeninu mě. Loutka měla svázané ruce a nohy. Chtěl jsem ji vzít, ale rozmyslel jsem se. Nebylo mi z toho vůbec dobře. Zalezl jsem do domku zpátky. Kdo mě tak nenávidí, že mi usiluje o život? Nebo jak tohle poselství mám brát? Je to snad nějaká japonská výhrůžka? Nedalo mi to a znovu jsem otevřel. Zápraží bylo prázdné jenom zavěšená hračka z bambusu se komíhala ve větru a vydávala strašidelné zvuky. Mlčel jsem o svém nálezu. Neřekl jsem to ani Amaye a to jsem k ní měl každým dnem blíž a blíž. Naučil jsem se pár slov. Šlo to těžce. Poznával jsem jejich kulturu. Bylo pro mě nepochopitelné, že se myjí každý den, a když je velké horko, tak i několikrát denně. U nás se věřilo, že čím víc se myjeme, tím dřív si uženeme nějakou nemoc. To samé to bylo i s větráním místností. Pořád jsem nosil své oblečení. Do toho jejich by mě nikdo nedostal. Nebudu tu lítat v sukni jako nějaká ženská.  

Amaya byla opak svého bratra. Velice živá a všímavá. Zkoušeli jsme spolu bojovat s těmi jejich meči. Byly tak lehké, až jsem se bál, že ho zlomím, a přitom dokázaly tak přesně zasáhnout cíl. Vyzkoušel jsem ho na veliké žluté dýni. Ostří jí projelo jako po másle. Ani nebylo vidět kudy projelo. Jen horní půlka trošku nadskočila a dopadla zpět na místo. Byl to zvláštní systém seko-řezů. Nechápal jsem, jak se to mohla naučit, tak perfektně zacházet s mečem. Její cvičení, co mi předvedla, bylo dokonalé. Párkrát jsme narazili na císaře. Sotva nás uviděl, tak si buď obličej ukryl barevným rukávem, když neměl jinou možnost a musel kolem nás projít, a pokud to šlo, tak se rychle otočil a utekl jako malý kluk. Nechápal jsem to jeho jednání.

„Je smutný. Zůstal tu opuštěný.“ Vyrozuměl jsem z jejích slov. Asi to bylo kvůli tomu bělovlasému muži. Amaya poznala, že tomu nerozumím. Opravdu jsem nechápal tu jeho závislost na něm. Vždyť to není nikdo z rodiny. Ve zkratce mi vysvětlila, že onen muž jejímu bratrovi zachránil život, když mu bylo třináct a od té doby jsou spolu, a protože Torio odcestoval, Benjiro se trápí.  

„Bohužel se budeme muset na pár dní rozloučit.“ Řekla mi na závěr našeho setkání. „Musíme navštívit matku.“

______________________________________

** koy-kapr byl v Japonsku symbolem štěstí a blaženosti