Going Under 2.

autor: Sch-Rei & Antichrist Superstar

!Bill! 

Stojím na neznámém místě. Na obzoru není nic. Na zemi je plno listí a obloha je světle modrá, plná bílých mráčků. Rozhlížím se okolo sebe, ale nikde nikdo, nikde nic. Roztáhnu ruce, hlavu nasměruji na nebe a začnu se pomalu točit. Pořád zrychluji, až se mi zatočí hlava a já spadnu. Dopadl jsem na zem, do měkounkého, barevného listí, a necítím žádnou bolest. Cítím se tak volný! Položím se na listí a sleduji mraky. Vane lehounký vítr, který listí pomalu rozfoukává. Posadím se a v dálce vidím nějakou osobu. Přibližuje se. Zhoupnu se na nohy a běžím za tou osobou. Bude to nějaký kluk. Má kšiltovku, ze které mu vlají zlatavé dredy. Přibližuji se k němu, už mu vidím do tváře. Má dokonalou pleť bez jediné chyby. Na plném spodním rtu, má dvě stříbrné kuličky. Jeho čokoládově hnědé oči mě pozorují. Přibližuje se, pořád se přibližuje, až je těsně přede mnou. Naklání se ke mně. Tiskne své rty k mým. 

„Sakra!“ Probudil jsem se. Něco tam u záchodu pískalo. Otočil jsem se tam. „Aaaaaa!“ Začal jsem křičel a stoupnul jsem si na postel. Polštář na kterém jsem spal, jsem si přitiskl k sobě. 
„Co řveš, kurva?“ Přišel jeden z hlídačů. 
„T-tam, Tam je krysa!“ Vyděšeně jsem kmital pohledem od hnusné krysy k ještě hnusnějšímu hlídači. 
„No a co? Těch je tady plno… Zvykej si! A už neřvi!“ Otočil se a odešel. Řekl jsem si, že tu krysu vyženu polštářem. Slezl jsem nejistě z postele, a šel směrem k ní. Pozorovala mě, a cenila na mě ty své žluté zuby. Skousl jsem si spodní ret a ohnal jsem se po ní tím polštářem. Ta hnusná krysa skočila na ten polštář! Začal jsem řvát a pištět, utíkal jsem si sednout zpátky na postel. Stál jsem tam a křičel. Muselo to jít slyšet po celé věznici.  
„Neříkal jsem ti, abys nekřičel?“ Došel zase ten hlídač. Ukázal jsem na polštář. 
„K-krysa! O-ona mě chce zabít!“ Ta krysa zdrhla! Teď vypadám jak blázen. Ten hlídač se okamžitě začal smát, a odešel. Sesunul jsem se po stěně na postel. Začaly mi téct slzy.

!Tom!

Ležel jsem na posteli a už  jsem skoro spal, když jsem uslyšel o dvě cely dál křik. Docela mě to vylekalo. Znělo to jako ten kluk, co jsem ho viděl v autobuse, ale je dost možné, že se mi to jen zdálo. Vstal jsem a přešel k mřížím. Studily. Byl to hnusnej pocit. Viděl jsem nějakého dozorce, jak ,de k tý cele a řve na toho kluka. Moc jsem mu nerozuměl, ale zaslechl jsme slovo krysa a ať drží hubu. Hm, asi nějaká citlivka. Nekřikám, že já krysy nějak zvlášť miluju, ale zase mi nevaděj natolik, abych kvůli tomu musel vyvádět. Šel jsem si znova lehnout. Koukal jsem nahoru na strop. Byl nechutnej. Celej plesnivej, zelenej a vypadal, že za chvilku spadne. I když to ona celá tahle budova. Zavřel jsem oči a snažil jsem si vybavil toho kluka. Měl černý dlouhý vlasy a myslím, že i hnědé oči. Sám pro sebe jsem se usmál. To si ho teda moc nepamatuju, když mi na něm málem vypadly oči z důlků. Přes úsilné přemýšlení se mi podařilo usnout.  

„Tomí, pojď, půjdeme si hrát,“ smála se na mě Adri a natahovala ke mně svoje malé ručičky.

Chytil jsem ji a vyhoupl si ji na klín.

„Adri, víš, že nemůžeme, když je venku hnusně,“ cvrnknul jsem jí do nosu. Adri se na mě zamračila.

„Ale mně to doma nebaví!“ založila si ruce na prsa a tvářila se uraženě. Musel jsem se usmát. Byla děsně roztomilá. Rozcuchal jsem jí její světle hnědé vlásky a zasmál jsem se.

„Tak dobře, ale jenom na chvilku. Mohla bys nastydnout.“ Adri mi seskočila z klína a pelášila se oblíknout. Nestačil jsem se ani zvednout, když přilítla zpět oblečená.

„Tomi, tobě dneska všechno tak dlouho trvá,“ podotkla vážně.

„To protože jsem starej, víš,“ zasměji se. Adri se na mě podívá odzdola nahoru a odshora dolů.  

„Starej a tlustej,“ zhodnotí můj profil.

„Já ti dám tlustej, jen počkej, až tě chytnu,“ křiknu na ní a rozběhnu se. Adri se pohotově vyřítí ven z obýváku a vyřítí se domovníma dveřma ven. Ještě než za ní vyběhnu, tak si obuju boty a čapnu bundu. Vyběhnu za ní před dům.

„Nechytíš mě, nechytíš,“ šklebí se na ně ta malá potvora. Rozeběhnu se k ní, ale Adri se rozeběhne taky. Zastaví se na silnici.

„Adri, pojď pryč z tý silnice, něco tě zajede! Křiknu na ni a pomalu k ní jdu.

„Nene, nepůjdu, ty bys mě chytil“ vyplázne na mě Adri jazyk.

„Nechytil, takovej starej a tlustej dědek jako já, tě přece nemůže chytit,“ zasměji se. Ze zatáčky si všimnu vyjíždějícího auta. Než stihnu zareagovat, uslyším skřípání brzd, a pak jen Adrii křik.

S trhnutím se proberu.

„Adri,“ zašeptám. Opět se mi o ní zdálo.

Proč. Proč se mi o ní  musím pořád zdát. Vždyť už mě potrestali dost!

„Ach jo,“ povzdychnu si a opět si lehnu.

!Bill! 

Přemýšlel jsem asi dvě  hodiny nad životem, když mě z toho vyrušil tlak v podbřišku. Ach né, chce se mi na záchod. To bude horor! Vstal jsem z postele a mířil jsem si to k té věci. Chvíli jsem na ten takzvaný záchod zíral. To prkýnko je špinavý, a nikde tady nebyl toaletní papír. Řekl jsem si, že zavolám dozorce, aby mi ho přinesl. Přišel sem tedy k mřížím, a vystrčil jsem mezerou ruku ven.  
„Haló!“ Zakřičel jsem. Do minuty u mě byl hlídač. 
„Co zase kurva chceš? Viděl jsi Britney Spears?“ To se mi jako chtěl vysmát? 
„N-ne, ale potřeboval bych toaletní papír…“ Asi jsem se začervenal! Je to trapný! 
„Sakra, hele, na jak dlouho tady seš?“ Zašklebil se na mě. 
„N-na dva roky. Proč?“  
„Ty vole…“ Oči v sloup, a šel pro toaleťák. Doufám. 
Za chvíli byl zpět, a hodil po mě tu rulku s toaletním papírem. Spadla na zem. Na tu špinavou zem! No co, zvyknu si… Časem…  
Zvedl jsem toaletní papír, a začal jsem si obkládat záchodové prkýnko kusy papíru. Rozhlídl jsem se, nikde nikdo. Tak jsem si sundal kalhoty. Spadly na zem. Stál jsem tam jenom v boxerkách. V rychlosti jsem je sundal a hned jsem se posadil na ten papír. 

Tak, záchod jsem přežil, ale musím šetřit papír! Připadal jsem si tady děsně trapně a hnusně! Šel jsem si lehnout. Pořád jsem se převaloval, až jsem se dostal na zem. Ne, nespadl jsem z postele… Ta madrace držela jen tak tak na takovejch dřevěnejch nohách, a pod ní ještě byly prkna. No a? Mně se podařilo ty prkna nějak zlomit, a dopadnout na zem. 
„Do prdele! Ty prostě nemůžeš být chvíli v klidu, že?“ Zase doběhl ten hlídač. Byl pěkně nasranej. Stál tam před mřížemi a řval na mě.  
„Do prdele, co si s tím dělal? Na tom si pěkně budeš spát, dokud nevymyslíme, co s tebou! Asi tě k někomu přidělíme… A zkus to aspoň, do prdele, spravit! Seš takový nemehlo, vole!“ Pořád na mě řval, až zrudnul. Ups… To se stane, no… A nejsem tak otravnej! 

Nějak jsem to dal do pořádku. No, vypadala jako nová! Doufám, že bude držet. Zkusím to. 
Skousl jsem si spodní ret, zavřel oči, a pokusil se posadit na postel. 
„Kurva!“ Zařval jsem, když se ta postel znovu propadla.  
„Já na to seru! Budu spát na zemi, no! Fakt úžasný, první den, a už jsou se mnou problémy.“ Zabrumlal jsem si pro sebe. 
No nevadí, aspoň se nějak zabavím, když budu stěhovat tu madraci na druhou stranu cely.

!Tom!

Přemejšlím, jestli by mi ten magorskej dozorčí dovolil zavolat mámě, ale když ho tak vidim jak pořád šmajdá k tomu klukovi, tak se mi ho moc nechce otravovat. Opět jsem poslouchal jejich rozhovor a doufám, že ho přeřaděj ke mně, aspoň bych tady nebyl sám. I když takovou citlivku bych tady moc nechtěl. Ale zase lepší než nadrženej Thomsn. Docela lituju toho, co je s ním v cele. Ten už musím bejt vomrdanej. Docel mi ho je líto….ehm, ne, není! Naproti jsem zahlídnul hodiny. Je teprv 17:45 a večeře je až v 19:00. Taky nechápu, proč je až tak pozdě, když se to pak stejnak nedá žrát. Teda aspoň to tak ve filmech vypadalo. Ty jo, co si počnu bez mejch každodenních filmů. Jeden den; jeden film. Teď bude leda tak hovno. Se můžu koukat na záchod. Můj pohled na něj padnul. Ne, zas takový prase nejsem. Opět jsem se zadíval na hodiny. Vauu, už je 17:47. Ty brďo, to bych ani neřekl, že tolik času uběhlo. Hm, počkat… Řek!  

*o 15minut později*

Ležím na zádech. Nuda jako v pytli. Čekal jsem něco záživnějšího než tohle, ale budiž. Dokonce jsem si už spočítal všechny pihy na těle; kromě zad to je jasný. Mám jich 25.

NUDA!!  

*o dalších patnáct minut později*  

Momentálně ležím na břiše. Vzrušení. Ne, kecám, nuda. Asi začnu počítat mravence na zdi.

1,2,3… kurva, on se pohnul, to nemá cenu. Teď musim znova. 1,2,3,4… Nemám rád mravence; hejbou se!!  

*dalších patnáct minut později*

Sedím. Ležet je nuda. Spočítal jsem, kolik mám na cele mříží. 80. Dohromady. Je jich hodně. Zkoušel jsem nějakou protáhnout hlavu, ale málem mi tam zůstala. Ten dozorce mě za to málem roztrhnul. Pořád na mě řval, jak jsem vypatlanej. Asi jsem ho tim nasral, ale co jako, nemá tady bejt taková nuda!!!

!Bill!

Snažím se celou dobu hnout s tou madrací. Je tak těžká! Hej Rup! Sakra! Rup? To byl dobrej nápad! To znamená úplně pitomej! Roztrhl jsem tu látku na matračce a spadl jsem na zadek!

„Awiiiii!“ Zapištěl jsem, když jsem padal. Rychle jsem si zakryl pusu! Ale nebylo mi to k ničemu platné, protože už tady byl zase ten dozorce! Ach ne, zase problém! Já už toho mám dost! „Ty vole! Ty seš takový pako! Je něco, co si ještě neposral?“ Už nekřičel. Věděl, že to nemá cenu, protože by ještě asi pomohl k dalšímu průseru!

„Ehm… Záchod?“ Nevině se na něj usměju. Snad to pomůže!

„Bože… Víš co? Dneska to vydržíš, ale zítra tě dáme k někomu rozumnýmu, kdo na tebe dá pozor!“ Zase! Oči v sloup a odešel pryč. To mi ani nepomůže? No co, aspoň se pokusím to uklidit. Na madraci seru! Budu na ní spát, tak jak je tam daná. Za chvíli bude véča! Co za chvíli? Těžko… Ještě asi dvě hodiny. No, ale ani se na ni moc netěším. Těším! Vlastně těším. Bude tam ten kluk. Doufám… Sakra, proč jsem musel v tom autobuse usnout? Jsem mohl vědět, ve které cele je… Ach jo… Tomu se říká prostě smůla!  

Jé, mám nápad! Zkusím se rozhlídnout, po okolí. Ty mříže nejdou zas tak malý, hlavu bych tam strčil! Přicupital jsem nenápadně k mřížím. Moc to nejdřív nešlo, ale nakonec jsem tam tu hlavu narval. Hleděl jsem okolo sebe, a musel jsem se smát. Bylo to legrační! Teda až na to, že mé hlavě se nechtělo zpátky. Zkoušel jsem tou hlavou kroutit sem a tam, ale nepomohlo to.

„Pomoooc!“ Zakřičel jsem. Zase vyšel ten hlídač.

„Ty si ze mě už vážně děláš prdel, ne? Nejdřív imaginární krysa, pak toaleťák, pak postel, pak madrace a teď hlava mezi mřížemi? O co se snažíš? Že ty seš tady za debilitu?“ Začal na mě řvát. Odemkl ty mříže, a otevřel, i se mnou. Musel jsem za nimi cupitat. Nevím jak, ale nějak vydělal mou hlavu z těch mříží. Chytl mě za loket.

„Tak. Konec srandy, sám tam teda nebudeš!“ Táhl mě někam pryč. Zastavili jsme u cely, kde spal nějaký… Ach bože! To je on!

„Tak, a tady budeš!“ Ukázal na celu.

 „Dobře.“ Pěkně jsem se uculil. On pořád spal. Otevřel celu, a pustil mě dovnitř. Nechtěl jsem ho vzbudit, tak jsem si sedl na postel naproti. Teda, myslel jsem si, že si sednu, ale o něco jsem zakopnul a spadnul.

„Au!“ Zakřičel jsem. Ten dozorce zamykal zrovna celu.

„Chudák Kaulitz…“ Odsekl a šel pryč.

betaread: Janule