autor: Rachel
Velké, nebesky modré oči s dlouhými, panenkovskými řasami párkrát zamrkaly a děvčátko se pozorně zadívalo na velkou, zavřenou krabici, kterou právě svíralo v rukách. Nadzvedlo si ji výš k obličeji a zvědavě nakouklo dovnitř několika malými dírkami, které do ní pracně udělalo. Malá krabici sevřela ještě pevněji, a jakmile jí bylo odpovědí jakési tiché zaškrábání, zvědavě k ní přiložila ucho, tiše naslouchajíc.
„Hailie?! Co to tam děláš?“ hlasitý mužský hlas se dolinul k jejím uším a Hailie sebou polekaně trhla. Nervózně přešlápla na místě a očima vyhledala svého tatínka, který k ní právě zamířil od domovních dveří a měřil si ji více než tázavým pohledem.
„Nic, tatínku,“ špitla a nevinně zamrkala víčky s dlouhými řasami. Nervózně si skousla ret a rychle položila krabici do nejzadnější části velkého kufru jejich auta, aby její odpověď zněla co nejvěrohodněji. Tom však jen potřásl hlavou a rychle v kapsách hledal klíče od auta, jdouc až k Hailii.
„Pospěš si, nebo k babičce přijedeme pozdě,“ poznamenal a ve spěchu kufr zavřel, aniž by se do něj vůbec podíval.
Hailie uposlechla a s úsměvem odcupitala k zadním dveřím. Netrvalo dlouho a ona se pohodlně uvelebila na své zadní sedadlo a přivřela víčka. Než Tom s Billem vůbec nastoupili, už dávno její střapatá hlavinka klimbala v polospánku a její spící, andělská tvářička vyvolala na tvářích obou milý úsměv. Nahnuli se k sobě a dlouze, procítěně se políbili. Naposled se na sebe usmáli a pečlivě si uvázali pásy, ještě než Tom nastartoval. Čekala je velmi dlouhá cesta.
Teplé sluneční paprsky odrážely své teplo a jas a míhaly se Billovi před očima, stejně jako všechna místa, kterými projížděli. Černovlásek zvědavě vyhlížel z okénka velké, nablýskané Audi a ani na okamžik nespustil pohled ze všeho kolem. Na této straně ještě nikdy nebyl, Magdeburg ani žádné jiné místo poblíž ještě nikdy nenavštívil, přesto se však velmi těšil. Pohledem bloudil po všem, kolem čeho projížděli, a netrpělivě vyhlížel malý domek Tomovy mamky, o kterém mu Hailie včera se zaujetím vyprávěla. Město a moderní vysoké domy a budovy rychle mizely a měnily se v malé vesničky, které se ztrácely v jasně zelených loukách a polích.
Tomovy dlaně otočily volantem a na Tomově tváři se rozlil úsměv. Pomalu zabočil hned do první ulice a po chvilce pomalé jízdy zastavil před domkem s malou předzahrádkou, plnou pestrobarevných květin.
„Tak… jsme tady,“ oznámil s úsměvem a probudil tak nejen Hailii, podřimující na zadním sedadle… ale také černovlasého chlapce, který sebou mírně trhl a odvrátil svůj pohled od okna.
Jeho očím se naskytl malý, až roztomilý domeček s několika záhonky, plnými květin a malým, dřevěným plotem, který se rozprostíral kolem. Pomalu vystoupil z auta a zhluboka se nadechl čerstvého, letního vzduchu, rozhlížejíc se kolem. Tohle se vůbec nedalo srovnávat s Berlínem a ani ničím jiným. Ticho, klid a pohoda, která tu převládala, působila na užaslého Billa úplně jinak, než zmatek, hluk a zkažený vzduch velkoměsta. Přibouchl dveře a překvapeně zamrkal na všechny ty malé domečky a na blankytně modré nebe nad sebou. Měl pocit, že se právě dostal do té nejkrásnější pohádky.
Domovní dveře tiše cvakly a pootevřely se přímo rychlostí blesku. Všechny tři z jejich rozjímání vyrušily rychlé kroky a nadšený hlas, který se v jednom okamžiku dolinul až k nim. Vysoká, starší paní se zářivě usmála a klekla si, otevírajíc svou náruč malému děvčátku, které se k ní se zvonivým smíchem rozběhlo.
„Ahoj, holčičko, konečně jsi tady! Mně se tak moc stýskalo,“ Simonina víčka se přivřela a Simone s úsměvem sevřela malé, dětské tělíčko ve své náruči. Láskyplně vtiskla několik malých polibků do zlatavých vlásků a její šťastná tvář se ještě více rozzářila, když ucítila dvě dětské paže, které ji pevně objaly.
„Mně se po tobě taky moc stýskalo, babičko,“ špitla Hailie a více se ke své milované babičce přitulila. Její dětská dušička byla blahem bez sebe, že je tu.
Přes Simoniny rty přelétnul úsměv a Simone se po chviličce od své vnučky odpojila. Dlaní pohladila Hailiinu tvář a pomalu vzhlédla ke svému synovi, v jehož pohledu se teď odráželo neskutečné štěstí a láska. Pousmála se a s dlaní v té Hailiině k němu pomalu popošla.
„Ahoj, Tome,“ pozdravila jej tiše a v okamžiku jí byl odpovědí pozdrav a zářivý úsměv z Tomovy strany. Zadívala se do jeho rozzářených oříškových očí, tolik podobných těm svým, a usmála se, když ucítila na tváři malý polibek. Za tu krátkou dobu, co se neviděli, se její syn vůbec nezměnil. Pořád to byl její Tom.
„Mami, dovol, abych ti někoho představil,“ Tomova slova přerušila ticho mezi nimi a Tom Simone vytrhl z jejích vzpomínek. Pousmál se… a otočil se na černovlasého chlapce, který teď popošel blíž.
„Tohle je Bill. Stará se o Hailii, o náš dům, pracuje u nás a pomáhá nám,“ vysvětlil a s úsměvem zaznamenal, jak Simone k Billovi vztáhla ruku.
„Ahoj, Bille, já jsem Simone. Moc mě těší, že tě konečně poznávám,“ odvětila a s úsměvem stiskla Billovu dlaň v té své… stejně, jako Bill tu její.
„Mě taky moc těší, že vás poznávám,“ oplatil jí úsměv a hodil očko po Tomovi. Nečekal, že by k němu mohla být paní Kaulitzová tolik vstřícná, spíše se jejich prvního setkání obával. Stačil však jediný srdečný úsměv z její strany a veškerá jeho nervozita z něj nadobro opadla.
„Tak, půjdeme dovnitř, nebudeme tu přeci postávat na ulici,“ rozhodla Simone, a zatímco se Hailie s Tomem rozběhli k autu pro maličkosti, které jí přivezli jako pozornost, ona společně s Billem zamířila do domu.
„Babičko, mám pro tebe dárek,“ Hailiin nadšený hlásek se roznesl ztichlým domem jako ozvěna a Hailie v patách se svým tatínkem zamířila k Simone do kuchyně, která si právě zaujatě povídala s Billem o umění, které měla v podobě mnoha slavných obrazů vystaveno po celém obýváku. Zvědavě zamrkala a pohledem spočinula na malé Hailii.
„Vážně?“ zašeptala nevěřícně a přidřepla si k Hailii, odpovědí jí však byla velká krabice s mnoha malými dírkami a škvírami… a něčím šramotícím vevnitř.
„Otevři to,“ Hailiina očka spočinula na krabici a Hailie několikrát zamrkala, vybízejíc tak Simone k činnosti. Ještě stačila hodit očkem po Billovi a přešťastně se usmát… než se jí k uším dolinul babiččin hlasitý výkřik.
Simone polekaně nadskočila a udiveně hleděla na tu malou věc přímo uprostřed krabice, která ji tolik vyděsila. Vykulila oči ještě více a zatřepala hlavou, jako by se chtěla probudit ze snu.
„C-co to je?“ vyhrkla trochu strnule svou první otázku, přestože moc dobře věděla a viděla, co velká krabice až doposud ukrývala. Hailiina nadšená odpověď ji v tom jen utvrdila.
„To je želvička. Jsi tady pořád tak sama, tak jsem se rozhodla, že ti koupím nějaké zvířátko, aby ti tu nebylo samotné smutno. Vysypala jsem na to celou pokladničku. Tahle želvička se nám s Billim líbila nejvíc… a tak jsme ti ji koupili. Líbí se ti?“ špitla tiše a rozzářila se jako sluníčko.
Simone jen strnule kývla hlavou a stále ještě trošku vydýchávala ten šok. Po každém Hailiině dárečku si říkala, že už ji vnučka ničím překvapit nemůže, záhy však bývala rychle přesvědčena o opaku. Stejně, jako teď…
Tomova ústa se otevřela dokořán a Tom opět nevěřícně nahlédnul do krabice na ještě velmi malou želvu, která se po malé procházce celou krabicí pohodlně uvelebila v koutku. Jeho tvář nesla výraz naprostého úžasu a naznačovala jakési Tomovo přesvědčování sebe samého, že to není pravda. Pohledem tázavě střelil nejdříve po Billovi a až potom po Hailii, oba se však tajemně uculovali. Sklopil pohled opět k želvě a k překvapené Simone, nato však nechápavě zavrtěl hlavou. Jak to, že si té krabice nevšiml dřív? A kam ji ti dva rošťáci vůbec dali, že ji nikde neviděl?
„Hailie, co tě to proboha zase napadlo? Ty penízky sis měla nechat a dát babičce něco jiného, pěknějšího a ne kupovat želvu, která je stejně k ničemu. Nenapadlo tě, co s ní babička bude dělat?“ otočil se na Hailii, jeho slova však přerušila ta Simonina. Simone zavrtěla hlavou a pevně krabici sevřela jako ten nejvzácnější poklad.
„No co bych s ní měla dělat? To už nechte na mně, ale když chce mít Hailie babičku s želvičkou, má ji mít,“ rozhodla a setkala se s dvěma rozzářenýma dětskýma očima. Pomalu vstala a otočila se k Hailii.
„Pojď, zlatíčko, zaneseme ji na zahradu a dáme na čerstvý vzduch. Bůhví, jak dlouho byla zavřená v té krabici,“ odvětila a když jí Hailie se zářivým úsměvem stiskla ruku, cupitajíc s ní ke dveřím na terasu, ještě se narychlo otočila k oběma mladíkům.
„Hned přijdu a uvařím vám, co jen budete chtít,“ usmála se a spolu s Hailií vyšla ven na zahradu.
Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill se otočil ke své lásce. Byli spolu o samotě… a on toho chtěl využít.
„Máš úžasnou mámu. A také úžasnou dceru,“ zašeptal a s úsměvem ovinul své paže kolem Tomova krku, utápějíc se v těch dvou hloubkách, které k němu vzhlédly.
„A já? Já jsem také úžasný?“ přes Tomovu tvář přelétnul lehký úsměv a Tom vzhlédnul k těm nádherným čokoládám, které teď mile zamrkaly. Billova tvář se rozjasnila jemným úsměvem a Bill se přitulil blíže k Tomovi, cítíc jeho dlaně, lehce hladící jeho boky a zadeček.
„Jsi sladký, víš to?“ šeptl tiše a hravě se nosem otřel o ten jeho, vtiskávajíc na dva plné polštářky malý polibek. Líbilo se mu, jak se Tom snaží.
Tom se od něj pomalu odpojil a zadíval se do jeho krásné tváře. Dnes si dal opravdu záležet… a stačil jen jediný pohled na něj, aby to Tom poznal. Uhlově černé vlasy měl v krátkém mohawku vyčesané nahoru, líčení zvolil o něco výraznější stejně, jako své šperky. Na sobě měl krátkou černou bundičku, zpod které mu vykukoval kousek jeho bílé kůže, jeho boky obepínaly velmi úzké, šedé kalhoty a to celé doladil černými botami na vysokém klínu, nesčetným množstvím řetězů a prstenů a malou, černou kabelkou. A vůbec mu nezáleželo na tom, komu se líbí a komu ne. Tom na něm mohl oči nechat… a to Bill potřeboval ze všeho nejvíc. Na ničem jiném mu dnes nezáleželo víc.
Teplo pomalu odcházelo a zanechávalo za sebou jen večerní ticho, které se náhle rozhostilo všude kolem. Sluneční záře se jen z posledních sil odrážela a spolu s paprsky už odcházela k dalekému obzoru, když se všichni čtyři loučili u Tomova auta. Tom se s Hailií rozloučil velikananánskou pusou, a když malá odběhla k želvičce, naposled se otočil k Simone.
„Hailie má všechny věci v baťůžku, na ty dva dny jí to bude stačit a… Víš, co s ní máš dělat. Žádné ponocování, po osmé hodině hned spát, lízátka a sladkosti jsou tabu a hlavně prosím dohlížej, ať si čistí zuby, ne že si jen namočí kartáček, jak má ve zvyku…,“ dodal Tom starostlivě a nejspíš by i pokračoval, kdyby jej Simone se smíchem nepřerušila. Toma jako vzorného a přísného tatínka přímo milovala. Jeho příkazy a zákazy jí vždy přišly legrační – zvlášť proto, že Tom jako dítě nebyl o nic lepší než Hailie.
„Neboj, vím a znám ty tvoje pravidla nazpaměť i pozpátku. Nemusíš se bát, Hailii si ohlídám. A nejezdi si pro ni dřív, jak v neděli odpoledne,“ dodala a s úsměvem Toma i Billa políbila na tvář.
Oba se s ní i s Hailií ještě naposled rozloučili, nasedli do auta a s posledním zamáváním vyjeli na hlavní silnici směrem na Berlín.
Celou cestu panovalo v autě až neskutečné ticho a klid. Slunce už zapadlo za obzor a oba začala obklopovat blížící se tma noci, která právě začínala.
Tomovy oči se zadívaly na cestu před sebou a Tom se tiše, téměř neslyšně nadechl. Trošku zamrkal a nato znova pocítil ten zvláštní pocit, který jej naplnil už od chvíle, kdy od Simone vyjeli. Přivřel víčka a nato zaostřil zrak na ubíhající silnici před sebou, tomu pocitu však zabránit nechtěl, nedokázal. Ozval se v něm vždy a ještě silněji, když jeho pohled spočinul na mladíkovi, sedícím vedle něj na sedadle spolujezdce.
A Tom to moc dobře věděl a cítil. Navenek se snažil vypadat soustředěně a pozorně, v duchu se však chvěl nervozitou a očekáváním. V jeho těle rostla nedočkavost a vzrušení s každou další vteřinou, čím dál víc a on se mu nedokázal ubránit, ani kdyby tisíckrát chtěl. Stačilo jen, aby si při jediném letmém pohledu na něj uvědomil, že jsou tu o úplné samotě jen oni dva a jeho ruce, pevně svírající volant se mírně roztřásly. Stále se však ještě soustředil na cestu a pozorně řídil… dokud na svém stehně neucítil teplou dlaň…
Tomovy oči se rozšířily a Tom pohledem pomalu sjel dolů, jako by se chtěl o tom doteku přesvědčit. Jeho oči jej však ujistily během vteřiny, jediným pohledem. Nemýlil se. Jeho ústa se mírně pootevřela a Tomovy oči shlédly na Billovu ruku, zvolna přejíždějící po jeho stehně.
Billova dlaň lehce přejela po látce Tomových džín, přesto se však Bill stále díval a pozoroval cestu před sebou, stejně jako ještě před chvílí. Cítil na sobě Tomův tázavý, až překvapený pohled, své oči však z cesty nespustil… stejně, jako svou ruku. Pousmál se a v duchu si zatleskal, když nezaznamenal žádné Tomovo nesouhlasné odsunutí. Po očku zpozoroval, jak se Tom opět vrátil k řízení… na cestu před sebou se však už soustředit nedokázal…
Cítil Billovy lehké, a přesto tak dobře mířené doteky a ty jej rozhodně nenechávaly chladným. Nejdřív byly jen nesmělé a pomalé… po chvíli se však změnily na smělejší a odvážnější… a jejich majitel se ani nesnažil tomu nějak zabránit. Dlaní teď silně přejížděl po Tomově stehně, zatímco mu však moc dobře docházelo, co se uvnitř mladíka vedle něj děje.
Tom se nemohl soustředit na cestu a řízení ani v nejmenším. Čím dál častěji přivíral víčka a zakláněl hlavu a děkoval Bohu, že jsou silnice v Berlíně téměř prázdné. Pohledem sjel na Billovu dlaň na svém stehně a tiše vydechl. Nedokázal by mu v tom zabránit, i kdyby tisíckrát chtěl. Ale chtěl vůbec? Bylo to tak neškodné a nevinné… a přesto tak neskonale hříšné a dráždivé.
„B-Bille…,“ Tomův hlasitý sten protrhl ticho v autě a Tom prudce zvrátil hlavu dozadu, jakmile ucítil Billův silnější dotyk na vnitřní straně stehna… a jeho ruku, která se chtivě sunula stále výš a výš. Zhluboka se nadechl a jen matně zaznamenal narůstající tlak ve svém klíně. Začínal pomalu tvrdnout.
Zabočil k příjezdové cestě a s vypětím posledních sil zaparkoval před garáží. Roztřeseným stiskem vypnul motor… a až teď se odvážil zadívat na osobu vedle sebe.
Billova dlaň naposled pohladila jeho nohu a Bill k němu stočil pohled svých potemnělých očí. Na okamžik se zadíval do těch Tomových, natočil si jeho tvář k té své… a věnoval mu dlouhý, žhavý polibek. Tiše vydechl do jeho pootevřených rtů a pomalu se od něj odpojil. Jen na okamžik se jeho oči setkaly s těmi Tomovými, přesto v nich Tom stihl spatřit jen jediné – vzrušení, vášeň… a touhu.
Jeho srdce se rozbušilo jako o závod a jeho víčka se přivřela nad jeho horkým dechem. Cítil Billovu těsnou blízkost… a ta jej rozhodně nenechávala chladným.
„Budu nahoře. Nenechávej mě dlouho čekat,“ zašeptal proti jeho rtům a sevřel v dlani svou černou kabelku.
Odepnul si pás a rozhodně vystoupil z auta ven. Zamířil k velkému domu, doprovázen párem dvou očí, a vklouzl dovnitř, zanechávajíc tak pootevřené dveře mladíkovi, jehož kolena se teď mírně roztřásla nervozitou a právě narůstajícím vzrušením.
autor: Rachel
betaread: Janule
Úsilím vypocenej díl… doufám, že ho někdo z vás ocení:-)
Ocením ho, protože se mi moc líbil:o)
Hailie se svojí želvičkou pro babičku byla roztomilá. A babička se k tomu postavila pozitivně ;o)
Ovšem co mě překvapilo? Závěr dílu. Netušila jsem, že obyčejná cesta autem z Magdeburgu do Berlína by se mohla náhle stát tak neobyčejnou. Bill je sakra svůdník!
Jasné že tvoje úsilie oceňujem,krásne sa mi čítala táto časť,je načase že Bill sa rozhýbal dúfam že zasa nebude netýkavka ak sa Tom pokúsi o niečo viac,už by bolo načase!
Já taky oceňuju, protože tuhle povídku prostě miluju ♥!!!! Ta cesta do Berlína byla pěkně žhavá, a Billova věta: "Budu nahoře. Nenechávej mě dlouho čekat.", tak to byl hotový skvost =), za těmi slovy je schováno všechno…nádhera ♥
Moc povedený díl.. 🙂