autor: Cinematics
Zíráte? 😀 Ano, zíráte správně. Nová povídka od nové autorky, zato naše „stará“ známá překladatelka Lil.Katie. 🙂 Tentokrát pro vás vybrala povídku „Krajky“ od úžasně šikovné kanadské autorky Cinematics. Za poslední rok a půl napsala neuvěřitelných osm vícedílných povídek, a nebyla snad mezi nimi žádná, která by neměla na THF úspěch. A co je na tom nejzajímavější, alespoň pro mě, tahle osmnáctiletá holčina při tom stihla prožít těhotenství a porodit krásnou holčičku jménem Dresden, které je momentálně pět měsíců, a píše dál, jako by ani neměla žádné mateřské starosti. 🙂
Už podle obrázku určitě vidíte, že Lady Vilhelmina nebude jen tak obyčejná Lady, tak si „její“ krajkový příběh užijte a komentujte. Povídka má 21 dílů a bude tady každou středu, později, až skončí Commited, každou sobotu.
Děkuju autorce za povolení k překladu a Lil.Katie za jeho, jako vždy, dokonalou realizaci. J. :o)
Pravda se skrývá pod krajkami
Lehký raní vánek prolétl do pokoje širokými francouzskými okny, krajkové záclony se vlnily jako vlny na nepoddajném moři. Vzduch byl sladký a živý vůní zimolezu z květináčů, čímž v teplém letním horku dělaly vzduch skoro hmatatelným. Vůně tak sladká, že by člověk mohl vystrčit jazyk a ochutnat její sladkou chuť.
Skrz francouzská okna byly slyšet zvuky probouzejícího se života venku. Koně řehtali a kopyty klapali na cestě; obchodníci stavěli své stánky. Zvuky se dostaly až k páru uší, k životu, který spal v posteli z ořechového dřeva celé hodiny.
„Slečno Vilhelmino,“ ozval se ze strany postele něžný hlas s odhrnutím průhledného závěsu, který byl na kraji postele. „Je ráno.“
„Oh, Lucio*.“ Řekla mladá slečna ospale, zamrkala svýma tmavýma očima a podívala se do jasného pokoje. „Dobré ráno.“
„Dobré ráno, slečno Vilhelmino. Chtěla byste se po ránu vykoupat?“ zeptala se paní ve středním věku, stáhla pryč peřiny z probouzející se slečny a vytáhla ji výš na polštáře, aby se zády opřela.
„Věřím, že to by bylo opravdu příjemné, ano. Och, a Lucio, kolikrát vám to mám říkat. Prosím, říkejte mi Veely.“
„Váš otec by byl velice-„
„Můj otec tu teď není, nebo ano?“ usmála se Veely mile, i když přesto byl její hlas striktní, položila svá chodidla na světlou dřevěnou podlahu. „Když nejsme v jeho přítomnosti, žádám vás, abyste mi říkala Veely. Je to mnohem méně formální a mnohem více jméno mezi přáteli. Máte mě za přítelkyni, Lucio?“
„Samozřejmě, že ano, slečno Vil-“ zamračila se Lucia. „Veely.“
„Skvěle.“
„Naplnili jsme vanu ve vaší koupelně, pokud se chcete smočit už teď.“ Informovala ji Lucia, vzala ze stolku vzhledný hřeben a sčesala Veelininy dlouhé černé vlasy do drdolu na vršku její hlavy.
„Venku je krásně.“ Okomentovala Veely, když s Luciou prošla okolo velkých oken, které v jejím pokoji byly. „Hezký den, jak udělaný na projížďku.“ Vyklouzla Veely ze svého nočního oblečení.
„Možná bych to pro vás mohla po koupeli zařídit.“ Řekla jí Lucia a otevřela okna v koupelně, přešla k Veely a svlékla jí spodní prádlo.
Veely si držela ruce před rozkrokem, připadala si moc odkrytá jako vždycky, když se koupala. Nezáleželo na tom, kolikrát se v její přítomnosti koupala, mladé slečně bylo vždycky zatěžko být před ní nahá. Bylo ohledně toho něco divného a ona si nebyla jistá, co přesně to je.
Voda byla pokojové teploty, Veely se malinko zachvěla, když ponořila své chodidlo do vody. Lucia se zaměstnala skládáním jejích věcí a přinášením každodenního oblečení, nechala mladou slečnu se koupat o samotě.
Mramor, z kterého vana byla, byl studený, když se o něj Veely opřela. Po celém hrudníku jí naskočila husí kůže a ona pevně semkla zuby k sobě. V místnosti bylo velké horko a dusno, a většina lidí neměla tu možnost osvěžit se v chladné vaně, a tak by tuhle možno naprosto ledové vody vřele uvítala, ale mladá slečna ten studený kámen pod sebou prostě nenáviděla.
„Slečno Vilhelmino,“ zavolala mladá služka, vešla do koupelny bez varování. Veely se rychle předklonila, dala si ruku přes hrudník a položila si dlaň do klína. „Až budete hotová, na bráně pro vás byl dopis. Mám ho položit na nějaké specifické místo?“
„Oh, ano. Um, dala byste mi to na můj stolek?“
„Samozřejmě, slečno Vilhelmino. Ještě něco, co bych pro vás mohla udělat, než vás nechám o samotě?“
„Ano, mohla byste mi podat levandulový olej, prosím, Claro?“ zeptala se Veely a Clara přikývla, její vlnité blonďaté vlasy jí padaly do očí.
Clara vždycky byla Veelynina oblíbená služka. Odešla stejně rychle jako přišla, a mluvila, jen když to bylo nevyhnutelné. Veely nebyla moc komunikativní a Clara byla jediná, která to zřejmě chápala, k Veelynině potěšení.
„Děkuji ti, Claro. Byla bys tak hodná a řekla Lucie, že budu brzy připravená vylézt?“
„Naprosto, slečno Vilhelmino.“
„Claro, říkej mi Veely.“
„Rozkaz od vévody je rozkaz od vévody a dané jméno je dané jméno, omlouvám se, ale musím poslouchat vašeho otce.“
Veely si povzdychla, čekala, dokud Clara neodešla, a pak si rozetřela levandulový olej po rukách a hrudníku. Zamilovaně koukala z okna, přemýšlela, jaký je asi život venku na slunci, kde se lidé ve slunci opalují, ne jako ona, která je neustále zavřená a svítí na ni jen pozlátka.
Do místnosti vešla Lucia, Clara hned v blízkosti za ní, v náručí držela oblečení pro Veely. Clara Veely usušila, čímž přinutila mladou slečnu se červenat a držet si ruce všude možně, jen aby zakryla co nejvíce ze svého těla. Rychle byla navlečena do korzetů a látek, a přes hlavu jí byly přetaženy velké bílo černé zdobené šaty. Veely preferovala raději oblečení na spaní, ve kterém měla větší volnost.
„Děkuji vám, oběma.“ Řekla Veely rychle, rozvázala si stužku, co měla ve vlasech a nechala své lokny spadnout přes ramena, pak rychle odešla ke svému stolku, zvedla úzkou obálku a podívala se, co je vnitř.
Vilhelmino.
Nic o mně nevíte, ale samozřejmě, že já o vás vím mnoho. Vím o vás příliš mnoho, vskutku. Musíme se setkat. Ve vašem životě jsou tajemství, musím vás varovat. Prosím, nemyslete si, že je tento dopis od nějakého maniaka; ujišťuji vás, že to mám v hlavě všechno v naprostém pořádku. Prosím, nepodceňujte to a nezapomínejte na mne.
Setkáme se na zahradě za plotem; budu na vás čekat na cestě tak dlouho, jak jen to bude potřeba. Přijďte sama, nebylo by pro mne dobré, abych byl přistižen, jak s vámi hovořím.
Prosím, slečno Vilhelmino, nebojte se této žádosti. Jsem vám bližším přítelem, než prozatím víte. Zvažte moji nabídku, já budu čekat.
T.
Veely zmateně koukala na papír, dala obálku zpátky do šuplíku a zastrčila si vzkaz do korzetu. Nikdy od nikoho nedostala takhle bizardní dopis, takže jí z celé té situace bylo trochu divně.
„Lucio, žádám vám, abyste mi dnes ráno dovolila hrát si v zahradě.“ Řekla Veely přísně, prošla okolo služky až k Lucie. „Žádám, aby mi bylo dovoleno si hrát o samotě a na slunci.“
„Jako vaše vychovatelka za vás musím mít zodpovědnost jako vaše vlastní matka, a váš otec a já jsme tuto žádost už zamítli.“
„Lucio!“
„Omlouvám se,“ rozhlídla se rychle Lucia. „Veely, obě víme, jak by tohle skončilo.“
„Prosím, něco si vymyslete. Nechte mě hrát si na čerstvém vzduchu bez doprovodu.“
„Veely, není od vás hezké, chtít takovou věc.“
„Vyžaduju si to.“ Řekla mladá slečna rozhodně, pěsti zaťaté, jak se její dětské chování dostávalo na povrch. Dupla si nohou do dřevěné podlahy.
„Veely, je vám sedmnáct. Nebudeme se chovat jako dítě. Nemohu vás pustit ven beze mě nebo někoho jiného.“
„Tak to bych potom měla poprosit Claru.“
Veely se otočila na podpatku, nosánek nahoru, připadala si vážně dětinsky; ale potřebovala se dostat ven o samotě, aby mohla zjistit účel dopisu. Byla chráněná a chtěla nějaké dobrodružství, chtěla zažít nepoznané s někým, kdo o ní ví.
„Claro. Chci, abys mě nechala si hrát dnes na zahradě.“ Řekla Veely přísně, sledovala, jak Clara dávala peřiny do koše na prádlo. „Na pár hodin se vytratíš taky, a řekneš jim, žes mě nechala si hrát. Dostaneš den volna, jestli kvůli mně budeš lhát.“
„Och, slečno Vilhelmino, nemohu kvůli vám lhát.“
„Ale budeš.“ Našpulila Veely rty. „Nebo ne?“
„Já nevím…“ kroutila Clara nervózně povlečením v rukou, vždycky měla problém něco mladé slečně odmítnout. „Ne na dlouho?“
„Ne, ne na dlouho. Jen se chci nechat trochu políbit slunečním svitem a mít prostor na přemýšlení. Necháš mi prostor na přemýšlení, že ano, Claro?“ zamrkala Veely roztomile řasami na svou služku; ruce semknuté k sobě pod bradou, jako by se snad modlila.
„Ne na dlouho. Víte, že nesmíte ze zahrady. Až pro vás přijdu, musíte jít se mnou zpátky dovnitř. Rozumíte?“
„Ano! Ano, rozumím. Děkuji ti strašně moc, Claro!“
„Tak pojďte, vezmu vás ven.“
Veely Claru nadšeně následovala, brebtala a žvanila o nesrozumitelných věcech, jak její nervy nadšeně pulzovaly. Z toho dopisu by měla být vyděšená, věděla, že má v zemi velkou moc, ale bylo to až moc velké dobrodružství na to, aby ho propásla. Mohla být lehce unesena, zadržena pro výkupné a zamčena o haldu na dny, ale i tato myšlenka jí ještě víc přivodila chtíč vidět, co za tím vším je.
Veely nedostávala dopisy často, vlastně doteď nedostala ještě žádný, takže samozřejmě, že byla moc zvědavá, kdo byl ten, kdo dopis napsal. Jediné, co věděla, že jméno té osoby začínalo na T a že má velmi roztržitý rukopis, jako by snad nevěděl, jak nebo co má napsat.
„Svoboda je vaše,“ řekla Clara. „Ale jestli se něco pokazí, už vás nikdy nepustím, rozumíte mi?“
„Nic se nepokazí, slibuji. Budu v zahradě. Jen se po mne dobře podívejte. Možná se budu schovávat.“
„Samozřejmě. Teď si pospěšte a jděte. Půjdu na trh a koupím suroviny na dnešní večeři.“
Veely koukala za Clarou, dokud nezmizela z dohledu za křoví, a vydechla úlevou. Vyhrnula si sukně a běžela přes chodníčky, utíkala pryč z dohledu velkých oken jejího domova. Kameny byly jako vražda pro její bosá chodidla a ona to milovala, nikdy si nepřipadala tak volná. Kameny ji řezaly do chodidel, slunko ji líbalo a dávalo její panenské kůži nádech opálení, a ve vzduchu bylo tak krásně. Nebylo to často, kdy se dostala z domu ven.
Když se dostala dostatečně daleko od domu, přestala běžet a nadechla se, Veelininy nervy se začaly hromadit v jejím hrudníku. Byla u živého plotu, přímo na druhé straně, kde stál její tajemný spisovatel; nebo by měl stát. Uslyšela odfrknutí koně a tiché mumlání mladého muže; srdce jí nadšením poskočilo. Možná, že ten spisovatel byl nápadník, tajemný ctitel, který se konečně chtěl nechat odhalit.
Zahnula za roh a spatřila tváří v tvář mladého muže jejího věku, s blond spletitými vlasy. Odfrkla si nad jeho vzhledem; vypadal tak neudržovaně a darebně, potrhaně. Něco, na co nebyla zvyklá. Něco, co ji zaujalo.
„Ehm,“ odkašlala si Veely, přinutila tím tak mladíka otočit se na ni, zalapal po dechu. Byla zvyklá, že muži předstírali zájem, jen aby se dostali blíž k penězům její rodiny. Protočila oči.
„Lady Vilhelmino, je mi potěšením.“ Zamrkal chlapec, pohladil koně po nose, jako by se narychlo rozloučil, pak doklopýtal blíže k slečně.
„Kdo jste a jste ten, kdo mi poslal dopis?“
„Omlouvám se, že jsem se vám nepředstavil. Jsem Tomas. Tomas Trumper. Říkejte mi Tome. Jsem stájník u rodiny Schmidthových.“ Poklonil se uctivě Tom k Veelininým nohám, čímž jí na obličeji vykouzlil červánky.
„Ahoj, Tome.“ Odpověděla rozpačitě. „Proč jsi mi napsal?“
„Řekla vám někdy vaše matka a otec o vašem bratrovi?“ zeptal zdánlivě lhostejně a přistoupil blíž.
„Moje matka a malý sourozenec zemřeli při porodu, ale nejsem si jistá, jakého pohlaví miminko bylo. Proč? Jak o tom víš?“
„Ne, ne, já… sourozenec zemřel? Ne.“ Kouknul se Tom na svá chodidla, jeho tmavé oči se zdály tak k neuvěření. „Možná bychom se měli jít někam posadit. Tyto zprávy by se měly říkat vsedě.“
„Můžeme se posadit na vůz.“ Odpověděla Veely a ukázala na viklající se vozík připojený k velkému tažnému koni.
„Ano, to by šlo.“
Tom něžně pomohl Veely držet její sukně, nechal ji vylézt si na vozík, aby neměla tolik problémů, jako kdyby se o to snažila sama. Dřevo vozíku smrdělo mokrem a plísní, a sedadla byla pokryta senem. Pro Veely to byla úleva, že konečně je někde, kde není všechno naprosto perfektní a přepychové.
„Vilhelmino-„
„Prosím, říkejte mi Veely.“
„Veely. Samozřejmě. Prosím, neshledávejte tuto otázku vtíravou, ale… To vás nikdy nezajímalo, proč ve věku sedmnácti let nemáte vyvinuté poprsí?“
„Tomasi Trumpere!“ vykřikla Veely, založila ruce na svém hrudníku a zavrtěla hlavou.
„Nechci být pes.“ Řekl jí Tom, svázal si rozcuchané dredy do culíku. „Jen jsem zvědavý.“
„Neměl byste se zaměřovat na můj hrudník, Pane Trumpere.“
„Ano, ale vy nejspíš ano. To jste se nikdy neptala, proč ještě nejste vdaná a těhotná a nucena založit rodinu?“
„Budu provdaná, až mi bude osmnáct, ale Tomasi, tyto otázky jsou velice osobní a myslím si, že byste měl být obezřetný a moc na mne netlačit, jelikož se skoro neznáme.“
„Já tě znám.“ Odpověděl Tom, podíval se jí zpříma do očí. „Copak nevidíš, co vidím já?“
„Myslím, že ne. Co vidíte?“
„Mladého muže v ženském oblečení.“ Řekl Tom a Veely zalapala po dechu, vyděšena slovy chlapce.
„To by stačilo! Nevím, kdo jste a proč máte potřebu mne urážet, ale tohle už trpět nebudu.“ Zvedla se Veely, aby mohla vystoupit z rozviklaného vozíku, přišlápla si ale lem sukně a málem spadla dolů.
„Prosím, musíte mě nechat to vysvětlit!“ zvolal Tom, přispěchal k jejímu boku. „Nechtěl jsem vás nijak osočit, ale to jste opravdu nikdy nepřemýšlela, proč nemáte křivky jako žena? Proč jste se nevyvinula jako ostatní dívky?“
„Stane se to, až budu připravená. Přestaňte mluvit o mém těle.“
„Vilhelmino, nikdy nebudeš připravená, aby ti narostla prsa. Nikdy nebudeš, je to nemožné.“ Veely rozzlobeně vydechla a začala odcházet pryč od Toma, ale ten jí chytil pevně za loket. „Prosím, poslouchej mě.
„Co?“ rozkřikla se a Tom nakrčil obličej.
„Lhali ti! Sedmnáct let ti lžou. Veely, nejsi žena a nikdy jsi nebyla. Jsi muž jako já. Prosím, věř mi. Jsi můj bratr.“
Veely vyvalila oči a přes obličej se jí přelila nechuť. Tom si povzdychl a chytl Lady pod bradou.
„Jste šílený! Naprosto šílený!“
„To se nedíváš do zrcadla, než ti po obličeji rozpatlají všechna ta malovátka?“ zeptal se vychytrale a Veely zavrtěla hlavou. „Podvádí tě. Jsi můj bratr, nejsi dcera vévody, nejsi Lady. Jsi moje jednovaječné dvojče. Můžu ti to dokázat.“
„Tak to dokažte. Nevěřím vašim závěrům.“
„No, musím ti to dokázat v několika věcech. Můžu ti ukázat naše obličeje, že ten tvůj je stejný jako můj, a že naše těla jsou naprosto stejná, a můžu tě zavést k ženě, která potvrdí, že jsi moje dvojče. Prosím, nech mě ti to dokázat.“
„Nebudu věřit ničemu, co řeknete, dokud přede mnou nebude ležet důkaz. Vezměte mě k té ženě.“
„Samozřejmě. Následuj mě, Vilhelme.„
*čtěte italsky „Lučia“
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
oh boze oh boze oh bozeee,miluju tuto povidku.jsem ji cetla v originale a modlila jsem se abych se dockala ceskeho prekladu.pani
ou got,i love this fanfiction,really love,its great
Zacina to skvele. Budu se muset hodne drzet, abych si ji nedocetla v originale.
Ježiši..nedýchám..vypadá to na dokonalost..
I love you lil.katie=D
Lady Vilhelmina is absolutely cool.. but every lie is bad, and they´ve been telling lies for 17 years.. that´s terrible!
No začíná to skvěle, až přepychově:-) Trošku mě to připomíná povídku od Ádi, Princezna nebo Princ, kde Billa převlékali za dívku… ale tohle je hodně, hodně dobré!!!
Tom je teda hodně odvážnej xD Těším se na další díl, ten překlad je perfektní, Lil by si zasloužila metál za tu práci a úsilí. Doufám, že ten překlad hodně lidí ocení, protože tahle povídka je už od prvního dílu úžasná:-)
Pááááni, to vypadá dobřřře!! o*______*o ;3
ou my got it's really good good good fanfiction .. 🙂 ..
Vilhelme.. no dost 😀 Dokonalé..
Přiznávám, že tenhle námět nemám moc v oblibě, ale když to všichni tak chválí, asi to bude stát za to =) Proto vytrvám, a uvidím, co se z toho vyklube =)
Lil.Katie, ty jsi prostě neúnavná!
je to divný .. ale uvidíme
tovypadá užasně !!!!!!!
No sakra! Tak to je mazec, první díl a už se to takhle rozjíždí a takové zápletky. Mmm 🙂
Wooow, tak tohle mě dostalo 😀 Nakonec je tedy z Veely Bill 😀 Mně se to teda rozhodně líbí 🙂
taky mi to přijde divný souhlasím s Jančou. Kluk v damskej šatech vždycky vypadá divně.Když jsem byl menší ségra mě ze srandy narvala do svejch šatů. Začal jsem ječet a to pak mě viděla celá rodina.Máma se smála, ale pak dala ségře pár facek. Takže tohle fakt ne.
První díl a už je to dokonalé…♥
OMG ona teda on je kluk tak to jsem vazne necekala
Zatraceně! Tohle je přesně něco pro mě ♥ Miluju tyhle věci a už teď jsem z toho naprosto unešená!^^ Lil, ty se rozjíždíš, ale jsem za to tak strašně ráda, že je tu někdo, kdo pro nás překládá tak dokonalý povídky. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat a hotová z toho obrázku nahoře^^ Už se těším, na další díl. Jani? Kolikrát do týdne to tu bude? Zas jen jednou nebo…?
[17]: okay 😀 jsem idiot! 😀 Omlouvám se, já si to přečetla až teď!:D
Vybavil se mi Cimrman, jak ho posílali do dívčí školy a tvrdili mu, že je holka 😀 😀 😀
Pomoc s exekuci i dražbou na http://www.exekuce-drazby-nemovitosti.cz Menší půjčky bez zástavy!
Potřebujete nabankovní půjčku na cokoliv? http://www.nebankovni-pujcky-rychle.cz Různé druhy půjček se zástavou nemovitosti i bez zástavy nemovitosti!
Jéé.. to začíná suprově! :))
Začína to pěkně.