autor: Áďa
„Opatrně, Tomi, je tu práh,“ navigoval Bill a opatrně kráčel okolo bratra, snažíc se mu cestu co nejvíc usnadňovat. Andreas ho přidržoval za ruku, protože Bill měl pořád tendence Toma chytat za nadloktí a vést ho, ale společně s doktorkou všichni usoudili, že aby se Tom z toho co nejdříve dostal, potřebuje se co nejdříve osamostatnit, aby nebyl moc závislý na cizí pomoci. Billovi trhalo srdce, jak viděl, že kolikrát i přes pomoc dlouhé bílé hole někde klopýtnul, vždycky byl u něj natolik blízko, aby ho stačil před případným pádem zachytit, ale jinak ho musel nechávat, aby se se světem temnoty, ve které se proti své vůli ocitl, vyrovnal sám. Povedlo se mu zalarmovat jejich tým, aby držel senzacechtivé fanynky v bezpečné vzdálenosti od jejich domu a pro jistotu, než se vrátili, nechal kolem jejich rodinného domu o dost zvednout zeď a zavést na ni nové bezpečnostní opatření. Chtěl, aby měli mnohem více soukromí, než dosud. Byla mu proti srsti představa, že Toma někdo vyfotí, jak s černými brýlemi a dlouhou bílou holí zkouší chodit po zahradě, proto neváhal na zlepšení zajištění domu věnovat ze svého účtu značnou sumu, a když teď viděl výsledek, musel se spokojeně pousmát.
„Super, šikula!“ vyjekl nadšeně, když se Tom sám dostal do předsíně. Zavřel za nimi dveře a s povzdechem sledoval, jak se Tom popaměti snaží dostat do obýváku. Ucítil, jak se mu Andyho ruce omotaly kolem břicha v konejšivém objetí a na okamžik zavřel oči a pousmál se, když ve svých vlasech ucítil horký dech. Ale v tu chvíli mu nitro zavelelo otevřít oči…
„Tome, pozor!“ vyjekl, ale pozdě. Ozvala se rána, jak Tom narazil do zdi jen kousek ode dveří z předsíně do obýváku. V ten samý okamžik se ozvalo zaklení… a v další vteřině už Bill klečel na zemi u zhrouceného Toma a pokládal mu dlaň na čelo, na němž všechno nasvědčovalo tomu, že tam bude boule jako zeměkoule. Snažil se mu ji zatlačit hned v prvopočátku, ale moc mu to nešlo, a když Andreas přinesl studený obklad, Tom jenom nespokojeně zahučel.
„Vždyť ten obývák měl bejt tady,“ zabručel. „Myslel jsem, jak do něj trefím i bez toho blbýho klacku, co musim nosit, ale asi prej ne…“
„No ale nemůžeš zas popřít, že ten tvůj klacek má něco do sebe,“ namítnul Andy. „Poznáš s ním terén a až si zvykneš a budeš později chodit na procházky, budeš s tím moct řádit tak jako důchodci v Kauflandu, když vidí zlevněný jogurty.“
„Hahaha,“ zavrčel Tom. „Tak si to zkus s tím křápem sám!“
Strhnul si brýle, hodil je kamsi do vzduchu a zabořil obličej do dlaní.
„Nikdy se s tím nenaučím žít… to prostě nejde!“ zakvílel, zatímco z prázdných očí se mu proudem začaly řinout slzy. „Neměl jsem to přežít! Kdybych věděl, co mě čeká, tak-„
„Ne, Tomi, prosím!“ vyjekl Bill nepřirozeně vysokým hláskem a objal Toma ještě pevněji. „Mluvíš nesmysly!“
„Tak si to zkuste sami, když jste oba tak chytrý! Nevíte, jaký to je!“ vřísknul Tom. „Víte… ono se může zdát jednoduchý, vzít si brejle, dlouhou tyč a jít, ale ať je to cokoliv, tak jednoduchý to prostě není! Když si uvědomíte, že ty brejle máte jen proto, aby na vás ostatní necivěli jak hovada jen proto, že čumíte do blba! Když víte, že klacek vám sice ukáže, jakej je terén, ale stejně z toho hovno poznáte, akorát to, jestli jdete nahoru, dolu nebo jestli vám v cestě stojí strom. Když víte, že už nikdy neuvidíte vůbec nic…“
Hlas se mu zlomil a ramena se ještě víc roztřásla, zatímco Bill si vyměnil s Andym utrápený pohled. Vždycky ho dokázali nějak uklidnit, ale doktorka je varovala, že jakmile na něj přijdou tyhle depkoidní stavy, tak udělají nejlíp, když se na něj s útěchama vykašlou a nechají ho, ať se z toho dostane sám. Ano, mohli ho uklidňovat, ale jen když o to Tom stál, a když jim přitom nekladl odpor. A to jim teď právě kladl, a jak jasně, byť jenom vyřčenými větami.
Andreas se radši zvedl s tím, že jde udělat něco k jídlu, avšak Bill u bratra setrval. Chvíli zápasil sám se sebou. Nevěděl, kterou ze svých emocí má poslechnout. Hlava mu radila rozum, tedy vstát a nechat Toma být, aby se s tím vším nějak vyrovnal a smířil. Ale srdce mu radilo cit. Zůstat tu s ním, počkat, dokud se nebude chtít zvednout, být mu přitom v případě potřeby nápomocen… a hlavně si s ním přitom povídat, aby ho přivedl na jiné myšlenky. Čím dál víc přemýšlel, tím víc mu bylo jasné, která z těhlech dvou věcí nakonec zvítězí. Samozřejmě, že vyhrálo srdce.
„No tak, Tomi, neplakej,“ šeptnul Bill a vstrčil bratrovi pod nos papírový kapesník. Ten se vděčně vysmrkal, ale místo, aby se mu aspoň o něco málo změnila nálada, začal koukat prázdnýma očima do nepřítomna.
„Bille… já už nechci žít,“ šeptnul a hlas se mu stále nepatrně chvěl. „Možná ti to bude znít divně… ale já už to nedokážu… nedokážu se s tím srovnat.“
„No tak, Tomi, pššššt,“ začal Bill bratrem konejšivě pohupovat. „Já vím, že teď se ti to zdá absurdní, ale zvykneš si… já vím, že se mi to mluví jinak než tobě… ale zvykneš si na to… kdo jiný by to měl dokázat než ty? No tak,“ naléhal, když z Toma nevypadlo jediné slovo. „Jsi můj silný starší brácha… kápo s vysokým egem a neuvěřitelnou skromností, kterou se chlubíš všude…“
„Jenže to už je dávno minulost,“ namítnul Tom tiše. „Tehdy jsem byl normální člověk a ne mrzák…“
„Pořád jsi ten normální člověk,“ opravil ho Bill. „Třeba se ti to nezdá, ale pořád seš ten macho, kterýho může vyzvat jenom ten hned po tobě druhej nejvíc cool borec na světě, jak jsi tenkrát psal na svým blogu… pořád seš ten Mistr Leonardo, co si po školních lavicích čmárá Dívku s perlou…“
„To nebyl Leonardo, ale Vermeer,“ šeptnul Tom, avšak koutky úst mu malinko zacukaly.
„To je jedno,“ mávnul Bill rukou. „Vždyť víš, že kdykoliv se probíralo tohle téma, který mě nikdy moc nezajímalo, tak jsem místo napodobování tvých šlechetných kreseb radši lavici poslintal pokaždý, když jsem na ní usnul.“
„No jo,“ zavzpomínal Tom a tentokrát váhavý úsměv na jeho tváři vydržel o něco dýl. „Tys byl dycky na umění šílený kopyto, pokud nešlo o líčení se.“
„No a ještě řekni, že správně se nalíčit není umění!“ ohradil se dotčeně Bill, ale oba bratři věděli, že dotčenost jenom předstírá.
„Není,“ zavrtěl Tom hlavou. „Protože pak člověk v koupelně hledá holicí strojek, sáhne do skříňky, kde běžně bejvá a místo toho vytáhne taštičku plnou mejkapů, řasenek a podobnejch blivajzů!“
„A jak se ty blivajzy hodí při focení a koncertech, žejo?“ ušklíbnul se vítězně Bill.
„No to jo,“ pokrčil kytarista rameny. „Někdo ze sebe musí toho cvoka udělat…“
V tu chvíli se domem rozezněl jekot, jak se na něj Bill vrhnul. Zákeřně zneužil toho, že Tom nic nevidí, a během chvilinky copatý chlapec ležel bezmocně na zemi, zatímco Bill ho divoce lechtal. Řev byl tak hlasitý, že dokonce i Andreas vběhnul do chodby zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Když se ujistil, že jo, zakroutil hlavou, chvilku dvojčata pobaveně pozoroval, jenže pak si uvědomil, že se mu na pánvi smaží obalované žampiony, a tentokrát Tomův jekot přehlušil jeho vlastní hlas, který chrlil jednu nadávku za druhou, dokud pánev nestrhnul na jiný vařič a neujistil se, že se nic naštěstí nestačilo připálit.
Bill s Tomem se postupně taky uklidnili. Zpěvák okamžitě pomohl dvojčeti na nohy, podal mu bílou hůl a kašlajíc pro tuhle chvíli na rady doktorky, Toma odvedl do kuchyně právě ve chvíli, kdy Andreas začal servírovat lákavě vonící jídlo na stůl. Na třech talířích už trůnily propečené brambory, dozlatova osmažené žampiony i tatarka, a blonďák právě rychle dodělával nějaký jednoduchý salát.
„Hmmm, vypadá to nádherně,“ zavrněl spokojeně Bill, a poté, co Toma usadil ke stolu, vtisknul Andymu něžný polibek. „Jsi šikulka.“
„No to ještě neříkej,“ zavrtěl Andreas hlavou, přestože se mu do tváří nahrnula roztomilá červeň. „Ještě jste to nesnědli, tak nemůžeš soudit, jak to chutná a jak-„
„Doprčic!“ vřísknul Tom, až se na něj oba dva otočili, Andreas s nechápavým a Bill s ustaraným výrazem, jen proto, aby oba dva vzápětí potlačili smích, který se jim už už dral do hrdla. Sice to nebylo nijak vtipné, zejména za situace, v níž se Tom nacházel, ale stejně, když vidíte toho takzvaného největšího machra na světě, jak holýma rukama opatrně prohmatává talíř, aby alespoň odtušil, kolik čeho se tam nachází, a přitom si dlaní suverénně hmátne do studené tatarky, kterou vzápětí nechtěně rozpatlá po celém talíři…
„Jééé, tos měl počkat, vždyť my už taky jdeme jíst, já bych ti ukázal, co kde máš,“ vyjeknul Bill a se stále cukajícími koutky vzal ubrousek a otřel do něj Tomovu pravou dlaň. Vzápětí se usadil vedle něj a zatímco Andy se pustil ihned do jídla, Bill nasadil důležitý výraz.
„Takže věc číslo jedna. I když máš dočasně indisponovaný oči, nebudeš jíst jako čuně. Takže si vem hezky příbor.“
Chytil ho za hřbety dlaní a položil mu ruce tak, aby Tom příbor skutečně nahmatal.
„Výborně,“ pochválil ho, zatímco Andreas se, zatím ještě taktně potichu, dusil smíchy, protože pohled na nenamalovaného Billa, který se snaží něco vysvětlit a tváří se přitom vážně, byl prostě bezkonkurenční.
„Takže. Tady,“ navedl bratrovu levačku a zakroužil jí tak, aby se hrot vidličky dotknul postupně všech hub, které měl Tom na talíři. „Tady máš žampiony. Jsou docela velký, zatím jich máš sedm, kdyžtak jich je tam ještě dost na přidání. Tady,“ objel ve vzduchu Tomovou pravačkou ovál, který tvořily brambory. „Tady máš brambory, jasný? Cítíš je?“
„J – jo,“ přikývnul nejistě Tom a snažil se si to všechno nepoplést.
„A tady, mezi tím, je tatarka,“ dokončil Bill popis jeho talíře. „Napravo od talíře, jako by před ním, ale víc vpravo, máš skleničku s pomerančovým džusem. Když po tom budeš sahat pomalu, ne zbrkle jako vždycky, tak ji ani nevyleješ. A až dojíš, budeš tu mít misku se salátem. Nějaký otázky?“
To už Andreas nevydržel a začal se řehtat nahlas. To prostě nešlo potlačit. Možná to tak nevyzní, když se o tom jenom píše, ale když on to viděl na vlastní oči, tak se prostě své lásce musel smát, nikoliv z jízlivosti, ale proto, že to celý bylo… prostě vtipný.
„N – ne,“ zazubil se Tom. Nevydržel a i on se začal uculovat, Andreasův hlas ho k tomu podněcoval a nedělalo mu problémy představit si, jak Bill u té přednášky musel vypadat.
„Jako co je tady vtipnýho?“ ohradil se Bill a rozhodil rukama. „Vždyť přece musí vědět, co kde má, ne?“
„Jasně, já naprosto souhlasím,“ zatvářil se Tom naprosto vážně a zapíchnul vidličku do něčeho měkkého. Když nožem přejel zlehka obrysy, poznal, že se jedná o žampion. Spokojený, že mu to na začátek jde docela dobře, vymáchal ho v tatarce (teda alespoň v to doufal, že se trefil) a hned za vidličku přiložil nůž. Ale ouha! Nešlo mu to ukrojit! Vzápětí ale zatnul zuby. To dokáže! Není malý dítě, aby škemral, aby mu někdo z kluků nakrájel houbu! Odhodlaně se nadechnul a tentokrát říznul opravdu silou…
… ale jak se při řezu soustředil na nůž, trošku uvolnil tlak na vidličce… a výsledkem bylo, že síla říznutí odmrštila zbytek žampionu, který vesele zasáhnul Billa do obličeje. Andreas zařval smíchy, Tom jenom zmateně natáčel obličej od něj k Billovi a zpět, a Bill se snažil ze všech sil zadržet vážný výraz, když mu po tváři stékala tatarka, která odkapáváním následovala houbu, válející se někde v jeho klíně.
„Co – co se stalo?“ nechápal Tom a podvědomě nahrbil záda v obranném gestu. Nevěděl, co udělal a zda za to nebude trest.
„Nic, jenom jsi mi ten žampion okázale vpálil do ksichtu,“ odvětil uraženě Bill, ale kdyyž viděl, jak se Tom, slyšíc intonaci hlasu, zatvářil, začal se taky smát. „Vždyť se nic neděje… ukaž, nakrájím ti to.“
Přestože se tomu Tom bránil, nakonec si nechal jídlo nakrájet (ne, že by měl nějak zvlášť na vybranou, když Bill jednoduše rozhodnul), a přestože měl ještě pár drobných nedostatků, nakonec se mu jídlo podařilo docela bez problémů sníst.
„Neboj, zlepšíš se… už ten konec jídla byl lepší, než začátek,“ zakřenil se Andy, když všichni dojedli a teď spokojeně trávili.
„Kéž bys měl pravdu,“ šeptnul Tom. Opět na něj začaly lézt chmury, když se za pomoci hole a Billovy hlasové navigace dostal na gauč, kde vzápětí usnul…
autor: Áďa
betaread: Janule
😀 😀 To byl skvělý díl. Chlamala jsem se s nima 😀
MĚ TAM PROSTĚ SERE TEN ANDY .. AT UŽ VYPADNE !!! 🙁
Docela vtipná scénka s tim jídlem, bych se tlemila taky 😀
Náhodou, mě Andy nevadí, aspoň Billovi pomůže, aby na všechno nebyl sám..nejlepší by bylo, kdyby zůstali spolu všichni tři xD
[4]: žejo? taky bych jim to přála 🙂 škoda jen, že je to twc a ne slash… uvidíš už příště…
děkuju moc za komentíky, mám z nich radost, jsem ráda, že vás tahle kapitola pobavila tak, jako mě bavilo její psaní 🙂
Vidím, jak to všem opět přišlo vtipné …????????? Jsem to asi nepochopila!
Už jen věta: "Neměl jsem to přežít!" To je tedy to nejbolestnější, co zatím Temnota čtenáři přinesla, moc smutný, teskný okamžik. Tady jsem jen zadržovala slzy a žal spolu s nimi. To snad musel pocítit každý, ne? Vždyť tohle je zoufalství… ne, nepochopím nějaké bavení se nad jídlem!
Tom nechtěl žít, vždyť to v ten moment vzdával!! Jak to, že to čtenář nevidí a vidí až tu scénu u jídla??? A Bill má opravdu srdce?
Ta poznámka o Dívce s perlou byla hodně krásná, alespoň je vidět, jaký Tommy skutečně je.♥♥♥
A Andyho žampiony? Ty bych nepozřela, ačkoliv žampiony miluju. Bála bych se, že pozřu spíše hřib satan!
Haha, děsně směšné, že Tommy skončil v tatarce…, já se nesmála vůbec – alespoň, že ten žampion zasáhl tu Billovu tvářičku. 1:0 pro tebe, Tommy!