autor: Lenna W.K.T.
Pomóóóóóc, mám strašně moc nápadů a nevím, do čeho se vrhnout dřív! 😀 Lenn
Tenhle díl bych ráda věnovala Atsuko, děkuji za vše, moc pro mne znamenáš, děkuji, že mě chápeš…
Bill
Jeho mozek se rozprskl po zemi, jako když shodíte vajíčko z linky. Přijde vám to nechutné? Ono to nechutné je. Otřel jsem si svoje rudé botky s obličejem zkřiveným do znechucené grimasy. Tak chladný. Takový můžu být jen já. Roztaju jen v jeho náruči. V té teplé, měkké náruči. Šel jsem celkem svižným krokem, takže jsem se zastavil za pár minut, ale asi o tři sta metrů dál. Měl jsem tam schovaný malý batůžek. Vyndal jsem z něj malý box, otevřel ho a vyprázdnil zásobník. Používám speciální ledové kulky. Ano, střílím led. Je to nejlepší. Zmate doktory na pitvě, protože díky ní tělo zchladne maličko rychleji a navíc, když je tělo ještě teplé, kulka roztaje. Za celou tuhle výbavičku jsem dal minimálně dva miliony eur. Drahá sranda, ale já za jedno použití týhle hračky dostanu trojnásobek ceny.
Pomalu, skoro až s láskou, jsem zbraň složil do batohu. Za pasem jsem vytáhnul druhou zbraň, náboje také složil do malého chladícího boxu, ten jsem okamžitě schoval do batůžku a zbraň šla hned za ní. Zapnout a jde se domů.
Otevřel jsem dvířka svého malého, přesto luxusního bytu. Žádný kýč. Nýbrž ryzí luxus. Něco jako u Toma. Jo, něco podobného. Stylové perličky. Unaveně sednu ke stolku a vytáhnu svůj deníček, nalistuju hned první stránku. Škrtnu první jméno: Dmitrij Petrov
Další jméno následovalo: Oswald Nowak.
Jeden z velmi důležitých lidí a jeden z úhlavních nepřátel mého miláčka. To on mě na něj poslal. Ach, Tomy.
Vzal jsem svůj telefon. Vytočil hned první číslo.
„Davide? Tak co?“ polknul jsem, každým dnem jsem se bál čím dál tím víc.
„Neboj, Bille, je v pořádku, srazil jsem dva zmetky, co po něm šli, ale je to všechno v pohodě. Hele, ale hledá tě. Všude, kde to je možné. Už je ale kousek od tebe, podle mě brzo zjistí, kde jsi.“
„Hele, snaž se ho nějak svést z cesty, potřebuju ještě hodně času, nemůže mě najít teď, teď by to pro něj ještě bylo nebezpečné.“
„Dobře, pokusím se o to nějak… hele, valím, někam jde! Čuz!“
Zavěsil. Bál jsem se, a to hodně, poprvé v životě jsem se bál, ale ne o sebe.
Tom
Hledám, kde se dá. Snad všude, kde se dá. Našel jsem nějaké stopy, ale Bill se vytratil dřív, než jsem jej stačil zkontaktovat.
„Carol, ale já ho musím najít…“ zhroutil jsem se u ní do křesla.
„Ale proč? Na světě je tolik holek…“ Zpražil jsem ji hnusným pohledem, potáhl si z cigarety. „Promiň, ale i kluků je na světě víc než dost. I čtyřprocentních. Ne, promiň, vím, že je to těžké, ale víceméně máme strašně málo informací. Proč od tebe vůbec utíkal? Stojí ti za to?“
„Ty se mě ptáš, jestli mi za to stojí? Nikdo není jako on. Chci ho najít. Musím ho najít. Nechci žít bez něj.“ Típnu cigáro a schovám unaveně obličej do dlaně.
*O 4 roky později*
„V Rusku? Co dělá v Rusku, prosím tě? Cože? Jo, děkuju moc, zítra se tam vydám, děkuju, máš to u mě!“ ozval se můj už o dost mužnější hlas. Konečně, konečně jsem ho po pěti letech našel. Napíšu si adresu, co mi právě nadiktovala Carol, moje známá, zapnu svůj notebook a hledám lety na zítřejší ráno směr Moskva. Objednám je, naťukám tam číslo mojí kreditky. Pak si sbalím hodně teplé oblečení a jdu spát. Samou radostí a nedočkavostí nemůžu dospat, takže vstanu už ve čtyři ráno, osprchuju se. Když vylezu, pozoruji své dospělé tělo v zrcadle. Jak moc se změnilo od té doby, co jsem svou jedinou lásku viděl naposledy. Už tenkrát jsem neměl tělo jako typický skoro patnáctiletý kluk. Dnes už je plné svalů, však stále jen s jedinou zkušeností.
Pohlédl jsem na své copánky. Dredy už byly staré, nepraktické. Copánky ze mě dělaly muže. Pousměju se nad svými myšlenkami, já jsem muž pouze s ním. Vyčistím si zuby, zazubím se, abych se přesvědčil o jejich bělosti. Pak se obléknu do tmavých kalhot a do červeného trička od Ecka. To jsem si koupil při sledování Billa v Miláně. Ano, i tam jsem za ním letěl, ovšem jsem ho opět prošvihl. Šátek na hlavu, pásek. Zavolal jsem si taxíka. Mezitím, než přijel, jsem se najedl, dal kafe a cigáro.
Pod domem se rozezněl klakson auta. Zapnul jsem svou tašku, seběhl pár schodů. Pár vteřin na to jsem seděl v autě.
„Na letiště, prosím vás.“ Požádal jsem slušně. Začalo pršet. Kapky stékaly po okénku. Skoro jako by oblaka plakala nad tím, co jsem se rozhodl udělat.
O dvě hodiny později jsem už stál a čekal, až na mě přijde řada. Podal jsem paní letenku a ona mě jen s malým ústřižkem pustila dál. Začal jsem se těšit, i když jsem se ve skrytu duše bál, v jakém stavu Billa najdu. Seděl jsem jak na trní. Nemohl jsem spát, a tak jsem cca tříhodinový let přemýšlel, jak Bill zareaguje, jestli ho zase nepropásnu, jestli mě bude chtít vidět.
Než jsem se v Moskvě ubytoval a vzpamatoval, utekl celý den. K večeru jsem se sebral a jel na adresu, kterou mi poskytla Carol. Taxík projel známým Leninovým náměstím. Nevěřil jsem, že může být až tak krásné, osvětlené a čisté. Tím ale naše cesta čistými ulicemi skončila.
„Proč se vydáváte zrovna do těchhle uliček?“ zeptal se řidič taxíku chabou angličtinou.
„Někoho hledám, starého přítele.“ Řekl jsem neochotně.
„Tak hlavně dávejte pozor, abyste nedostal kulkou mezi oči. Jinak ten bar je támhle, já tam zajíždět nebudu, protože už jsem tu jeden problém měl…“ říkal a tím mi nahnal snad ještě větší strach. Opravdu se to malé andělské stvoření může objevovat v téhle hnusné, smradlavé a podle toho, co jsem slyšel, nebezpečné ulici?
Nicméně jsem zaplatil, vystoupil a šel ke dveřím, na které mi ukázal řidič. Skoro až ostýchavě jsem je otevřel,vešel dovnitř. Hned u vchodu stály dvě gorily. Rozhlédl jsem se. Všude narudlé světlo, spoře oblečené dívky, a dokonce i chlapci roznášející v panácích vodku mezi pokerové hráče. Někteří seděli u stolů, na kterých tančily krásné dívky. Svůdně kroutily boky a pánové si zjevně tuhle společnost užívali. Někteří se s nim dokonce mazlili a odcházeli kamsi dozadu. Přešel jsem k baru. Nahá barmanka měla jen na těle namalovaný oblek. Taková nahá – oblečená. Nevypadalo to špatně, ale já se nepřišel bavit, ani opít a na dívky já stejně dávno zanevřel.
„Mluvíte anglicky?“ zeptal jsem se raději hned. Barmanka jen přikývla.
„Kde bych našel Billa?“
„Prečo ty chceš naisť William?“ zeptala se mě. Oh, jestli taxikář mluví chabě, tahle mluví ještě hůř.
„Prostě ho hledám, jsem jeho starý přítel z mládí.“ Odpověděl jsem klidně. Barmanka jen luskla a kývla na jednoho velmi namakanýho frajera. Ten mě přitiskl k baru. Silou, bolelo to.
„Hej! Co to děláš, ty hovado?“
„Vladimire, nešetři ho, chce jít za Williamem…“ zahuhlala barmanka a napila se absinthu. Gorila mě začala osahávat. Už jsem pochopil.
„Nemám zbraň ani nic jiného, pokud vám jde o tohle.“ Ale Vladimir se o tom přesvědčil sám. Pustil mě.
„Tak? Kde ho najdu?“ kouknu střídavě z barmanky na Vladimira a zase zpět.
„William je vzadu, projdi támhle těma dveřma s nápisem… vidíš, támhle ty. Tam bude, hraje poker.“ Zahuhlala a já radostí div neskákal do stropu.
„Děkuju,“ hodil jsem jí na stůl nějaké dolary. „Na drink pro vás…“ mrknul jsem na ni, ale ne svádivě nebo tak, prostě jen přátelsky.
Vydal jsem se směrem k těm dveřím, po cestě jsem cítil, jako by mi někdo zalil nohy do betonu. Polknul jsem a přede dveřmi se zastavil. Opět z každé strany dveří stály dvě gorily. Sjely na mě pohledem. Zastavily mě a opět prohledali. Už jsem se nebránil. Pak mi otevřely dveře.
„William, máš tu návštěvu,“ zahuhlal jeden z nich. Jmenovaný se neotočil, jen zvednutou rukou ukázal, že smím vejít. Oh, byl to on. Zamrkal jsem. Jeho vlasy, byly upravené do rockerského mohawku. Na krku bylo vidět tetování. Bill! Nemohl jsem uvěřit svým očím. Vidím ho, konečně je zase kousek ode mne.
„Nedal by sis pár třešní, Bille?“ špitnul jsem, když se za mnou zavřely dveře. Jmenovaný ztuhnul a oči všech přítomných se stočily ke mně. Zachvěl se. Jeho ruce schované v kožených rukavičkách bez prstů, se přesunuly ze stolu na opěradla.
„Pánové, můžete mne nechat o samotě? U baru vám vyplatí výhru.“ Řekl tiše, chladně a nepřístupně. Takového jsem ho neznal. Chce mě vlastně vůbec vidět?
Muži v kvádrech se okamžitě začali zvedat. Pobrali svoje chipsy vyhrané v pokeru a jeden po druhém opouštěli místnost.
Když jsme byli sami, Bill se zapřel o opěradla křesla z černého ebenu. Byl vysoký, vyšší než před lety. Pomalu se otáčel. Měl sklopenou hlavu a na očích černé sluneční brýle. Na sobě měl černý oblek s bílím uzounkým proužkem. Pod tím bílou košili. Bez kravaty, jen ověšený stříbrnými řetězy. Polknul jsem, tolik mu to slušelo.
Pomalu zvedal hlavu. U toho si sundával brýle. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tam stojím jak trubka s otevřenou hubou, div mi netekla slina. Slušelo mu to tak moc. Naše pohledy se střetly a já jen nervózně přešlápl.
„Na-našel jsi mě…“ špitl, tiše, jemně, měkce, tak, jako můj starý Bill.
„Musel jsem tě najít. Musím na tebe pořád myslet.“ Řekl jsem popravdě, a váhavě k Billovi udělal pár kroků. Na to on udělal také, vyšel mi vstříc. Pak se Bill neudržel a přerušil poslední metr mezi námi. Vletěl mi do náručí a pevně mě objal.
„Tolik jsem se bál! Tak moc!“ pošeptal jen. Já ale teď mluvit nechtěl. Jemně jsem ukazováčkem zvedl jeho bradu, aby se mi podíval do očí. Hnědé, příjemné, hřejivé, jako tenkrát. Černě orámované.
Chvíli jsme tam tak beze slova stáli a jen se kochali pohledem na toho druhého, objetím a teplem vyzařující z toho druhého.
Ani jsme si nevšimli, že vzdálenost mezi našimi obličeji se zkrátila jen na pouhých pár milimetrů.
autor: Lenna W.K.T.
betaread: Janule
ouuu shit….tak ho našel….yeahhh
No paráda, už jsem se bála, že tahle povídka zůstane nedokončená…uff xD
Paráda, jsem rád, že Tom Billa našel, i když pět let… to určitě nebylo nic lehkého, čekat tak dlouho. Jsem zvědavá, jak to bude dál i když je mi jasné, že jen tak spolu nebudou smět být, určitě jsou v tom ještě nějaké Billovy pracovní povinnosti… no uvidíme:-)
Perfektní povídka ♥
Tak za prvé, jsem hrozně ráda, že mám tuhle povídku zpátky =)
A za druhé, jsem hotová z toho, jaký to nabralo spád. Přeskočit 5 let je docela dost, a nechápu, proč Bill Toma nechal jenom tak být, mohl ho přece vzít sebou…doufám, že ho ještě miluje, když se na něho vlastně vykašlal…
Oh, wow… miluju tuhle povídku ♥♥ Jsem ráda, že ho našel, i když až po pěti letech… 🙁 hlavně že vůbec a snad to bude jen dobré od teď…:))
a HLAVNĚ doufám, že další díl nebude zase až za dva měsíce, to bych nevydržela..! 🙂
aah.. Lennuš, krásnej dílek a ten konec.. dokonalý!.. mocskrát ti děkuju za věnování, i začátek se mi líbil, rozprsklej mozek xD. miluju drasťárny a děj povídky je dokonalý :D.. jsi šikovná a děkuju :o*
mno konečně.. po tolika letech.. už bylo na čase.. ale co bude teď?? snad jednoho z nich nezabijou..