autor: RosePhantom
Ačkoliv by to Bill nepřiznal, zamiloval si ranní chození do školy. Atmosféra s jemnou září rozbřesku na horizontu byla vždycky tak klidná. Zatímco ostatní studenti dávali přednost delšímu spánku a příchodu do školy na poslední chvíli, Bill si užíval svůj společný čas o samotě s Tomem. Konec konců, nemohl Toma držet za ruku, zatímco řídil.
Dnešní ráno nebylo žádná výjimka. Billovi přišly celkem dva dopisy s přijetím, oba ze škol, o které se doopravdy zajímal. Jediné, co zbývalo, bylo rozhodnout se, která je důležitější. Bill nikdy moc nepřemýšlel o tom, co by chtěl v budoucnu dělat; vždycky byl přesvědčený o tom, že ho něco dříve či později zaujme. Ještě stále se dostával přes to nadšení; přes fakt, že to doopravdy dokázal. Nikdy se necítil tak vyzrálý.
Bill se přišoupnul blíž k Tomovi a schoval z dohledu jejich spojené ruce, když kolem nich projelo auto. Auto zrychlilo, zahnulo za roh a nechalo ulici opět prázdnou. Bill natočil hlavu a věnoval Tomovi malý úsměv. Tom se zakřenil.
„Co?“ zeptal se. Bill pokrčil rameny a zadíval se na jejich nohy, jak dělali krok za krokem.
„Nevím,“ odpověděl Bill. Tom lehce stisknul jeho ruku, zvedl jejich propletené prsty a přitiskl si je k srdci. „Tenhle rok plyne tak hrozně rychle…“
„Yeah,“ přikývnul Tom. „Připadá mi to, jako bych přijel teprve před pár týdny.“
„A teď, brzdy odjedeš,“ zamumlal Bill.
„Říkal jsem ti, ať na to nemyslíš,“ napomenul ho Tom a jemně přejel palcem přes hřbet Billovy ruky.
„Nemůžu tomu zabránit, Tome. Nedokážu si ani představit, vrátit se k bydlení v domě, ve kterém ty nejsi jen přes chodbu. Sakra, nebudeš ani v té samé zemi…“ Slyšet sám sebe říkat ta slova bylo daleko víc zničující, než o nich jen přemýšlet. Teď byl na řadě on, přitisknout si Tomovu dlaň k hrudi.
„Není to tak, že bychom měli jeden na druhého zapomenout, správně?“ zeptal se Tom. Bill se při té myšlence napnul a okamžitě zavrtěl hlavou. „Pořád máme telefon a e-mail. Dokonce mě můžeš přijet navštívit někdy do Německa, pokud budeš chtít. Myslím, že by ses tam bavil.“
Tomova nabídka a hřejivý úsměv byly milé, i přesto, že to nemohlo vyléčit Billovo utrpení. Uvolnil sevření jejich dlaní a chytil Toma za ruku už jen jemně.
„Jsou to ještě dva měsíce, že?“
Tom přikývl. „Dva měsíce.“
Zbytek jejich cesty proběhl v tichosti, ani jeden z nich si nebyl úplně jistý, co říct. Jak se přiblížili ke škole a lidé začínali civět, Bill pustil Tomovu ruku. Tom vklouznul rukama do kapes své mikiny a Bill ho s pohledem upřeným do země napodobil.
Když prošli dvoukřídlými dveřmi do budovy, z hlavní kanceláře vyšel ředitel a zamával na ně. Bill si myslel, že jen mával na jiného učitele, ale když zvednul pohled k řediteli, všiml si, že to je on, na koho mává. Zastavil a podíval se na Toma.
„Jenom vy, Bille,“ usmál se ředitel. „Vy můžete pokračovat dál do třídy, Tome.“
Tom přikývl a otočil se na Billa. ‚Viel Glück,‘ zašeptal v němčině. Bill se usmál, jeho srdce zaplesalo nad Tomovou líbezností, a otočil se, aby mohl následovat ředitele zpět do jeho pracovny.
Bill odložil svou tašku vedle dveří, které byly zavřeny poté, co vešli dovnitř. Zůstal stát u svých věcí, zatímco se ředitel probíral nějakými papíry před tím, než se usadil. Ředitel pozvedl obočí.
„Takže?“ zeptal se a ukázal na prázdná místa kolem sebe.
„Um…“
„Slyšel jsem, že jste dostal pár dopisů s přijetím.“
„Oh!“ Bill se okamžitě spustil na kolena a začal se probírat svými věcmi, aby našel dopisy. „Omlouvám se, nevěděl jsem…“
„Škola dostává dopisy také,“ zasmál se ředitel. „Tak co, už jste si vybral školu, nebo čekáte na nějakou speciální?“
„Um, nejsem si jistý,“ zamumlal Bill, a mířil k židli, zatímco si pročítal slova, která viděl už tisíckrát. Posadil se na židli a podal řediteli dvě obálky. „Myslím, ne snad, že by s těmito dvěma bylo něco špatně, ale čekám, jaké budu mít další možnosti.“
„Pořád jste se nerozhodl, co chcete dělat?“ zeptal se muž, opřel se do svého křesla a pročítal si dopisy. Bill zatřásl hlavou, až poté si uvědomil, že se na něj ředitel nedívá.
„Ani v nejmenším,“ odpověděl. Ředitel odložil jeden dopis a začetl se do druhého.
„Obě tyto školy mají širokou škálu možností,“ informoval ho. „Možná byste si měl udělat seznam pro a proti. Co požadujete od vysoké školy?“
„Uh…“ Podíval se na stranu a zamyšleně poklepával piercingem o zuby. „Uh, vážně nevím.“
„Něco se určitě najde. Zajímá vás, jestli jsou koleje smíšené? Chcete velké třídy, nebo spíše menší?“
Bill pokrčil rameny. „Já chci hlavně promovat,“ zamumlal zahanbeně.
„To je začátek,“ odpověděl ředitel a blýsknul úsměvem. „Hodně čtvrťáků chce jen dokončit školu a vypadnout odtud, takže se o vysokou ani nestarají.“
„Oh ne,“ ubezpečil ho Bill a zavrtěl hlavou. „Mě se to netýká, vždycky jsem chtěl jít na vysokou. I když jde škola ztěžka.“
„Dobře.“ Ředitel se natáhnul přes stůl a vrátil Billovi obálky. „Můžete požádat své učitele, aby vám pomohli sepsat vaše přednosti a slabosti. Hlavně přemýšlejte o tom, jaké jsou vaše koníčky, Bille. Očividně máte módní a umělecké schopnosti,“ ukázal na Billovo předloktí. „To jste navrhoval vy, ne?“
Bill se podíval na své tetování, ve vzpomínkách se vrátil k začátku tohoto roku. Jemně se usmál. „Ne, ale navrhnul jsem pár podobných.“
Starší muž přikývl a odsunul stranou pár papírů. Vzduch kolem nich se zdál najednou těžký, zadrhával se Billovi v plicích. Ředitel neudělal nic pro to, aby načal další konverzaci, nebo aby ho poslal pryč. Jen seděl za svým stolem a očima přejížděl ručně psané poznámky na papíře.
Bill nechtěl jen tak nahlížet do dopisu, ale jakmile v rohu zahlédl jméno ‚Tom‘, nemohl nadále zůstat potichu. Věděl, proč najednou to náhlé trapné ticho.
„Pane,“ promluvil Bill a odkašlal si. Muž za stolem se na něj podíval a odložil papír stranou. „Tom a já…“
Ředitel okamžitě věděl, o čem mluví. „Ano, slyšel jsem pár zajímavých věcí o vás dvou.“
Bill zamrkal. „Kolik lidí?“
„Ne moc,“ ujistil ho. „Ale chci, abyste věděl, že je to v pořádku, Bille.“
„Já- co? Je to v pořádku?“ zeptal se Bill a se zamračeným obočím se napřímil. „Huh?“
„No, asi byste se neměli snažit vychloubat se se svým vztahem,“ upravil to ředitel. „Ale není to, jako byste byl posedlý ďáblem, ačkoliv někteří to tak vidět mohou.“
Bill zalapal po dechu a zapletl ruce. „Ale, takže vy…?“
„Nezajímá mě to,“ odmávl to rukou ředitel, jako by téma bylo jen obtížný hmyz. „Lidé budou vždycky nesouhlasit s ostatními, ne nutně jen kvůli jejich sexualitě. Může to být jejich původ, domácí zázemí, dokonce i oblečení, které nosí. Budou to kreténi, ať půjdete kamkoliv, takže byste se tím neměl nechat obtěžovat.“
„Oh…“ Bill se lehce předklonil a rukama se zapřel o kolena. Zhluboka vydechl a prsty si přetřel opatrně oči, aby si nerozmazal make-up. „Děkuju, pane, já…“
„Nedělejte si s tím starosti,“ usmál se na něj ředitel. „Na téhle škole není nikdo, kdo by proti tomu mohl něco udělat. Vy se hlavně soustřeďte na to, abyste si vybral vysokou školu, dobře?“
Bill vděčně přikývl a viděl, jak muž proti němu otevřel pusu, aby ještě něco řekl, ale ozvalo se zaklepání. Ředitel vzhlédl akorát, aby viděl, kdo za ním přišel.
„Dobrý den, Caroline,“ pozdravil ji. Bill se otočil na své židli a zamával brunetce, která potichu přešla k velkému stolu.
„Dobrý,“ odpověděla. „Je možné, abych dostala svůj spis na dnešní odpoledne?“
„Myslím, že ano. Jsi dost zodpovědná, abys to vrátila včas, ano?“
„Samozřejmě, pane,“ souhlasila. Ředitel se zvednul a přešel k jednomu regálu se spisy, který kopíroval stěnu jeho kanceláře. Otevřel jeden šuplík a začal se probírat spisy. Bill se natáhnul pro své přijímací dopisy a opatrně je umístil zpět do obálek. Caroline se zazubila.
„Vysoké, co?“
„Jo,“ odpověděl Bill. „Zatím jen dvě, ale jsem rád, že jsem se dostal aspoň někam.“
„To je dobrý,“ souhlasila Caroline. „Jsem na cestě na schůzku na vysoké. Princeton.“
„Příliš dobrá pro Harvard?“
„To víš,“ zasmála se.
„Tady to máme,“ oznámil ředitel a vytáhl spis. „Slečna Caroline L. Roth.“
Billovo srdce se propadlo někam hluboko do žaludku. Čelist mu klesla a střelil pohledem po Caroline, která totálně zbledla. Bill se roztřeseně postavil a v obou rukách svíral dopisy.
„Ty…“ Ona, Caroline, slečna Roth. Caroline Roth. Všechno to do sebe zatraceně zapadalo.
„Bille, počkej,“ pokoušela se promluvit zoufalým šeptem.
„Naser si.“ Bill se div nezalknul, jak se mu začínaly oči plnit slzami. „Naser si. Nemůžu tomu uvěřit…“
„Pozor na jazyk, pane Kaulitz,“ varoval ho ředitel a opět upozornil na svou přítomnost. Bill obviňujícně ukázal prstem na Caroline, a šokovaně se otočil čelem k řediteli.
„Ona je ta, kdo mě vystavil ponížení, absolutní nenávisti, a vy po mně chce, ať si hlídám, jak zasraně mluvím?!“
„Bille!“ Ředitel i Caroline vykřikli najednou, když se rozběhl ke dveřím.
„Jdu do třídy,“ zavrčel, zvedl svou tašku a hlasitě za sebou zavřel dveře.
Celou tu dobu byly příbuzné. Všechno to zapadalo do sebe a začínalo to Billovi dávat smysl, jak mířil dolů chodbou.
Jeho přátelství s Caroline bylo postaveno na kompletní lži. Řekla, že chodí na pár hodin s Tomem, přestože Tom řekl, že ji nikdy předtím neviděl. Řekla, že jí může věřit, i když byla dvoustranná mrcha. Její takzvaná rada byla jen past, cesta k naprostému neodvratnému zničení. Pravděpodobně přesně, jak plánovala.
Bill zpomalil tempo, když se blížil k povědomé třídě; nakoukl dovnitř, aby se ujistil. Přesně, jak si myslel; Tomova první hodina. Zvonek ještě ani nezazvonil, a přesto už si Tom poctivě opisoval poznámky z tabule. Byli tam jen další tři studenti, dva s hlavou na lavici, aby si ještě zdřímli, další, který se rozhlížel po třídě, a nevěnoval nejmenší pozornost učiteli. Bill vešel do třídy a popadl Toma za paži.
„Bille, co-„
„Musíme jít,“ trval na svém Bill a odmítal se podíval na Toma, jak ho za sebou tahal.
„Proč? Co se stalo? Bille!“ Neotočil se, aby poslouchal Tomovy otázky. Chtěl se odtud dostat, vypadnout ze školy; jestli Tom nechce jít, ať si trhne.
Až na to, že věděl, že bez Toma daleko neodejde.
Bill se opřel o zeď a pohrával si se svými doplňky. Tomovi zabralo sotva minutu, než se vynořil ze třídy s batohem přes rameno, a znepokojeně se podíval na Billa. Ten se jen beze slova odlepil ode zdi a zamířil pryč chodbou ke spojovacím dveřím. Nikdo se je nepokusil zastavit, když mířili opačným směrem od školy, zpět do pohodlí jejich domova.
———————
Bill bezhlasně zalapal po dechu, zaryl nehty do jeho zad, když cítil, jak Tom vyvrcholil hluboko uvnitř něj. Nedlouho po něm on sám vyvrcholil na Tomovo břicho, funěl, jak mu zbloudilé vlasy a pot spadaly do očí. Tom byl stejně bez dechu jako on sám, díky čemuž se cítil dobře. Dokonce lépe, než když cítil, že je Tom tak blízko jako on.
Tom se zavrtěl a chystal se odtáhnout, ale Bill ho silně objal kolem krku a nepustil. Tom zavrčel, příliš unavený zabývat se neposlušným Billem, a lehnul si zpět na něj.
„Bille,“ vydechnul a zavřel oči. Bill něžně přejížděl po jeho krku nahoru a dolů a masíroval kořínky jeho dredů.
„Prosím,“ žádal Bill šeptem. „Zůstaň ve mně.“
Tom se zatřásl. „Okay.“
Zůstali takhle několik minut, zatímco Bill letmo přejížděl nehty přes Tomova záda a líbal ho na ucho a krk. Byl rád, že vypadli ze školy, když už pro nic jiného, tak aspoň pro tohle. Bylo tak příjemné rozptýlit se s Tomem a vyšukat všechen ten vztek pryč.
„Takže,“ začal Tom a zapřel se na loktech, aby na Billa viděl. „Caroline?“
„Děvka.“
„Je vážně příbuzná se slečnou Roth?“
„To tě ujišťuju,“ odpověděl Bill a pokusil se pokrčit rameny proti polštáři. „A navíc se rychle pokoušela bránit.“
Tom přikývl a zamrkal, když se pokusil opět vyklouznout z Billa a opět byl zadržen. Povzdechl si.
„Bille…“
„Jen ještě chvilku,“ zamumlal Bill. Tom odstrčil pár vlasů z Billova zpoceného čela a věnoval mu jemný úsměv.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Bill zesílil stisk kolem Tomova krku a nejistě přikývl.
„Jo,“ ujistil ho. „Lidé budou pořád kreténi. Musím se naučit nepřipouštět si je k tělu.“
„To je dobře,“ zamumlal Tom. Trochu se zavrtěl. „Už?“
„Dáš si se mnou sprchu?“ zeptal se. Tom se zaculil.
„Samozřejmě.“
„Okay.“ I přesto, že Bill doslova zářil štěstím, prázdnota po tom, co z něj Tom vyklouzl, způsobila nový pocit utrpení. Opatrně si setřel slzy, jak jej Tom vedl do koupelny. Zlehka svému milenci stisknul ruku před tím, než za sebou zavřeli dveře.
autor: RosePhantom
překlad: Deni
betaread: Janule
Nechci ani přemýšlet nad tím, co se bude dít za dva měsíce. 🙁 🙁
Božee tak poslední část.. Jsem mrtvá. Bill má dobrej způsob, jak si vylít vztek :D:) No dokonalý..♥
Já jenom nechápu co udělala tak špatného.. uh.. Já vlastně netuším 😀
Asi sem mimo 😀
Ono mi to dojde..
Love it! *.*
Kdybych já, jakožto cholerik a agresivní člověk měla vybíjet svůj vztek stejně, jako Bill, nejspíš nedělám nic jinýho:-D:-D:-D
Caroline se pěkně vybarvila. Mohlo to ale každého napadnout, když se bavila se slečnou Roth, i když takhle zapeklitě jsem to teda neočekávala.
Čím víc se blíží doba Tomova odjezdu, tím víc se bojím. Nechci, aby se vrátil zpátky, ideální by bylo, kdyby zůstali s Billem spolu. I když to by se asi musel stát zázrak… v který doufám, že se stane…
Já jsem taky tak trošku mimo obraz v případě Carolinina provinění… jinak povídka je naprosto úžasná, v dnešním díle bylo krásně poznat, jak hluboký vztah mezi sebou kluci mají, nedovedu si vůbec představit, jak Bill ponese odloučení od Tomiho…stejně jako Rachel, doufám v zázrak, který jim pomůže, aby spolu mohli zůstat… ♥♥♥
♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥
Chúďatko Bill. Toto si naozaj nezaslúžil. Ja som vedela hneď od začiatku, že s tou Carolline nie je niečo v poriadku, ale aspoň trochu som verila, lebo aj Billovi pomohla, aby začal byť k Tomovi milší, že sa to takto vyvinie som ale netušila. No nevadí spolu to predsa všetko zvládnu!
Tyjo, nechci vidět, co bude za dva měsíce 🙁 Ze začátku jak Bill nesnášel Toma a teď 😀 Bylo jasné, že se to takhle obrátí, ale stejně je to vtipné 😀
ooooh bože to je naprosto úžasná ffka :)) ta Caroline se mi hned taky nějak nezdála 😀 stejně to nechápu jak někdo může odsuzovat lidi za jejich sexualitu :((
Boží povíka je to jedna kterou mám ráda. Už se těším na další 🙂
Podle mě to ale bude úplně jinak, než si Bill domyslel. Ta holka možná měla za úkol se s Billem sblížit, ale z úplně jiného důvodu, než jaký si myslí on. Měl jí dát šanci, aby to vysvětlila. I když s tím, kam to jeho malé zuření vedlo, jsem taky naprosto spokojená, vysvětlování může přijít později, sex nepočká. 😀
Och, to bolo vážne ohromné. To Billovo zúfalstvo, to ako nechcel aby ho Tom opustil… úžasné.
Uplně stebou souhlasím (11) až na to že si myslim že to udělala.