autor: B-kay
„Tomi?“ Tom trpce stiskl rty, zhluboka se nadechl a teprve poté, dokázal pohlédnout do očí toho malého stvoření. Tomu klukovi byly pouhé čtyři roky a sledoval jej očima utrápeného zvířátka. A tak to být nemělo.
Tak malé dítě mělo být přeci bláznivé a hravé, plné života a roztomilé energie. V očích mu měla neustále zářit radost a veselost a Sami se jenom trápil. Úplně jako Bill.
„Copak?“ na krátkou chvíli povolil své objetí, vzápětí jej však znovu ukryl ve svém náručí, jelikož Sami smutně vydechl a sám se zoufale přitulil k Tomově hrudníku.
„Proč je na mě moje maminka taková?“ Tomovo tělo v tu chvíli hrozilo sesypáním. Nejenom že jej před chvilkou oslovil tím krásným slovem „tati,“ teď od něj dokonce očekával odpověď na otázku, na kterou se on sám snažil najít odpověď hodně dlouho. Nikdy se mu to však nepodařilo. V Chantelle se nevyznal. Nedokázal pochopit, jak se mohla ke dvěma tak něžným a milujícím stvořením stavět tak chladně a odmítavě.
„Na mě byl můj tatínek taky takový,“ odpověděl nakonec s trpkým úsměvem, jenž se pomalu usazoval na jeho plných rtech. Dokázal se bez větších problémů vcítit do kůže toho čtyřletého drobečka. On sám totiž něco podobného kdysi prožil. Taky v každém člověku, který se k němu mile choval, vzhlížel svého tatínka, přesto mu pořád zůstával ten, který se o něj odmítal starat. Moc dobře si pamatoval, kolik nocí proplakal, přesto to bylo zbytečné. Později pochopil, že dokáže žít i bez otce. Měl přeci svou maminku, a ta mu dokázala svou láskou nahradit cokoliv na světě. Když umřela, pro Toma tenkrát ztratil život veškerý smysl. Jako by hodně dlouhou dobu jenom bloudil v temnotách a nedokázal najít světýlko naděje, jež by jej dokázalo zachránit. To světýlko objevil až ve chvíli, kdy poprvé pohlédl do okna Billova pokoje a setkal se s obrazem, který mu na několik vteřin doslova vyrazil dech…
„Prostě na to nemysli, špunte. Máš mě, máš skvělou babičku a přímo neskutečného strýčka, který tě nadevše miluje. Nesmíš se trápit. Tvoje maminka je hloupá a nechápe, jak nádherné je, mít dítě,“ Samyho tváří prolétl spokojený úsměv, jak se k Tomovi přitiskl ještě pevněji a vložil mu několik vlhkých pusinek na líce.
„Půjdu ještě do postýlky,“ Sami se natáhl pro svou skleničku, dopil zbytek džusu a poté svýma bosýma nožkama utíkal až do Billova pokoje. Tom v kuchyni osaměl, ale překvapivě mu to nevadilo. Hlavou se opřel o chladné sklo okna, zhluboka nasál čerstvý vzduch a přivřel víčka. Mísilo se v něm neskutečné množství pocitů. Srdce mu tlouklo neskutečně rychle, dlaně se mu třásly, a dech se mu nepatrně zasekával pokaždé, když si vzpomněl na Samyho oslovení. Znělo to tak nádherně. V tu chvíli si úplně poprvé uvědomil, že nebude trvat dlouho a stane se skutečně otcem. Tatínkem jejich miminka.
Vesele si skousl rty a nepatrně se pousmál. Nemohl se dočkat té chvíle, až se poprvé zahledí na toho drobečka. Poprvé bude držet v náručí to malilinkaté tělíčko. Už na ultrazvuku vypadal hodně maličký. Zdali to bude holčička nebo kluk netušil, jelikož se s Billem rozhodli pro moment překvapení. Vsadili se však o balíček gumových medvídků, jelikož měli tehdy oba veliký hlad. Tom vsadil svůj balíček na holčičku, Bill na kluka.
„Dobré ráno,“ Billův tichý hlas se rozlehl kuchyní jako ta nejsladší melodie nějaké písničky. Tom k němu zvedl svůj napůl lítostivý a napůl šťastný pohled, a jakmile spatřil jeho nesmělý úsměv, byl si stoprocentně jistý, že nic krásnějšího nikdy předtím neviděl. Bill stál u dveří se skloněnou tváří, pokrytou lehkým ruměncem, dlouhé vlasy mu spadaly až někam pod lopatky a Tomovo dlouhé triko mu sahalo až někam ke kolenům.
„Dobré ráno,“ Tom k němu natáhl obě ruce a něžným pohledem sledoval Billovo veliké bříško, které se mu zdálo každým dnem krásnější a krásnější.
„Mrzí mě, že jsem usnul,“ zašeptal tiše Bill, jakmile se náhle ocitl na Tomově klíně a jeho rty zlehka dopadly na ty jeho. Tomovy dlaně téměř automaticky sklouzly na Billovo bříško. Tu část jeho těla prostě miloval. Miloval ji i předtím, než čekal miminko, ale teď mu přišla mnohem kouzelnější, jelikož v ní rostl nový život. Život jejich děťátka.
„Víš, že jsi kouzelný, když spíš?“ Tom se konečky prstů dotýkal Billovy bledé tváře. Pohledem se nořil do jeho bezedných očí. Jediné, co v nich dokázal rozeznat, bylo nekonečné množství lásky a něhy.
„Ty ses na mě díval?“ stydlivě si skousl rty a nakrčil nos.
„Jak bych mohl spát, když jsem měl vedle sebe něco tak nádherného?“ Bill tiše zasténal jeho jméno a čelem se opřel o Tomovy líce. Na taková slova nebyl nikdy zvyklý. Pokaždé, když je odněkud slyšel, byla adresována někomu jinému. Nedokázal uvěřit, že náhle patřila jemu.
Tichounce zamručel proti Tomově kůži a zlehka vsál jeho rty mezi své. Jejich polibky byly pomalé a procítěné, oba mysleli jenom na jednu jedinou věc. Aby ty poslední měsíce utekly jako voda a aby byla všechna ta nejistota, týkající se jejich miminka, pryč…
„Tak Sami, a teď si něco přej a sfoukni svíčky,“ Sami se s veselým úsměvem zadíval na veliké číslo, jež zdobilo jeho čokoládový dortík, v duchu vyslovil svoje nejtajnější přání a poté se zhluboka nadechl. Jedním fouknutím sfoukl všech pět svíček, a poté se zářivě usmál. Střídavě se díval do tváří osob, které nadevše miloval, a každé z nich věnoval spokojený úsměv. Kromě Billa, Toma a jeho babičky, s ním slavilo jeho veliký den i několik kamarádů ze školky. I když byl moc šťastný, pořád jaksi marně doufal, že se mezi dveřmi zjeví tvář Chantelle a že si s ním dá alespoň kousek dortu. Byla to přeci jeho maminka.
„Půjdu ještě pro nějaké sladkosti, ano?“ Bill se krátce otřel o Tomovy rty a nechal si ním pomoct na nohy. S tak velikým bříškem už bylo i normální chození dost komplikované. Od porodu jej dělil poslední měsíc a on si pořád více uvědomoval, že to ještě další měsíc s takovou zátěží nevydrží. Krom toho mu posledních pár dní nebylo dobře.
Chantelle na něj hleděla jako na zrůdu a řekla mu o tom maličkém hodně ošklivých věcí. Ubezpečovala jej, že se mu jistě nenarodí, nebo že bude nějak postižené. Ještě pořád jej vinila za to, že kvůli němu ztratila Toma, a naneštěstí si to posledních několik dní odnášelo jejich nenarozené miminko.
„Ach Bože,“ Bill si trpce skousl rty a dlaní se pohladil po břiše. Na několik vteřin zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat, přesně tak, jak mu radil doktor. Dělával to tak pokaždé, když se mu udělalo špatně. Tentokrát to však bylo něco jiného. Snažil se to nevnímat a s klidem se natáhl pro další balíček nějakých gumídků. Ten mu však vzápětí vypadl z rukou, jakmile si uvědomil něco vlhkého, pomalu plazícího se přes jeho stehna až ke kolenům. Intenzita jeho dechu se několika násobně zvýšila. Vyděšeně zaúpěl a zadíval se na veliký mokrý flek na svých teplácích. Na flek, který se tam zjevil tak nečekaně…
„Tome,“ zakřičel zoufale a doufal, že to stihnou do nemocnice…
Tomovi ještě nikdy nepřišla hodina tak nekonečná. V Billově blízkosti se mu zdála celkem zanedbatelná a náhle se mu zdálo, že se čas pomalu vlekl. Už to nedokázal vydržet. Nejistota a neskutečný strach pohltily celé jeho nitro ve chvíli, kdy se za Billem zavřely dveře. Nestihl mu ani říct, jak moc jej miluje. Jeho i to maličké.
Seděl na poloprázdné nemocniční chodbě, tvář ukrýval v dlaních a nohama netrpělivě poklepával po podlaze. V krku měl knedlík, nedokázal přemýšlet nad ničím jiným než nad tím, co se právě dělo v místnosti vedle. S každou další vteřinkou narůstala i jeho bezmoc a zoufalství. Už tam prostě byli až příliš dlouho.
„Pane Kaulitzi,“ byl to Billův lékař, který jako první vykoukl z místnosti a vytrhl tím Toma z nekonečného kolotoče neklidných myšlenek. Vzápětí jeho slova doprovázel zvuk, díky kterému Tomovo srdce, vynechalo několik úderů. Byl to tichounký dětský pláč.
„Už můžete jít,“ doktor se na čerstvého tatínka mile usmál a udělal mu místo, aby mohl vejít dovnitř. Tom se na něj ještě jednou šokovaně zadíval a až poté konečně donutil své nohy vstát a udělat několik kroků. Pohled mu téměř okamžitě padl na Billa, který ležel na nemocniční posteli s nádherným úsměvem a v náručí držel uzlíček bílé deky. Láskyplný pohled upíral k stvořeníčku, jež po jeho dlani natahovalo dvě malinké pěstičky a on nemohl uvěřit tomu, že to skutečně dokázal. Porodil zdravého a překrásného chlapečka. Malinkého Toma Kaulitze…
autor: B-kay
betaread: Janule
plačem od šťastia… dokonalá FF-ka…
krasny dil..jako wsecky ostatni.. x) si moc sikowna a obdiwuju te ze neco takowyho wubec wymyslis a napises.. x)
Nu konečně tu máme mimi 🙂 …moc dobréé :)fakt :)nejlepší ..:)
jzs kriste to je tak úžasný … aaach bože … sem tak ráda … upa mě to sráží na kolena :)))) božeeeee rychle další dílek :)))
Nádhera, nádhera, a ještě jednou nádhera, protože jen jednou by to absolutně nebylo dostačující =) Jak já jsem se celou tu dobu těšila na maličkého Tomího a konečně je tady ♥ Úžasná povídka ♥♥♥
Malinkého Toma Kaulitze…jůůů:-):-):-)♥ A já byla celou dobu skálopevně přesvědčená, že to bude holčička, ani nevím proč…
Jsem moc ráda, že to oba zvládli ve zdraví a že se miminku nic nestalo. Strašně moc už se těším na další díl, jsem zvědavá, jak bude novopečený tatínek reagovat:-*♥
Když prohrál ty gumídky xD
[6]: Myslím, že novopečený tatínek bude v sedmém nebi ♥ =)
moc pěkný