Láska 56.

autor: B-kay

Tom se několik dlouhých vteřin nedokázal vzpamatovat. Netušil, kde v sobě našel sílu kráčet a dojít k Billovi, přesto věděl moc dobře, kdy jej zasáhl do srdce neskutečně prudký a silný pocit. Pocit, na který se nedá jenom tak zapomenout, a potlačit jej ve svém srdci je téměř nemožné. Byl to pocit neskutečné lásky a čerstvé zodpovědnosti. Právě se totiž stal otcem!

„J-já,“ zbytek toho, co chtěl říct, se ztratil v bezmocném vzlyknutí. Nevěřícně se díval na malinké miminko, které se v Billově náručí pomalounku mlelo a několikrát se ospale zadívalo kolem sebe.

„Je tak maličká,“  zašeptal tiše a opatrně se posadil vedle unaveného Billa, kterého tvář zářila radostí. Nedokázal odtrhnout pohled od toho malinkého stvoření. Nesměle k ní natáhl ruku a jenom zlehka své konečky prstů otřel o pět malých prstíků.

„Není to holčička,“ Bill jej sladce poopravil, přivinul k sobě miminko ještě blíž a oddanýma očima se nořil do hloubky očí své lásky. Moc dobře věděl, co se v Tomovi odehrávalo. Dokonce on sám nevěřil, že by chlapečka mohl donosit. Dokonce o tom, zdali se jejich miminko narodí v pořádku, pochyboval celou cestu do nemocnice. Chtěl být silný, chtěl sám sobě více věřit, ale bál se uvěřit něčemu tak krásnému a téměř nedosažitelnému. A ve chvíli, kdy mu lékař poprvé položil do náruče jejich syna, se jeho srdce málem zbláznilo radostí. Nikdy by nevěřil, jak silné pouto vzniká mezi maminkou a dítětem. A nevěřil dokonce ani tomu, že by se o tom někdy mohl sám přesvědčit. A světě div se, on to dokázal!… 

Dokázal něco, co považoval hned od začátku za úplně nemožné. Postavil se proti všem, proti zlobě a hněvu své sestry a bláznivě se zamiloval do kluka, který změnil celý jeho život. A to malé dítě bylo plodem jejich veliké lásky. I když jim bylo dvacet a měli ještě hodně času na zakládání rodiny a společné žití, oni o správnosti svých činů nezapochybovali ani na chvilku. Nic si nepřáli víc, než být spolu a právě oni dva byli obdařeni jedním z nejkrásnějších zázraků světa. Počali dítě a to dítě se také i narodilo.

„Tak my máme chlapečka. Dalšího špunta,“ Tom se i přes všechny slzy, jež mu pomalu stékaly po tváři, šťastně usmál a opatrně pohladil Billovy rty těmi svými.

„Děkuju,“ vydechl téměř neslyšně do jeho rtů.

„To já děkuju tobě, za všechno,“ stihl Bill odpovědět dřív, než se od sebe odsunuli a očima opět sklouzli k malému novorozenci.

„Chci, aby se jmenoval jako ty. Chci, aby to byl Tom,“ Bill dlaní láskyplně pohladil svého synka po jemných vláscích a dojatě se zadíval do jeho čokoládových očí. Moc dobře věděl, po kom měl ten překrásný pohled. Měl oči svého tatínka.

„Další Tom Kaulitz,“  povzdechl si Tom malinko smutněji, sklonil tvář k miminku, aby mu mohl věnovat první měkký polibek, a vzápětí se dlouze zadíval na Billa. V očích jej neustále štípaly horké slzy. Byl nevýslovně šťastný, a přitom pořád cítil, že něco nebylo v pořádku. Vpíjel se do Billových očí a sledoval, jak moc byl v tu chvíli krásný. I když byl bezbranný a křehký, dokázal být ve chvíli porodu natolik silný, že přivedl na svět jejich miminko. A nejenom to. Dokázal mnohem víc. Otevřel Tomovi bránu do jiného světa… do svého světa a dovolil mu vstoupit. Dovolil mu bojovat o něj a on také bojoval…  

„Nechci, abys byl teď smutný. Moc mě bolí, když tě vidím takového,“ Tom pevně stiskl rty. To byl prostě celý Bill. Nedokázal snést, pokud se někdo trápil a sám přitom trpěl neskutečně dlouhou dobu.

„Já nejsem smutný, Bille. Jenom nechci, aby dopadl stejně jako já,“ dopověděl tiše, a když ucítil na tváři Billovo pohlazení, zavřel oči a opřel se do měkkého doteku, jež mu byl věnován…

V nemocnici zůstal ještě  asi hodinu. Počkal, dokud jejich maličkému neudělali všechna vyšetření, a až když mu oznámili, že jsou oba i s Billem v pořádku, se rozhodl poslechnout jejich prosbu a odejít domů, aby si mohl Bill na chvilku odpočinout. Přeci jen bylo už pozdě večer, a i když s těžkým srdcem, musel je opustit. Billovi však před odchodem slíbil, že bude u něj mnohem dřív, než vstane. Nedokázal za sebou ani zavřít dveře nemocničního pokoje, aniž by mu už tehdy nechyběl…  

„Je nádherný,“ bylo jediné, co dokázal říct Simone, jakmile jej hned u dveří zasypala tunou otázek. On sám byl ze všeho ještě mírně zmatený. Nedokázal si uvědomit tu nádhernou skutečnost, že nyní už tvořili rodinu. Skutečnou rodinu.

„Myslíš miminko?“  Simone se na Toma vesele usmívala, tváře měla poseté lehkou červení přesně, jako to vídával i u Billa.

„Myslím oba,“  zašeptal s měkkým úsměvem, a vzápětí smutně zabručel.

Moc mu oba chyběli. Jakmile držel v náručí toho malého drobečka, přišel mu svět náhle mnohem krásnější. Byl si jist, že nikdy nepřestane Billa obdivovat za všechno, co pro to miminko udělal. Tolikrát měli přeci namále. Billovi bývalo poslední týdny jenom špatně, narůstající bříško se pro něj náhle stávalo velikou zátěží a on se přesto nevzdával a bojoval dál. Sám Tom si nebyl jist, zdali by něco takového zvládl.

„Musíš mého syna moc milovat,“ zašeptala Simone tichým hlasem, pamětí ji prolétla vzpomínka na chvíli, kdy si uvědomila, jak hořce se v Tomovi spletla…  

Před očima měla dva chlapce, kteří se ve světle svíčky oddávali své lásce a touze po tom druhém. Překvapeně si přikryla rukou ústa, jakmile se začali líbat. Bill vysedl na Tomův klín, jedním fouknutím sfoukl drobný plamen…  

Bylo to zvláštní, ale přesně  nad touhle chvílí přemýšlel i Bill.

Seděl na posteli, v náručí držel svého malého chlapečka a opatrně mu dával z flašky pít náhradu za mateřské mléko, které mu on, bohužel, dát nedokázal. Konečky prstů se přitom dotýkal jeho bledé tvářičky a pokaždé, když se malinký nevědomky dotkl prsty Billovy dlaně, musel se pousmát. Alespoň na chvilku přestal přemýšlet nad tím, jak moc mu Tom chyběl.

„Tak to ty jsi mě celé ty měsíce kopal v bříšku, hmm?“ jakmile miminko přestalo pít, odložil flašku stranou a opřel si jej o hrudník přesně tak, jako mu to ukazoval lékař. Měl sice praxi s malým Samim, ale byl ze všeho natolik vykolejený, že mu to přišlo, jako by něco takového dělal úplně poprvé. Zlehka jej hladil po zádech a čím dál více si uvědomoval, jak bezbranný a maličký byl.

„Neboj se, Tomi. Nepotrvá dlouho a budeme s tvým tatínkem všichni spolu,“ zavřel oči, a v mysli si vybavil Tomovu krásnou tvář. Viděl jeho dětský úsměv, jako by úplně cítil pohled jeho nádherných očí. Teď si mnohem víc než kdy jindy uvědomoval, jak moc toho kluka miloval.

„Jsi naše štěstí. Nádherný důkaz toho, že to všechno, co jsme s Tomem prožili, nebylo pouze nádherným snem,“ zašeptal…