pokračování
Rty pevně stisknuté do úzké linky, možná snad i bez krve. Dlaně zaťaté v pěst. Další slastný povzdech staršího dvojčete probudí nezkrotnou vlnu, která se bez okolků zmocní jeho těla. Neschopen vlády, polapen vlastními emocemi nedokáže déle vzdorovat.
Rána. Na to černovlasé nedochůdče dokonale přesná. Světlovlasý chlapec, neočekávající jakékoliv nebezpečí, se ocitne na zemi. Prsty si přejíždí po zarudlé tváři a překvapeně hledí do rozbořených hnědých očí anděla zkázy.
A ničemu nerozumí.
Smutek.
Než se však stačí vzpamatovat z toho nenadálého výpadu a postavit se, jeho dvojčátko jej znovu povalí na zem. Tom měl za sebou nespočet rvaček, povětšinou s lidmi, kteří se snažili ublížit právě jeho druhé polovině, ale nyní ani v nejmenším netušil, co si počít. Nechtěl se prát. Zvlášť ne s tím rozháraným kotětem, jehož muší váha spočívala na jeho těle.
A tak pouze ležel a nechal se bít těmi malými pěstičkami, věříc, že to jeho, z nějakého neznámého důvodu ukřivděného, brášku přestane bavit. Nestalo se, spíše ho to ještě více rozohnilo a světlovlasého hocha to stálo několik dalších pěkně bolestivých ran do obličeje.
V tu chvíli si uvědomil, že nejspíš neexistuje schůdnější řešení. Když se Bill natahoval k dalšímu úderu, využil příležitosti a povalil bratra pod sebe.
Bolest.
Pro černovláska jako by se na moment pozastavil svět. Vteřiny přestaly utíkat zběsile vpřed a dopřály si odpočinku. Dech se mu zadrhl někde v polovině cesty k ústům, a srdce, dnes snad po tisíci sté, opět vypovědělo službu. Dokonce snad zmizelo i ono strašlivé spektrum záporných emocí v perfektním souladu s tím, jak pozvolna tonul v oříškově zbarvených očích.
Mohla to být jedna z těch dokonalých romantických scén dvou tajně zapovězených milenců. S tím rozdílem, že kromě vazeb mileneckých, by je vázaly i vazby jednoduše bratrské.
Stačilo by tak málo…
Skoro nic.
„Proč jsi to udělal?!“ Tomovy rty se téměř dotýkají Billovy tváře, až se celé jeho tělo chvěje v toužebném očekávání, zapomínajíce na vše předešlé. Něco je však špatně. Tiše se to vkrádá do zamlžené mysli a našeptává. Nadechne se. Jasně rozeznává nezřetelnou stopu po otcově kolínské, kterou si pro dnešek jeho bratr nejspíš tajně vypůjčil, a ještě sladké, vtíravé cosi. Zorničky se rozšíří v tom strašném prozření.
Zoufalství.
Ta vůně. Jak si jí, proboha, mohl nepovšimnout? Vždyť právě kvůli ní ono rudé ovoce dočista nesnáší.
Jahody.
„Bille…“
Toto pojmenování zdánlivě překonalo tu pomyslnou klapku a vrátilo jej zpět do skutečnosti; krátká scéna, v níž se odrážel hlubší cit, upadla v zapomnění. Čas se rozutekl vpřed a rozzuřené kotě se znovu probudilo k životu. Začalo sebou šít, věříc, že se třeba nějakým zázračným způsobem dostane z toho pevného sevření.
Nešlo to.
Žárlivost.
Bušil pěstmi, protože to se mu v předchozí chvíli na několik minut opravdu vyplatilo. Jenže to mu ještě Tom nebyl ochoten jakkoliv odporovat. A tak zlobivá kočička vsadila na své poslední a možná i nejsilnější zbraně. Zuřivě škrábala, a když měla tu možnost, sem tam kousla do ramene. Jednou tak silně, že druhý chlapec byl nucen vyjeknout a povolit svůj stisk.
Role se převrátily. Najednou to byl opět Tom, kdo ležel dole a zoufale se alespoň z části snažil vyhýbat ranám, jež na něj sesílal jeho bráška. Jen jako kdyby zdálky vnímal chladný hlas, v tu chvíli ostřejší než čepel nože, a slova, co pronášel.
Vztek.
„Hajzle!“ Napřažená pěst těsně mine Tomovu hlavu a narazí do měkkého koberce. Se zadrhlým dechem vzhlíží k těm temně hnědým očím a snaží se najít alespoň jednu jedinou stopu, která by mu dokázala odpovědět na tu nejzákladnější otázku „proč“.
„Měl jsi hezký den? Bavil ses dobře?!“ Billovi vyhrkly slzy. Ovšem ani obsidiánově zbarvené vlasy, volně mu spadající do tváře, nedokázaly skrýt jeho hluboce nekonečný hněv.
„Řekni, copak bylo lepší? Kolotoč, cukrová vata, vystřelené srdce nebo to, že jsi celou dobu mohl poskakovat kolem té štětky?!“
Staršímu chlapci se v ústech objeví povědomá nasládlá, leč trochu železitá chuť. Jeho vlastní krev. Najednou si vybaví onu vzpomínku na den, kdy se poprvé s Markem porvali s tou partou, co si zasedla na jeho brášku. Cítil se tehdy tak? Naprosto neschopný, zmatený, osamělý a… prázdný? Jako netečná skořápka bez života?
Nenávist.
„Už ti dala? Užil sis dostatečně?“
Na Billových prstech ulpí drobná kapka. Karmínová červeň v dokonalém kontrastu se světlou kůží. Zastaví se. S úděsem pohlédne nejdříve na bratra, a potom na své dlaně. Neschopen slov. Na svém vlastním těle jako by se opět probudila stará zranění, která mu před několika měsíci několikrát uštědřila parta kluků, dokud jej nezachránil jeho Tom (s pomocí bratra té děvky!). Copak je už stejný jako oni?
„Tome…“ Tiché zajiknutí. Směsice roztodivných pocitů.
Láska. Bolest. Pokání.
Vina.
Opatrně se zvedne, bojíce se, aby mu ještě víc neublížil, avšak zároveň dostatečně rychle na to, aby se klidně jen na pár tisícin sekundy mohl odvrátit od šokované tváře zbarvující se pozvolna do nejrozličnějšího spektra barev – palčivém důkazu ztráty jeho sebekontroly.
Čiré šílenství.
Na Billových lících se objeví drobné krůpěje hořkých slz, které v konečném důsledku propuknou v hysterický pláč.
Ublížil. Ublížil svému Tomovi. Člověku, jehož miloval nadevšechno na světě.
Ze rtů mu unikne hlasitý sten.
„Bille, otoč se na mě. Prosím!“ Tom neví, co jiného by měl říct. Zavrtění hlavou v nesouhlasu. Jenže on nutně potřebuje znát pravdu. Opodstatněný důvod, proč započalo celé tohle bláznovství.
„Bráško…“ Šeptané oslovení vyvolá další vlnu emocí a hlučné popotáhnutí na hranici astmatického záchvatu. „…prosím tě, mluv se mnou. Udělal jsem něco špatně? Ublížil ti?“
Zoufalství prostupující pokojem je teď patrné dokonce i z Tomova hlasu. Jeho bráška nesmí trpět. A konverzace se v tomhle okamžiku zdála být tím nejlepším řešením. Stejně jako omluva.
„Omlouvám se.“
Bill se otočí jeho směrem. To, co světlovlasý chlapec uvidí, odrážející se v těch nádherných čokoládových duhovkách, jej donutí ustoupit o jeden poplašený krok vzad.
Roztříštěnost.
„Vždyť ani pořádně nevíš, za co se omlouváš.“ Pravdivé obvinění z těch narůžovělých rtů… bolí.
„Tak mi to prozraď!“
Povzdechnutí. Poraženecké poklesnutí ramen a úpěnlivý pohled zpoza černých řas, jenž značí, že se ještě nerozhodl, zda chce nebo nechce slyšet odpověď na otázku, která svrbí na jazyku, ale ústa se zdráhají ji vyslovit.
„Je to snad kvůli…“
„Nevyslovuj to jméno!“
„Mám pravdu, že? Je to všechno kvůli ní. Ty ji miluješ!“
„Ne.“ Černovlásek si posměšně odfrkne, stočí pohled do strany a pokřiveně se usměje.
„Tak co teda!“ vykřikl světlovlasý chlapec frustrovaně. Ona nevědomost a pocit nejistoty jej ubíjely.
Bill se zastavil uprostřed pohybu.
„Opravdu to chceš vědět?“
„Ano.“ Hlesl.
„Fajn, tak mi odpověz: Kdy přesně jsi mě vyměnil za ni?“Další příval slaných slz z Billových očí smazal i ty nejposlednější stopy líčení a rozmazal ho po lících.
Tomův výraz nemohl být zmatenější. Pokud si aspoň na kratičký moment myslel, že prohlédl tou šedavou clonou neznalosti, nyní se mu nadobro ztratila a znovu začal bloudit v krajině stínů.
„Nerozumím ti.“
Další ponurý smích. Jeho bráškovi se nejspíš něčím zdála tahle nikdy předtím nenastalá, bolestná situace strašně komická.
„Dobře. Pokusím se ti to vysvětlit srozumitelněji jako malému dítěti ve školce, Tomi.“ Poslední slovo téměř vyplivne. Čišící ironie z tónu jeho hlasu visí mezi nimi jak ostnatý drát na Berlínské zdi. Zatímco každý stojí na druhé straně. „Kdy přesně ses raději rozhodl trávit odpoledne s ní, než se mnou?“
Tom už se nadechoval k nesouhlasnému argumentu, když se slova zastavila v hrdle a tváří mu proběhlo bolestné poznání. Pravou rukou roztržitě zašátral v kapse, až mezi prsty konečně rozpozná to, co celou dobu tak usilovně hledal. Malý útržek papíru ze společné hodiny angličtiny s dětsky neuspořádaným písmem a nesmělou větou na konci s otazníkem.
Roztřese se. Drobný lístek vyklouzne z ledových rukou a v pomalém, kolébavém rytmu dopadne na podlahu. Peří z bílých křídel, co rozlétlo se v svět, když anděl padl v prach.
Tomi,
Pláčou andělé?
První slaná kapka rosy si našla trhlinu v nepropustné hrázi a snesla se k zemi jak kyselý déšť. Téměř nikdy dřív nebrečel. Připadalo mu vždy příliš hloupé dávat lidem na odiv své slabosti.
Němá odpověď, nenapsaná.
– Sladký úsměv směrem k oknu a možná i nezřetelné kývnutí. Skleslá tvář, hledící tak dlouho do nicoty skrz realitu, ihned nato probudí se k životu. Povědomé jiskřičky štěstí a radosti v tmavých očích.
Uvolněnost.
Jeho osobní zářivé slunce.
Jak jen na něj mohl zapomenout?
„Čekal jsem tam na tebe, nikdy nechodíš včas. I přesto, že se stmívalo, pořád jsem v koutku duše věřil, že přijdeš a řekneš mi další ze škály svých omluv. Ale nepřišel jsi.“
„Bille…“
„Co má ona a já ne? Minisukni? Lesk na rtech s jahodovou příchutí?“ Zármutek čišící z těch slov proplouval pokojem a zasazoval smrtelné rány do rozbolavělého srdce.
Tom popošel těch několik málo kroků vpřed a spojujíc lehce jejich prsty, mu pohlédl zpříma do očí.
„Nic. Nic podstatného. Jsi tisíckrát lepší než ona!“
„Tak proč jsi, sakra, byl s ní?“ zeptal se znovu černovlasý chlapec a vysmekl se.
„Protože… se mi líbila.“ Mluvil pomalu. Tvář mu začala natékat a sebemenší pohyb vyvolával silný impuls do jeho receptorů bolesti. Bolelo jej pouze se nadechnout. Ovšem věděl, potřeboval mluvit. Byla to nutnost. Otázka života a smrti. Důležitý krok pro něco nepopsatelného bez většího následku do budoucnosti. “ Pořád se mi vlastně líbí. Ale to neznamená, že je pro mě důležitější než ty. Nikdo pro mě není důležitější než ty. Jen jsem dnes prostě poslouchal víc své vzbouřené hormony než srdce. Prosím, dokážeš mi odpustit?“
Billův hlas se zadrhl na prahu rtů a jeho čokoládově hnědé oči se ponořily pod hladinu. Slaná voda, slzy.
„Jen pokud dokážeš odpustit ty mně. To všechno.“ Zašeptal a v náznaku se jemně dotkl svými prsty jednoho z Tomových zranění.
„Takže smír? Všechno zase v pohodě?“ otázal se starší z dvojčat.
„Jo, smír.“ Odvětil černovlásek a stiskl bratrovu nabízenou dlaň, v koutku mysli doufajíc, že tato dohoda vydrží nápor alespoň několika střetů s tou jahodovou kráskou.
„Bille, Tome! Večeře! Rozmyslela jsem si to, ať jste do deseti minut dole! Odmítám ráno zase najít poloprázdnou ledničku, až se vy dva o půlnoci uráčíte mít hlad!“ ozval se od úpatí schodů Simonin hlas.
Do dvojčat jako když uhodí blesk. Bill smrtelně zbledl. Ruce se mu začaly samovolně třást a jeho pohled utíkal stále ke dveřím a zpět k jeho staršímu sourozenci. Máma ho zabije. Rozcupuje na kousíčky a pak ty kousky slepí, aby mohl dostat domácí vězení na dobu neurčitou. Věčnost.
„Co budeme dělat?“ špitl.
„Nevím, ale takhle dolů rozhodně jít nemůžu.“ Odpověděl Tom a natáhl se po malém zrcátku ležícím na nočním stolku, aby se mohl poprvé podívat na škody, které jeho Malý bráška způsobil. „Páni, nikdy bych nevěřil, že takový tintítko jako ty, dokáže dát taky takovou ránu… Ale i tak myslím, že ti spíš budu říkat černé, rozzuřené kotě. Jestli mi po těch všech tvých škrábancích zůstane jizva, žádná holka si mě do konce života ani nevšimne.“
„Tak to zamaskujeme!“ usmál se Bill, zoufale se snažíc jakkoliv nereagovat na Tomovo přirovnání většiny způsobu jeho boje.
„A to jako jak?“ nechápal světlovlasý chlapec.
„Mno… možná kdybych použil dostatečné množství make-upu, tak by se dalo…“
„Moment,“ skočil mu do řeči Tom, „ty chceš na mě patlat nějaký líčidla nebo co? Copak jsem holka?“
„A já jsem co? Černovlasá Barbie?“ nafoukl se uraženě Bill.
„Ne, ty jsi můj bráška Bill, kterému tento dívčí styl jistým způsobem nehorázně sluší, zatímco já bych v něm vypadal jako debil.“ Snažil se to vysvětlit Tom, nicméně bez účinku a pochopení.
„Mám to brát jako narážku?“
„Ne.“ Zavrtěl hlavou v odmítavém gestu hoch s dredy.
„Tome! Bille! To si tam mám pro vás dojít! Za chvilku vám to vystydne!“ ozvalo se znovu z přízemí.
„Už jdu!“ vykřikl v odpověď Bill a rozběhl se směrem ke schodům. Na prvním schodě se však zastavil a nakoukl zpět do svého pokoje. „Zůstaň tady.“ Pověděl pro jistotu a zmizel dole.
„Kde máš Toma?“ zeptala se Simone, jakmile její mladší syn vstoupil do dveří.
„Hypnotizuje televizi, aby mi mohl, až se vrátím nahoru, říct, jestli se Marlin s lehce bláznivou Dory dostanou skrz všechny ty medúzy.“ Odvětil první věc, jež ho v danou chvíli napadla, a zoufale se snažil uvědomit si, jestli se mezi tou haldou jeho DVD ještě tahle animace vůbec nachází. A taky… proč ho, sakra, nenapadlo něco aktuálnějšího.
„Neviděli jste ten film minulý rok už alespoň desetkrát?“ zatvářila se pochybovačně světlovlasá žena.
„Jo, viděli, možná i dvacetkrát. Ale od té doby ne. Co když se něco změnilo?“ ušklíbl se svatouškovsky černovlásek a pohlédl na prostřený stůl za matkou. „Mohli bychom dneska jíst nahoře? Prosím, pro jednou…“ zaškemral.
„Chtěli jsme se s vámi s Gordonem rozloučit. Zítra brzy ráno odjíždíme na tu svatbu a nechtěli jsme vás budit.“ Namítala stále matka.
„Ale lásko, tak je nech. Můžeš se rozloučit, až je půjdeš večer zkontrolovat. A nedívej se na mě tak, vím, že to pořád děláš.“ Vložil se do toho nevlastní otec sedící za stolem a nenápadně na Billa mrkl zpoza otevřených novin.
„Dobře.“ Vzdala se nakonec Simone pod náporem mužské přesily a nechala chlapce, aby si jídlo s pitím přeskládal na obrovský tác.
Když už zahýbal za roh s pocitem opojné úlevy, opět ho zastavil Simonin hlas.
„Mimochodem, co jste to tam nahoře prováděli? Okamžik jsem měla dojem, že na zem spadla půlka pokoje.“
„To… to DVD. Spadlo nám za postel, tak jsme se ho s bráchou snažili vylovit zpátky.“ Vykoktal překotně Bill a rozešel se do schodů dřív, než by jeho matku mohlo napadnout zeptat se na cokoliv dalšího. A on už jí nechtěl lhát.
Opatrně otevřel dveře. Jeho zrak spočinul na dvojčeti, které se, zatímco on vyprávěl ty nejvíce nepravděpodobné pohádky o jejich počínání, rozvalilo pohodlně na posteli. Píchlo ho u srdce. Omračující pocit viny a naprostého selhání se mu opět vléval do žil jako jed, a jediné, co mu v daný moment zbylo, bylo čekat. Čekat, až ten jed doputuje pomocí krevního oběhu až k jeho jádru a nadobro ho zastaví. Zbaví života v tom vězeňsky stále se opakujícím rytmu. Jednou provždy.
Černovláskovy oči si až příliš všímaly nespočtu drobných detailů v poloze Tomova těla. Nepatrného pootočení na stranu, aby tak alespoň trochu zmírnit bolest v naraženém rameni, lehce nakloněná hlava…
„Co říkala máma?“ narušil Tom nepříjemné ticho svazující se kolem nich v neviditelných spirálách, a vytrhl tak svého sourozence z pochmurných myšlenek.
„Chtěla se s námi rozloučit. Brzy ráno odjíždí na tu svatbu známých… Gordon ji přemluvil. Půjde se za námi podívat před spaním.“
„Fajn, zavrtám se do peřiny.“ Přitakal Tom a znovu pohlédl na obrazovku, kde právě probíhala zuřivá honička Semira za nějakým zloduchem v černém Cadillacu. Ze sledování jej vyrušil až šramot na Billově stole.
„To nemyslíš vážně…“ vyjekl, snažíc se dostat z dosahu té děsivé věci v bratrových dlaních.
„Neříkej mi, že se ještě pořád bojíš desinfekce…“ pronesl Bill a snažíc se zoufale skrýt svou pobavenost, se vrátil zpět k malé lékárničce, již se mu povedlo cestou uzmout z koupelny.
„Nebojím se desinfekce.“ Namítl ihned nabubřele Tom. „Bojím se TEBE s desinfekcí!“
„Teď jsi ale urazil svého zdravotního bratříčka.“ Našpulil rty Bill a uraženě pohlédl z okna, za kterým zpoza mraků pozvolna vystupoval měsíc.
„Jenomže zdravotní bratříček léčí pofoukáním, dotekem, pusinkou… nikoli tou ďábelskou věcí!“ namítl Tom, vzpomínaje na jednu z jejich nejoblíbenějších her a spoustu zranění, jež získal v každovečerních bojích proti zlým strašidlům, zabydlených v pokoji.
„No však zdravotní bratříček dá Tomíškovi desinfekci na bolístku, a potom, když nebude brečet nebo se cukat, mu za odměnu dá zdravotní bratříček třeba tisíc pusinek.“ Zašveholil černovlásek a přiblížil se k dvojčeti s jedním ze svých odličovacích tampónů namočeným v desinfekci.
Tom se zhluboka nadechl, posunul se o kousíček blíž a poraženě znovu dolehl na postel, stále upírajíc ostražitý pohled na tu věc mezi Billovými prsty. V okamžiku, kdy se už skoro dotýkala jeho tváře, se ovšem zarazil.
„Tisíc?“
„Jo.“
„Tak dva a pak pofoukání a vískání ve vlasech.“ Oznámil nesmlouvavě světlovlasý chlapec a nechal svoje dvojčátko, aby jej konečně ošetřilo.
*
Leží vedle sebe. Boky se dotýkají jeden druhého a společně se dívají na měnící se obrazy na obrazovce. Tomova ruka spočívá ledabyle položená na ramenech druhého chlapce. Čas od času si jej přitáhne blíže k sobě, snad pro pocit větší blízkosti. Ujištění, že ještě nezmizela a stále existuje. Mezi nimi. Teď. Tady.
„Bille?“
„Ano?“ odvětí tázaný, nepřestávajíc si hrát s lemem bratrova trička, a přitom sledovat záchrannou akci rybiček v akváriu. Bez jakéhokoliv napětí, zlosti. Konečně spokojeně.
„Co sis to chtěl mezi námi ujasnit?“ zašeptá Tom těsně u jeho ouška. Kdyby se svými rty přiblížil ještě o malý kousíček blíž, mohl by mu věnovat jeden z těch vrtošivých mileneckých polibků. Jenže tuto možnost si on neuvědomuje.
Cítí, jak postava vedle něj zadrží dech a strne. Ticho, mlčenlivost. Možná zoufalá touha danou otázku neslyšet.
„Bille.“ Černovlasý chlapec se ocitne uvězněn v konejšivém objetí. Tom zlehka hladí útlé paže a snaží se tak trochu zastavit ten třes, odehrávající se v jeho nitru. Vyčkávajíc na odpověď.
„Nic. Nic závažného… Řeknu ti to někdy jindy, dobře?“ Snaží se z toho vykroutit, neboť se ho zmocňuje strach ze ztráty. Strach ze ztráty milovaného. Křehkost příměří, celého tohoto dokonalého okamžiku visí na hraně a hrozí, že se každou chvíli roztříští a zmizí nenávratně pryč. A on o ni nechce přijít.
Už nikdy.
„Slibuješ?“
„Slibuji.“ Odpoví Bill, vědom si pocitu jistoty ve svém hlase. Tento slib jednoho dne určitě splní. Možná ne dnes, možná ne zítra ani za týden, či měsíce. Ale jednoho dne určitě.
„OK. Budu čekat.“
~*~
Na konci ulice se objeví tmavá silueta. Černovlasý chlapec, který se doposud ocital někde na hranici bělosti a snu ve ztracených vzpomínkách, ihned procitne. Zdá se, že ono zdlouhavé čekání pro jednou nebylo zbytečné. Jenže on náhle neví, není si zcela jist, zda zůstat a vrhnout se do bratrovy tolikrát otevřené náruče, prosit ho za odpuštění své nedbalosti k jejich společné lásce, nebo jej nenávidět za to, že čas, jenž byl původně určen jemu, opět strávil s ní, či snad odejít a pokusit se dál čelit minulosti a vlastnímu srdci. Ačkoli již nyní je mu téměř jasné, že tuto bitvu ve skutečnosti prohrál již dávno. V den, kdy se poprvé probudil v nemocnici. V den, kdy se s ním poprvé setkal. Kdy mu poprvé pohlédl do očí…
I když vlastně nikoli.
Ve skutečnosti jej miloval tisíce dnů před tím. Ty dny, co se pozvolna vynořovaly z jeho mysli jako dávno ztracené děti, vracející se po letech domů, aby společnými silami mohly znovu vytvořit rodinu. Celistvý obraz minulosti a díky němu snad i budoucnosti.
Ne, nechtěl utíkat.
Už ne.
Pojď
a zachraň mě
Uvnitř mě to spaluje.
Pojď
a zachraň mě
Bez tebe to nezvládnu.
Pojď
a zachraň mě,
zachraň mě
zachraň mě.
autor: Cera
betaread: Janule
Tak jsem si dneska přečetla všech 35 dílů najednou, a dokážu říct snad jen jedno: Naprosto úchvatné!!!! Překrásná dech beroucí a neuvěřitelná záležitost ♥ absolutně nechápu, jak tohle můžeš vymyslet, napsat, naprosto tomu vdechnout život, je to dokonalé a je mi z toho zoufale a strašně smutno, ale přesto krásně…krásně, i když cítím Billovu bolest i Tomovo zoufalsví…Nádhera ♥♥♥