Výhled na Puerto Colon 2.

autor: Lenna W.K.T.

Pondělí

3:30… Budík…  

„Drž hubu!“ brouknul jsem nepříjemně. Rozsvítil jsem světlo a vypnul řinčící telefonní budík. Chvíli jsem pozoroval svoje plakáty na stěnách a stropě. Pak jsem se zaposlouchal. Venku pršelo a né zrovna málo. Líně jsem odhrnul deku, abych okusil chlad, který panuje okolo v pokoji a hlavně venku. Spávám s otevřeným oknem, když je teplo. Jenže teď moc teplo nebylo a to mě probralo. Slezl jsem, ihned zavřel okno a otevřel dveře. Postavil jsem vodu na kafe, mezitím, než se ohřála, jsem si vyčistil zuby. Všechno jako by trvalo roky. Zalít kafe, uklidit kartáček do kufru, notebook také a zapnout žehličku na vlasy. Upíjel jsem kafe, zapálil si cigaretu a ošetřoval pleť tonikem proti akné. Namalovat, vyžehlit vlasy. Obléct. Vše naposledy zkontrolovat a ve čtvrt na pět už jsem seděl v autě. Nekřesťanská doba tohle…

„Bill?? Bill!“ někdo do mě hučel. Švára. Otevřel jsem jedno oko.

„Hmm?“ já usnul v letadle? Aspoň mi to uteče.

„Do you want some coffee?“ optal se mě a já s radostí přijal. Nesnáším tyhle dlouhý lety, zvlášť když nemůžu spát. Nalítal jsem toho tolik, že snad ani pilot letadla tolik nenalítal. Už mě to nudí.

„How long more?“

„Two hours and half.“  Zaúpěl jsem. To letíme teprve dvě hodiny? Bože, další dvě a půl hodiny bez spánku a cigára v letadle nedám. Přepadá mě nervóza. Aspoň, že děti jsou v klidu. Arianna spí, Vicky si kreslí se ségrou. Pecka. Hned na to, co jsem obhlédl situaci, mi švára podává v červeném cosi něco jako kávu. Smrdí to. Barva… pche, ani nebudu říkat. Vypadá to jako… pardon… sračka. Jo, ředěná sračka. Napiju se, ochutnám a zakuckám se. Podívám se na Giana. On mě počastuje stejně znechuceným pohledem. Nasypu tam cukr a sušenou smetanu, ale stejně to moc nepomůže. Prostě ředěná sračka. Nebo jsem už rozmlsaný jazýček, co se kávy týká, protože Italové fakt kafe umí. Otřepu se. Nikdy nebudu jako Italové, já jsem Němec a tím taky zůstanu. Žádnej podělanej Švýcar… natož Ital. Sklopil jsem oči a pokorně tu nechutnost pil. Prosím, pane, ušetři mě… ať už jsme tam.

„Bille, pojď se projít s Vicky do uličky…“ prosím, pane pospěš si, jinak zešílím.

Nedostatek nikotinu, hnusná  káva s ještě hnusnějšíma kroasantama a nějakou sušenkou, nedostatek spánku, hlad… to všechno se na mě podepsalo, a když jsme přistáli, div jsem radostí neproskočil střechou ven. Ještě kufry, spich s Leem, Neri a Jesy a už moje milovaná tyčinka, která aspoň na malou chvíli zažene hlad, únavu a dokonale uklidní mé snadno rozhoditelné nervy.

Jenže tohle všechno se táhlo a mně to přišlo jako hodiny. Když už jsem já, nejmenší (aspoň co se váhy týká) a nejkřehčí, táhl s vozíkem se třema kuframa, vážícíma dohromady asi pětasedmdesát kilo, plus ještě příruční tašky a sedačku na kočárek, a na tom všem sedící dvouletá holčina, štrádoval směr EXIT, nemohl jsem se dočkat. Připadal jsem si, jako bych měl v zadku vrtuli.  

„Kde jsou? Vidíš je někde?“ ptala se mě sestra okamžitě, co jsme prošli celním prostorem, až mezi lidi, co čekali na své známé, obchodní partnery, kamarády nebo jen tak taxikáři, co byli zavoláni předem.

„Vypadám snad, že bych vůbec něco viděl?“ zafuněl jsem pod tíhou kufrů a dalších věcí, plus dítěte na vozítku. Ségra táhla kočár s pětiměsíční holčičkou. Koukala okolo, na čtyřech se houpala dopředu a dozadu. Slintajíc jak bernardýn. Roztomilé až hrůza. Ségra se mé poznámce zasmála. Švára Gian, podnikatel… ti jsou nejhorší. Telefonuje víc, jak nějaká teenie Američanka. Opět škvařil mobila u ucha volajíc směr Switzerland. On se té práce vážně nezbaví ani na dovolené.

„Jeho pracovní tempo bych fakt nechtěl.“ Pustil jsem svou myšlenku nahlas nakukujíc přes rameno.  

Hned, jak jsem se otočil, moje zorné pole zaznamenalo velký zelený pupek. Hned na to hnědá kštice patřící snědé slečně. Jesicca, a hned vedle ní spokojeně kráčící nastávající babička Neri.

„Hola!“ zavolala hned, jak jsme se přiblížili k doslechu. Láskyplně roztahujíce ruce, aby objetím přivítala mou sestru. Musel jsem Vicky sundat dolů, jinak by byla schopna skočit.

„Jesíííííí!“ zavolala snad přes celou halu, pištíc se rozbíhá k nastávající mamce. Jesicca… ještě před tím než otěhotněla, jsme spolu chodili na diskotéky, pili amareto se Spritem, řešili kluky a kouřili jednu cigaretu za druhou. A teď? Nohy oteklé od velké tíhy, kterou její tělo musí snášet, pleť je poznamenaná cizími hormony v těle, vypadá trošku unaveně. Ale jinak vypadá skvěle. Pokojně a klidně s velkou radostí v očích přivítala mou neteř. Hned na to mě a sestru. Pak se na mě vrhla Neri. Objala mě, počastovala dětským polibkem na tváře. Teď přijde ta hlavní otázka, co mi klade pořád.  

„Jak se máš?“ Jako bych to neříkal.

„Skvěle a ty? Tvoje němčina je den ode dne lepší!“ zahihňal jsem se, skládajíc kompliment. Ano, jediná Neri umí maličko německy. Ale jinak. Všude se ozývá angličtina a španělština. Tak krásná změna oproti italštině.

Společnými silami, bez pomoci mužů, jsme se dostali až ven. Slunce mě pěkně profackovalo, i když už jsem na něj byl připravený. A vítr. Na severu ostrova naprosto běžné. Ihned jsem si zapálil. KONEČNĚ! Táhl jsem vozík s kufry až do té doby, než se k nám přidal Neriinin manžel Leo.

„Le-ho-ho!“ zabroukal jsem na jeho přivítání.

„Hola, Bill, comes tas?“ usmál se. Ještě aspoň na něco mi je ta italština dobrá. Tohle je podobné.

„Skvěle a ty?“ opět používání angličtiny. „Co ryby, berou? Jak to vidíš, pojedeme domů o pár tisíc euro těžší?“ dodal jsem.

„Raul byl včera na Goméře. Měl tam marlina. Ale utrhl se, jinak nevím, minulej týden to celkem šlo. Záleží na počasí a tak.“

„Loď už je na Goméře?“ 

„Jo…“

„Škoda, chtěl jsem se na ni před odjezdem ještě podívat. Víš, jak ji mám rád. A skútr?“

„Skútr je tady… ale asi na něm teďka nebudeš moct jezdit.“ To mi zkazilo náladu. Ale s dalším potáhnutím cigarety jsem se opět usmál. Natáhl jsem do plic svěží vítr. Byl cítit solí. Miluju to tady.

***

„A tady budeš spát ty…“ dokončila ségra prohlídku jejího nového domu. Aspoň nemusíme lítat po hotelech a máme svoje luxusní soukromí.

„Je to taková špeluňka, ale to ty rád, viď? Je to před rekonstrukcí. Teda, bude to chtít rekonstruovat, chci tu úpravy. Ale doufám, že tak za čtyři za pět let to bude dokonalé sídlo rodiny.“ Mrkla na mě. Můj pokoj neobsahoval skoro nic. Jen postel, malý stolek se šuplíkem a nad tím vším zrcadlo. To nejdůležitější. Sedl jsem si na postel.

„I tak se mi tu bude líbit.“ Mrkl jsem na ni. Dům obsahoval veliký obývák s východem na terasu a cestu k velkému bazénu v zemi. Na zahrádku a vůbec všude. Pak větší jídelní místnost oddělená od obýváku jen třemi schůdky, sloupem a malou zídkou. V rohu byl malý stoleček ze dřeva s kreslením pro Vicky. Pecka, to využijem. Pak klasika kuchyň. Ale tak velká, že mně by stačila jen ta kuchyň, abych si z ní udělal garsonku. Hned vedle byl pokoj pro hosty, který se stal mým útočištěm. Naproti mému pokoji bylo pár schůdků do místnosti, která ještě na svoje využití čekala. Po levé straně byly schody nahoru, kde byla koupelna, dětský pokoj a ložnice s další koupelnou. Už jsem ani nevěděl, kudy se tam jde, ale byl tu ještě někde samostatný byt pro hosty. S kuchyní, koupelnou a dvěma pokoji. Prostě palác. Hned jsem si vyndal věci z kufru a naskládal je do malého šuplíku. Vešly se mi tam dokonce všechny. Plíny ven, ty potom uklidí ségra tam, kde budou po ruce. Převlékl jsem se do plavek a tílka. Donesl dárky Jesicce, pomohl Vicky do plavek a šli jsme k bazénu.

„Plavků!“ volala Vicky celá nadšená se hrnula do vody. Pomohl jsem jí, a sám jsem si vlezl do chladivé vody. Plavali jsme asi půl hodiny. Nakonec jsme museli vylézt, protože Vikulína měla skoro fialové rtíky. Dal jsem jí její ručník ve stylu ponča a sám jsem se uvelebil na lehátku, kde se ke mně později připojili i Gábi s Gianem a kapitánem Leo. Když jsem viděl, že na děti nejsem sám, nacpal jsem si do uší sluchátka a usnul.

„Bille, Bille vstávej, jsi úplně rudej!“ třásla se mnou Gábi. Otevřel jsem oči, a hned ucítil pálivou bolest na nose, čele, tvářích, ramenou a celých pažích.

„Au…“ zanaříkal jsem a hnedka se začal mazat.

Tom

Můj otec, zahradní architekt, mě požádal, abych mu pomohl s prací na zahradě u jednoho domu. Villa Gábi, kde jsem nyní na otcovu žádost pracoval, měla ohromný pozemek okolo a známý majitele požádal jménem majitele tátu, aby tam tu poušť upravil do kaskád a poslal někoho, kdo by se staral aspoň o tu minimální zeleň tam. Táta poslal mě. Jeho pravou ruku. Věděl, že k přírodě mám stejně kladný vztah jako on, a práci udělám poctivě.

Proto tam už pár měsíců jezdím. Pečuju o palmy a květiny. Starám se o to, aby to tam pěkně kvetlo. S mým otcem už jsme měli připravený návrh na zahradu. Vypadalo to moc krásně.

Dnes jsem se vypravil znovu na zahradu už jmenovaného domu. Měl jsem předat náčrt, podrobně ho vysvětlit a prodiskutovat s manželkou majitele domu. Po té byl také dům pojmenovaný.

Nahlížel jsem přes velikou železnou bránu dovnitř, doufajíc, že někdo mé zvonění slyší. Ač měl být dům plný, nevycházel z něj žádný zvuk. Nakonec přece jen přišel.

„Hola, Leo…“ usmál jsem se na snědého muže s kšiltovkou, dobráckýma očima za obroučkami brýlí a velkým břichem.

„Hola, Tom!“ oplatil mi pozdrav a dovedl mě až k bazénu. Tam seděla celá rodina i se dvěma dětmi. Pochopil jsem, že snědá bruneta, co běhala za neposednou holčičkou, bude asi ona Gábi, jejíž jméno tenhle dům nosí.

Malá černovlasá holčička, krásně opálená s trošku šikmýma očima, skočila na stejně šikmookého snědého muže. Ten ji k sobě spokojeně přivinul a povídali si spolu. On na ni italsky a ona zjevně v jazyku, kterému rozuměla jen ona sama.

Brunetka zatím budila spícího chlapce. Usnul a jeho kůže nabrala sytě rudý odstín. Pousmál jsem se. Ti Evropani nejsou na slunko, které vládne zde, vůbec zvyklí. Chlapec si po chvíli skoro vylítl a začal se mazat ochranným krémem.  

Byl krásný. Až moc podle mého vkusu. Sundal si brýle, které chránily jeho hnědé oči. Měl je opálené. Tam, kde končila kůže spálených lícních kostí, začala kůže na pohled jemná a bílá jako porcelán. Vydechl jsem, natočil hlavu jemně na stranu a pozoroval dál. Jeho vlasy se v africky horkém svitu slunce leskly jako drahokamy, spadaly na jeho útlá ramena. Rty plné a rudé. Vyzývající k zulíbání. Jeho hubené ruce mazaly jeho stehna. Klouzaly po jeho těle a v mé hlavě se objevil obrázek mých rukou klouzajících po jeho těle. Nasucho jsem polknul. Postavil se. Mazal svou hruď. Byla na pohled jemná. Teď už i lesklá. Sexy až hrůza, pomyslel jsem si. Hned na to si namazal panensky krásný obličej a otočil se. Shýbl se do bílé tašky pro cosi. Jeho záda byla křehká a bílá. Nespálená. Snažil jsem se své oči krotit, ale nešlo to. Sjely na jeho vyšpulený zadeček. Maličký, přesně do ruky. Ten musí být úzký. Opět jsem polkl a v mé hlavě se okřikl.

„Promiňte, že jsem se vám nemohla hned věnovat…“ usmála se příjemně matka dvou dětí. Sundala si brýle a vykoukly na mě hnědé oči. Její okolí bylo posypáno snad milionem malých pih. Malý hubený nos, jemně vystouplé líce a světle růžová ústa.

„To je v pořádku. Mám tady ten plánek, půjdete se podívat?“

„Jo, hned, nejdřív bych vám ráda představila mého bratra… bude vám tu teď dělat týden společnost. Bille!“ zavolala na to andělské stvoření.

„Hned jsem tam. Nemáš zapalovač?“ ozval se a štrachal v tašce. Z úst mu koukala dlouhá, bíla slimka.

„Mám, dělej!“ houkla a hned na to už stál chlapec naproti mně. Byl vysoký až hrůza, ještě vyšší než já, i když jeho věk byl možná nižší.

„Tohle je Bill, bude teď tady s vámi, jak jsem říkala, ještě s našimi dvěma dětmi.“ Ukázala na kočárek, kde evidentně spalo miminko a na malého rošťáka skotačícího se svým otcem v bazénu.

„Jo, dobře, já jsem Tom,“ usmál jsem se zdvořile a podal ruku nejdříve paní Colleoni a pak spálenému Billovi.

„Áh! Gábri!“ ozval se rádoby sladký hlásek. Bill zaúpěl.

„Proč jsi mi neřekla, že tu bude i tahle…“ zakňučel německy. Jo, tak přece jen to je pravda. Myslel jsem, že táta kecá, když říkal, že to koupil Ital se ženou z Německa.

„Ona tu jen přespí, pak jede na Lanzarote…“ šeptne jeho sestra.

„Můžu ji před tím utopit v bazénu? Stejně ji nikdo postrádat nebude.“

„Našla si tam teďka někoho… nevím…“ odfrkla si, a hned na to nasadila stejný rádoby sladký tón.

„Ciao Giorga!“ usmála se. V tu ránu se tam přiřítila sytě růžová hlava. Vyšší postava. Potetovaná, že snad nebylo vidět normální kůže. Kraťásky tak krátké, že skoro nic nezakrývaly. Tílko. Když se na mě podívala, málem jsem se zhrozil. Měla růžové obočí! Natetovaný pomalu až na čelo. Šílenost. Bill protočil oči a odfrkl si. Giorga [Džordža] měla nalepené řasy, černé linky kolem očí a růžové stíny. Jak jinak. Silně zvýrazněné líce a růžovou pusu. Objala Gabrielu a koukla na Billa. Gábi mezitím odešla, asi zkontrolovat mimčo.

„Čau, buzerante…“ koukla opovržlivě na Billa… on jí pohled opětoval.

„Čau, lesbo, hrošíku…“ jed v hlase. Uuh, s tímhle klukem bych nechtěl být ve zlém. Jmenovaná osoba jen uraženě odfrkla a šla přivítat další. Konečně se obrátil Bill ke mně.

„Sestřenice z druhého kolena. Děsná to existence. Snaží se vypadat jako Jeffree Star, jen proto, že neví, jak jinak se oblíkat. Prohlašuje, že chlapy vůbec nepotřebuje, že jí stačí prsty její holky, přitom má pod postelí haldu vibrátorů. Někdy se stylizuje jako Lady Gaga a nechá si říkat Hoshiko. Což japonsky znamená „hvězdné dítě“. Přitom je to totální nicka.“ Zašeptal na vysvětlenou. Jen jsem přikývl.

„No, ahoj, ty malé šluníško… jak pak še máme? Juuu, ty še na mě šměješ?“ nakláněla se nad kočárek.

„Hej, ty… no hrošíku… sakra, jak že se to jmenuje? Gago! Nešišlej na to dítě, jinak bude dementní jako ty, a to bych fakt nechtěl!“ okřikl ji a ona se hned začala rozčilovat.

Poté jsem se radši vzdálil a nechal ty dva se handrkovat a podrobně jsem vysvětloval plánek na stavbu zahrady.