Láska 57.

autor: B-kay

Tomovi netrvala večerní hygiena ani pět minut.

Rychle se vysprchoval, převlékl do pyžama a s neskutečným nadšením přemýšlel o tom, že zbývalo posledních několik hodin, aby mohl nasednout do auta a odjet do nemocnice za Billem a maličkým.

Těšil se, protože byl unavený  a věděl, že těch několik hodin spánku uteče hodně rychle a on bude moct být zase v blízkosti svého anděla a drobečka, kterého přivedl na svět.  

Do pokoje vklouzl tiše, avšak s nádherným úsměvem na tváři. Srdce mu v hrudi tlouklo klidným tempem, na vlhké kůži cítil neutichající chvění. Pořád si připadal jako v krásném snu, ze kterého se nikdy nechtěl vzbudit. Před očima se mu jako sametová mlha objevoval obraz Billa s miminkem v náručí a on byl každou vteřinkou šťastnější a šťastnější. Jeho náhlé štěstí však ochablo ve chvíli, kdy na posteli spatřil malinké třesoucí se klubíčko.

„Sami?“ zašeptal opatrně, hrdlo se mu náhle stáhlo úzkostí, jakmile si uvědomil, že ten třes byl způsoben pláčem. Trpce stiskl rty, na chvilku zaváhal, nakonec se však opatrně posadil vedle něj a rozsvítil Billovu noční lampičku. Sami si sice rychle utíral svá uplakaná očka, Tom však moc dobře věděl, že brečel, bál se však důvodu, jenž způsobil jeho pláč.  

„Jak to, že ještě nespinkáš, hmm?“ zeptal se jej s lehkým úsměvem a vzal jeho malinké tělíčko do své náruče. Ve chvíli, kdy spatřil v Samyho dlaních vršek Billova pyžama, pochopil. I jemu samotnému to na krátkou chvíli vzalo všechna slova, jež chtěl ještě říct. Vůbec si neuvědomil, že pokud tolik chybí jemu, jak moc bude chybět dítěti, od kterého se celé čtyři roky téměř nepohnul.

„Jsi smutný, protože ti chybí Bill?“ dlaní mu zlehka otíral uplakaná  líce a nevědomky jej ve svém náručí houpal ze strany na stranu. Sami se k Tomovi tulil, jako ještě nikdy předtím. Bylo to poprvé, co byl od něj Bill tak dlouho pryč. Billův pobyt v nemocnici však nebyl jediným důvodem jeho slz…  

„Mně taky chybí, Sami. Myslím na něj úplně každou chvilku, ale musíme to vydržet, pokud chceme, aby byl on i maličký v pořádku,“ i když byl Sami ještě moc maličký na to, aby pochopil všechny souvislosti, uměl si to vysvětlit po svém tak, aby tomu rozuměl. Bill ještě musel zůstat v nemocnici s jeho novým kamarádem, a když se vrátí, už od něj určitě nikdy neodejde.

„Tomi?“ po chvilce ticha k Tomovi dolehl jeho tichý hlásek. Sklonil svou tvář níž, aby se mu mohl zadívat do nevinné tváře, a ve chvíli, kdy spatřil tu nevýslovnou bolest v jeho dětských očích, ztratil nit svých vlastních myšlenek a dokázal vnímat jenom to, jak to malé dítě trpělo.

„Odejdeš od nás někdy?“ tváří se opřel o Tomův hrudník a naslouchal tlukotu jeho srdce.

„Proč se na to ptáš?“  Tom jej pomalu hladil po zádech, snažil se jej uklidnit a v neposlední řadě možná také i ukolébat ke spánku. Sám byl totiž hodně unavený.

„Nechci, abys od nás odešel. Už nikdy,“ z tónu Samyho hlasu poznal, že pomalu usínal. Díky těm slovům však on o všechnu únavu náhle přišel. Netrvalo dlouho a jejich pozice se vyměnily. Náhle to byl Sami, kdo spokojeně spal a on byl tím, kdo se zoufale tulil k pyžamu své lásky. V očích jej štípaly slzy a s každým nádechem vůně, kterou bylo to tričko prosáklé, to bylo horší a horší. Byl do něj blázen. Ještě nikdy necítil něco tak silného. Cit, který v něm rostl každým dnem víc a víc, byl totožný s citem lidí, kteří byli závislí na blízkosti toho druhého. Kteří viděli jedinou záchranu a smysl svého života v hloubce očí toho druhého.

Zhluboka se nadechl a očima klouzal po Billově pokoji. Jakmile spatřil dětskou postýlku, vesele si skousl rty. Opět mu to připomnělo jejich malého chlapečka.

Všechno kolem něj, celé zařízení, dokonce i květiny, byly tak jednoduché, a přesto nádherné. Jeho pokoj byl odrazem jeho duše i srdce. Bill byl úplně stejný. Utápěl se v myšlenkách, jak moc jednoduchý a tuctový byl, a pro Toma přitom znamenal celý svět.

Natáhl ruku a z Billova nočního stolku si vzal malý zápisník. Dlouze si jej prohlížel a přemýšlel nad tím, co to mohlo být. Viděl jej úplně poprvé. Nebyl si jistý, zdali by jej směl otevřít, a proto jenom rychle prolistoval obsah zápisníku. Každá stránka byla hustě popsaná Billovým písmem, v půlce sešitu však přišla prázdnota a dál už nic nepsal. Došlo mu, že to byl zřejmě Billův deník.

Několik minut si jej jenom pohazoval v dlaních a snažil se zapudit myšlenku na to, že by jej směl otevřít. Svou zvědavost však nedokázal potlačit. „Odpusť mi to,“ řekl si v mysli ve chvíli, kdy sešit otevřel na popsané stránce, a začetl se do obsahu, jenž v sobě ukrývala. Měl jedinou možnost nahlédnout do Billovy minulosti. Do chvil, které před ním ukrýval a vzpomínky na ně potlačoval ve svém nitru…  

„Dnešek byl opět jedním z těch beznadějných dní. Celý den jsem strávil hledáním další práce, a přesto jsem kromě neskutečného ponížení nic nedosáhl. Vlastně se těm lidem ani nedivím. Dívali se na mě, jako bych jim snad něco udělal a já už takhle nemůžu žít dál. Strašně dlouho jsem doufal, dokonce jsem s pláčem prosil, aby se stalo něco, aby se náhle zjevil někdo, kdo by mě zachránil od té neskutečné nicoty, jež se pomalu rozlévala celým mým nitrem. Proč mohou být lidi šťastní po boku někoho jiného a já musím být pořád sám? Co je na mně tak ošklivého? Čím všechny ty lidi, kteří se mi odvracejí, odpuzuji?“ už nedokázal číst dál. Se slzami v očích rychle přetočil dalších několik stránek a začetl se do textu, u kterého spatřil několik malých srdíček.  

„Dnes jsem s ním poprvé mluvil! Určitě jsem se mu zdál hloupý, protože jsem ze sebe nedokázal vydat ani slůvko, ale neznám nikoho, kdo by to v jeho přítomnosti dokázal. Nikdy jsem krásnějšího chlapce neviděl. Když se na mě dívá, dobrovolně se utápím v jeho nádherných očích. Srdce mi v jeho blízkosti tluče tak silně, že mám někdy pocit, že prostě praskne. Mé srdce by dokázalo prasknout jenom kvůli tobě, Tome Kaulitzi. To tys to ve mně vyvolal. Jediným pohledem jsi spustil řetězec neskutečných reakcí a já najednou přestávám vnímat okolní svět. Mé sny a myšlenky patří jenom tobě. I když vím, že patříš jiné, Chantelle mi mé krásné představy vzít nemůže. Alespoň ty patří jenom mně a nenechám si je nikým vzít,“ Tom překvapeně zamrkal, jakmile si uvědomil, že je konec odstavce a Bill už dál psal až na další stránce. Nemohl uvěřit, že ty dva články psala tatáž osoba. Nemohl věřit tomu, že svým příchodem změnil Billův pohled na svět. Z utrápeného a bezmocného stvoření, se stala upřímně milující osoba.

Nakonec se rozhodl, že si přečte ještě jeden zápis. Poslední. 

Rychle nalistoval úplně poslední řádky, které Bill ve svém notýsku uschoval.  

„Zblázním se. To, co se před chvilkou stalo, nemohla být pravda. Určitě to byl jenom další z mých krásných snů o tom, že by se mezi námi dvěma někdy mohlo něco stát. On mě políbil! Políbil mě a pak jsme se líbali v parku za zvuku neutichajícího deště. Nedokážu ani rovně psát, protože se ještě teď celý třesu při vzpomínce na to, jak si bral mé rty. Jak mě držel v náručí a tiše šeptal mé jméno. Našel jsem svého anděla strážného. Našel jsem osobu, ke které zahořelo mé unavené srdce láskou. Pokud mi někdo může pomoct změnit můj život, bude to on. Tom“

Pochopil, proč Bill už  nikdy nic nenapsal. Od toho dne se k nim přeci nastěhoval a oni spolu začali žít jako zamilovaný pár. Už zřejmě neměl potřebu vylévat své trápení na stránky malého sešitu.

Musel se pousmát. Přesně takové chvíle prožíval i on sám. Šílel z toho kluka od chvíle, co jej poprvé spatřil. Nedokázal ze své mysli vyhnat jeho tvář, vůni jeho rozevlátých vlasů nebo pohled nevinného stvoření…  

Uběhlo dalších několik dní a Simone se se svým vnoučkem dívala v obýváku na ranní pohádky. Přímo hořela nedočkavostí a radostí zároveň a její pohled každou chvilku směroval k předsíni. Když konečně zaslechla vrznutí dveří, otočila se na usmívajícího se Samyho, vzala jej do náruče a cestou mu šeptala, že přijel jeho malinký bratránek…