autor: Neilinka
Povídka z jezdeckého prostředí. Kdo nemůže vystát koně, ani to nečtěte. Snad se bude líbit. Neili
„Bohužel, diagnóza je jasná. Zranění bylo příliš zátěžové. Váš syn už nikdy nebude chodit, natožpak jezdit…“
Mladíkovi se ta věta honila v hlavě pořád dokola. Slyšel tenkrát, co neměl. Neměl slyšet, že už se nikdy nepostaví, i když mu bylo sotva dvacet. Doktoři nechtěli, aby mu to sebralo sílu bojovat.
Nenáviděl to datum. 1. září. Ten den, každý další rok si bude připomínat, že byl dalším rokem mrzák. Na elektrickém vozíčku, aby se nemusel moc namáhat. Stejně někdy točil kolečky rukama, aby naštval rodiče. Chránili ho i teď, když už vlastně nebylo před čím. Nic horšího se mu stát nemohlo.
Zadíval se na stěnu plnou zarámovaných fotek. Není to vůbec dávno. Většina z nich byla pořízená tak před necelým rokem. Ale Billovi se to zdálo jako věčnost. Jako minulý život. Tenhle nebyl jeho. Ale nějakého cizího kluka, který měl jednoho dne pekelnou smůlu. To se jemu nestávalo.
Jako vytoužené a jediné dítě svých rodičů měl Bill vždy všechno, co si kdy přál. Ale ne zadarmo. Musel o to projevit skutečný zájem. Teprve pak se rodiče nechali přemluvit. I k ježdění na koni.
Bill byl velice živé dítě. Byl ale také neskutečně cílevědomý a učenlivý, jak o něm vždy prohlašoval jeho trenér. Jeho úspěchy stály za tvrdou dřinou a v desítkách hodin v sedle týdně. Koním věnoval veškerý svůj volný čas. K tomu se ale stíhal učit do školy a plnit tak podmínku rodičů, že bude mít dobré známky.
Začal jezdit ve svých pěti letech, a už v osmi měl jezdeckou licenci na poníka. Hned poté začal objíždět kdejaké závody a z většiny z nich odjížděl domů jako vítěz nebo umístěný. Ale přicházely samozřejmě i pády, kterých se zvláště maminka, kvůli jeho křehké postavě, hodně bála. Bill byl ale také mrštný a jak se u koňáků říká „uměl padat“, takže si nikdy nic nezlomil. Ani nehet.
V ten osudný den ale rozhodně padat neuměl. Měl to před očima každou noc, když se mu podařilo usnout. Jeho hřebce tenkrát polekal projíždějící náklaďák, který se málem srazil s osobákem, a tak zatroubil. Hřebec těsně před překážkou odskočil do strany a vymrštil tak Billa ze sedla přímo do bytelných dřevěných kostek takzvané zdi. Noha se mu ale zasekla ve třmenu a kůň se polekal, co se mu to plete pod nohama. Pošlapal Billa, který už byl v bezvědomí, a pak utíkal pryč.
Tolik polámaných kostí snad v životě doktoři pohromadě neviděli. Od rukou, přes žebra a pánev, až po nohy. Naneštěstí to odnesla i páteř, a to se Billovi stalo osudným. Přestal cítit nohy. Ani operace, ani rehabilitace a podpůrná strava a léky, mu nepomohly. Bill to vzdal. Neměl už sílu to zkoušet dál. Bolelo to a nikam to nevedlo. Byl konec. I doktoři nad ním zlomili hůl. Byl invalida.
Uslyšel klepání na dveře. Přestal přemýšlet a odpověděl: „Dále.“
„Ahoj, zlato.“ Rodiče se posadili na gauč. „Přišli jsme si s tebou promluvit. … O koních.“
A je to tady. Teď je budou chtít prodat. Jeho věrné parťáky, se kterými vyhrával. Se kterými dřel. Byli to jeho přátelé. Tohle nedopustí.
„Billi, víme, co pro tebe znamenají. Víme, že je máš všechny rád. Ale mysli na ně. Oni jsou ještě mladí, perspektivní a mají před sebou budoucnost. Je škoda, aby se jen tak popásali na louce, když můžou dál závodit a dělat někomu radost, nemyslíš?“
„Jo, je mi jich líto, ale páníček se jim bohužel zmrzačil. Já je prostě nemůžu prodat.“
„Ale Bille, vidíme, jak ti je, když jdeš za nimi do stáje. Vždycky když se vrátíš, jsi tak smutný. Nemůžeme se dívat, jak se trápíš vzpomínkami.“
Rodiče měli v něčem pravdu. Bolelo ho, že už se nikdy neprojede ani na jednom z jeho koní. Byli všichni temperamentní a jemu by stačil jeden pád a mohl by mít ochrnutou i horní část těla. Věděl to moc dobře, přesto si někdy říkal, že by to rád risknul, jen za to, aby se mohl znovu posadit na koňský hřbet.
„A co je pronajímat?“ Vyhrkl najednou.
„Pronajímat? No…“ Rodiče se po sobě podívali. „To… vlastně není ten nejhorší nápad… jestli to tak chceš a někoho najdeme… proč ne, zkusit se má všechno.“
Bill se cítil o něco šťastnější, když rodiče odcházeli smíření s jeho návrhem. Věděl, že kdyby jeho koně jen stáli v boxu, nebo se popásali ve výběhu, byl by k nim nesmírně sobecký. Tohle bylo řešení jak pro ně, tak pro něj. Bude je mít na očích a zároveň nevyjdou z kondice.
O týden později:
„Ne, promiňte, víte, oni jsou zvyklí na lehkou váhu. Já mám asi tak padesát kilo.“ Chlápek se po Billovi divně podíval. Vždyť je na vozíčku. Co to má společného s jeho vahou? A on není tlustý.
Bez odpovědi odešel s uraženě vystrčeným nosem nahoru.
Rodiče se přísně podívali na Billa.
„Co? Viděli jste ty jeho kila? Vždyť vážil snad sto padesát, to by s ním nikdo neskočil ani dvaceticentimetrový křížek!“
„Billi, zlato. Zatím jsi odmítl všechny, kdo si chtěli pronajmout tvé koně. Není za tím náhodou něco jiného? Ta paní vypadala docela dobře, ta blondýnka, ta přece byla hubená.“
„Jo, mami, jenže byla úplný začátečník a nepoznala zadek koně od předku. Ty bys jí naše koně svěřila? Já tedy ne.“ Možná bylo něco na tom, že všechny odmítal, ale nechtěl si to připustit.
„Já zkrátka jen chci, aby ten člověk, co na nich bude jezdit, byl zodpovědný, zkušený jezdec, s průměrně stejnou postavou a stylem ježdění jako jsem já. Nechci, aby si museli zvykat na někoho úplně jiného. Rozhodí je to.“
Rodiče si povzdychli. „No tak dobře. Omezíme nabídku na chlapce, ve věku 18 až 25 let, se štíhlou postavou a zkušenostmi a sportovními ambicemi. Stačí?“
„Stačí.“ Bill potajmu doufal, že se nikdo takový nenajde.
autor: Neilinka
betaread: Janule
hmm…že by Tom? I když představa obou na koni je …jak to jen říct…šílená, těším se na další dílek a co se nám z toho vyklube!!
On se ale určitě najde, a bude se jmenovat Tomi =)))
Tak tahle povídka vypadá moc pěkně, a navíc mám ráda koně a věci kolem dostihů, takže se moc těším na pokračování…první díl se mi moc líbil =)
wou…. a já myslela, že mám narozky až v září, a on se mi tady objevil takovýhle krásný dárek 🙂 koně miluju a povídka na téma jezdecký prostředí…. udělalas mi radost 🙂
PS: Bille, já bych ty podmínky splňovala, kdyby byly ve hře i holky!!! 🙂
super ff, pokračuj!