Sch-Rei & Kattulkaa
Tom: potichu vzlyknu… vylezu si na okno… „K-když… Když už… Když už mě teda nechceš… snad pro tebe Andreas bude lepší…“ pokrčím rameny, a slezu dolů… S pláčem jdu domů…
Bill: Při těch slovech se zarazím. Že by byl Andreas lepší? To je absurdní. I když… Ne, nechci nad tím přemýšlet. Nechci se trápit… snažím se zatlačit slzy.
Tom: V půlce cesty se zastavím. Proč musím být takový idiot? Zakroutím hlavou. Na všechno seru! Jdu směrem k lesu.
Bill: Pořád se převaluji. Ráno budu pěkně nevyspalý. Slzy mi kapou na polštář. Toma miluji, ale platí to, co jsem mu řekl. Potřebuji, aby mi dával najevo i city… jsme odlišní… ale přeci tak stejní…
Tom: Odejdu do lesa. Rozhlídnu se okolo sebe… Je tady strašná tma. Jdu pořád hlouběji a hlouběji. Zastavím se u nějaké studánky… posadím se tam ke stromu, a nepřítomně se dívám do vody
Bill: Vše mi Toma připomíná, pořád ho před sebou vidím… Nevím, co mám dělat…
Tom: Asi je Andreas pro Billa lepší než já… Milionkrát jsem mu řekl že ho miluji, ale… Asi to nebylo dostatečně tolikrát, kolikrát si přál… Chtěl bych být s ním, ale s Andym mu bude lépe… Přitáhnu si kolena k bradě, a položím na ně čelo. Vzlyknu… Když si to přeje… Tak už mě neuvidí…
Bill: Chtěl bych alespoň vědět, na co teď Tom myslí… Co dělá… Vždy jsme cítili to, co ten druhej… Nyní je vše jinak… Neměli jsme si spolu nic začínat… Měl jsem Toma milovat potají, jako do té doby… Neměl jsem mu to říkat…
Tom: Začnu si utírat slzy, ale pořád se mi dostavují další. Můžu si za to sám… Vezmu do ruky mobil. Nechci bez tebe být… Začnu psát esemesku… Slzy mi padají na mobil…
Tom: ‚Billí, chci jenom, abys věděl, že to všechno mě mrzí… A nejvíc mě mrzí, že si myslíš, že k sobě nepatříme. Víš, že tě moc miluju. Nade všechno na světě, ale když už se mnou být nechceš, tak mě vůbec nic nedrží ani doma, ani… na tomhle světě. Nedokážu to bez tebe… Pá Tom‘ Odešlu Billovi a pomalu se postavím na nohy,
Bill: Slyším pípnutí smsky… Po chvíli se pro mobil natáhnu… Čtu si ji pořád dokola… Když ji umím skoro nazpaměť, stisknu Odpovědět. „Tome, mně je také vše moc líto. Nechtěl jsem být k tobě tak hrubý. Jdi prosím domů, a nic si nedělej… Zítra se zeptám na ten propouštějící papír, pak nám už nebude nic bránit v tom, abychom byli jen spolu… Miluji tě, a vždy budu Bill.“
Tom: Jenom si nad esemeskou od tebe zakroutím hlavou… Nemusíš mi z lítosti tohle psát… Domů nepůjdu. Potichu vydechnu, a rozejdu se ještě hlouběji do lesa. Pořád mi při tom tečou slzy.
Bill: Vnitřní hlas mi říká, že něco není v pořádku… Vytočím Tomovo číslo…
Tom: Podívám se na mobil… Vypnu ti to, a jdu dál…
Bill: Cítím uvnitř sebe zvláštní pocit… Nad ničím nepřemýšlím, natáhnu na sebe oblečení, a opatrně vylézám z okna ven. Jdu tam, kam mě nohy vedou. Zastavím se před temným lesem, kam jsme s Tomem chodili jako malí.
Tom: Po chvíli už jsem celkem unavený… Všechno mě bolí, a z pláče už mě bolí hlava. Pomalu spadnu na zem. Začnou se mi přivírat oči…
Bill: Do lesa vkročím… Bál bych se jít sem sám ve dne, natož v noci. Na můj strach, ale není nyní čas… Musím jednat. Rozběhnu se na palouk, kde jsme vždycky chytali motýly, a stavěli domečky pro skřítky…
Tom: Mám temno před očima… Pořád se mi v hlavě ozývají tvoje slova… Je mi celkem chladno, a bolí mě hlava… ztěžka oddechuji… Chtěl bych být u tebe, ale… jestli tohle má být konec, tak to bude lepší…
Bill: Vidím pod jehličnanem postavu… Poznal bych ji kdekoliv… Rozběhnu se… „Tome…“ zakřičím…
Tom: Ozve se mi v hlavě nějaký známý hlas… Ten tvůj… Nemůžu se skoro ani pohnout… Vlastně to ani nezkouším. Myslím, že ti beze mě bude líp… Aspoň se už nebudeš takhle kvůli mně a mé bezcitnosti trápit…
Bill: „Tome,“ kleknu si k tobě, a obejmu tě.
Tom: Pokusím se aspoň pootevřít oči, ale mám moc těžká víčka… Nechám je zavřená. „Billí…“ vydechnu potichu.
Bill: Schoulím si tě do náruče, a tisknu tě k sobě… Jsi úplně prochladlý…
Tom: Trošku se mi zkrátil dech… Není mi zrovna nejlépe… Točí se mi hlava, a celé tělo mě bolí… Je mi chladno, ale… Celkem horko…
Bill: Sundám ze sebe mikinu, a zabalím tě do ní. „Neplakej… Ššš…“ začnu tě hladit po hlavě, jako ty hladíváš mě.
Tom: Oklepu se… Pořád mi z očí tečou slzy… Nemůžu je zastavit… Namáčknu se víc k tobě… Je mi u tebe nádherně, ale…
Bill: „Prosím… Pojď, půjdeme domů,“ natáhnu k tobě ruku.
Tom: Pootevřu oči, a podívám se na tebe… „B-… B-…“
Bill: „Pojď,“ začnu tě zdvihat ze země.
Tom: Pomalu se začnu zvedat, ale podlomí se mi kolena…
Bill: Zachytím tě… „Tome, počkej, já… zavolám mámě… Přijede pro nás…“
Tom: Zakroutím hlavou… „N-ne…“ šeptnu.
Bill: „Tome, sám víš, že jinak se domů nedostaneme…“
Tom: „N-nechci,“ opět zakroutím hlavou.
Bill: „Tak pojď,“ podepřu tě…
Tom: „B-B… Bille, Ne…“ zakroutím hlavou… „M-musíš… Musíš se vrátit… Nech mě…“ zakroutím hlavou.
Bill: „Ne, já… Nechci bez tebe být…“
Tom: „Nechci tě už trápit… Bude ti lépe…“ zašeptám.
Bill: „Ne, Tome, prosím… Neříkej to…“
Tom: „Je to pravda… S ním by ti bylo lépe, Bille…“
Bill: „Tome, mně je nejlíp s tebou… Tebe miluji… Andrease mám rád jen jako kamaráda…“
Tom: Potichu vzlyknu… Vím, že bez tebe nemůžu být… Nedokázal bych tě doopravdy opustit… Ne… „J-já…“ skousnu si lehce ret…
Bill: Pevně tě obejmu kolem ramen. Už nikdy nechci být bez tebe…
Tom: Začnou se mi zase podlamovat kolena, a zatočí se mi hlava…
Bill: „Tome? Jsi v pořádku?“
Tom: Zavřu nedobrovolně oči, a zase spadnu na zem…
Bill: Sehnu se k Tomovi a hledám mobil. Když ho najdu, vytočím číslo na mamku…
Máma: Vezmu to. „Bille?“
Bill: „M-mami…“ vzlykám…
Máma: „Bille? Bille, copak se stalo?“ zeptám se vyděšeně.
Bill: „T-Tom…“
Máma: „Co je s Tomem? Bille… Mluv!“
Bill: „On… on se nějak zhroutil… nereaguje na nic…“
Máma: „C-co? Bille, kde jste? V nemocnici?“
Bill: „N-ne… T-tam na tý louce, jak jsme si hráli, když jsme byli malí…“ rozeštkám se.
Máma: „Okamžitě pro vás jedu… Počkejte tam…“
Bill: „D-dobře,“ schoulím si Toma více do náruče, a začnu ho zahřívat. Políbím ho na zkřehlé rty.
Tom: Klepu se…
Máma: Jdu ven… Vlezu do auta, a okamžitě jedu k lesu…
Bill: Pohupuji s tebou. „Tome, proč jsi to udělal?“ ptám se, ale nemyslím si, že se dočkám odpovědi…
Tom: Víc se k tobě podvědomě schoulím… Jde z tebe příjemné teplo…
Máma: Dojedu k lesu, a hned se rozběhnu do lesa… „Bille?“ Křiknu.
Bill: Pokouším se tě zvednout, když slyším maminčin hlas… Ale… jsi moc těžký…
Máma: „Bille?“ Křiknu… Za chvilku už vidím dvě postavy u země… Rozběhnu se tím směrem, a kleknu si k nim… „Bille co se stalo?“ Přitáhnu Toma k sobě.
Bill: Odmítám Toma pustit… „P-pohádali jsme se… Potom mi Tom napsal esemesku, a já tušil, že něco není v pořádku… Podvědomí mi to říkalo… Šel jsem sem, a Toma jsem tady takhle našel…“ znovu se rozpláču. Nechávám na Tomovu tvář kapat mé slzy.
Máma: Přikývnu… „Bille, volal jsi záchranku?“
Bill: „N-ne…“ zakroutím nesouhlasně hlavou.
Máma: Vytáhnu z kapsy mobil, a hned volám záchranku…
Bill: „Ne, mami, nevolej jí,“ vytrhnu ti mobil z ruky.
Máma: „Proč?“ nechápavě zvednu obočí.
Bill: „Nechci se tam vrátit… Chci podepsat ten papír, na který mě musí pustit domů… Oni by si mě tam nechali…“
Máma: Vůbec to nechápu. „A co myslíš, Bille, že bude s Tomem? Hm?“
Bill: „Postaráme se o něj my…“
Máma: „Já nevím… Tom potřebuje doktora…“
Bill: „Ne, Tom potřebuje teplo, a mě…“
Máma: Vydechnu… „Tak pojď… Toma do auta donesu… Snad…“
Bill: Chytím Toma pevně za ruku. „Mami? A zavoláš do nemocnice, že zítra přijdu ten papír podepsat? že jsem musel z rodinných důvodů odejít…“
Máma: Přikývnu, a vytáhnu si Toma do náruče… Pomalu ho nesu k autu.
Bill: Tomovu ruku nepouštím… Musí vědět, že jsem s ním spojen.
Máma: Donesu ho do auta, a položím na zadní sedadla. „Bille, sedej…“ řeknu Billovi a posadím se za volant.
Bill: „Můžu k Tomovi?“
Máma: „No běž…“ přikývnu.
Bill: Položím si Tomovu hlavu do klína, a začnu ho hladit… Už chápu, jak se cítil, když jsem se chtěl podřezat…
Máma: Nastartuji, a jedu s klukama domů.
Bill: „Tome,“ pořád na tebe mluvím.
Máma: Dojedu až domů. Vystoupím.
Bill: Přejíždím konečkama prstů po Tomových rtech…
Máma: Otevřu dveře od auta k zadním sedadlům… „Jdeme…“
Bill: Přikývnu, a Toma nadzvednu.
Máma: „Bille pojď ven, ať ho můžu odnést…“ Pousměju se…
Bill: „Dobře,“ z auta vylezu, a otevřu mámě víc dveře u auta.
Máma: Vezmu Toma na ruce, a jdu s ním dovnitř. Vyjdu schody nahoru, a zastavím se „Bille? K tobě?“ Podívám se směrem na Billa.
Bill: Přikývnu. Otevřu dveře u svého pokoje. Zastavím se u rozvrtané postele… „M-mami?“ ukážu na postel.
Máma: Vejdu dovnitř. „Hm?“
Bill: „Kdo mi tu postel tak rozvrtal?“
Máma: „Kdo myslíš?“
Bill: „Tom? S kým tu byl?“ znejistím.
Máma: Vydechnu. „Sám… Celou dobu… Nechodil do školy, byl tady pořád zalezlý… Na tvojí posteli… Ležel, a brečel že jsi pryč…“ Pomalu Toma položím na Billovu postel.
Bill: „Aha,“ přikývnu, a v duchu se profackuji…
Máma: „Tak…“ Pousměju se, a Toma přikryju… „Dávej na něj pozor…“ Pousměju se na Billa a odejdu.
Bill: Přikryju Toma ještě huňatou dekou, kterou tu mám, kdyby mi byla zima. „Mami?“ zavolám ze schodů.
Máma: „Ano?“ houknu zpátky.
Bill: „Uděláš prosím Tomovi čaj?“
Máma: Pousměju se a přikývnu „Dobře.“
Bill: Jdu zpátky za Tomem. Lehnu si k němu. A začnu mu zpívat tu „naší,“ písničku.
Tom: Zamrkám, a trošku pootevřu oči.
Bill: Pohladím tě, hladím po tváři.
Tom: Přitáhnu se k tobě.
Bill: „Tome?“ zašeptám.
Tom: „Hmm…“ zamručím… Na víc se nezmůžu.
Bill: Opět se mi začnou z očí drát slzy. Začnu tě hladit po zádech…
Tom: Zase zavřu oči, a potichu vydechnu,… Víc se k tobě přitáhnu.
Bill: Pevně tě obejmu, ale bojím se, abych ti nějak neublížil…
Tom: Pousměju se… „Proč?“ šeptnu
Bill: „Nechci ti ublížit…“
Sch-Rei & Kattulkaa
betaread: Janule
omg omg omgg!!!! To je hustýýý!!!!! pááneboože zase buliim jak želva x'( fakt úúúžasnééé nemám slov 🙂
Tak snad už teď bude všechno v pořádku…a nebudou se hádat…;)
Snad Tomovi není nic hrozného….:)
Ten Tomův stav se mi nelíbí, za tím něco bude…
ty bláho, chudáci oba twl ='( bulim jak nevim co, uplně mi je Toma i Billa líto ='(