autor: Theodor
Hey, leute
Opět mě navštívila moje múza a políbila mě, v což jsem ani nedoufal, po tom, co byly poslední měsíce tak hektické a ničilo se všechno, co mělo být na dobré cestě. Avšak slunce se klube nad černé mraky a začíná léto, i když z mého pohledu toto léto bude dost smutné a tím začnu i smutnou povídkou… holt deprese jsou svině… takže kapesníčky ven a hurá do čtení.
Pac a pusu Theodor ♂+♂=♥
Seděl tiše ve své samotě a v zapomnění. V temnotě smutku a strachu, nikdy netušil, že by toho byl schopen… z lásky se stala nenávist, z nenávisti se stala myšlenka na sebevraždu… stál tu a jeho bosé nohy oplýval chladný vítr a tančil mezi jeho zkřehlými prsty. Jeho tvář hyzdily slané slzy a on měl v hlavě prázdno a přesto plno… jeho mozkem plavaly myšlenky, stejně tak jako rybičky v širém oceánu. Jeho oči byly zarudlé a jindy bezchybný make up měl všude po obličeji. Byl zlomený, byl sám a sám a to, co se stalo, se již nikdy nevrátí…
Jeho život nebyl nikdy jako v pohádce, snad jen ze začátku, kdy byl ještě malý a sladký kluk, bez starostí a bez jiných zájmů…
Postupem času však začal šílet… šílel ze všeho, co se kolem něj dělo. Nenáviděl svět, nenáviděl svůj život, sebe samého. Trpěl pocitem méněcennosti a utápěl se ve své smutné melancholii a každou myšlenku projel snad třikrát, než dospěl k závěru, že musí opravdu přestat.
Nikdy netušil, že bude tak těžké odolávat tomu tlaku kolem. Nikdy netušil, že se bude muset schovávat a nikdy netušil, že se bude muset vydávat za někoho jiného než sám za sebe…
Ovšem toto byla jen pouhopouhá přetvářka jeho mysli a jemu nezbylo nic jiného, než přijmout sebe samého a žít tak, jak měl souzeno…
Až jednou pochopíš a ze dna povstaneš,
podíváš se kolem a uvidíš tu bránu.
Ale dřív, než se k ní dostaneš,
mně smrt dá tvrdou ránu.
Jestliže mě strhneš zpět,
do toho srabu, co svět nabízí.
V ruce budu svírat květ,
a já se ti budu zdát již cizí.
Odvrátíš ode mě hlavu,
Ty i já budeme v srabu.
Až nastane můj čas, znič mě…
Až nastane ta chvíle, znič mě…
Až mě přestaneš milovat, zničím sám sebe…
Bledost prstů, které sjely po okenní tabulce, stejně jako chladné kapky deště, se rovnaly alabastru. Tak nádherného a čistého, až srdce zaplesá.
Chladné sklo bičovaly baculaté kapky, které se roztříštily po jejím povrchu, a tím dovršily svůj život. Snad z toho vznikl jiný v podobě menších kapiček, které se roztrousily kolem a v harmonickém tanci si razily cestičky, které měly jen jeden směr… bránu smrti…
Jenže co je ta brána smrti? Každičký tvoreček na zemi si myslí něco jiného. Snad je to přelud, či čistá pravda, je jasné, že se na tom podílí mnoho věcí.
Avšak než se zamyslíme nad touhle bránou, člověk se ohlédne zpět za životem, který prožil a zjišťuje, že za tak dlouhou dobu, nestihl vše, co si přál. Jenže před sebou máme ještě hodnotný kus cesty k bráně, za kterou není nic, jen temno a klid…
Prsty sjely až dolů a spojily se s prsty druhé ruky. Vypadalo to, jako by se spolu mazlily. Černovlasý chlapec položil své bělostné čelo na sklo a svýma hlubokýma očima hypnotizoval svět venku. U místa, které bylo blízko jeho rtů, se mlžilo. Zde se cítil v bezpečí, avšak mnoho věcí mu scházelo. Hřejivé obejmutí, sladká slova pro jeho ouška… povzdechl si. V ruce svíral malý kousek starého zrcátka.
„Vidíš to?“ Zašeptal a pohladil svůj obraz v zrcadle.
„Vidíš, ten svět kolem? Musíme se před ním chránit, co říkáš?“ Zrcátko však neodpovědělo… jen tiše spočívalo v Billově ruce a Bill koukal do něj.
„Nesmíme nikomu věřit, chápeš?“ Bill se zrcátkem zacloumal tak, že se málem roztříštilo. Pak jej pohladil a položil jej vedle sebe. Koukal na něj dlouhou chvíli.
„Nekoukej tak na to…“ Řekl tiše a dlouhými havraními vlasy si zakryl jizvu na pravé tváři. Nenáviděl ji, pořád ji schovával, když šel ven, a nakonec začal trpět sociální izolací. Venek před sebou, poslední dva měsíce uzavřel a žil jen uvnitř sebe. Jeho bratr měl o něj velkou starost.
„Tak, je čas spát, Tome…“
Přešel znovu k posteli a sehnul se na všechny čtyři a nasoukal se pod ní, byl tam nepořádek. Krátce zašmátral a uchopil do ruky cíp deky. Schoval se do ní a hypnotizoval dveře, bál se, tak moc se bál… nevěděl ale čeho, snad něčeho cizího, nebo snad i vlastního bratra, bál se, všude cítil zlo a ten svět venku byl nebezpečný. Jeho jediným útočištěm bylo místo pod postelí, kde se povalovaly nejrůznější věci, od starých hraček, až po knížky pro děti.
Stále hypnotizoval dveře, ale nic neviděl, vzal tedy kousek papíru a okousanou tužku… krátce se zamyslel a začal psát:
Když jsem tě dnes zahlédl v zrcadle,
jako půlnoční měsíc ses smál.
Zachoval ses však podle,
a já se schovával dál.
Nikdy jsem netušil, jaká vidina jsi byla,
jsi kousek mě a budeš.
Než se však rozplyneš,
Zařídím, abys na mém pohřbu vyla.
Bill si povzdechl, takových básní napsal spousty, většinou je potom spálil a z krásné básně se stala jen hromádka prachu, již vítr odfoukl neznámo kam.
Avšak jedno místo Bill přece jen měl, za jejich panelákem byl les a za ním velká louka, nikdo tam nechodil, protože nebyla ničím zajímavá, pro Billa však znamenala světlo, světlo v duši, již měl tak malou a temnou, že by ji schoval do lískového oříšku. Koukl se naposledy po celém pokoji, vzduchem plula purpura a její vůně bila Billa do nosu. Bill se zatřepal, zachumlal se ještě více do své deky a koukal se na dveře, avšak únava jej brzy překvapila a on upadl do neklidného spánku.
Byly dvě hodiny po půlnoci, na nedalekém kostele se rozezněly zvony, které ohlašovaly čtvrt na tři, Bill rozespale otevřel oči, cítil zase tu bolest, věděl, že zemře, že umírá zevnitř, a nevěděl, jak se z toho dostat.
Vylezl ze svého úkrytu, vzal do rukou zrcátko a vyšel tiše ven z pokoje.
Nahlédl do Tomova pokoje.
Viděl jej, cítil jeho vůni, jež ho naplňovala zoufalstvím, miloval, ale nebyl milován. Vlezl tiše dovnitř a stále na něj koukal, spal klidně, nikdy by ho nenapadlo, že jej vidí teď naposledy. Pomalu se nahnul a jemně přitiskl své rty k jeho, jen jemné otření mu stačilo.
Chtěl s tím přestat a to co nejdříve, musí se odtud dostat, z toho stísněného prostoru, z té němé přetvářky, jež jej dusila. Sešel schody až do přízemí a vyšel ven, silně pršelo, protože na svých bosých nohou cítil chladné kapky a z vlasů mu tekla voda. Povzdechl si do jasné noci a zamířil do lesa, bylo mu jedno, že jej nepříjemné větvičky píchají do chodidel, šel dál a dál, pod koruny stromů, byla ještě větší tma, ale bylo tu lépe, nepršelo tak.
Došel až na louku, vysoká tráva, ztěžklá pod návalem vody, značila, že se o ni nikdo nestará, proto šel až doprostřed a vyšlapal si tam kolečko. Posadil se a najednou i lehl, zavřel oči a zhluboka dýchal. Magičnost místa se opět projevovala, cítil chladné kapky deště, jež bičovaly jeho utrápený obličej, ale on to nevnímal, vnímal jen přítomnost a sebe samého. Na zemi vedle něj leželo zrcátko, vzal jej do rukou a podíval se do něj.
Došel až na louku, vysoká tráva, ztěžklá pod návalem vody, značila, že se o ni nikdo nestará, proto šel až doprostřed a vyšlapal si tam kolečko. Posadil se a najednou i lehl, zavřel oči a zhluboka dýchal. Magičnost místa se opět projevovala, cítil chladné kapky deště, jež bičovaly jeho utrápený obličej, ale on to nevnímal, vnímal jen přítomnost a sebe samého. Na zemi vedle něj leželo zrcátko, vzal jej do rukou a podíval se do něj.
„Je čas se rozloučit, Tome…“ Řekl Bill ztěžka a z jeho očí se začaly řinout slzy, které se mísily s okolím.
Bill praštil zrcátkem o zem a to se roztříštilo na několik kusů. Ten největší vzal do rukou, hrany byly velmi ostré a pořezaly Billovi prsty, ten to však nevnímal. Ta bolest nebyla tak hrozná, jako ta, jež sužovala jeho srdce.
Přiložil si jemně střep k zápěstí a zatlačil směrem dolů, jen co hrana porušila Billovou kůži, začala z rány vytékat rudá tekutina, Bill táhl střep po své kůži přes celé předloktí. Z rány začalo téct víc a víc, Bill slábl, střep mu vypadl z ruky a on jen ležel a koukal do zataženého nebe, jeho bolest však omývaly a tišily chladné dešťové kapky. Koukal se a tiše plakal, jeho dech se zrychlil, cítil v sobě podivné pocity, které byly nepříjemné. Ještě se mohl zachránit, ale neudělal to, nechtěl to… chtěl zemřít a vyprostit se z té pavučiny…
*flashback*
Vysoký mladík s dready až pod lopatky přišel do Billova pokoje. Rozhlédl se kolem a usmál se na svého bratra, jenž tiše seděl na parapetu a koukal ven z okna.
„Bille… nechceš… mi něco říct?“ Zeptá se s nadějí, že mu bratr poví, co ho poslední dobou trápí.
Bill se mlčky podíval na něj, slzy v očích mu volně proudily po obličeji. Tom přišel k němu a objal jej.
„Co se děje, bráško?“ Zeptal se.
„Ah, Tomi, nemohu ti to říci…“ Řekl Bill. Tom však naléhal, a tak se Bill nadechl.
„Miluji tě…“ Zašeptal… pak cítil bolest na své tváři a slyšel třísknutí dveří…
*konec flashbacku*
Bill bolestně zavřel oči, zadržoval křik, jenž se dral z jeho hrdla, chtěl křičet bolestí, protože se jeho tělo začalo cukat, pod ztrátou životně důležité tekutiny. Potom ucítil náhlou úlevu, naposledy vydechl… v tom momentu uhodil blesk a půl kilometru od místa, kde leželo Billovo tělo se dreadatý chlapec probudil. Držel se za srdce, náhle jej rozbolelo a on to cítil… cítil lásku… avšak pozdě…
Když jsi ležel v posteli a snil
Já s touhami jsem se bil.
Cítil jsem chladné kapky,
jemnější jak kočičí tlapky.
Z mých ran tekla rudá krev,
stále jsem ale nebyl mrtev.
Těším se na ten čas,
kdy nás smrt spojí zas
…
autor: Theodor
betaread: Janule
Theodore nenávidim tě. Já tě za tohle jednou normálně zabiju. Víš jak děsně tyhle sytuace nesnášim. Ty vole ještě že nejsem nalíčená bo bych to měla rozmazané až po kolena. Fakt tě nesnášim. Tohle ti neodpustim. Jestli ty jednou napíšeš povídku která nebude depresivní a nebude mě nutit brečet, tak já půjdu slavit. Bylo to krásný, miluju tvoje povídky, ale……….aaaaaa no prostě víš sám. Já jsem citlivka. Omg jdu smrkat do kuchyňských papírových utěrek, jelikož kapesníky budou vysoce nedostačující.
To je moc pěkný 🙂 zvlášť když mi k tomu celou tu dobu hrálo Zoom into me…Seš snad první kluk co znám že se zabývá tímhle tématem 🙂 a píšeš dost slušně….taaaak…procítěně x)))…musim si to číst furt dokola toho nebudu mít dost miluju tyhle extradepresivní povídky vždycky se můžu zamyslet nad….vším 🙂
takže díky za napsání 🙂 PS: měl bys vydat román! 😀
[1]: Dori chceš pomoct zabijem ho spolu … xD …
Souhlasím z Dori bylo to moc smutný a jednou tě za to zabiju protože tu bulím černý slzy na klavesnici …. Ale na druhou stranu szrašně miluju jakoukoli tvoji tvorbu a obzvlášť Fiction ,takže je jasný že jsem nadšená pobrečela jsem si ale bylo to nádherný celá tahle povídka na mě dýcha depresí v ktere se sice nenacházím ale i přesto mi to přijde dokonale jako vždy smekám před jedním z nejdokonalejších autoru .. 🙂 a Děkuji že sem mohla být jednou z mnoha která si pečetla toto dokonále dílko 🙂
Mám ráda klučičí autory xD, líbí se mi tvoje i Tomiho věci, a tahle povídka není výjimkou. Přiznávám, že absolutně nesnáším špatné konce, ničí mě to, ale tohle je fakt moc pěkné, a ty verše jsou nádherné =)
Eh…, tak teď nevím, jestli zastavit ty potoky slz nebo si to přečíst ještě jednou a bulet ještě víc… Asi později zvolím tu druhou možnost, protože to bylo… smutný… Milujem takovéhle povídky, i když u nich vždycky brečím… (když jsou dobře napsané… a tahle určitě byla!)
A musím souhlasit s Maky, že bys měl napsat ňáký ten román, nebo třeba… zůstaneme u románu… =)
Omg…
Ja… dobre nádych, výdych… úžasné…
To zrkadlo ma totálne rozplakalo. On mal vlastne Toma v tom zrkadle, keďže sú úplne rovnakí… Bože to je krásny nápad. Ale prečo to muselo skončiť tak kruto??? Tom si uvedomil, že ho milujem mal ho nájsť a zachrániť. Ja viem, asi by toto dielo stratilo na umeleckej hodnote, ale mne by ušetrilo smútok a slzy 🙂 Píšeš krásne.
Slzy mi tečou krásně napsane.