75°C 7.

autor: Lenna W.K.T.

Mým tělem projel elektrický  náboj. Jeho rty chutnaly tak jinak a vlastně pořád stejně  sladce. Ani jeden jsme si pořádně neuvědomili, co se děje. Ale oběma nám to bylo vcelku jedno. Jen, když jsme spolu.

Nejdříve jsem se jeho rtů dotýkal pomalu a opatrně. Snad jsem se až bál, že když budu spěchat, opět o něj přijdu. Byl to on, kdo mě začal líbat vášnivěji a dravěji. Kdo se dobýval do mých rtů. Vycházeli jsme si vstříc navzájem. Mně se ani nechtělo věřit, že ho opět líbám. Že ho smím držet v náručí, objímat ho, chránit vlastním tělem.

Když jsme se po hodné  chvíli od sebe odtáhli, abychom nabrali dech, držel jsem Billovy tváře v dlaních. Snad aby mi neutekl. Vydechovali jsme si horký vzduch na rty a já měl co dělat, aby mě udržely nohy.

„Proč si odešel?“ pošeptal jsem naléhavě. Opřel jsem si čelo o to jeho, občas jsem se mu otíral o rty.

„Musel jsem odejít. Byl jsi ve velkém nebezpečí. Musel jsem zařídit spoustu věcí, abys v nebezpečí nebyl.“

„Proč jsi mi neřekl pravdu? Že musíš jít něco zařídit? Proč? Myslel jsem, že už mě nechceš, že to celé byl jen úlet… nebo snad?“ zaváhal jsem.

„Jasně, že to nebyl úlet. Víš toho příliš málo, abys věděl, v čem jsi namočený…“

„Já v ničem namočený nejsem, Bille, nejsem někdo, kdo by porušoval zákon!“ Bill rezignovaně vydechnul. Pohladil mě po hřbetu ruky.

„Tady není vhodné místo, abych ti vše vysvětloval…“ šeptne. Nechápal jsem. Vůbec nic.

„Nechápu.“ Zkonstatoval jsem stručně.

„Za chvíli všechno pochopíš…“ vytáhl telefon a rusky něco s někým po telefonu domlouval. Pak mě vzal za ruku. Držel mě za jeho zády a pomalu vycházel. Jeden muž z ochranky si stoupnul před něj, druhý za mě a takto jsme prošli celým klubem. Stihl jsem jen zaregistrovat barmanku, která byla už totálně na mol.

Po chvíli jsme seděli v luxusní limuzíně.

„Kam to jedeme?“ špitnul jsem.

„Ke mně domů,“ pošeptal Bill těsně do mého ouška. Tohle všechno mi tak strašně chybělo. Šíleně moc. Poklepal jsem si na kolena a Bill mi na ně mazlivě vyšplhal.

„Bál jsem se, že mě nechceš, že to byla jen hra.“ Pošeptal jsem skoro plačtivě.

„Nic z toho hra nebyla. Všechno se dozvíš, ale až budeme v klidu u mě, ano… Momentálně se nikdo nesmí dozvědět, kdo jsi.“ Vůbec mě to nešlo na mozek. Tohle všechno, co se dělo.  

*Konec flashbacku*

Jak krásně nám tenkrát bylo, po pěti letech jsme se setkali. Jako dospělí lidé, Bill však neztrácel ani kapičku z jeho dětskosti a roztomilosti.

Teď spokojeně oddechoval a já děkoval Bohu, že aspoň dýchá. Bál jsem se o něj. Strašně moc. Měli jsme být šťastní, ale ta malá děvka… slibuji, že až se Bill probudí, najdu jí a zabiju! Přísahám. Zkazila náš nejkrásnější den. Kazí mi život a Billovi ho zkazila. Hladil jsem jeho krásné dlouhé vlasy. Dorostly, za ty tři roky, co jsme spolu. Přál jsem si to. Ano, jeho mohawk byl skutečně hezký, slušelo mu to. Ale s jeho rozcuchem byl tak… ani nedokážu popsat, jaký byl. V té černé košili a bílém obleku, ve kterém šel k oltáři. Bylo mi do breku, jak jsem byl dojatý, jak krásný byl. Pro mě. Pro náš den, který nás měl spojit navěky. Místo toho nás málem rozdělil. A možná ještě rozdělí. Vyčítám si to. Všechno. Měl jsem to koupit já, ne on. Stejně ta kulka byla určená mě. Už tři dny, leží nehnutě. Teď jsme měli být v Karibiku. Užívat si vln a sluníčka. Naší přítomnosti.

Bože, ať tohle vše skončí dobře!

*Flashback*

„Páni! Tady bydlíš?“ vyvalil jsem oči. Ústa mě brněla, byla rudá a naběhlá od líbání s Billem. Vůbec mi to nevadilo. Právě naopak.

Vjeli jsme na kamínkatou příjezdovou cestu. Bill si vypnul telefon. Druhej a dokonce i třetí. Na co potřeboval tři telefony? Tak, či onak, byl jsem rád, že je vypnul. Protože mi tím dával znamení, že se hodlá věnovat jen mně. Dojeli jsme před ohromnou vilu. Těžko tady mohl bydlet sám. Zvenčí byla osvětlena jako honosný zámek.

„Jo, to je jedna z mých vil. Mám jich asi osm, stejně velikých, ale stejně v nich nebydlím. Je to nejlepší investice.“ Řekl nevzrušeně. Valil jsem oči. A já si myslel, že jsem prachatej až hrůza. Oproti Billovi jsem byl socka.

„A kde bydlíš?“ optal jsem se už tak ze zvyku.

„V apartmánu na Leninově náměstí. Je to nejlepší, je to blízko všeho. Ne jak tohle odlehlé, ale tady to mám nejraději. Je to zastrčené. Když mám trošku času, jedu sem a užívám si samoty a klidu. Nejlepší je, že podle plánů, co jsou na radnici, tu žádný dům nestojí a je to vojenská základna, proto sem nikdy nikdo nechodí. Všichni se bojí vojáků…“ zahihňal se Bill vychcaně.  

Mně to ale vojenskou základnu připomínalo i tak. Všude psovodi, ochranka. Tak jsem si začínal myslet, jestli Bill není třeba rocková hvězda. Charisma na to měl.

„Na co tolik ochranky?“ konečně jsme zastavili. Šofér nám otevře a my vystupujeme. Hned z auta vystoupíme na béžový koberec, vedoucí velkými dveřmi až kamsi do domu.

„Rád si zajišťuji bezpečí, protože je hodně lidí, co by si přálo mojí smrt.“ Řekne opět nevzrušeně. Jako by ho to nudilo. Musel jsem trošku zatřást hlavou. Kdo by si přál smrt tak krásného a dokonalého člověka?

Vstoupili jsme. Hned naproti dveřím bylo ohromné mramorové schodiště. Béžový  koberec pokračoval právě po těch schodech nahoru. Na zemi všude mramor. Béžový mramor. Koukám další, kdo má opravdu rád luxus. Na stropech lustry z křišťálu. Tipoval bych to na objednávku od Swarovski. Vedle schodiště po pravé straně byla velká sedačka z černé broušené kůže a vedle toho bar z ebenového dřeva. Bill má taky rád eben, jak tak koukám.

Bill mě vzal za ruku, promotal prsty a vedl mě do kuchyně. Po cestě jsem se zastavil. Moji pozornost připoutala velká mísa, pozlacená, plná  bílého prášku.

Jemně jsem do něj strčil malíček. Bill se začervenal. Jemně jsem ochutnal. Začal jsem prskat.

„To je herák?“ vyvalil jsem oči. Bill slabě přikývl. Poznám to, chvíli jsem byl na heráku zavislý. Nebýt Carol, je ze mne troska.  

„Proč tu máš tolik heroinu?“ vyvalil jsem oči. Mohlo tam být klidně tak kilo. Strašně moc. Kdyby mu tady udělala policie razii, už jen za tohle by šel do vězení minimálně na třicet let. No, to možná přeháním, ale šel by na hodně dlouho.

„Dneska jsem tu měl schůzku s dodavatelem. Chtěl jsem udělat dojem.“ S dodavatelem? S jakým dodavatelem.

„A vůbec, jak ty můžeš vědět, co to je?“ kouknul na mě. Sklopil jsem oči.

„Stýskalo se mi, byl jsem na dně a alkohol ani tráva nepomáhaly.“ Šeptnul jsem.

„Ty jsi závislý?“ kouknul na mě. Zavrtěl jsem hlavou.

„Už ne, ale byl jsem, skoro rok…“

„Skoro rok jsi čistej?“

„Ne, skoro rok jsem ho bral.“

„Jak dlouho si čistej?“

„Dva roky…“ Billovi se ulevilo. Vzal mě za ruku a táhnul dál.

„Dáš si aperitiv? Nebo rovnou vodku?“

„Vodku, nemám aperitivy rád. Je to na mě moc hořké.“ Zaksichtil jsem se jen nad tou představou toho hnusu.

Posadil jsem se na barovou židličku v naprosto luxusní kuchyni. Bill přede mě postavil sklenku vodky a zapálil si cigáro. Napodobil jsem ho.

„Stále kouříš…“ usmál se Bill. Ono to ale nebylo nic moc k smíchu.

„Jo, jo, to jo, tohohle se nějak nedokážu zbavit.“ 
„Aspoň něco je u tebe při starém.“ Šeptnul a pohladil mě po tváři.

„Skoro všechno je u mě při starém.“

„Nemáš dredy.“ Konstatoval.

„Byly těžké a nepraktické, tohle je lepší. Ty jsi taky změnil účes.“

„Jo, já ho měním pořád.“

„William, co mám udělat s tím herákem?“ optala se zjevně služebná. 
„Nech to na mně, dík.“

„Změnil jsi i jméno?“ zareagoval jsem.

„Ne, jen mám trošku dvě tváře, víš? Celá společnost mi říká William. Jen rodina mi občas řekne Bill.“ Kouknul na dno své sklenice. Já ze své trošku upil.

„Řekneš mi, co se děje, Billy?“ pohladil jsem ho po tváři a on se do dotyku opřel.

„Ale slib mi, že se mne budeš snažit pochopit, že se na mne nebudeš zlobit.“