autor: Neilinka
„Tati, to přece nemůžeš myslet vážně. Nebudu si pronajímat soupeřovy koně. To… se prostě nedělá. Zvlášť, když víš, jak skončil. Stejně mi to nikdy nedovolí.“
Tomův otec ale nebyl člověk, který by zrovna připouštěl diskuze. Hodinu na to už seděli v autě a doráželi na příjezdovou cestu u Kaulitzů.
„Bille, je tu další zájemce o pronájem.“ Bill se jen neochotně upravil a dojel do stáje. Vážně doufal, že to takhle zůstane ještě hezkých pár měsíců.
To, co nebo spíš koho viděl ve svojí stáji, ho ale nechalo úplně ztuhlého. Cítil se, jako by se stal celkovým invalidou. Nemohl se ani hnout. Tom Trümper? To snad nemůže myslet vážně. Jeho největší soupeř, sok, ten jediný, který ho byl schopný v posledních letech porazit???
Tomův táta zatím někam odtáhl rodiče Billa. Osaměli.
„CO… TADY… DĚLÁŠ…???“ Bill se cítil, že snad vzteky vstane z vozíku.
„Hele, poslyš. Nebyl to můj nápad. Táta mě sem dovlekl.“
„Vždycky děláš, co ti tatínek řekne?“ Bill ještě nikdy nebyl takhle jedovatý. Ale teď ho to vůbec nemrzelo. Jak mohl mít tu drzost???
„Ne, to se pleteš. Jenže on to zorganizoval celkem rychle, takže jsem neměl jinou možnost, než sem přijet. Nechtěl jsem pronajímat tvoje koně. Ne kvůli nim, ale hlavně kvůli tobě.“ Byl upřímný.
Bill musel zhluboka dýchat. Pomalu se ale uklidňoval. Začal o tom potichu přemýšlet. Tom byl opravdu jeho nejlepší soupeř. Byli si rovnocenní. Vlastně si pro své koně představoval někoho takového, jako byl on. Měli podobný způsob jízdy, byli oba kluci, podobná váha. A navíc sám Tom měl spoustu různorodých koní, takže se neorientoval jen na jednoho a měl spoustu zkušeností.
„Beru to.“ Ozvalo se z mrtvolného ticha.
„Cože?“ Tom nemohl uvěřit svým uším.
„No říkám, že to beru. Něco ti nesedí?“ Bill si ho změřil pohledem.
„Ehm… vlastně… ano a ne. Ale… to je jedno. Jen doufám, že to za měsíc neodřekneš.“
„Nemám ve zvyku být podrazácký. Můžeš se spolehnout, navíc sepíšeme smlouvu.“ S těmi slovy otočil vozík a odjel pryč.
Tom tomu sám ani za mák nerozuměl. Mezi ním a Billem vždy panovala správná rivalita. Oba chtěli vyhrát, a tak se radovali z každé chyby na soupeřově parkuru. Vlastně, když se Billovi stala ta nehoda, tak Tom vyhrál tu nejtěžší soutěž, jakou kdy proti sobě zatím jeli. Tenkrát se ale z vítězství vůbec netěšil. Věděl, že ho dostal prakticky zadarmo. A navíc, Billův ještě tenkrát nejistý osud jím doopravdy cloumal. Dokonce jel i do nemocnice, ale o tom Bill dodnes nevěděl.
A teď si má pronajímat jeho koně. Vždycky mu je tak trochu záviděl. Každý z nich si tak během dvou let přikoupil dalšího nového koně a šlo vždy o to, kdo najde a koupí dřív lepšího koně s více zkušenostmi. Bill měl v tomhle neskutečné štěstí.
Jeho koně byli samozřejmě také špičkoví, ale ti Billovi měli něco, čemu se říká opravdu ochota spolupracovat. Skákání s Billem je neskutečně bavilo a bylo to na nich vidět. Proto vyhrávali.
Začínal se těšit, až se na nich poprvé projede a doufal, že s nimi bude stejně sehraný jako Bill.
Ještě toho odpoledne se sepsala smlouva. Bill věděl, že teď už nemůže couvnout. Na jednu stranu byl rád, že jeho koně padnou pod sedlo někomu tak dobrému a zkušenému. Na tu druhou ho přepadl příšerný stesk.
O pár týdnů později:
Tom právě dotrénoval s posledním z Billových koní. Rozhodně by se to ale nedalo nazvat velice vydařeným tréninkem. Samson se ne a ne celou hodinu uvolnit. Byl protivný, házel hlavou a za překážkou vyrazil rychlým cvalem vpřed, takže Tom nemohl reagovat a točit na další. Jeho táta, a zároveň trenér, jen bezmocně kroutil hlavou. Netušil, že s tak dobrými a poslušnými koňmi budou tak velké problémy. Bill měl očividně nějaké vymakané triky, které na ně platily. A oni je neznali.
Bill ležel ve svém pokoji na posteli a vrtěl se do rytmu melodické hudby. Pouštěl si ji vždy nahlas. Velmi, velmi nahlas. Rodiče se při těchto jeho náladách radši vzdálili z domu, jinak by museli ohluchnout, nechápali, jak jejich syn může vydržet vůbec ve stejné místnosti s rádiem.
Billovi to ale dělalo moc dobře. Silné vibrace, které otřásaly celým domem, cítil i v nohou. Dávalo mu to pocit, že pořád žije.
Tom slyšel hudbu už od stájí. Potkal Billovy rodiče na odchodu a byl upozorněn, aby Billa nerušil, že bude nevrlý, ale on už nemohl čekat ani den. Mistrovství skokového poháru se blížilo, a jestli se chtěl přihlásit s jedním z Billových koní, musely se tréninky někam pohnout. A to bez Billa nešlo.
Aspoň pro svůj dobrý pocit zaklepal na pokoj, odkud vycházela hudba a pak vešel. Bill měl zavřené oči a „tančil“. Tom tam chvíli zůstal stát a opřený o futra pozoroval, jak s hudbou rozhýbává své ztuhlé tělo. Všiml si ale něčeho, čeho možná samotný Bill ne. Hýbaly se mu prsty u nohou.
Dal si pozor, aby nedělal ukvapené závěry, ale opravdu. Od pánve až po kotníky měl Bill nohy nehybné. Jeho prsty se ale pohybovaly určitě. Došel k rádiu a ztišil ho na nějakou neohluchnutelnou hlasitost.
Bill otevřel oči. Co to?
Užuž mu chtěl vynadat, že nezaklepal, pak si uvědomil, že možná i ano, ale bylo to nanic.
„Ehm, potřebuješ něco?“ Bill nevěděl, proč by za ním jinak Tom chodil. Snad se nic nestalo koním.
„Vlastně jo. Nerad to přiznávám, ale neumím jezdit.“
„Eh, co? Prosím tě, o čem to mluvíš? Viděl jsem tě jezdit na závodech, tak co to tady meleš? Nebo máš snad dvojče?“ Černovlasý chlapec se zatvářil zmateně.
„Ne. Nedokážu jezdit na tvých koních. Kdykoli se pokusím je uvolnit, dostane se mi pohazování hlavou, vyhazování nebo zastavení před překážkou. Nevím, co mám dělat.“ Povzdychl si.
Bill se s námahou posadil. Aby pravdu řekl, čekal to. Jeho koně měli opravdu skvělé výsledky, ale sám se pamatoval na začátky práce s nimi. Nebylo to nic jednoduchého a trvalo, než se mohli vydat na první závody, aby si neutrhli ostudu. I když se Samsonem se mu to párkrát povedlo.
„Chceš, abych ti poradil jak na ně.“ Konstatoval. Nic jiného chtít nemohl.
„Jo. Byl bych ti vděčný, protože jinak je ten pronájem naprosto nanic.“ A Tom o něj nechtěl přijít.
„Fajn. Pomůžu ti. Ale pod jednou podmínkou.“ Doufal, že na ni Tom přistoupí.
„Eeeh… jakou?“ Trochu se děsil, o co si Bill řekne.
„Propašuješ mě zpátky do sedla.“ Skousnul si ret. Věděl, že to, co žádá, není málo.
autor: Neilinka
betaread: Clarrkys
toto je super povídka, tak pokročuj co nejrychleji 😀
Moc pěkné, nejdřív mi k nim tohle prostředí vůbec nesedělo, ale teď se mi to moc líbí!
Tak tahle povídka je skvělá, líbí se mi všechno, postavy, prostředí i děj. Navíc je to i pěkně napsané =) Moc se mi to líbí ♥♥♥
vrrrrrr…. vrním blahem, dokonalá povídka! prostředí, v němž jsem se sama nějakou dobu nacházela, moji miláčci, čtyřnozí i dvounozí, v hlavních rolích… doufám, že to nebude povídka na pět až sedm dílů, že bude dlouhá! nestává sse často, abych četla nějaké vícedílky, tak doufám, že mě nezklameš 🙂
krásný švagrová xD
Moc krásný…:)))